Terezínský chodec

Na paměť Jiřího Žantovského

29. července t. r. zemřel v Praze ve věku 91 let Jiří Žantovský, který jako málokdo jiný představoval česko-židovskou symbiózu, jaká zde existovala do hitlerovské okupace, a v mnohém zásluhou řady statečných lidí nebyla přervána ani pak. Narodil se v Čáslavi - otec byl vyšším úředníkem finanční správy - a z přísného domácího prostředí i z maloměstského ovzduší se snažil uniknout jednak rozsáhlou četbou, ale také hledáním jiných životních vzorů, než viděl kolem sebe. V tomto směru jej ovlivnili především anarchisté v čele s Jiřím Mahenem, jehož rodina pocházela také z Čáslavi a kterého pak poutalo s mladším druhem celoživotní přátelství. Jiný okruh, který nabízel v očích Jiřího vykročení do širšího světa, byla čáslavská židovská komunita a studenti z jejích řad na čáslavském gymnáziu. Tam se seznámil s Trudou Sekaninovou roz. Stiassnou, s Irenou Krausovou a jejími sourozenci s Třeště a s mnoha dalšími. Zejména názorové rozbroje s otcem vedly k tomu, že maturoval v Náchodě u strýce a tety, bezdětného učitelského páru. V Náchodě se velice spřátelil sEgonem Hostovským, spolužákem, který propadl do jeho třídy.

V Praze si zapsal filosofii a sociologii, ale absolvoval Vysokou školu knihovnickou, aby se brzy finančně osamostatnil. Po dvouletém působení v Lounech získal v Praze místo knihovníka Všeobecné zdravotní pojišťovny. Obnovil své přátelství s Irenou Krausovou z Třeště, která v Praze studovala Vysokou školu sociální a zdravotní péče. Tento vztah, posílený stejnými názory společenskými i politickými, trval vzdor nelehkým okolnostem deset let. Tyto okolnosti bohužel zapříčinily, že Jiří, který se zapojil do protinacistického odboje, se obával, že by Irenu mohl strhnout do zkázy, kdyby se s ní oženil. K jeho zatčení však nedošlo a on si pak trpce vyčítal, že promeškal vhodný záchranný okamžik.

Po Irenině deportaci do Terezína v r. 1942 se mu podařilo s pomocí českých četníků pravidelně tam dojíždět. Opatřil si potvrzení, že se podílí jako poradce na archeologických vykopávkách a opravě historického kostelního oltáře v Roudnici, takže mohl svou častou přítomnost v oněch místech odůvodnit. Podle svých vzpomínek, zachycených Annou Lorencovou pro archiv Židovského muzea v Praze, byl v Terezíně asi padesátkrát. S pomocí četníků i internovaných přátel se mu podařilo najít různé odlišné vstupy do města. Vozil potraviny a léky, knihy a noty, nejen pro Irenu a její rodinu, ale i pro sourozence Gideona a Lízu Kleinovy, proEmila Saudka, rodinu psycholožky Anny Smržové-Vohryzkové, rodinu Slávka Fischmanna z Třeště, přátele z Čáslavi a mnoho dalších. Po nešťastné deportaci Ireny Krausové, která se těšila velké vážnosti jako oblíbená a schopná vychovatelka v jednom z domovů pro mládež, tato aktivita skončila. Jiří se ještě pokusil proniknout s pomocí českých železničářů do Osvětimi, to se mu však, naštěstí pro něho, nepodařilo.

Po válce nastoupil Jiří Žantovský na ministerstvo informací a později do Památníku národního písemnictví. Jeho odborný zájem patřil české literatuře 20. století, ale také židovské kultuře a tradici - všemu, co z ní tady zůstalo zachováno. V roce 1970 otvíral jako obrazovou galerii někdejší synagogu v Čáslavi a pořídil působivý text na pamětní desku tam umístěnou. Spolu se Zdeňkem Kirschnerem uskutečnil libreto výstavy Franz Kafka, život a dílo, otevřené v roce 1964. Poprvé se tu objevily materiály, které nikde jinde než v Praze nebyly dostupné. Výstava putovala do mnoha zemí, na její pražské vernisáži v r. 1964 promluvil Max Brod. Byla slavnostně uvedena v Královské knihovně ve Stockholmu a téhož roku v Kodani, dostala se do Vídně, Paříže, Poitiers a Jižní Ameriky. V roce 1983, u příležitosti stého výročí narození Franze Kafky, pořádala ŽNO slavnostní vzpomínkový večer a Jiří Žantovský byl jediný z pražských odborníků, který se uvolil na paměť tehdy proskribovaného autora promluvit. Několik let byl také spolupracovníkem Oty Ornesta při vydávání Věstníku ŽNO a Židovské ročenky.

Občas se přihlásili lidé ze světa, někdejší pamětníci válečného Terezína, z nejvěrnějších Gabriel Dagan - Paťa Fischl z Izraele, ale i řada jiných, také už příslušníci mladší generace, které poslali známí či rodiče. Měl z toho vždycky velkou radost. Nezapomínal a ti, kteří ho znali, nezapomenou na něho.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.