Osvětimská lež: svědčit musíme osobně

Dne 27. ledna na Pražském hradě organizovalo Sdružení osvobozených politických vězňů a pozůstalých s Historickou skupinou Osvětimi setkání bývalých osvětimských vězňů, kterého se zúsčastnil prezident republiky Václav Havel a izraelský ministr zahraničí David Levy. Havel podpořil přání bývalých vězňů, aby se 27. leden stal významným dnem - Dnem obětí nacismu a Dnem boje proti násilí, rasismu, antisemitismu a xenofobii. Setkání se účastnil i senátor Petr Pithart, který svůj projev věnoval problému tzv. osvětimské lži.

Před pětapadesáti lety byl osvobozen koncentrační tábor Osvětim. A po celých oněch pětapadesát let bylo třeba čelit snahám vytěsnit z myslí lidí hrůznou skutečnost této v pravém smyslu továrny na smrt. Bylo nejednou třeba postavit se jak těm, kteří si přáli a přejí, aby se na tento tábor raději zapomnělo, tak i těm, kteří mluví a píší tak, aby se pravda o něm zpochybnila, popřela..

Na druhé straně lidé mimořádně svědomití, mezi nimi také významní filosofové, se po celou tu dobu svěřují s upřímnými pochybnostmi, které mají nad tím, zda a jak o Osvětimi mluvit, jak o ní psát. Někteří z nich říkají, že to vůbec nejde, že se totiž vymyká lidským možnostem mluvit o nelidském. Dodávají, že když o něčem nelze mluvit, musí se pak o tom doopravdy mlčet. Tím s plnou vážností vyslovují i za mnohé z nás obavy z toho, že každé nepřípadné slovo může znamenat trivializaci, banalizaci hrůzy, která přece trivializována, banalizována být nesmí - a právě proto, aby se nemohla opakovat. Mnozí tvrdí, že pouhé opakování ubírá na závažnosti sděleného. Také proto se používají slova s jediným a nepřenosným významem: holocaust, šoa.

Vy, ke kterým se tu odvažuji mluvit, víte každý sám za sebe, co a jak máte a co nemáte, co a jak můžete a nemůžete sdělovat, vyprávět. I mezi vámi, kteří jste přežili, jsem se setkal - u nás doma, v Izraeli nebo ve světě - s těmi, kteří o tom všem mluvit nemohli. Buď nemohli vůbec, anebo dlouho nemohli a až jednoho dne se rozhodli své mlčení prolomit. Setkal jsem se s těmi, kteří to řekli anebo napsali třeba až svým vnoučatům - svým dětem o transportech, rampách, komorách a krematoriích vyprávět ještě nedokázali.

My však, kteří jsme zkušeností osvětimského tábora neprošli, jsme doslova sevřeni mezi obavou ze ztráty paměti, jak té samovolné, tak i té, které se cílevědomě pomáhá, obavou ze šířící se lhostejnosti a hlavně z účinků popírání pravdy o Osvětimi - a obavou před banalizací osvětimské hrůzy, před plytkostí a nedostačivostí normálních slov, která máme k dispozici, před frází prázdnou, jen jaksi povinnou rétorikou. Zejména politikové, zvyklí mluvit do televizních kamer o všem a spatra, také o tom, o čem třeba mnoho nevědí, mohou být v pokušení upustit v takových souvislostech pár povinných všeobecností, pár obvyklých frází. Efekt toho však může být dokonce horší než mlčení.

Lžou u nás, tady a teď

Rozhodl jsem se proto mluvit tady a teď jmenovitě o těch, kteří o Osvětimi lžou. Ne někde v cizí zemi, kde o lži, které se už říká osvětimská lež, vycházejí i knihy, ale kteří lžou u nás, tady a teď. Budu o nich mluvit také proto, abychom se nedostali tak daleko, že by podobné knihy vycházely také u nás.

Lidé, kterým jejich zvrhlý světonázor velí popírat pravdu o Osvětimi, to mají ulehčené o to, že vůbec není snadné stavět proti jejich lžím pravdu. Normální člověk cítí přece jistý zvláštní stud, když se ocitne v situaci, kdy musí dokazovat, co oni popírají. Je to stud snad za celý lidský rod, že to vůbec dopustil. Je to také stud, který cítí i každý sám ze sebe, pokud si připouští své lidské slabosti. Není vůbec snadné argumentovat čísly, házet statisíci a miliony, když přece nejde o čísla, ale o jednotlivce, o lidské bytosti, v biblickém smyslu o naše bližní, kteří však nakonec v komorách, připomínajících společné umývárny se sprchami ve stropě, zůstali opuštěni celým světem. Je velmi nesnadné přít se o čísla mrtvých, po nichž zbyly hromady brýlí a bot. Je to nesnadné, ale nesmíme proto rezignovat.

Podám svědectví, které je paradoxní tím, že by jej vlastně mohly podat statisíce těch, kteří viděli a slyšeli všechno to, co jsem viděl a slyšel já. Oni to však viděli na obrazovkách svých televizorů, já jsem byl u toho přítomen svým tělem, svými smysly, svým rozumem. Vidět něco v televizi vytváří však zřejmě jakési masové alibi: vidělo nás to tolik, proč zrovna já bych měl s tím něco dělat? Viděl to přece i stát, jeho úředníci, tak snad přímo ode mne se nic neočekává? Jeden očitý svědek je tak v mediální době paradoxně mnohem víc než milion anonymních svědků, zírajících společně v jednu vteřinu na televizní obrazovku.

28. října 1999, v den státního svátku, v den výročí vzniku Československé republiky, jsem byl odpoledne v Prazena Vítkově. Byl jsem tam proto, že jsem chtěl být přímým svědkem povoleného srazu příslušníků Vlastenecké fronty. Chtěl jsem ale svou přítomností dát také najevo svůj osobní postoj.

Po projevech pod rozvinutými československými vlajkami se přítomní vydali na pochod Prahou. Přitom mně přímo do obličeje, až jsem cítil jejich kolektivní skinheadský dech, řvali z plných plic mj.: Židáku, Židáku!Po několika stech metrech se průvod stovek přítomných zastavil, aby vyslechl promluvu. Slyšel jednoznačná slova o tom, že žádné vyhlazování Židů nikdy nebylo. Vzápětí po tomto kategorickém konstatování dodal mladý řečník:A i kdyby...

Nebyla to tedy jen tzv. osvětimská lež, bylo to navíc i schvalování masového vyhlazování Židů a Romů - zřejmě pro případ, že by se ukázalo, že těch mrtvých bylo opravdu šest milionů. Mezitím svědomitá úřednice žižkovské radnice (starostu jsem vyhlížel marně) - s papíry v ruce, aby si mohla kdykoli zkontrolovat, zda postupuje správně - vyběhla za řečníkem s megafonem na nízký travnatý svah a cosi mu velmi energicky sdělovala. Řekl jsem vzrušeně lidem, kteří tam se mnou byli ze stejných pohnutek jako já, že jsme patrně svědky historické chvíle, protože český stát tu poprvé jasně a v zárodku akce zakročuje proti osvětimské lži. Večer jsem se ovšem z televize dozvěděl spolu s vámi a s miliony diváků, že ona úřednice napomínala řečníka jménem Vladimír Skoupý nikoli za to, že šíří osvětimskou lež, nikoli za cynická slova a i kdyby..., ale za to, že vykročil z vozovky na parkovou plochu, čili za to, že pošlapal trávník. - Nerad bych však, aby se o oné dámě smýšlelo špatně. Měl jsem i z rozhovoru s ní dojem, že kdyby jí k tomu náš právní řád dával možnost, zakročovala by mnohem energičtěji, nejen na obranu podzimního trávníku.

Co jsem viděl a slyšel, řekl jsem vzápětí do kamery jediné televize, která o mé svědectví, o můj názor projevila zájem. Jedna věta z toho všeho, co jsem řekl, byla pak večer odvysílána. Bylo ale i z ní jasné, že jsem byl svědkem jako jediný přítomný ústavní činitel. Bylo totiž a je co dosvědčit: dnes se stereotypně opakuje jen jedna věta Vladimíra Skoupého: Nikdy neexistovalo vyhlazování Židů ani plynové komory. Neopakuje se její děsivý, cynický dovětek, totiž ona slova: A i kdyby... Přitom jsem si jist, že i tento dovětek bylo slyšet toho večera přinejmenším v prvním televizním zpravodajství. V nedávných zprávách o skončeném vyšetřování se opakuje jen lež, nikoli přitakání k vyhlazování.

Na zemského vedoucího Národní aliance podala paní Jana Chalupováz Kanceláře prezidenta republiky trestní oznámení za hanobení národa, rasy a přesvědčení. Tento vedoucí a dalších šest účastníků shromáždění bylo Obvodním úřadem vyšetřování Prahy 3 stíháno na svobodě. Na pokyn státního zástupce pro Prahu 3 Petra Cibulky však vyšetřovatelé trestní stíhání nedávno zastavili. Podle Petra Cibulky nebyl projev Skoupého hrubě urážlivý ani hrubě znevažující, předseda aliance se prý mohl dopustit pouze přestupku, a to tím, že na Vítkově promluvil o 15 minut později, než povolil obecní úřad. Dodávám, že přece ještě také tím, že pošlapal trávník.

Máme postupovat jako ve Spojených státech, kde z principu neexistují vůbec žádné verbální trestné činy, kde je možné vyřvávat Skoupého lži třeba před Muzeem holocaustu ve Washingtonu? Nebo je na místě použít represi, jak by to udělali již v sousední Kanadě? Obávám se, že i když v Kanadě našli po válce útočiště někteří váleční zločinci, dnešní demokratická Kanada právě proto dobře ví, co dělá, a dělá to správně.

Tedy se musíme ptát podobně: je to u nás jako v USA, kde se nikdy oficiálně nelhalo o zločinech Hitlera a Stalina? Je to poprvé, co se u nás lže o Osvětimi? Můžeme to blahovolně přehlédnout s tím, že o tolik přece nejde? Že lidé jsou tu soudní a sami si to přeberou?

V této zemi se lhalo desítky let. Oficiální lež měla pokryteckou podobu nedopovězené věty: všichni jsme se ve škole učili, že pod fašistickou nadvládou zemřelo 365 tisíc Čechoslováků, ale v žádné učebnici se nedořekla pravda celá, že totiž 272 tisíc z nich byly oběti holocaustu, počítáme-li je z celého území předválečného Československa. Nešlo ostatně o fašismus, ale o nacismus, o nacionální socialismus. Do Terezína jezdily školní výpravy, ale jen do tzv. Malé pevnosti. Tam umírali zdejší odbojáři, tam strávil několik měsíců před transportem do Dachau i můj otec. Ale v Terezíně bylo přece celé ghetto a tamní železniční rampa patřila již k té osvětimské. Terezínské ghetto bylo a je ve světě vnímáno jako jedinečná památka na nacistická zvěrstva. A není to tak dávno, kdy byla ze zdí Pinkasovy synagogy na Starém Městě v Praze úředně seškrábána jména všech osmdesáti tisíc Židů z Čech, Moravy a Slezska, kteří byli odvlečeni v transportech do vyhlazovacích táborů. V naší zemi se tedy nejen lhalo.

Osvětimské pokrytectví

Mám za to, že jsme byli zemí osvětimské lži, v nejlepším případě osvětimského pokrytectví, že si proto nemůžeme dovolit americkou blahovůli. Proto, že jsme zemí, kde se ani dnes příliš mnoho lidí nechce rozpomínat na minulost, na tu nacistickou, i na tu komunistickou. Proto, že jsme zemí, kde může mít osvětimská lež úspěch. Má již dnes u části mladých lidí, doufejme, že jen nepatrné části. Nebo se snad máme spoléhat jen na to, že hlasatelé osvětimské lži nedodrží časový limit povolené akce, že snad nedovoleně vstoupí na trávník? Je to absurdní, zatím zcela v duchu byrokratického, úřednického práva, toho rakousko-uherského i toho komunistického. Toto zastydle pozitivistické právo bazíruje na nepodstatných detailech a pod záminkou úporné přesnosti a doslovnosti každé litery, každého paragrafu rezignuje na ducha práva, na poslání práva, na sám smysl právního státu, kterým je stále usilovat i s nedokonalými lidmi o ideál spravedlnosti. Toto pojetí práva z nás všech, také z policistů, státních zástupců, soudců, činí neviňátka. Právu bylo přece učiněno zadost. Bylo a je to však tak, že jen jakýmsi písmenům činíme zadost.

Právě proto, že máme převážně takové právo, jsem připraven veřejně podpořit každou iniciativu, která by náš právní řád rozšířila o ustanovení trestající osvětimskou lež. Taková ustanovení znají trestní kodexy v Belgii, Francii, Lucembursku, Rakousku, Spolkové republice Německo, Španělsku a Švýcarsku. Bude-li třeba, jsem připraven ujmout se zákonodárné iniciativy. Jsem si jist, že nebudu sám.

Ano, také proto, že jsem byl očitým svědkem shromáždění skinů, kteří si říkají vlastenci, aby pod červeno-modro-bílým praporem hlásali svou zamindrákovanou nenávist ke všem, kteří nejsou bílí, kteří nejsou Češi, podle definice, kterou stanoví oni. Židé byli odjakživa srozumitelným symbolem, zkratkou vší jinakosti: na rozdíl od nejrůznějších jiných cizinců v nejrůznějších zemích diasporní Židé žili doslova všude, a stali se tak univerzální šifrou cizinectví, cizosti, všudypřítomným hromosvodem. Nenávist k Židům je souhrnné, zástupné vyjádření nenávisti ke všem, kteří nejsou našinci.

Řvali na mě, že jsem Žid. Cítil jsem, že měli vlastně pravdu. Všichni přece musíme být Židy, když se na jediného z nás útočí za to, že je Žid. Beru to, občansky jsem Žid, jsem i Rom, protože se ztotožňuji s právy příslušníků všech menšin, na které se útočí pro jejich etnický či rasový původ, pro jejich náboženskou víru. A zkrušuje mne, že skinům se účinně a včas nestaví do cesty policie a vůbec zákon, nýbrž jen mladí lidé pod černými prapory anarchismu. Nemohu neříci, že i jejich protest v tomto ohledu vážím. Jsou ovšem drsnou výčitkou vlažnosti, či dokonce lhostejnosti nás ostatních. Anarchismus tu totiž jakoby dostává za pravdu: stát je na nic, když se nedokáže zastat svých občanů.

Osvětimská lež je obvláště zákeřnou zbraní. Otevírá staré rány, ochromuje přitom naši schopnost přiměřeně energicky reagovat. Ochrany památky zavražděných i přeživších se vedle každého z nás musí ujmout i stát, se svou mocí, se svým právem. Udělejme proto všechno, co můžeme, bez odkladu, dnes. Zítra. Vždycky.

Lidé veřejně činní, politici na prvním místě, by měli být vždycky tam, kde rasisté a xenofobové útočí na menšiny. Měli by přinejmenším svou fyzickou přítomností dát veřejnosti jednoznačně najevo, že oni s tím nesouhlasí. Vyzývejme je, vyzývejte je, aby tak činili. Odpovědět správně druhý den na otázku novináře, který viděl jen to co politik, totiž to, co bylo v televizi, nestačí. Je třeba u toho být, myslím opravdu být u toho svým tělem. Na počátku vždycky jde jen o slova, o výkřiky, o symboly, hesla, o časopisy a knihy, nakonec však jde o lidské životy. O křehká, smrtelná lidská těla. Která shoří jako papír.

Na miliony spálených lidských těl, lidských duší, které se na tomto světě nedočkaly osvobození před pětapadesáti lety, dnes vzpomínáme. Naše vzpomínka, má-li být víc než jen pietní záležitostí, musí znamenat i závazek, že nedopustíme to, co se stalo před pětapadesáti lety.

A co bylo před šedesáti lety ještě naprosto nepředstavitelné, téměř jako dnes: bude to nepředstavitelné, neuvěřitelné, budeme-li mlčet a zírat na to, co se děje na televizních obrazovkách, ve skutečnosti za rohem, v sousedním bytě, vedle nás. Svědčit musíme osobně. Jiná svědectví neplatí. Vy jste již svědčili. Je řada na nás.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.