Ignatz Bubis

(1927 - 1999)

Snad už od dob proroka Ezechiela se táhne svízelná kontinuita složitých vztahů mezi židovskými komunitami žijícími v diaspoře a společností, uprostřed níž se nalézají. Ale snad ještě nikdy od těch dob nebyla složitost těchto vztahů tak svízelná jako v Německu posledních padesáti let.

V pátek 13. srpna 1999 zemřel ve věku 72 let předseda Evropského židovského kongresu Ignatz Bubis. Byl v pořadí třetím čelným představitelem poválečného německého židovství období Aufbaugemeinden, tedy období, v němž se konstituovaly židovské obce s vědomým úmyslem trvání, nikoli pouze likvidace zbytků židovské přítomnosti v Německu. Od roku 1992 byl předsedou takzvané Ústřední rady Židů v Německu - už i jméno tohoto zastupitelského grémia je výrazem zmíněných složitostí: tímto způsobem se má obejít formulace německých Židů, která byla po pádu hitlerovského Německa pociťována všemi židovskými i nežidovskými obyvateli Německa jako problematická a je tak mnohými z nich vnímána dodnes.

Bubisovi předchůdci Werner Nachman a Heinz Galinski reprezentovali dvě zcela odlišné pozice židovské politické aktivity. Nachman ztělesňoval typ funkcionáře ochotného takřka ke každému kompromisu: tak se mohlo například stát, že se dostal do palcových titulků také v souvislosti s vysvědčením bezúhonnosti, které vystavil bádensko-württemberskému ministerskému předsedovi Filbingerovi v předvečer jeho demise, vynucené nezvratnými důkazy o nacistické minulosti. Heinz Galinski chápal svou úlohu budovatele mostů ve spolkové politice nekompromisně: jako úřad postupoval tempem tak pomalým, že za každým centimetrem nové plochy onoho mostu bylo možno nahlédnout do hloubky propasti, kterou má překlenout. V očích velké části německé veřejnosti, která úpěnlivě volala po hrubé čáře za ošklivou minulostí, byl starozákonním prorokem, permanentním varovným hlasem.

Ignatz Bubis se pokusil jít střední cestou. Narodil se ve Vratislavi (tenkrát ještě německé) jako syn židovského úředníka. Jako mladistvý byl i se svou rodinou odvlečen do koncentračního tábora Deblin, odkud jeho otce deportovali do tábora smrti. Jako většina pozdějších Židů v Německu se octnul po osvobození coby tzv. DP - displaced person - na území poraženého Německa a začal se protloukat životem na svobodě, po dětských prožitcích v lágrech zajisté nikoli však ve svobodě. Živil se obchodem s drahými kovy a šperky, propracoval se z území obsazeného sovětskými jednotkami do americké zóny a posléze se mu povedlo etablovat se ve Frankfurtu nad Mohanem v realitní branži.

Do politické aktivity byl vtažen tak trochu proti své vůli: v roce 1975 napsal známý německý filmový režisér Rainer Werner Fassbinder - tou dobou umělecký šéf frankfurtského Theater am Turm - divadelní hru Smetí, město a smrt, v jejímž centru stojí jako negativní hrdina židovský pozemkový spekulant, kterého bylo možno bez potíží identifikovat s Ignatzem Bubisem. Postižený se osobně účastnil demonstrací, které měly zabránit uvedení hry, začal se víceangažovat v liberální straně FDP a začal hrát také stále dominantnější roli ve frankfurtské židovské obci, která byla a je po berlínské druhou nejpočetnější v Německu. Z této pozice byl logickým krokem jeho postup na místo předsedy Ústřední rady, uvolněné Galinského smrtí v roce 1992.

Bubisovým cílem bylo dosáhnout toho, aby bylo poci?ováno jako normální, že Židé v Německu jsou přijímáni jako přirození němečtí občané. Mnozí Němci však viděli pro něj osobně jako přirozené místo Stát Izrael a konfrontovali ho s touto představou někdy s jízlivostí, někdy s naivitou. Proslulá je anekdota z doby státní návštěvy Ezera Weizmana v Německu. Po Weizmanově a Herzogově projevu přistoupil k Bubisovi německý novinář a řekl mu: Váš prezident pronesl pozoruhodný projev. Na to Bubis: Myslíte? Ale mně se vlastně líbil ten Weizmanův víc. Nejvýmluvnějším dokladem toho, v jak nepatrné míře lze dnes tohoto cíle dosáhnout, bylo jeho vlastní poslední přání: chtěl být pohřben v Izraeli.

S Ignatzem Bubisem odešel pravděpodobně poslední špičkový reprezentant Židů v Německu, který u svých nežidovských politických kontrahentů vyvolával respekt svým osobním osudem z let šoa. Bude-li nová struktura znamenat konec poválečné kapitoly historie židovské komunity v Německu a počátek Bubisem vytoužené normality, ukáže teprve budoucnost.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.