Myslím, že k diskriminaci nedochází

Rozhovor s místopředsedou Židovské obce v Praze Tomášem Jelínkem

Tomáš Jelínek se narodil v Praze roku 1968, studoval na stavební fakultě a postgraduálně na Karlově univerzitě (doktorandské studium ekonomie). Pracuje v Kanceláři prezidenta republiky jako ekonom. Od počátku 90. let působil několik let v Unii židovské mládeže, v loňském roce byl zvolen do reprezentace Židovské obce v Praze a stal se jejím místopředsedou. Je svobodný, má psa jménem Zely.

Byl jste jedním z těch, kdo se zasazovali o odškodnění obětí holocaustu především v rámci česko-německé deklarace. Jste s výsledky spokojen?

V deklaraci se hovoří o morálce, ale smysl tohoto morálního gesta byl popřen tím, že se vedla dlouhá diskuse o tom, jak odškodnění nazvat. Nakonec se tomu namísto odškodnění říká humanitární pomoc. To je chyba, protože přímým pojmenováním by se naznačila omluva lidem, jimž bylo ublíženo. To považuji za největší nedostatek procesu. Jinak je možno říci, že ve srovnání s tím, jak to dopadlo v Polsku, v Maďarsku nebo na Slovensku, se odškodnění v Čechách podařilo, lidé dostali přiměřené platby, obnos je srovnatelný s tím, co dostávají lidé na Západě.

Když jednání vrcholila, jevil se spor o pojmenování jako klíčový. Věc byla postavena takto: odškodnění se de facto uskuteční jen v případě, bude-li se nazývat humanitární pomocí. Představitelé Federace židovských obcí a zástupci Terezínské iniciativy to vnímali jako nedostatek, šlo však především o to, aby se lidem nějaká satisfakce formou finanční pomoci dostala. Důležité bylo odškodnění realizovat. Čas tehdy pracoval proti nám.

Já jsem pro to tehdy také hlasoval. Ale problém v tom vidím. A znovu se to objevilo dnes, když je na pořadu dne odškodnění za otrockou a nucenou práci. Na německé straně se mluví o dobrovolném aktu, který je založen na humanitární bázi, což mi připadá nepřiměřené. Není tu řečeno, že jde o skupinu postižených, kteří ještě nebyli kompenzováni. Humanitární gesto může provádět nějaká neutrální strana, ale firmy, které používaly otrockou práci, nelze povazovat za nestranné.

Dnes pracujete v mezinárodní komisi zabývající se problémem pojistek, které oběti holocaustu uzavřely před druhou světovou válkou. Jaká je naděje takto pojištěných lidí, eventuálně jejich dědiců na kompenzaci či na dodatečné vyplacení pojistek?

Mezinárodní komise, o které mluvíte, vznikla na základě iniciativy amerických pojišťovacích komisařů a představitelů pěti velkých pojišťoven, kteří operují v USA. Je to víceméně politický proces, ke kterému se dodatečně připojily vlády Izraele a USA, Česká republika je tu společně s Polskem jako pozorovatel. Komise se snaží najít řešení, jakým způsobem uznat nároky lidí, kteří uzavřeli za války, respektive před ní, životní pojištění a pojistky nikdy nedostali vyplaceny. Ani jejich dědicové nedostali žádnou kompenzaci.

Proces probíhá na základě právního nároku, nebo na základě dohody mezi reprezentanty pojišťoven a druhou stranou?

Situace je komplikovaná, protože úroveň prokázání nároku se liší. V případě, že někdo má pojistnou smlouvu, kterou prokazatelně nedostal vyplacenu, jedná se o právní nárok, který nikdo nezpochybňuje. Existuje však hodně případů, kdy si někdo jen vzpomíná, že jeho rodiče měli pojistnou smlouvu. V současné době není jasné, kde se udělá hranice mezi tím, že lidé mají prokazatelný nárok a budou kompenzováni na základě právního nároku, a ostatními, kteří budou kompenzováni z prostředků humanitárního fondu. Je možno říci, že část nároků je na základě legitimního práva. Na zasedání komise v Jeruzalémě v druhé půli června bylo stanoveno, že těmto lidem pojišťovny začnou vyplácet kompenzace od 22. července 1999.

Jak má postupovat člověk, jehož rodiče zahynuli nebo po válce zemřeli a on má nějaký důkaz nebo alespoň indicii, že byli pojištěni?

V současné době probíhají diskuse o způsobu, jak uspořádat celosvětovou kampaň, která by oslovila případné nárokovatele i u nás. Lidé, kterých se to týká, by si měli shromáždit co nejvíce relevantních dokladů.

Není nebezpečí z prodlení?

Ne. Otázka obětí z východní Evropy ještě není zcela otevřena. V současné době v USA několik kanceláří požadavky monitoruje, ale jde jen o iniciativu místních pojišťovacích komisařů, která má sloužit k otestovaní systému příjímání žádostí.

Dá se tomu rozumět tak, že komise dá sama impuls k uplatňování nároků, eventuálně vypracuje nějaký dotazník?

Na posledním zasedání komise ve Washingtonu se hovořilo o tom, že informační kampaň bude zahájena na podzim. Připravují se dotazníky a systém registračních center.

Existují názory, že památka obětí šoa se do jisté míry institucionalizuje a stává se svého druhu kultem. Je možné s tím souhlasit? Máte americkou zkušenost a někdy se tvrdí, že institucionalizace holocaustu přichází z Ameriky.

Je asi pravda, že šoa je velkou součástí židovské identity lidí především z našeho prostoru, hlavně u sekulárních Židů. Ve světě se holocaust stává politickým pojmem, a někdy dostává jinou podobu, jiný obsah. Hovoří se například o zapomenutých holocaustech, čímž se myslí osud Romů za druhé světové války či osud Poláků. Původně se pojem vztahoval jen k osudu Židů za války, dnes dostává širší dimenzi a probíhá diskuse o tom, zda židovský osud byl jedinečný, nebo zda židovské utrpení bylo součástí utrpení ostatních. Došlo i k určité institucionalizaci. Dalším problémem je, že se v důsledku dnešní restituční iniciativy pojem holocaust rozšířil o další parametr - otázku peněz, majetku. Zvlášť dnes, kdy existují tlaky na účelové výklady, je důležité vysvětlovat i fakt, že za holocaustu byli Židé promyšleně a systematicky zbavováni veškerého majetku. Uloupení majetku je však jen jeho jedním rozměrem a je důležité stále připomínat holocaust v celé jeho hrůzné komplexnosti. Jinak za dvacet třicet let, kdy už nebudou naživu přímí účastníci, může dojít k něčemu, co známe v té nejhorší podobě z komunistických škol, kdy se hovořilo jen o pražském národním povstání.

Krátce po založení Státu Izrael vznikl velký konflikt kolem otázky reparací ze strany Německa. V Izraeli se konaly demonstrace proti tomu, aby byl holocaust kompenzován finančně. Nakonec se kompenzace přijaly, ale byla to první velká krize uvnitř izraelské společnosti. Dnes to někdy zní jako synonymum - finanční nároky a holocaust. Je to tím, že z generace přeživších žije už jen málo lidí, nebo tím, že se posunula kritéria?

Podle toho, co vím, požadovalo už od konce války hodně lidí, aby jim byl vrácen majetek, o který v době holocaustu přišli. Nebylo na to však vhodné politické klima. Všechny reparace, které by mohly jít přímo k židovským obětem, byly zastaveny v Londýně roku 1952 dohodou mezi Spojenci a Německem, ve které se stanovilo, že tato otázka bude řešena až po podepsání mírové dohody s Německem.

Trochu jinou roli v tom hrál Izrael, pak do celého tématu vstoupila Claims Conference, která do toho vnesla morální rozměr. Její představitelé prohlásili, že je nepřípustné, aby stát zdědil majetek občanů, které vyvraždil. Současnou diskusi o majetku umožnil pád určitých tabu, svou roli sehrálo i sblížení mezi Východem a Západem. Využití majetku Židů pro nacistický režim bylo významnou součástí zničení Židů v Evropě, takže historicky není možné tyto dvě věci oddělovat. Pokud jde o otázku kompenzací - zda přijmou platbu, nebo ne - je asi pravda, že potomci obětí nemají takové zábrany jako jejich předkové. Ale dnes se hovoří vesměs o kompenzacích, které jdou z velké části na humanitární projekty přímo se nevztahující k individuálním případům. Jde o to, že Židé jsou kompenzováni za utrpení obecně, většina plateb, o nichž se dnes hovoří, končí na hromadných kontech, na kontech bez dědiců.

Prezidentská kancelář organizuje v listopadu 1999 mezinárodní konferenci na téma holocaust. Jak bude konference vypadat?

Tato konference je součástí projektu Fenomén holocaust, který byl iniciován kanceláří pana prezidenta před dvěma lety. Je to projev snahy zabývat se odborně, především z historického pohledu tím, co se událo na území protektorátu. Nebude to zřejmě historická konference v klasickém slova smyslu, měla by to být spíše přehlídka témat, o kterých je nutno delší dobu diskutovat a zkoumat je. Měla by pomoci otevřít diskusi o otázkách spojených s událostmi v letech 1939-45, diskusi na téma, kdo tehdy byl hrdina a kdo zbabělec apod., a naznačit, jak to vše promlouvá k naší současnosti.

Strávil jste půl roku na stáži na Georgetownské univerzitě, na School of Foreign Service. Navázal jste během svého pobytu nějaké kontakty s americkými židovskými organizacemi?

Účastnil jsem se akcí židovského studentského spolku na univerzitě. Někteří z jeho členů strávili část semestru v Praze. Setkal jsem se se zástupci Brandeis Institute of California, kteří mají zájem o účast mladých Židů z České republiky v jejich středisku. Dokonce se podařilo rozjednat návštěvu představitelů takzvané velké washingtonské obce u nás letos v listopadu, mají zájem o větší spolupráci s naší obcí.

Pro mě představuje spolupráce s židovskými obcemi - zejména v sousedství naší republiky - jednu z nadějí, jak nějakým způsobem obnovit židovský život v Čechách. Tím, že se napojíme na komunity, které jsou daleko stabilnější a mají tradici, která nebyla přerušena jako v případě Čech. Skupinka členů naší obce navázala kontakt s vídeňskou obcí, navštívili jsme jejich večírky a přednášky. Oni zase přijeli na náš ples. Do budoucna by mělo význam spolupracovat s obcemi v Německu a pochopitelně nepřerušit naše stále nejbližší vazby na Slovensko.

Americké obce jsou většinou reformní nebo konzervativní. Pražská obec je ortodoxní...

Jde spíš o spolupráci v oblasti sociální nebo v oblasti vzdělávání. A pokud jde o židovskou identitu, jsou na tom reformnější obce v USA daleko lépe než ortodoxní obec v Praze.

Pražská obec se snaží, aby se v ní přiměřeně cítili lidé, kteří v souvislosti se židovstvím vnímají celou řadu věcí odlišně.

Já si myslím, že pražská obec prošla úspěšně etapou, kdy se dokázala postavit na vlastní nohy. Dnes je schopna podporovat fungování penzionu, nově otevřeného domova pro seniory, má své školství. Nyní by měla projít další fází, nějakou diskusí o tom, jak chce vypadat v budoucnu.

To souvisí i s otázkou členství. Současné stanovy znají dvojí členství: řádné, založené na halachickém původu, a mimořádné. Mimořádný člen má všechna práva a povinnosti kromě pasivního volebního práva, nemůže být volen. Záleží pak na každé obci, jestli mimořádné členství zavede, nebo nezavede. Všechny obce v České republice statut mimořádného členství zavedly, kromě Prahy, která trvá na halachickém členství s poukazem na to, že tzv. nehalachičtí Židé se mohou svobodně účastnit akcí všech organizací a spolků, ale řádnými členy se stát nemohou. To je jádro problému okruhu lidé kolem obce, kteří se mohli stát jejími členy, kdyby se zavedlo mimořádné členství. Doporučoval byste mimořádné členství zavést? O podobě stanov ostatně budete brzy hlasovat: v souvislosti s revizí stanov se připravují nové vzorové stanovy pro Federaci i pro pražskou obec a jejich znění bude schvalovat reprezentace a shromáždění členů.

Mimořádné členství znamená, že se člověk může podílet na životě obce, ale určitá nekonzistence nastává v případě, že se obec definuje jako ortodoxní. V takovém případě bude existovat i jiná diskriminace, než jenom nemožnost být volen, omezení ve věci způsobilosti k náboženským úkonům. Je o tom ještě třeba diskutovat, protože rozhodnuti o přijetí mimořádného členství v podstatě může byt v druhém kroku rozhodnutím o tom, že budeme reformní obcí. O tom by asi mělo rozhodnout shromáždění členů.

Návrh stanov se bude projednávat po prázdninách. Jak se vy díváte na podmínku členství, která je dnes v pražské obci obligatorní, na požadavek halachického židovského původu?

To je vlastně základní otázka týkající se toho, jak by měla vypadat pražská obec v budoucnu. Je třeba rozhodnout celou řadu věcí. V první fázi by myslím měla být hlavním cílem obnova tradiční podoby obce, která prožila šedesát let stagnace. Což se do určité míry děje. Domnívám se, že v žádném případě nedochází k diskriminaci lidí, kteří se chtějí v obci angažovat a nemají halachický původ. Jediná cena, kterou za to platí, je, že nemohou hlasovat ve volbách, nemohou kandidovat. Přesto mají své zástupce ve Federaci, mají možnost obec ovlivňovat.

Otázka mimořádného členství by se stala bezpředmětnou v okamžiku, kdyby se obec stala obcí reformní, která nerozlišuje mezi halachickým a nehalachickým Židem.

Tady je třeba respektovat rozhodnutí našich předchůdců, kteří se rozhodli pro ortodoxní směr. Ale je třeba pátrat po tom, proč se někdo necítí v obci, která je poměrně otevřená, dobře. Zjistit, co považuje za problém, a ten problém řešit konkrétně, ne obecně. Hlavní spory jsou spíše kvůli mezilidským vztahům, a ne kvůli halaše.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.