Rakousko: země Hitlera, Freuda a Theodora Herzla

V posledních rakouských parlamentních volbách se stala Svobodná strana Rakouska (FPÖ) s 27 % získaných hlasů třetí nejsilnější stranou v zemi. Od roku 1986, kdy se stal jejím předsedou Jörg Heider, má pověst silně pravicové a nacionaliticky orientované politické síly, která se nepřátelsky vymezuje zejména vůči přistěhovalcům. Sám Heider proslul populistickými výroky na adresu cizinců, přistěhovalců i gastarbeiterů a rovněž výroky, týkajícími se hnědé minulosti Rakouska (prohlásil např., že třetí říše prováděla řádnou zaměstnaneckou politiku). Jeho případná účast v budoucí rakouské vládě vzbudila negativní reakce v řadě demokratických zemí, nejostřejší kritika zazněla z oficiálních míst v Izraeli.Heider se snaží kritiku své osoby oslabit; nedávno prohlásil, že lituje svých výroků, pokud se mohly dotknout obětí nacismu. Zamyšlení Guy Konopnického nad politickým klimatem v Rakousku a jeho historickými souvislostmi přinesl v říjnu letošního roku francouzský židovský měsíčník Information Juive.

Rakousko nás nepřestává překvapovat: kancléř Bruno Kreiski, který neskrýval svůj židovský původ, se po léta těšil všeobecné důvěře Rakušanů; titíž Rakušané současně odmítali přijmout skutečnost, že Kurt Waldheim má minulost nacistického důstojníka. A ve stejném Rakousku se stala druhou nejsilnější politickou formací neonacistická strana. Zvláštní země. Jako by jí po porážce v roce 1918 a rozpadu císařství utěšil až okamžik, kdy se - na základě hromadné volby - odevzdala svému zázračnému synovi Adolfu Hitlerovi. Země, která i za Kreiského (a možná zejména za něho) trpěla nedostatkem paměti a považovala se nikoli za aktéra, ale za oběť nacismu, přestože k základním kádrům SS patřili právě Rakušané, a byli mezi nimi i organizátoři šoa!

Současné volby jsou plodem této dobrovolné amnézie. Do značné míry však mají kořeny také v zášti, kterou chovala Evropa vůči velkému mnohonárodnímu a - odvažme se to říci - mír přinášejícímu císařství. Pojem svobody je v evropské kultuře od roku 1848 spojen s představou lidových povstání proti Habsburkům, stejně jako je pojem útlak svázán s představou železné ruky Metternicha a jeho nástupců. Takto viděná skutečnost má své jméno: je to romantismus. A romantismus podivným způsobem přežil ve svém strašném důsledku, první světové válce. Později, pod německou a později sovětskou botou měli Maďaři, Češi, Slováci i někteří další dost času na srovnání metod vídeňských tyranů s těmi, které poznali později. Mínění, které jsme si o Rakousku udělali, přispělo k podnícení toho nejhoršího nacionalismu. To platí také pro Německo: protiněmectví nemá nic společného s odmítnutím nacismu. Právě naopak, vždy bylo zdrojem čistého svědomí pro neněmecké a nerakouské aktéry šoa a jako alibi ho užívali antisemité všeho druhu vůbec.

Pokud chceme zabránit růstu rakouské extrémní pravice, je nutné přestat papouškovat otřepanou moudrost, podle které jsou Rakušané nepolepšitelní, neboť jsou pravými spoluobčany Führera! Taková argumentace nepomůže znovu nabýt paměti nikomu. Rakousko přece bylo také velmocí, která zrovnoprávnila Židy v Haliči, v Čechách, na Slovensku a v Maďarsku: Lvov, Praha, Budapešť a Vídeň byly kolébkou židovských intelektuálů a umělců, jako byli Stefan Zweig, Franz Kafka, Joseph Roth, Sigmund Freud, Gustav Mahler. A nezapomeňme na vídeňského žurnalistu Theodora Herzla, narozeného v Budapešti! A to nepočítáme hudebníky, filmaře, spisovatele a filosofy, kteří emigrovali do Spojených států po pádu císařství a které následovala další vlna vyvolaná anšlusem.

Komentáře, které se objevily druhý den po volbách, psaly o Rakousku jako o zemi, která je přirozeně nacistická. Podle stejné logiky by bylo možné označit Francii za zemi, kde je antisemitismus domovem. Což není vlastí Charlese Maurrase a Edouarda Drumonta? Dát někoho na index je velmi pohodlné a umožňuje to vyhnout se skutečné reflexi nad explozí nacionalismu v prostoru bývalého vlivu Vídně. Nacionalistické řádění rozsévá hromadné hroby v té části Evropy, kterou si Habsburkové tak či onak udrželi od těla po několik století. Blízkost balkánských válek a krizí spolu se zástupy uprchlíků vyvolávají obavy a ovlivňují voliče.

Rakouská extrémní pravice není jen l'enfant de l'oubli jedné země, která se tvrdošíjně snaží vymazat svou odpovědnost z éry nacismu. Je také plodem evropské historie, která se opět s posedlostí sobě vlastní aktualizuje.

přeložil jd

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.