Historická dimenze Hilsnerova případu

Před několika roky jsem napsal knihu o vraždě v Polné právě v domnění, že v tomto smutném příběhu, který se odehrál jakoby v zákoutí významnější historie, je velké poselství; že je v něm mnoho vzkazů na naši adresu a celá řada poučení, která můžeme odhalit, jestliže si případu pořádně všimneme.

Otázky, které takzvaná hilsneriáda klade, na sebe navazují a jako kruhy na vodě mají také větší rozměr, čím více se vzdalujeme od jejich středu, od místa a času tragického případu. Chceme-li postupovat od jednodušších otázek k složitějším, budeme se nejdříve zabývat nejbližšími souvislostmi a příčinami velkého vzruchu kolem zločinu spáchaného blízko Polné. Zaznamenáme především, že psychóza antisemitismu a fáma rituální pověry, která se začala rychle šířit kolem vraždy v lese Březině, nebyla tehdy nijak jedinečná v českých zemích a v bližším středoevropském prostoru, v Rakousku-Uhersku a v Německu.

První kruh

Sedmnáct let před polenským případem, v roce 1882, byla za rituální zločin vydávána údajná vražda čtrnáctileté Eszter Solymosiové v Tiszaeszláru v Maďarsku. Ačkoli se našla mrtvola utopené dívky, která spáchala sebevraždu, konal se proces se skupinou nevinných Židů. Byli obžalováni jako rituální vrazi, kteří v synagoze zabili křesťanskou dívku a odčerpali jí krev. Soudní řízení prokázalo nesmyslnost vymyšleného obvinění. Ve vesnici Xantenu v německém Porýní byl v roce 1891obviněn židovský občan Adolf Buschhoff, že z rituálních důvodů zabil pětiletého chlapce, který byl zavražděn údajným košeráckým řezem. Konal se proces, který skončil tím, že i sám žalobce prohlásil, že obžalovaný nemohl spáchat zločin, z něhož byl obviněn.

I v českých zemích měla rituální pověra podivuhodnou virulenci a před vraždou v Polné se několikrát vyskytla: v letech 1893 a 1896. Židovské pokusy o odebrání křesťanské krve byly hlášeny v Kolíně, v Holešově, v Chocni a v Moravské Třebové. Všechny případy skončily vyvrácením pomluvy a odsouzením jejích šiřitelů za urážku a křivé nařčení. Než byly tyto pověsti vyvráceny - a často i poté, co byly vyvráceny -, byly přijímány v některých vrstvách společnosti jako pravdivé. Zřejmě zde byl latentní lidový antisemitismus jako živná půda rituální pověry. V českých poměrech bylo tehdy mnoho důvodů k nespokojenosti a z nespokojenosti vyplývala potřeba hledat viníka a nepřítele a ukazovat na něho. Židé splňovali tuto potřebu.

Z tohoto prvního užšího kruhu, který obklopuje vraždu Anežky Hrůzové a utrpení Leopolda Hilsnera, je snadný přechod do druhého, širšího pásma. Lidový antisemitismus, který svou averzi většinou vybíjel v posměšku a nadávce, by nebyl tak ochotně přecházel hranice od výsměchu k hrozbě a od hrozby někdy i k násilnosti, kdyby ho neposilovali profesionální agitátoři. Jedním z nich byl August Rohling, profesor teologie na německé univerzitě v Praze, autor antisemitského bestselleru Der Talmudjude (Žid podle Talmudu), přeloženého do mnoha jazyků. Rohling a po něm jiní shledávali pseudovědecké argumenty nejen pro antisemitské cítění, nýbrž konkrétně i pro domnělou realitu rituální vraždy. Pravdivost rituální legendy se v sérii článků v osmdesátých letech snažil dokázat také polooficiální vatikánský časopis Civilta Cattolica; ve Vídni propagoval nenávist k Židům farář Josef Deckert, který šířil krevní pověru z kazatelny a v brožurkách rozdávaných v kostele. V Čechách byli nejnáruživějšími kolportéry rituální pomluvy a skandalizace Židů redaktor listu České zájmy Jaromír Hušek, který zasáhl přímo do Hilsnerova procesu, a Rudolf Vrba, národohospodářský redaktor Katolických listů, žurnalista se sklonem k vulgárnosti, který psal o židovských bídáckých mravních názorech a židovské cynické drzosti a zvířecké chlípnosti.

Tento výčet by nepostihl pravdivě fenomén krevní pověry, kdyby měl naznačovat ústřední roli katolického náboženství v šíření destruktivního předsudku. Věci jsou jako vždy složitější. Vyšší hierarchie katolické církve odmítla šarlatány typu Augusta Rohlinga a někdy byla přímo v konfliktu s antisemitskými demagogy, kteří zakládali politickou činnost na bázi katolicismu. V historii je známa řada papežů a biskupů, kteří zavrhovali legendu o rituální vraždě a zakazovali její šíření. To je právě jedna z výzev, které jsou nám adresovány: abychom se pokusili roztřídit a vysvětlit vztahy mezi zodpovědnými reprezentanty katolické církve a katolickou žurnalistikou, těsněji spjatou s potřebami a náladami dne a někdy náchylnou k protižidovské demagogii.

Ale agitátoři nebyli trosečníci na pustém ostrově a jestliže byli v některých - a dost širokých - vrstvách společnosti úspěšní, je otázka, oč se mohli opřít, jaké sociální a politické okolnosti jim nahrávaly a co jim pomáhalo zvláště v českých zemích, které nás tu především zajímají.

Druhý kruh

Jsme v dalším kruhu, ke kterému se rozšiřuje náš problém. Musíme se zabývat zvláštní situací Židů v Čechách a podivným původem antisemitismu, který je obklopoval jako někdy ironizující, někdy nebezpečně útočné nepřátelství. Na konci 19. století bylo v českých zemích asi 150 000 Židů. Žili ve stavu formální občanské emancipace. Rakouská moc zaměřila proces jejich zrovnoprávnění od tolerančních patentů Josefa II. z let 1781-1782cílevědomě do německé kultury. V průběhu 19. století Židé tuto původní německou orientaci stále výrazněji měnili. V roce 1900 se už téměř 54 procent Židů v Čechách a na Moravě hlásilo k češtině jako k dorozumívacímu jazyku.

V době průmyslového rozvoje se mnoho Židů stěhovalo do pohraničních měst, kde někteří z nich patřili k zakladatelům textilního, uhelného a kovodělného průmyslu. Pracovní příležitosti přitahovaly české dělníky, kteří přicházeli do pohraničních krajů pracovat do továren, jejichž majiteli byli v nejednom případě německy hovořící Židé. Bylo snadné nebrat na vědomí složitou historii emancipace Židů a vytýkat jim dva hříchy: že představují kapitalistické vykořisťování a že jsou germanizátory české země. Identifikovat Židy v českých zemích s němectvím a germanizací mohl samozřejmě jen ten, kdo přehlížel jejich postupný příklon k českému jazyku. Tím chci říci, že argument ztotožnění Židů s němectvím byl pochybný, ale nechci tím říci, že podmínkou humánního přijetí Židů v tehdejší společnosti by byl měl být jejich rychlý rozchod s německým jazykem a německou kulturou. Tolerance není relativní hodnota závislá na očekávání národních výhod. Ale toleranci jako nepodmíněnou nutnost občanského soužití zatlačoval v Čechách politický národní radikalismus, který procházel údobím prudkého vzestupu.

Dítě mnoha otců

Ne všichni čeští radikálové dospěli k antisemitismu, ale ti, kteří k němu dospěli, se mohli dovolávat různorodého dědictví. S antisemitismem se v historii přihodilo to, co se nemůže přihodit v biologii: byl dítětem mnoha otců. Český antisemitský radikál se mohl domnívat, že má na vybranou mezi značně protikladnými vzory a tradicemi. Zde chci pouze naznačit některé paradoxy vývoje protižidovské psychózy.

Rozvoj politického antisemitismu v poslední třetině 19. stol. v Rakousku-Uhersku a v jiných zemích se někdy spojuje s představou konzervatismu, zpátečnictví nebo klerikalismu. Svádí k tomu fakt, že v Německu byl jedním ze zakladatelů antisemitského hnutí protestantský kaplan Adolf Stoecker a že v Rakousku byl jedním z inspirátorů antisemitismu sociální teoretik Karl von Vegelsang, katolický konvertita, který chtěl zrušit emancipaci Židů a obnovit křesťanský hospodářský řád pokud možno podle středověkých principů. Do konzervativního tábora patřili v době Hilsnerovy aféry agresivní rakouští političtí aktivisté, především křesťansko-sociální poslanec Ernst Schneider, který otevřeně doporučoval - dávno před Hitlerem - exterminaci Židů.

Ale tyto postavy dokumentují původ a cestu antisemitismu jen částečně. Náboženské a teologické zájmy hrály v tehdejším antisemitismu podružnou roli. Antisemité vedli světský, sociální a politický boj a podnětem k jejich boji nebyly jen myšlenky návratu k starým řádům a předsudkům, nýbrž i myšlenky pokroku a racionální modernizace, ovšem pokroku a modernizace ve zvrácené podobě. Dva hlavní představitelé antisemitismu v Rakousku, Karl Lueger a Georg von Schoenerer, začínali jako přívrženci pokroku a demokratizace nalevo od vládnoucí rakouské liberální strany. Jejich antisemitismus měl kořeny v sociálním radikalismu a v první fázi boje proti liberálům a Židům byli spojenci. Rozešli se, když se Lueger na konci 80. let přihlásil k ideologii křesťanského socialismu, kdežto Schoenerer šel cestou německé rasové superiority a za ideálem politického všeněmectví i za cenu zničení Rakouska.

Vedle těchto dvou jsou ovšem v radikální tradici antisemitismu jiná, pozoruhodná jména: Wilhelm Marr, tvůrce slova antisemitismus, revolucionář z roku 1848 a pozdější anarchista a militantní ateista; jeho spolubojovník Karl Eugen Duehring, bývalý socialista, důsledný odpůrce křesťanství, který usoudil, že židovskou otázku lze vyřešit jen vybytím a vyhubením; mladý Marx, který tvrdil, že světským základem židovského náboženství je osobní zájem a světským bohem Židů jsou peníze; ještě před ním Voltaire, který označil Židy za nejhloupější národ na zemi a nepřátele lidstva, ale považoval židovství vlastně jen za zástupný terč, skrze který mířil na důležitější cíl: na katolickou církev; a ve Voltairových stopách socialista Fourier, který považoval za pramen všeho zla obchod a Židy za ztělesnění obchodu; socialista Proudhon, který Židy obviňoval ze zodpovědnosti za vznik křesťanství, této, jak se vyjádřil, zlovolné pověry, a doporučoval Židy poslat zpět do Asie, nebo vyhubit; anarchista Bakunin, který označoval Židy za národ pijavic a vykořisťovatelskou sektu.

Co spojovalo všechny tyto protižidovské výpady od konce 18. do konce 19. století není snadné vysvětlit. Odečte-li se antisemitismus, není nic, co by sdíleli Voltaire a Ernst Schneider, Marx a Lueger. Ale z rozmanitosti motivů protižidovského postoje bychom snad mohli vyvodit další výzvu na naši adresu: že je naším úkolem pokračovat v průzkumu složité geneze moderního antisemitismu, který byl pozadím Hilsnerovy aféry, než se stal příčinou tragédie a záhuby milionů lidí.

Jestliže jsem pouze naznačil absurdní představu historické protižidovské aliance jako jednotné fronty se souhlasnými motivy a cíli, chtěl bych naopak definovat společný omyl všech postav této antisemitské galerie. Ve všech případech vycházel protižidovský postoj z předpokladu, že existuje a byla objevena národní nebo skupinová psychologie, ačkoli Židé nestáli před svými nepřáteli jako jednotný národ nebo homogenní skupina. Ve všech případech protižidovský postoj neznal nebo zneuznával sociální historii Židů, tisíciletou diskriminaci zatlačovaných do určitých povolání a činností. Ve všech případech protižidovský postoj neznal nebo zneuznával skutečné hodnoty židovského náboženství a základní totožnost humanistické výzvy judaismu a křesťanství. Řekl mudrc Hilel: Co je tobě nepříjemné, nedělej bližnímu. To je celý zákon, všechno ostatní je jeho výklad. Řekl svatý Pavel: Všechny předpisy zákona vyplníš, když zachováš jen jediné toto přikázání: Měj rád svého bližního, jako máš rád sám sebe.

Český orbit

Menší český svět obrážel větší český orbit. Také čeští antisemité byli poznamenáni buďto neznalostí, nebo neochotou poznat pravdivou podstatu tzv. židovské otázky a jako antisemité jinde v Evropě neměli jediný ideologický domov; pohybovali se - podle dnešní terminologie - na politické pravici i levici. Radikální proud se v české politice nejsilněji projevoval v 80. a 90. letech v tzv. pokrokovém hnutí, jehož členové se rekrutovali hlavně z řad vysokoškolské mládeže a většinou se hlásili k mladočeské straně. I neúnavný kritik radikalismu profesor Masaryk měl zpočátku značné sympatie pro snahy mladých pokrokářů, kteří chtěli demokratizovat české poměry, propagovali všeobecné volební právo, domáhali se řešení sociálních otázek a žádali energické prosazování českého práva na sebeurčení proti vídeňskému centralismu. Ale v druhé polovině 90. let se pokrokové hnutí rozpadlo. Skupina, která kladla sociální a dělnické zájmy nad národní ctižádosti a kterou reprezentovali Antonín Hajn a Antonín Čížek, založila radiálně-pokrokovou stranu. Skupina, která zdůrazňovala národní ambice a kterou vedli Alois Rašín, Karel Baxa a Karel Stanislav Sokol, se zmocnila časopisu Radikální listy a přechodně zůstala v mladočeské straně jako její šovinistická a stále ostřeji antisemitská frakce. Baxa byl nejagilnějším vůdcem těchto tzv. státoprávních radikálů, kteří měli v mladočeské straně vlivné ochránce a pomocníky; mezi nimi vynikal pražský rukavičkář Václav Březnovský, nejobávanější z mladočeských antisemitů, od roku 1896 poslanec Říšské rady ve Vídni. V únoru 1899 se Baxovi státoprávní radikálové ustavili jako samostatná strana s otevřeně antisemitskými požadavky. V jejich programu se mluvilo o rostoucím vlivu Židů ve veřejném životě a vyhlašovala se nutnost hospodářskou a politickou výchovou zlomit jejich škodlivou činnost. Březnovský a Baxa byli spolehlivě pracující tým. Za Hilsnerovy aféry Baxa v soudní síni s pornografickou náruživostí detailně líčil průběh údajné rituální vraždy, Březnovský ho ve vídeňském parlamentu podporoval protižidovskými interpelacemi.

A dodejme ještě, že antisemitsky vystupovala na počátku své činnosti také další skupina, jejíž vůdce Václav Klofáč vyšel z pokrokového hnutí, tzv. národních dělníků. V dubnu 1899 se národní dělníci ustavili jako národně-sociální strana. Jejich tehdejší antisemitismus vysvětloval Klofáč snahou o sociální pokrok, který vyžadoval promyšleně vedenou emancipaci od vlivů a živlů židovských a zjednání řádné ochrany proti jejich rozpínavosti a řádění.

Český politický antisemitismus byl v době Hilsnerovy aféry fragmentární. Neměl tolik síly nebo schopnosti se organizovat, aby založil jednotné hnutí nebo aby dobyl rozhodující pozice ve velké poltické straně a dal jí svou pečeť. Měl však dost síly, aby se prosadil v menších politických skupinách, svedl velkou část veřejného mínění a umístil své agenty v tisku a v mladočeské straně, která vedla český politický život.

Jak se stalo, že i v této téměř chaotické podobě mohl antisemitismus způsobit tolik vzruchu v české společnosti, zkreslit dva soudní procesy, přenést své boje z menšího českého jeviště na scénu ústředního vídeňského parlamentu, vyvolat polemiku i za hranicemi Rakouska-Uherska a dlouho úspěšně blokovat snahy o osvobození nevinně odsouzeného člověka, je otázka, pro jejíž zodpovězení musíme jít do dalšího širšího kruhu našeho námětu. Mám na mysli akutní, celou společnost zasahující politické předpoklady pro vytváření a postupné vybičování předsudků a nenávisti. Tragédie někdy zušlechťují. Někdy, bohužel, brutalizují, zvláště mají-li podobu kolektivních krizí. Stojí za to prozkoumat v mnohem širší míře, než jsem to já mohl ve své knize podniknout, souvislost mezi antisemitismem a českou politickou tragédií v letech 1897 - 1899.

Tragédie začala sporem o jazyková nařízení premiéra Badeniho, která by byla přinesla rovnoprávnost češtiny a němčiny všude v Čechách a tím by také obsahovala uznání nedílnosti země. V českém pojetí státního práva se bezpodmínečně počítalo s integritou českých zemí. Na německé straně se naopak začala prosazovat myšlenka národního rozhraničení neboli zavedení administrativní samostatnosti převážně německých jazykových oblastí na okraji Čech. Jakýsi Mnichov více než 40 let před zářím 1938. V českém pohraničí došlo po vyhlášení jazykových nařízení k protičeským výtržnostem, v českých městech k protiněmeckým demonstracím. Následoval pád Badeniho vlády v listopadu 1897 a divoká radost německých vídeňských centralistů z českých neúspěchů, další pokus o jazykové vyrovnání v Čechách, který podnikla Thunova vláda, a jeho ztroskotání na podzim 1899. Šovinismus pořádal veřejné exhibice; německý šovinismus, který řádil mezi studenty, v parlamentu a v ulicích jako furor teutonicus, a český, který se za své frustrace odškodňoval vytloukáním německých a židovských oken. Do této širší rakouské a české historie patří vražda v Polné a politické zneužití rituální pověry.

TGM

O souvislosti mezi antisemitismem a českou krizí před koncem století byl přesvědčen Tomáš Masaryk, a to do té míry, že na tomto přesvědčení založil téměř výlučně obhajobu Leopolda Hilsnera. Zde je další pásmo našeho přehledu Hilsnerovy aféry, široká politická oblast, které Masaryk dal ještě větší, zcela obecný rozměr mravní zásady. A opět je tu podnět znova a přesněji prozkoumat Masarykovu roli, nesčíselněkrát zdůrazňovanou, zpravidla jednoznačně vysoce oceňovanou, ale ke škodě historického bádání většinou uzavřenou do stereotypu integrálně kladného postoje. Skutečnost, že nikdo v české společnosti od konce minulého století až dodneška neměl větší zásluhy v boji proti antisemitismu, nemůže být důvodem k trvalé oslavě, která nepřináší žádné nové myšlenky, nýbrž povzbuzením k hlubšímu studiu a pečlivějšímu třídění Masarykových myšlenek a činů. Masaryk sám mluvil o nutnosti kritiky druhých a kritiky ustavičné, o veliké součinnosti v hledání pravdy, která je jednou ze záruk našeho poznání. V tomto duchu je tedy nejen dovoleno, nýbrž třeba ukázat i nedůslednost a rozpory v Masarykově přístupu k Hilsnerově aféře.

Masaryk, který stál v Čechách v předních liniích boje proti mýtům, lžím a pověrám, nemohl mlčet k mýtům, lžím a pověrám antisemitismu. Nemohl stát stranou, když na sklonku minulého století antisemitismus dosáhl svého smutného vrcholu manipulací s rituální pověrou kolem vraždy v Polné. Nejenže mu byl nepřijatelný antisemitismus jako předsudek, který diskriminuje celou skupinu spoluobčanů. Šel jako vždycky za vyšším cílem. Když si uvědomil, že antisemitismus korumpuje českou společnost, musel se s ním utkat. Vystoupil v hilsneriádě z věrnosti ke svým životním zásadám. Úsilí obhájit Leopolda Hilsnera a očistit židovské spoluobčany z nesmyslného nařčení z rituální zločinnosti vysvětloval jako boj za zdraví české společnosti, vedený z ryze etických pohnutek. V kampani proti antisemitismu myslel především na českou inteligenci a zvláště na českou žurnalistiku, která se dopustila křivdy, jak napsal, svou bezhlavostí, vášnivostí a surovostí. Důležitější než jednotlivec a sociální nebo náboženská skupina byl Masarykovi princip, jehož uskutečnění přesáhne pomoc jedinému člověku nebo jedné složce společnosti a bude mít širší užitek.

Nelze nemít úctu k tomuto přesvědčení. A přece - jako by sem ještě něco patřilo. O Hilsnerovi osobně neměl Masaryk dobré mínění. Označil ho za známého ničemu, který již dávno patří do polepšovny. Napsal, že pokus připsat mu zájem nebo dokonce sympatie pro Hilsnera je jen sprosté chytráctví antisemitského tisku. Ale Hilsner nebyl ničema, nýbrž nezaměstnaný, neškodný mladý muž, jehož život byl zasazen do českého prostředí města Polné a který měl lidské vazby k matce, k bratrovi a k nemocné tetě. Jeho utrpení neváží méně než srovnatelné utrpení pilných a úspěšných lidí. Masaryk seděl s Karlem Čapkem v březové besídce v Topolčiankách, rozhlédl se a řekl: Copak duše takzvaných velikých mužů je něco podivuhodnějšího než duše tamté ženy, co shrabuje seno? Existovala i Hilsnerova duše. Existoval i jeho jistě také podivuhodný vnitřní život. Je obklopen mlčením; spánkem jako v Shakespearově Bouři. Víc není třeba říci.

Souvislost

Jestliže Masaryk přenesl svůj odkaz boje proti antisemitismu do tolerantních poměrů první republiky a jestliže se tohoto odkazu dovoláváme i dnes, kdykoli se setkáme s rasovou nenávistí skinheadů nebo s předsudky proti Romům, musíme právě tak uznat i pronikání antisemitismu a rituální pověry z let hilsneriády do pozdějších dob. Propagátorem mýtu o židovské rituální vraždě byl Adolf Hitler, který přímo poukazoval na případ Leopolda Hilsnera. V rozhovoru s Dietrichem Eckartem, publikovaném v roce 1925, řekl: Strkat hlavu do písku jako pštros, přitom ukazovat zadek a dělat, jako by nikdo nic neviděl, to je a bude židovská taktika... Nic neprozrazuje špatné svědomí Židů tak názorně jako nestydaté popírání krvavého rituálu. Není to tak dávno, co byl žid Hilsner v Polné jasně usvědčen z rituální vraždy a odsouzen k smrti... Byl odsouzen na základě důkazů. Nepopiratelně. To žádný Žid nesprovodí ze světa.

I když soudíme osudy každé generace především podle zvláštních podmínek její doby, nemůžeme jednoduše přetnout řetěz vývoje. Musí být nějaká souvislost mezi starým antisemitismem, kterým nasákl Hitler, a norimberskými zákony; musí být nějaká souvislost mezi Hilsnerovým případem a holocaustem. Je naším úkolem o této souvislosti přemýšlet.

(Text je zkrácenou verzí příspěvku, který Jiří Kovtun přednesl na konferenci Hilsnerova aféra a česká společnost 1899 - 1999 v Praze dne 24.11.1999.)

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.