Washington 98

Konference o majetku obětí holocaustu

Nemohu se zde nezmínit o něčem, k čemu nenacházím - a asi už nikdy nenajdu - ta správná slova. Týká se to mých prarodičů, o jejichž židovství jsem se dozvěděla teprve nedávno a kteří společně s mými tetami, strýci, bratranci a sestřenicemi zahynuli během holocaustu. Zamlada jsem o nich nijak zvlášť nepřemýšlela, prostě jsem věděla, že je nemám. Ztratila jsem je ještě jako dítě. Ale dnes jsem sama babičkou, a když se dívám na svá vnoučata, jsem dojatá láskou a pýchou. A jsem si jista, že i já jsem kdysi vyvolávala takovéto city nejen u svých rodičů, ale i u těch, kteří jim dali život. A když tedy přemýšlím o svém životě nyní, kdy je mi dvaašedesát, musím myslet i na životy svých prarodičů v jejich posledních letech, měsících a dnech. Musím myslet na tváře z fotografií ve washingtonském Muzeu holocaustu a v Jad Vašema na dlouhý seznam jmen na stěnách Pinkasovy synagogy v Praze. Jsou mezi nimi i jména mých prarodičů, Olgy a Arnošta Körbelových a Růženy Spiegelové. A musím myslet na krev, která koluje v mých žilách. Záleží na tom, jaký typ krve to je? Nemělo by, protože krev jen plní svou funkci. Ale záleželo na tom Hitlerovi. A kvůli tomu na tom musí záležet nám všem - protože to byl důvod, proč zahynulo šest milionů Židů. To byl důvod, proč byla tak neuvěřitelná zvěrstva páchána na tolika nevinných a nenahraditelných lidech, na lidech, kteří milovali a obohacovali život svou láskou, svými úsměvy, svým objetím, na lidech, kteří zemřeli tak strašně a tak brzy, na lidech, jejichž životy a jejichž utrpení nesmí být nikdy zapomenuty ani zpochybněny, i když budeme muset občas vyburcovat naši kolektivní paměť.

Lidé se liší svým jazykem, svou kulturou, historií a náboženstvím. Tato různorodost činí život zajímavým a bohatým. Avšak holocaust na nás křičí, že tyto rozdíly nesmí nikdy zastínit naše lidství, které nás všechny spojuje. Pýcha, která je v nás, nesmí nikdy přerůst v nenávist. Takovéto ponaučení je vlastně úkolem této konference. Protože ta není o zlatě a o pojistkách, ta je o tom, že krev každého člověka je drahocenná stejně.

Jsou lidé, kteří říkají, že jsme vězni svých dějin a že lidstvo je odsouzeno neustále opakovat stejné chyby. A jsou tací, kteří chápou holocaust jako následek výplodů jednoho šílence, dějinný exces, jehož opakování se nemusíme obávat. Jiní zas poukazují na to, že uplynula dlouhá desetiletí a snad je už čas zapomenout a spěchat dál a nechat některé otázky nezodpovězeny a část pravdy neodhalenu. Ano, a je i pár těch, co tvrdí, že se nikdy nic takového nestalo. Jako odpověď musíme připustit, že jsme nebyli obdařeni dokonalou moudrostí, ani silou změnit lidskou povahu, ani věšteckými schopnostmi. Ale máme sílu paměti, dokážeme, že památka mrtvých nikdy nezmizí z našich srdcí. Máme sílu motivace a umíme odlišit zlo od dobra. Máme sílu naděje a umíme se modlit slovy Žalmu za čas, kdy pravda vytryskne ze Země a spravedliví budou shlížet z nebe. A máme sílu vybrat si. Můžeme v zoufalství lamentovat nad holocaustem, anebo ho můžeme pochopit a přísahat, že již nikdy nedovolíme, aby se strach a lamentování a zoufalství staly výmluvou pro nečinnost.

Sešli jsme se zde tento týden, ne abychom dokázali zázraky, ale proto, abychom udělali všechno pro to, aby tmu vystřídalo světlo, křivdu spravedlnost, hádky jednota a faleš pravda. Více toho nedokážeme. Je to však i to nejmenší, co dokázat můžeme. Dlužíme to totiž své minulosti. A je to naše naděje do budoucnosti. V širším slova smyslu je to pak naděje celého lidstva.

Pojistky

Tento projev přednesla americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová na úvod konference ve Washingtonu, která se zabývala majetkem obětí holocaustu. Konference se konala první týden v prosinci a účastnily se jí vládní delegace 44 států z celého světa a 14 nevládních institucí. Přibližně před rokem se v Londýně konala konference o tzv. tripartitním zlatě. To si po válce rozdělili západní Spojenci jako německý konfiskát, aniž by zkoumali jeho původ. Loňská konference prokázala, že zlato, deponované dodnes v centrálních bankách v Paříži, Londýně a New Yorku, pochází převážně z evropských zemí, které byly v době války Německem okupovány, a z velké části patřilo původně obětem holocaustu. Doporučila proto tyto prostředky do zemí původu vrátit a zároveň uspořádat další konferenci, která by se zabývala nejen otázkami zlata, ale i dalšího majetku uloupeného nacisty. V průběhu roku se navíc vynořily mediálně zajímavé kauzy pojistek a uměleckých předmětů, takže washingtonská konference měla o čem jednat.

Pořadatelem konference bylo americké ministerstvo zahraničí spolu se státním Muzeem holocaustu. Jejího faktického řízení se ujal náměstek ministryně zahraničí Stuart Eizenstat, který se danou problematikou zabývá dlouhodobě jako zvláštní zmocněnec prezidenta Billa Clintona. Několikrát ve svých projevech opakoval stanovisko své vlády, která si uvědomuje, že po tak dlouhé době není možné nalézt absolutní spravedlnost, nicméně jednotlivé země, které se s dědictvím holocaustu povětšinou nevyrovnaly, by tak měly učinit do konce tohoto století, tak, aby do nového tisíciletí vstoupily nezatíženy touto tragickou minulostí.

Témata, kterými se konference zabývala, ať už v plenárních zasedáních, či v jednotlivých panelových diskusích a seminářích, lze rozdělit do šesti oblastí. První z nich se týkala již zmíněné problematiky tripartitního zlata. Při londýnském ministerstvu zahraničí byl zřízen fond, do kterého byly prostředky převedeny a do něhož přispěly i další země, včetně ČR. Ve fondu je nyní asi 60 milionů dolarů, které jsou určeny na projekty sloužící obětem holocaustu. V průběhu konference oznámilo svůj příspěvek několik dalších států, např. Chorvatsko a Slovinsko.

Jedním z nejožehavějších témat byla otázka pojistek obětí holocaustu. Jednotlivé referáty (k nejfundovanějším patřil příspěvek Tomáše Jelínka z české delegace) poukazovaly jednak na mechanismus konfiskace pojistek nacisty, jednak na fakt, že většina pojišťoven odmítala po válce pojistky vyplácet s tím, že zanikly. Ve státech střední a východní Evropy pak situaci zkomplikovalo znárodňování a následné bilaterální kompenzace. Všemi těmito problémy se má zabývat nově ustavená mezinárodní komise za předsednictví bývalého amerického ministra zahraničí Lawrence Eagelburgera. Její úsilí by se mělo soustředit nejen na jednání s jednotlivými pojišťovacími ústavy, ale i na sjednocení postupů v uplatňování nároků, a to jak v legislativě, tak v exekutivních dohodách i v soudních sporech.

Umělecká díla

Již tradičně největší pozornost médií přitahovala otázka uloupených uměleckých děl. Francouzská vláda přišla těsně před zahájením konference s požadavkem na českou Národní galerii, aby vrátila Rembrandtův obraz Starý Žid v kožešinové čapce. Tomu oponoval člen české vládní delegace a ředitel archivu NGVít Vlnas s tím, že obraz, který je vPraze, pochází pouze z Rembrandtovy dílny a je jen jedním z mnoha, které tato dílna vytvořila. Navíc ani rozměry neodpovídají nárokovanému dílu. Jak se pak ukázalo, dotyčný originál se pravděpodobně nachází v Pittsburghu v soukromé sbírce a nárok na jeho vydání by neměla Francie, ale dědicové rodiny Schlossů, kterým byl nacisty konfiskován. Případ však velmi názorně demonstroval nesmírnou složitost problému uloupených uměleckých děl a sbírek. Konference proto vyzvala ke spolupráci všechny galerie, muzea a aukční domy. Ty by měly věnovat značnou pozornost původu všech svých obrazů, soch, plastik, tapiserií, ale i sbírkám mincí a medailí, porcelánu, grafiky atd. Mnohé instituce tuto spolupráci již přislíbily. Vede je k tomu mimo jiné i snaha o odstranění nejistoty, která zavládla na celosvětovém trhu s uměleckými díly po zveřejnění této problematiky. Budou se proto snažit o identifikaci tzv. podezřelých akvizicí a pokusí se o jejich vrácení původním vlastníkům či jejich dědicům. Tam, kde to nebude možné, buď umístí v expozicích upozornění, že dílo pochází z židovských konfiskátů - a přispějí tak k zachování památky původních vlastníků - nebo, v případě nepotřebnosti díla v konkrétní sbírce, uspořádají aukci, jejíž výtěžek půjde ve prospěch žijících obětí holocaustu. Některé země (např. Švýcarsko a Holandsko) již tento proces zahájily. Francouzská vláda vytvořila pro tento účel internetovou stránku, na které již uvedla na dva tisíce uměleckých předmětů s nejasným původem. Rakousko uspořádalo příslušnou aukci už v loňském roce a nyní přijalo zákon umožňující bezproblémové vracení zbývajících uměleckých děl. Velkým překvapením byl příspěvek ruské delegace, která veřejně přislíbila součinnost při identifikaci původu svých sbírkových předmětů, a dokonce i jejich vracení, pokud se najdou dědicové. To byla průlomová informace, se kterou téměř nikdo nepočítal, delegáti spíše předpokládali, že ruský postoj bude podobný ukrajinskému či běloruskému. Zástupci těchto států totiž prohlásili, že jejich země jsou chudé, a tudíž nemohou nikomu nic vracet, avšak kdyby se našla umělecká díla, která patřila jejich občanům, doufají, že se jejich státům vrátí.

Komunální majetek, archivy

Vůbec poprvé se takovéto mezinárodní fórum věnovalo otázkám navracení komunálního majetku. Konference shrnula dosavadní úspěchy a poukázala na rozličné překážky, které stále stojí v cestě dokončení restitučních procesů. Stuart Eizenstat při této příležitosti zdůraznil, že vracení majetku není záležitostí samoúčelnou, nýbrž má za úkol zajistit existenci a nový rozvoj židovských komunit střední a východní Evropy. A nejen jich - restituce se má týkat všech náboženských společenství, ale i dalších spolků a organizací tak, aby přispěly k vytváření právního státu a občanské společnosti. Snažili jsme se povzbudit nové demokracie v regionu k tomu, aby provedly restituce či kompenzace za konfiskovaný majetek, a to tak, aby byl tento proces rychlý, transparentní a nediskriminující, řekl Eizenstat. Většina zemí tento svůj závazek uznala, avšak jsou i takové, jejichž postoj je vlažný. Navštívil jsem komunity střední a východní Evropy, sdružují většinou ty, kteří přežili holocaust. Byli odříznuti od svobody, od svých příbuzných a od možností odškodnění, které bylo poskytováno jejich druhům na Západě. Mnoho z nich již dožívá v chudobě a v nedůstojných podmínkách. Jsou doslova dvojnásobnými obětmi dvacátého století, nacistického holocaustu a čtyř dekád komunistické zvůle. Zaslouží si, aby se dožili návratu svého komunálního majetku a aby jejich komunity mohly znovu vybudovat své instituce a zajistit svou další existenci. Snad právě proto, že restituce komunálního majetku je velmi složitý proces, je zapotřebí součinnosti vládních a nevládních institucí. Víme, že podmínky se v každé zemi liší, a to je důvod, proč americká vláda stanovila pro restituce několik zásadních principů. Požadujeme, aby vlády jednotlivých zemí vracely nejen majetek sakrální, tedy ten, který je spojen s výkonem náboženského kultu, ale i majetek sekulární, který sloužil potřebám denního života všech komunálních institucí. Centrální vláda musí zabezpečit, aby byl navrácen nejen majetek, kterým může disponovat sama, tedy majetek státní, ale i majetek, kterým disponují regionální instituce, tedy města a obce. Restituce by měly probíhat daleko rychleji a jednodušeji než doposud. Vláda Spojených států doufá, že bude v roce 1999 svědkem zvýšeného úsilí, které povede ke konkrétním výsledkům.

Dalším tematickým okruhem, o němž se jednalo, byl klíč k úspěchu všech předešlých témat - otevření archivů. Ne všechny státy totiž projevily ochotu zpřístupnit plně své materiály. Přestože práce sedmnácti historických komisí přinesla významné výsledky ve studiu holocaustu, ne vždy se setkávala s otevřenými dveřmi. A tak i zde americká administrativa apelovala na vlády příslušných zemí. Podle přijaté deklarace by všechny archivy, státní i soukromé, vztahující se jakýmkoli způsobem k holocaustu, měly být zpřístupněny nejpozději do konce příštího roku. Většina zemí deklarovala ochotu tak učinit, zásadní informace by se měly objevit opět na internetových stránkách - v této souvislosti se mluví i o jakési Mega Web Site, tedy internetové megastránce, kterou bude provozovat Muzeum holocaustu. Některé státy se však stále zdráhají vpustit historiky do doposud zapečetěných svazků. Příkladem byl Vatikán, který tuto neochotu zdůvodnil faktem, že převážná část jeho materiálů se týká vnitřního života církve, a tudíž není určena veřejnosti. Většina delegací shledala tento důvod za neopodstatněný a Vatikán byl tvrdě kritizován jak v plénu při vystoupeních zástupců Světového židovského kongresu, tak zejména v kuloárech. Pro českou delegaci byla zadostiučiněním soukromá ústní omluva Bobbyho Browna, poradce premiéra Netanjahua pro otázky diaspory, který těsně před konferencí uvedl Českou republiku na černé listině (nebo spíš hnědé - Brown List) zemí, které odmítají zpřístupnit své archivy. Na seznamu českých institucí se takto paradoxně ocitlo iŽidovské muzeum v Praze, jehož pracovníci osočení nesli jako osobní urážku. Poukazy na zastaralé informace a dementi izraelského velvyslanectví v Praze uvedly sice celou věc opět na patřičnou míru, nicméně osobní omluva autora celého skandálu byla skutečnou satisfakcí.

Změna postojů

V mnoha příspěvcích zazněla obava z toho, aby se tažení za návrat majetku obětí holocaustu neobrátilo proti jejich památce. Nejdůležitější oblastí se proto stává tematika poučení a vzdělávání. Holocaust byl skutečně ojedinělým fenoménem v lidských dějinách, a je proto třeba jeho podstatu, jeho průběh a jeho důsledky důkladně prostudovat a doložit pro příští generace. Vysoce hodnocena byla v této souvislosti iniciativa Švédska, které v letošním roce ustanovilo zvláštní komisi, jejíž práce již přinesla první výsledky. Učebnice, které byly na konferenci představeny, mohou být použity v kterékoliv zemi, a holocaust by se tak měl octnout ve všech školních osnovách, samozřejmě za podpory a přispění místních vzdělávacích institucí. Konference, věnovaná pouze tomuto tématu, se bude konat v roce 2000 ve Švédsku.

Dvě témata nebyla zahrnuta do panelových bloků, avšak přesto se o nich diskutovalo a objevily se i v závěrech konference. Otázka spících kont a bankovních převodů musí být podle doporučení konference rovněž uzavřena v příštím roce. Opět se apelovalo na to, aby přijatá opatření umožnila v prvé řadě distribuci prostředků dosud žijícím obětem holocaustu. Spolu s řešením komunálních restitucí byl obdobný apel vznesen i na restituce individuální, tedy na případy, kdy se bývalí majitelé či jejich dědicové stále nemohou - ať už z jakéhokoliv důvodu - ujmout svých majetkových práv. I zde byly zmíněny zásady právního státu, pro nějž je právo na majetek jedním ze základních lidských práv.

Přestože závěry konference zůstaly pouze u doporučujících formulací, lze s jistotou předpokládat, že jejich nedodržení může mít určité politické dopady. Americká administrativa jasně deklarovala svůj zájem sledovat průběh nápravy křivd v následujících měsících a již tento fakt by měl přimět některé dosud váhající země ke konkrétním činům.

Česká republika nebyla na konferenci nijak kritizována, přestože z některých poznámek lze usoudit, že se jí určitá problematika dotýká (zejména v sekci o komunálním majetku poukaz na nevydání objektů ze strany měst a obcí). Velmi pozitivně bylo hodnoceno nedávné rozhodnutí vlády o vytvoření vládní komise, která by se touto problematikou měla intenzivně zabývat a která by měla vládě navrhnout konkrétní postupy a řešení. Vedoucí české delegaceJiří Šitler, ředitel odboruMinisterstva zahraničí ČR, byl jedním z deseti závěrečných řečníků, kteří shrnuli výsledky konference. Ve svém příspěvku poukázal zejména na to, že čeští občané byli díky poválečnému historickému vývoji vyloučeni ze všech odškodňovacích programů, organizovaných Německem a mezinárodními židovskými organizacemi. Zdůraznil, že česká vláda se rozhodla sama tuto skutečnost zmírnit již v roce 1994 (zákon č. 217), avšak v plné míře nebyl tento proces ukončen dodnes. Zmínil se o tom, že česká strana jako jediná přizvala k účasti na konferenci nejen zástupce židovské komunity (T. Kraus), ale i komunity romské (ing. Karel Holomek, předseda Sdružení Romů na Moravě), který přednesl velmi fundovaný referát v sekci věnované vzdělávání. Ocenil rovněž příspěvek představitele American Jewish Committee, rabi Andrew Bakera, který znovu upozornil na nutnost změny postojů mezinárodních židovských institucí k malým komunitám ve střední a východní Evropě, donedávna považovaných za bezperspektivní. V tomto smyslu upozornil i dr. Šitler na disproporční zastoupení zemí střední a východní Evropy v orgánech mezinárodních organizací (Světového židovského kongresu, Světové židovské restituční organizace WJRO, Claims Conference atd.). Česká delegace, spolu se zástupci slovenské a polské židovské komunity, vedla pak v tomto smyslu i samostatná jednání, mj. s předsedou Mezinárodní komise pro otázky pojistek L. Eagelburgerem.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.