Dějiny

Teď jeho hlava mizí do obilí

a potápí se s celým letním dnem.

Cesty se rozejdou. Ty hledíš ještě chvíli

za Jiřím Ortenem.

Silnice úzká, úzká jako nitka.

Tu a tam hustý rozvířený prach.

Kůň kluše sbohem, sbohem na kopýtkách,

toulavý pohled klouže po cestách.

Kůň kluše po silnici daleké a prašné.

A zvuky: Slípka... Ticho... Štěkot... Lidská řeč.

Nějaký pozdrav, utopený v kašně.

Vlaštovka... Dobrý več...

A čtyři mláďata, jež neustále křičí

v širokém průjezdu.

A potom malý městys, daleký a spící,

jak hledí na hvězdu.

Na Panském domě tleskající karta

pod vinobraním hvězd, jež obtěžkalo koš.

A jasné světlo Marta,

Narudlý Smrtonoš.

A čtyři mláďata, jež pokřikují sborem

po jídle, po jídle.

Pak mléčná dráha nad krabatým dvorem

v pozadí připíchnutý na vidle.

A tuto hvězdnou noc mi připomíná

nějaká malá báseň, hrstka slov.

To léto třicet osm s dneškem spíná

Nikolaj Tichonov.

Kůň kluše sbohem, sbohem pod kopyty,

a překluše.

Vězení, tábory, popravy, bída, kryty,

jitřenka - Venuše.

A místo Marta nad letošním létem

se nese nad spánkem

a svítí kočkám, psům a malým spícím dětem

a padá zahradou a padá altánkem.

A padá rezedou a padá do ořeší,

jako bys dlouhou štíhlou sirkou škrt.

A padá na hřbitov, kde měsíc prádlo věší,

a padá na hřbitov, kde bydlí paní Smrt.

A lampa nad kašnou dolévá ještě vína

do bublajících strof.

A tuto hvězdnou noc mi připomíná

Nikolaj Tichonov.

Ohýnek chlapců zapraskal a sálá

ze tmy jak ze sluje.

Ve dveřích stála

se to jmenuje.

Ve dveřích stála.A... taková prostá věta,

a může v ní být vše.

Tvá báseň života, tvá celá báseň světa

se třpytí na střeše.

Ta střecha kohoutů pak ráno zvučně vzlétá

a letí nad hory.

Tvá báseň vesnic, měst a svobodného světa,

kde vlají prapory.

Je zase noc a ona tisícerou řečí

ti šeptá do ticha.

Je zase noc a ty si můžeš přečíst

ruského básníka.

Ve dveřích stála. Kdo? Ve dveřích starých krámů,

ve dveřích pekaře.

Okolo míjel vůz a trousil zlatou slámu

a zmizel ve dvoře.

A vytroušená stébla bralo slunce

pomalu do zubů.

A jedno z nich v té třpytící se ruce.

Až světlo opouštělo zvolna palubu.

A byla zase noc a byly zase noci

nad varhanami měst.

Nad úly orlojů, nad posledními chodci,

zas noci plné hvězd.

Svět náhle ozářen jak na bleskovém snímku

ve dveřích tam s ní stál.

A byla zase noc na Staroměstském rynku

a v lesích katedrál.

A byla zase noc u staré Prašné brány

a snášela se noc na Svatovítský chrám.

A někdo usedl a hrál jí na varhany

těch vytroušených slam.

A někdo usedl a hrál ty maličkosti

prosté jak na dlani.

A proměnil je v zpěv a v dlouhé hvězdné chvosty

a v slavné varhany.

A někdo usedl a hrál ty maličkosti

prosté jak na dlani.

Nábřeží Vltavy a v jejích vlasech mosty,

až přišlo svítání.

Nábřeží Vltavy a mosty jako spony

v těch tmavých kadeřích.

Až mramor svítání rozpukal nad balkóny,

stála tam ve dveřích.

Stála tam na Kampě u skřípající branky,

stála tam na Kampě a někdo řekl: Dnes.

A někdo: Pradlena. A někdo: Venkovanky.

A někdo podotkl, že kvete černý bez.

A tys šel podloubím a Nerudovkou vzhůru

a slyšels dům... a dům... Jak cosi vypráví.

A potom nahoře ses díval na konturu

té řeky Vltavy.

Sluneční paprsky se chvěly na karafách,

na houskách, na prstech a v sklence na tácku

a zhoustly ve vzduchu a někdo řekl: Harfa.

A bloudil očima po síti palácků.

A mezi větvemi, které tam viděl viset

přes křídla okenic, a mezi dny a dny

zahlédl zas to léto osmatřicet,

ty dávné prázdniny.

Teď jeho hlava mizí do obilí.

V nesmírném tichu říká někdo: Zem.

Cesty se rozejdou. On hledí ještě chvíli

za Jiřím Ortenem.

V některém z parků poletuje včela.

V některém z parků stíny, slunce, stín.

A někdo říká: Smrt. Jiřího Daniela.

A jiný odpoví v tom tichu: Terezín.

A třetí: Gustav Schorsch. A čtvrtý: Jména, jména.

A pátý stovky jmen a šestý tisíc jmen.

A sedmý říká? Kat. A osmý: Na kolena.

A milióny s ním a milióny: Den.

A mezi větvemi, tak jak ten pohled známe

z pozdravů pohlednic,

uviděl zas ten městys a ten zámek

a svého přítele, jak mu jde zvolna vstříc.

A ji tam uviděl, jak stála v světle dveří,

ten sladký letní den jí kanul pod víčka.

A svého přítele, jenž koupil na večeři

nějaké salámy a rajská jablíčka.

A zdá se mu v tom snu, že volá: Ještě nejdu,

ne, ještě chviličku tu musím s tebou být.

Zámek tam uviděl a učitele Zejdu

a pana Halase a silnici jak nit.

A silnici jak nit a silnici jak nitku,

tu a tam hustý rozvířený prach.

Kůň klusal sbohem, sbohem na kopýtku,

toulavý pohled klouzal po cestách.

A zdá se mu v tom snu, že vidí kroužit ptáka

náměstím, lesem, polem, zahradou.

A zdá se mu v tom snu, že vidí, jak se smráká,

a všecky dny, jak jdou.

A zdá se mu v tom snu, že je jich málo, málo

v té letní zahrádce.

A zdá se mu v tom snu, jak někdo volá: Haló!

Haló! Je mobilizace!

A zdá se mu v tom snu u skřípající branky

(sychravý jarní den si hvízdá po kraji),

a zdá se mu v tom snu, jak přijíždějí tanky,

a zdá se mu v tom snu, jak Němci jásají.

A zdá se mu v tom snu u vlhké branky sklepa,

na konci silnice, tak úzké jako nit,

a zdá se mu v tom snu, že noc je hluchá, slepá,

jen hysterický hlas tam kříčí: Zatemnit!

A zdá se mu tom snu, že kráčí mrtvou třídou

a spatří tabulku: REINHARDA HEYDRICHA.

A zdá se mu v tom snu, že vidí dny, jež přijdou,

a slyší kulomet rachotit do ticha.

A zdá se mu v tom snu, že čas, že čas je chromý,

a slyší déšť a déšť, a rakvím na víka.

A zdá se mu v tom snu, že vidí padat domy

a že jim utíká.

A zdá se mu v tom snu, že bez ustání chvátá

střepy a plameny a chce se zachránit.

A zdá se mu v tom snu, že slyší: vrata - vrata.

A všecka na zámek. A nikde není kryt.

A zdá se mu v tom snu, že nikdy neuteče

v tom dešti pavlačí a schodišť, střech a klád.

A zdá se mu v tom snu, že utíká a vleče

mrtvolu stařenky a chce ji pohřbívat.

A zdá se mu v tom snu, že našel pohřebiště,

nějaký černý vůz tam právě zůstal stát.

Nějaký černý vůz - a je to dětské hřiště

a koně klusají přes hlavy nemluvňat.

A zdá se mu v tom snu, že našel aspoň stoku,

a slyší hvízdání a padá, chce se skrýt.

A zdá se mu v tom snu, že vidí průvod roků

a silnici jak nit.

A silnici jak nit a silnici jak nitku,

tu a tam hustý rozvířený prach.

Kůň kluše sbohem, sbohem na kopýtku,

a ti, co zbyli, jdou zas po cestách.

A občas jeden zmizí do obilí,

klasy se uzavrou svým širým pohybem.

A to jsem ti jen chtěl. Tu malou letní chvíli.

V nesmírném tichu říká někdo: Zem.

Báseň ze sbírky Blatný, Ivan. Hledání přítomného času. Praha: Atlantis, 1994. 676 s. otiskujeme na památku obětí 2. světové války, která skončila v květnu 1945 - před padesáti čtyřmi lety.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)

Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds
Claims Conference Fond budoucnosti
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání Bader
Nux s.r.o.