Tváře a postavy

Sváteční malíř Viktor Munk va Španělské synagoze

Viktor Munk (1928 Praha-1997 Chodov u Karlových Var) nestudoval malířství a nikdy se nepokoušel prosadit na umělecké scéně. Raději zůstával amatérem, svátečním malířem. To mu dávalo volnost a nezávislost: maloval především pro potěšení vlastní a svých blízkých.

Pocházel z českožidovské rodiny, která žila před válkou v Brandýse nad Labem. Otec, JUDr. Adolf Munk (1887-1944), tu měl advokátní kancelář, ale také (na půdě) ateliér, kde po nedělích maloval, a truhlářskou dílnu, v níž vyráběl nábytek. Munkovi doma náboženské zvyky příliš nedodržovali, ale o svátcích chodili do brandýské synagogy, kam dojížděl rabín z Prahy. Viktor školní docházku ukončil v červnu 1940, kdy byly židovské děti vyloučeny ze škol. V té době byl A. Munk předsedou zmenšující se židovské obce. Počátkem ledna 1943 byli Židé z Brandýsa deportováni do Terezína a většina z nich do Osvětimi. Munkovi zůstali v Terezíně díky příbuzným, matka pracovala na loupání slídy, a tak byla rodina několikrát vyreklamována z transportu. Viktor pracoval jako truhlář, tesař a zedník. V Terezíně našel kamarády a přes všechno se tu cítil lépe než v izolaci v Brandýse: v ghettu poprvé slyšel koncert vážné hudby (Ledečovo kvarteto), viděl kabaretní a divadelní představení, které v něm zanechaly silný dojem na celý život. Pak ale přišly deportace. Viktor šel první z rodiny, prožil selekci na rampě v Birkenau, po týdnu byl deportován do koncentračního tábora Kaufering IV, kde se budovaly podzemní haly pro výrobu V-2. Počátkem roku 1945 dostal tyfus a v beznadějném stavu byl převezen do hlavního tábora. Po osvobození ležel s úplavicí, tuberkulózou žláz a těžkými omrzlinami v nemocnicich v Bavorsku, v Praze a v v Zásmukách až do konce roku, kdy se konečně setkal s matkou a sourozenci.

V roce 1947 začal studovat na Státní grafické škole. Studium však nedokončil, našel si zaměstnání v tiskárně v Hradišťku pod Medníkem, kde se vyučil litografem. Oblíbil si povltavskou krajinu a poklidný samotářský život na periferii velkoměsta. Nesystematické vzdělání si doplňoval bohatou četbou, zajímal se o historii umění, pokoušel se malovat.

Soustavněji začal malovat v druhé polovině 60. let. Jeho nejstarší dochované obrazy zachycují figurální motivy. Se symbolickými náměty existenciálního ladění, které jsou nepochybně ohlasem vlastních zkušeností, ale souzní zároveň s tvorbou řady vrstevníků. Z této doby také nejspíš pochází cyklus nemnoha motivů z Terezína a Kauferingu. I v nich je hlavním motivem lidská tvář a postava, které se stávají stále více samostatným námětem.

Svoji nejvlastnější polohu nalezl počátkem 70. let v primitivizující stylizaci, připomínající lidové a naivní umění. Jeho obrazy se zjednodušují v kompozici, výběru námětů i výtvarném podání na nejzákladnější prvky. Znamenají obnovu řeči jednoduchých znaků a symbolů, s nimiž se setkáváme v dětských kresbách nebo v umění přírodních národů. Autor se vrací ke vzpomínkám na dětství, k dávno zapomenutým prožitkům a dojmům, které byly téměř zničeny válečným traumatem. K jeho obrazům patří přísná stylizace, potlačení všeho příliš jedinečného a osobního. Jsou téměř anonymní, připomínají starý Egypt, archaické Řecko, fájúmské portréty, nebo dokonce africké masky, stejně jako díla Picassova, Légerova nebo Kleeova. Jsou jednoduché a snadno čitelné, pod jejich povrchem však cítíme znepokojující přítomnost čehosi tajemného.

Munk se soustředil především na portrét. Nejpočetnější je cyklus dívčích a ženských podobizen, jen některé jsou však skutečnými portréty. Jejich tváře se zdají téměř bez výrazu, široce otevřené oči jsou naplněny údivem, jako by nemohly pochopit svět, na který hledí. Lidská tvář je univerzálním symbolem člověka a jeho života, jakýmsi zrcadlem světa, prvním a nejčastějším motivem dětských kreseb i primitivního umění. Hlavy mužů jsou méně početné, zato podrobněji charakterizované. Jejich nejvýznamnější součástí jsou vlastní portréty umělce, které zobrazují jeho podobu v mládí, dospělosti, ale hlavně ve starším věku.

Většina Munkových obrazů zachycuje osamělé tváře a postavy, právě to jim dodává zvláštní smutek a osudovost. Jen výjimečně vstupují do hry další motivy, i ty však zobrazují nejjednodušší podobu života, vyjadřují základní lidské vztahy: mezi mužem a ženou, ženou a dítětem, člověkem a krajinou nebo člověkem a zvířetem. Některé z těchto motivů nalezly svůj předobraz v námětu Adama a Evy v ráji, zachycujícím svět v jeho původní čisté podobě, k němuž se malíř rád vracel. Podobný očistný význam nalezl Munk také v motivu koupání, kdy děj je nejvíce rozveden a postava zasazena do krajiny.

Člověk byl hlavním předmětem Munkova zájmu a téměř jediným motivem jeho obrazů. Byl svátečním malířem také proto, že jeho obrazy jsou inspirovány životem a chtějí zachytit jeho pomíjivou krásu a skrytá tajemství. Jejich magická působivost dokazuje, že se mu to do značné míry podařilo.

Nejstručnější vyjádření svých úvah o člověku a životě nalezl v citátu Antoina de Saint-Exupéryho: Člověk je teprve tehdy člověkem, když v sobě nese něco většího než je sám.

Výstava Viktora Munka potrvá od 25. březnado 16. května.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.