Abychom věděli

Sto let od vypuknutí aféry Leopolda Hilsnera

Byl zločin a byl trest a mělo následovat vykoupení. Ale zločin byl zločin bez trestu a trest byl trest bez zločinu a vykoupení nenásledovalo. Anebo následovalo, ale mnoho lidí nepochopilo, v čem spočívá.

Stalo se to u města Polné, ale mohlo se to stát kdekoli jinde v echách, ve střední Evropě. Polná, o nic méně nevinná, o nic hříšnější než jiná česká města, se stala dějištěm jen zběsilou, možná náhodnou volbou pachatele.

Místo, kde se to stalo, se příliš nezměnilo, i když hluboký úvoz cesty do Věžničky byl zaplněn a dřívější vozovka dostala dobrý asfaltový povrch. V lesním příkopě a za ním na kraji lesa rostou ostružiny a borůvčí, jestřábník s drobnými žlutými květy, modrý chrastavec, kalina a jeřabiny, zvonky a žebříček. Tráva ostřice potvrzuje, že je zde vlhké místo. Vedle smrků, které převládají, jsou tu borovice, několik málo modřínů a bříz. V lese Březině sídlí ptáci, jejichž sama jména jsou lahůdkou ornitologů: králíček obecný, sýkora uhelníček a sýkora parukářka, šoupálek dlouhoprstý, brhlík lesní, žluna zelená.

Změnila se židovská obec města Polné. Není. V Polné už nikdo nemluví židovskou němčinou, řečí, kterou Leopold Hilsner mluvil někdy doma a často s jinými polenskými židy. Tu řeč si lidé v pozdním středověku přinesli s sebou z Německa nejen do Čech, nýbrž i do Polska a do Ruska, ale na východě ji vývoj značně odlišil a udělal z ní jazyk jidiš. V Čechách byla židovská němčina, řeč s příměsky výrazů z hebrejštiny a ze slovanských jazyků, stále pod vlivem obecné němčiny a lidé, kteří se asimilovali s německy mluvící buržoazií, přiblížili svou řeč ještě více k běžné německé mluvě. Ale to je komentář o jazyku už téměř vyhynulého společenství. V Polné nežije jediný žid.

O polenské židovské obci by se dala napsat jedna z nesčetných elegií, které by měly vylíčit osud židů v Čechách. První zprávy o Židech v Polné jsou z roku 1415. Na konci 16. století už byla v Polné početná židovská komunita. Ghetto bylo zřízeno na severozápadě města v roce 1675, přestěhováno do jihovýchodního předměstí v roce 1681. Synagoga byla postavena v roce 1683, několikrát byla zničena ohněm a přestavěna. Na začátku 18. století bylo v Polné 52 židovských rodin, celkem 305 lidí, v roce 1830 žilo v Polné 770 židů. Do konce 19. století klesl jejich počet pod 250. Po vraždě Anežky Hrůzové a odsouzení Leopolda Hilsnera se velká část židovského obyvatelstva vystěhovala. V roce 1920 žilo v Polné už jen 51 židů. Všichni zbývající polenští židé byli odvlečeni za druhé světové války, 38 z nich zahynulo jako oběti nacistické perzekuce. Po válce se žádný žid do Polné nevrátil. Synagoga je v troskách.

V synagoze, dokud byl v Polné rabín, se mluvilo tajemnou řečí a odehrávaly se tam podivné úkony. Anebo to nebylo nic tajemného a podivného. Někdo požádal mudrce Hilela, aby mu vysvětlil celý význam židovského náboženství, ale jen krátce, dokud vydrží stát na jedné noze. Hilel řekl: Co je tobě nepříjemné, nedělej svému bližnímu. To je celý zákon, všechno ostatní je jeho výklad. V synagoze se nemluvilo tajemnou řečí a neodehrávaly se tam podivné úkony, pouze se o tom, co se tam mluvilo a odehrávalo, málo vědělo. Protože se o tom málo vědělo, považovalo se to za tajemné a podivné a cizí a snadno se to pak považovalo za méně důležité.

Má-li tedy následovat vykoupení, musí spočívat v tom, abychom věděli.

Protože lidé považovali za méně důležité to, o čem málo věděli, mohli snadno považovat za méně důležité i lidi, kteří se jim zdáli tajemní, podivní nebo cizí. K podivným a méně důležitým patřil Leopold Hilsner. Nepracoval, toulal se a žebral; to byly další důvody, proč nebyl důležitý. Spiknutí malé skupiny lidí proti Hilsnerovi nebylo založeno na záměrné snaze zničit lidskou bytost, nýbrž na mylné a hříšné představě, že příliš nezáleží na člověku, který nic rozumného a užitečného nedělá, svým původem patří k cizím, trochu podezřelým elementům a žije na okraji české společnosti.

Ve svých nenápadných počátcích spiknutí povstalo z psychózy, z pověry, z národních a náboženských předsudků. V prvních dnech, kdy se téměř neznatelně organizovalo, si jeho účastníci zřejmě neuvědomovali všechny důsledky, netušili, že nakonec společně zničí jednoho člověka. Když si důsledky začali uvědomovat, bylo už pozdě, nedalo se jít zpět. V tom, aby šli zpět, jim bránila právě jejich původní a trvalá představa, že tolik nezáleží na člověku na okraji jejich společnosti. Více záleží na skutečných reprezentantech společnosti, na nich.

Když se jednou dali na cestu pověry, psychózy, pomluv a domněnek, došli rychle k bodu, kdy myšlenka, že by měli ustoupit, byla nepřijatelná. Tu nepřijatelnost si ovšem sami sestrojili. Nebylo možné ustoupit, když budova pololží, polopravd, nedomyšlených výpovědí a ukvapených svědectví se dala stavět s tak báječnou lehkostí a byla pro jejich oči tak nádherná. A protože jejich stále vyhraněnější spiknutí bylo ohrožováno pravdou (bude-li poznána) a logikou (bude-li uznána), museli zdokonalovat zdánlivou pravdivost a logiku svých výpovědí, aby lépe zakryli tu umělou strukturu. Protože nemohli zpět, ale přece jen se cítili ohroženi, mohli pouze jít kupředu: k ještě přesnějším výpovědím, k ještě podrobnějším scénám náhle vyloveným z paměti, k ještě pečlivěji kreslenému obrazu Hilsnerovy viny. Mudrc Hilel mluvil zbytečně. Dělali svému bližnímu to, co by jim samým bylo nepříjemné.

Spiklenci (zámečníci, povozníci, ševci, krejčí) si plně neuvědomovali, že hrají hru spiklenců na vyšší úrovni (politiků, žurnalistů, advokátů, poslanců); podobně Hilsner nevěděl, že se o něho hraje složitější hra, hraná dnes jako před několika sty, před tisíci lety. Spiklenci ani Hilsner neměli v úmyslu vstoupit na větší historické jeviště, byli spokojeni s Polnou. Oni i on patřili k české společnosti. Hilsner k ní patřil, protože patřil do Čech. Mluvil česky, měl české kamarády, šlapal chodníky českých měst a cesty českého venkova. Patřil do Čech jako ostatní čeští podomní obchodníci, tuláci a žebráci. Jestliže nepatřil se vším všudy k tomu, čemu se říká český národ, patřil se vším všudy k tomu, čemu se říká česká země. Se svou nedostatečností, se svou nedokonalostí byl jeden z nás.

Má-li následovat vykoupení, musí spočívat také v tom, abychom nevylučovali, nýbrž přijímali.

Příběh vraždy v Březině, který jsme vyprávěli, má dvě oběti, Anežku Hrůzovou a Leopolda Hilsnera. eská tragédie se na místě, kde roste žlutý jestřábník a modrý chrastavec, setkala s židovskou tragédií. Nad jedním zločinem nám historie (nepomohlo by odmítnout) otevřela dveře svého velkého skladiště požárů, pogromů a perzekucí.

Zbývá naděje, že přijde vykoupení, o které se sami postaráme tím, že budeme vědět a nebudeme vylučovat, nýbrž přijímat; naděje, bez které se nedá žít. Naděje v něco neznámého, víra v něco, co vždycky bude lákat a vždycky bude daleko. Sen o snu.

Text, kterým si připomínáme sté výročí polenské vraždy, na jejímž základě byli Židé jako celek nařčeni z praktikování rituální vraždy a Leopold Hilsner odsouzen k trestu smrti, změněnému později na doživotí, je nepatrně zkrácenou verzí poslední kapitoly knihy Jiřího Kovtuna Tajuplná vražda - Případ Leopolda Hilsnera. (Vydalo nakl. Sefer, 1994, 576 str., 115 Kč.)

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.