Až jednou zemřu

O básnířce Gertrud K. Chodziesnerové

Dílo básnířky Gertrud Käthe Chodziesnerové, která psala pod pseudonymem Kolmar (německý název polského městečka Chodziež, od nějž je odvozeno jméno její rodiny), je u nás zcela neznámé. Přitom byla již za svého života často srovnávána se slavnou Else Lasker-Schülerovou. V její tvorbě lze najít jisté paralely s dílem této básnířky, podobnou obraznost, rytmy starozákonní inspirace, celým svým životem a přístupem k vlastnímu osudu byla však G. Kolmarová člověkem bytostně odlišným.

Narodila se 10. prosince 1894 v Berlíně jako první ze čtyř dětí advokáta Ludwiga Chodziesnera, později justičního rady, a jeho ženy Elisy. Ačkoli se jí v domě rodičů dostalo všemožné péče a rodina nijak netrpěla nedostatkem, byla Käthe útlého věku plachým, zasněným dítětem trpícím pocitem nepochopení a samoty. V okruhu sourozenců a příbuzných se necítila dobře a neustále unikala do vlastních vysněných světů. Ani později se nikdy nestýkala s umělci nebo s berlínskou bohémou; po absolvování soukromých dívčích škol získala několik jazykových diplomů a až do roku 1927 působila jako učitelka a guvernantka v zámožných rodinách. Její mládí poznamenala první nešťastná láska, která skončila těhotenstvím. Rodina dívku ze společenských důvodů přinutila k potratu, jenž ji traumatizoval na celý život: Gertrud se nikdy nevdala a kromě krátkého přátelství s básníkem Karlem Josephem Kellerem v roce 1934 nenavázala ani žádné další milostné vztahy. Když jí roku 1927 těžce onemocněla matka, převzala vedení rodičovského domu v berlínské vilové kolonii Finkenkrug; po matčině smrti zůstala s otcem, starala se o dům a zahradu a pomáhala otci i v advokátské praxi.

Ústraní a samota jí umožnily plně se věnovat poezii, již psala pod vlivem svých oblíbených autorů Rilka a Werfela již od šestnácti let a která se stala její vnitřní oporou; svá nejzralejší díla - cykly Das Wort der Stummen (Slova němé, 1933), Welten (Světy, 1937), Die Frau und die Tiere (Žena a zvířata, 1938) - vytvořila právě ve Finkenkrugu, obklopena lesem, velkou zahradou a zvířaty. Jsem básnířka, ano, vím to, takové a podobné věty se v této době neustále opakují v jejích dopisech. Dokonce i když mne prohlašují za 'nejvýznamnější židovskou básnířku po Lasker-Schülerové', píše roku 1938, příliš mne to nevzrušuje. Byly časy, kdy mne cizí chvála těšila a pomáhala mi... dnes i bez kritiků vím, zač jako básnířka stojím, co umím a co neumím.

Jedním z prvních čtenářů tvorby Gertrud Kolmarové byl kromě Jacoba Picarda, Kurta Pinthuse či Nelly Sachsové její bratranec Walter Benjamin; právě jeho prostřednictvím byly některé z básní roku 1929 otištěny v Neue Schweizer Rundschau a v almanachu nakladatelství Insel na rok 1930. S nástupem nacistů se pro G. Kolmarovou jako židovskou autorku možnosti publikovat takřka uzavřely; přesto ještě roku 1934 vydala berlínská Rabenpresse její sbírku Die Wappen von Preussen (Pruské erby).

Zatímco se všem jejím sourozencům podařilo včas emigrovat (Margot a Georgovi do Austrálie, Hildě do Švýcarska), zůstala Gertrud s nemocným otcem ve Finkenkrugu, odkud byli v lednu 1939 vystěhováni do činžovního domu v Berlíně-Schönebergu. V červenci 1941 musí Gertrud Chodziesnerová nastoupit do zbrojovky v Berlíně-Lichtenbergu, později pracuje v jedné továrně v Charlottenburgu. V září 1942 je její otec deportován do Terezína, kde umírá v únoru 1943; o necelý měsíc později, 27. února 1943, je Gertrud Kolmarová zadržena a druhého března nastupuje transport do Osvětimi. O jejím dalším osudu nemáme žádné zprávy.

Po roce 1945 se o objevení a publikaci díla Gertrud Kolmarové zasadil zejména její švagr Peter Wenzel, díky jehož úsilí vydalo roku 1947 nakladatelství Suhrkamp básnický cyklus Welten, odkud pocházejí i naše ukázky. Cyklus Das Wort der Stummen spolu s dalšími rukopisy uschovala Gertrud Kolmarová po otcově deportaci u Hildy Benjaminové, manželky Walterova bratra Georga (pozdější nechvalně proslulé ministryně spravedlnosti NDR v letech 1953-1967). Péčí Hermanna Kasacka a Jakoba Picarda vyšlo její sebrané dílo pod titulem Das lyrische Werk poprvé roku 1955 v nakladatelství Lambert Schneider; v letech 1960 a 1980 je vydalo v rozšířené verzi mnichovské nakladatelství sel. Rozsáhlejší ukázky z díla této pozoruhodné básnířky přinese Židovská ročenka 5760.

Neplodná

Ženy západu nenosí závoj.

Ženy východu ho odkládají.

Chtěla bych zahalit tvář tmavou rouškou;

neboť už není krásná na pohled, už není

milá, je zašedlá a popraskaná jak kameny

starého, vychladlého krbu.

Z mých vlasů se sype popel.

Tak budu v podvečer o samotě čekat

na úzké lavici s vysokým opěradlem,

tak budu sedět, až se váhavě snese noc,

černý závoj. Do něj se zahalím a skryji svou tvář.

Mé oči však zírají...

Vidím. A cítím:

Zavřenými dveřmi bez hlesu vchází dítě.

To jediné, mně určené a nezrozené.

Nenarozené pro moje hříchy; vždyť Bůh je spravedlivý.

A já mlčím, nereptám, držím a skrývám hlavu, a takto je hledám

večer co večer.

Chlapec.

Jen tento jediný: něžný, němý a žadonící, s měkkými

tmavými vlasy,

pod hnědým čelem zelenošedé mořské oči

mého milého, toho, jejž miluji stále.

Nebojí se mne, necouvne před pohlazením

povadlých rtů a dlaní.

Jde blíž, modrým sametem se dotkne mé paže, jeho

hravé drobné prstíky sahají po mé duši a zraňují ji.

Občas mi nosí skleněnky, tmavé, se zlatým

žilkováním, tygří oči,

nebo mi přinese květ, bledý narcis,

anebo mušli, rudou a s bradavkami; lehce

ji přiloží k mému uchu, ať poslouchám, jak šumí.

Kdysi

v půli noci, té zimní noci

jsem procitla a hleděla skrze stín:

Ten, jenž mne miloval, ležel v mém lůžku a spal.

Jeho dech šuměl v tichu jako zvuk mušle.

Já naslouchala.

A on spal tvrdě, chráněn mou láskou

a svými sny, jež nad ním navršily horu, purpurovou

jak šťáva granátového jablka, které jsme pojídali.

Klid.

Byla jsem šťastná, zvedla se a posadila, s modlitbou v nitru,

znovu se sklonila nad jeho tvář, uchopila ji rukama

a koktala své díky.

V mé krvi

Se rozvíjela růže...

Byla to noc klíčení,

noc, jež toužila po požehnání, noc nevyřčené prosby,

však nepočala jsem tě.

Pohleď, jak tvoje matka pláče...

I ty máš zemřít.

Zítra si vezmu lopatku, zajdu pod keře praskavky

a tam tě pochovám.

Zadumaná

Až jednou zemřu, moje jméno

bude plout malou chvíli nad světem.

Až budu mrtvá, najdu své věno

tam někde v polích za plotem.

Zůstanu v nich jen na chvíli,

jako se voda vytratí,

jak ztracený dar od víly,

jak oblak dýmu nad tratí.

Až budu mrtvá, klesnou bedra, klesne srdce,

zmizí, co drželo a bylo posilou,

a jenom otevřené, tiché ruce

nestranně po mém boku spočinou.

A kolem čela všechno bude

jak v den, kdy vchází hvězdy do sluje,

ze světelné klenby kamenného stínu

šedivý hebký šátek zavlaje.

Až zemřu, možná dojdu klidu,

má tvář si v nitru najde noc,

zavřu ji jako obrázkovou knihu

a nebudu už volat o pomoc.

Vedle mne potom zaplápolá

vosková svíce, jíž jsem byla.

Na druhém břehu bude stát

vznešená, štíhlá a bílá.

Poznámku napsala a verše přeložila Alena Bláhová.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.