Co to je Gedenken

Martin Walser a německé mnohomluvné mlčení

Před necelými jedenácti lety, 9. listopadu 1988, otřásl tenkrát ještě nesjednocenou Spolkovou republikou Německo politický skandál: prezident Spolkového sněmu, konzervativní bavorský politik Philipp Jenninger, byl donucen podat demisi poté, co před plénem parlamentu v rámci vzpomínkové slavnosti k 50. výročí nacistických pogromů roku 1938, smutně proslavených jako křišťálová noc, přednesl projev, který německé veřejné mínění pobouřeně odmítlo jako nevhodný. Jenninger byl přitom potrestán za pozoruhodnou poctivost. Byv si vědom své odpovědnosti protokolárně druhého nejvyššího německého státního hodnostáře, pokusil se vrhnout na brutální a tragické události noci hořících synagog pohled ze zorného úhlu německého národa a rekapituloval historii třicátých let, jak se tehdy většině více nebo méně ochotně hajlující německé veřejnosti pravděpodobně jevila. Jan Werich říkával: Za pravdu se vždycky platí kopancem. Jenninger musel tenkrát hloubku této moudrosti zakusit na vlastní kůži. Co se od něj ve vzpomínkovém projevu očekávalo, bylo ritualizované opakování vět, které při této příležitosti němečtí politikové opakují každoročně - a pouze jednou ročně - právě u příležitosti vzpomínání na křišťálovou noc, tedy vět typu Tragické dědictví 9. listopadu 1938 je pro nás mementem, které nikdy nezapomeneme, a tato vzpomínka nám pomůže vyvarovat se podobných excesů v budoucnosti. Jízlivost historického vývoje se ukázala v tomto případě téměř bezbřehou: na den přesně rok poté, co byl Jenninger potrestán za nevyslovení rituální věty, padla berlínská zeď a zapomětlivá německá veřejnost zcela vážně diskutovala o možnosti prohlásit 9. listopad, radostný den sjednocení, za státní svátek.

Nultá hodina

Ve srovnání s tímto dnes už zapomenutým skandálem je aktuální mediální event Martin Walser vlastně malicherný. Přesto je hysterie spojená s masovým hanobením tohoto pozoruhodného, poctivého a hlubokého autora názorným příkladem podivné situace společnosti, která nebyla schopna na počátku své cesty k demokratickým poměrům podívat se sama sobě do tváře v zrcadle, které by jí odhalilo jizvy způsobené více než desetiletím fungování zločinného systému a které by snad umožnilo jizvy odstranit nebo se alespoň naučit s nimi slušně a v pravdě žít.

Je zcela přirozené, že Poláky, Rusy, Čechy, Francouze či Holanďany osvobozené z útrap německé okupace, natož židovské či cikánské oběti vyšlé z koncentráků, nezajímalo, v jaké situaci byla na konci čtyřicátých let německá populace, a že leckdo v Evropě při zprávách o hladovějícím Německu zimy 1945- 46 pocítil kousek zadostiučinění pod heslem dobře jim tak, to mají z toho. Není však pochyb o tom, že se v prvních měsících a letech po pádu třetí říše stejně přirozeně a legitimně valná většina německého civilního obyvatelstva viděla v roli oběti. Dva roky systematických spojeneckých náletů na německá města, zprávy o smrti blízkých na frontách, pocit být zrazen hitlerovským vedením, jemuž většina národa uvěřila, pocit pokoření okupačními spojeneckými armádami a samozřejmě šok z poznání rozměrů nacistických zločinů... To jsou fakta, která pravděpodobně leckdo tušil, ale lámal si s nimi hlavu stejně málo jako průměrný obyvatel socialistických zemí podílem své nevšímavosti na osudu lidských stínů gulagů anebo průměrný obyvatel dnešního západního světa podílem své konzumní spokojenosti na osudu hladovějících v rovníkové Africe. Tato fakta však určovala vnitřní kondici Němců v časech, které dnešní německá publicistika ráda nazývá nultou hodinou.

Za metaforou nultá hodina se ukrývá koncepce společnosti sice nezatížené, ale také nedisponující minulostí. Na dobu dvou desetiletí se tato koncepce prosadila jako princip spolkové politické reality. Bylo to především velení amerických okupačních jednotek, které se pustilo do realizace projektu reeducation německého obyvatelstva. Tato převýchova však byla provozována metodou pedagogicky ověřenou na pětiletých, totiž podle hesla vynuceného prohlášení já už to nikdy neudělám. A tak se stalo, že když američtí důstojníci nadekretovali smetánce obyvatel Výmaru povinnou přehlídku koncentračního tábora Buchenwald, nalézajícího se doslova před branami města, a očekávali upřímnou, kajícnou výpověď já už to nikdy neudělám, byli přítomni pouze zrodu rituálu: zvěrstva, s nimiž převychovávaní byli konfrontováni, byla něčím, co je odpuzovalo, k čemu nikdy nedali svůj souhlas, čemu nechtěli uvěřit a za co se v žádném případě necítili odpovědnými. Přesto museli deklarovat své já už to nikdy neudělám spolu s manifestací sympatií vůči parlamentarismu, jazzu a coca-cole. Byla to legitimace pro vstup do společnosti úspěšných, což na počátku často znamenalo tak banální věci jako nehladovět a nemrznout. Tato deklarace byla zpravidla provázena pocitem, že pravdu neměl Hitler, ale ani ti, kteří na nich tento rituál vyžadují (tedy důstojníci okupačních armád), že však na pravdě asi nesejde, protože ji stejně nelze vysvětlit někomu, kdo u toho nebyl. Selhání Jenningerova pokusu říci tuto pravdu nahlas po více než čtyřiceti letech, stejně jako hysterické reakce na Walserovu upřímnost dnes, dokumentují podivně zkornatělý rituál, který působí jako pitoreskně, anomálně srostlá zlomenina pochroumaných údů.

Rituál

Martin Walser, jehož texty posledních desetiletí zřejmě většina jeho dnešních kritiků nezná, se tímto problémem s téměř flagelantskou úporností po léta zabýval a fenomén precizně pojmenoval ve své stati Náš Osvětim z roku 1965, která vznikla jako reakce na tzv. Osvětimský proces, který se konal ve Frankfurtu nad Mohanem. Osvětim není vůbec nic fantastického, je to instituce, kterou vyvinul německý stát s velikou konsekventností za účelem vykořisťování a hubení lidí. Seznamujeme-li se v tisku s bolestínskou rozkoší z brutálních faktů (jež může najít svůj výraz i jako nacionální protest), snadno zapomínáme, že se všechno to pestré, středověké mučení konalo spíše proti smyslu systému. Naši nacionální socialisté přece teprv začínali. Dříve nebo později by musela individuální krutost ztratit jakoukoli roli. "Předváděním pilnosti" nazval bývalý vězeň dr. Wolkem kruté praktiky esesáckých šarží. Vzhledem k markantnosti mučitelů zapomínáme, že byli horšími idealisty než oni lepší idealisté, kteří systém koncipovali. Měl skutečně nastat čas "dezinfikovaného mučednického kůlu", jak to nazval Ossietzky.

Až do roku 1968 žila většina Němců s pocitem, že je nutné deklarovat odpovědnost za zločiny, za které odpovědnost nepociťovala, a právě Martin Walser patřil k mizivému procentu lidí, kteří si - místo toho, aby před vnitřními pochybnostmi utekli do blahobytu hospodářského zázraku - upřímně kladli obtížné otázky a nalézali na ně ještě obtížnější odpovědi. V šedesátém osmém roce se přihlásila ke slovu generace dětí hospodářského zázraku. Nestalo se tenkrát nic víc, než že triviální proces pubertální vzpoury proti rodičům proběhl nekonvenčním způsobem v zemi, již holandský psycholog, zkoumající, jaké psychické následky přineslo utrpení generaci nacistických obětí a jejich potomkům, nazval zločinným sdružením v rekonvalescenci. Synové německého blahobytu našli na půdách svých rodičů pro svou půtku s otci, která bývá tradičně vybojovávána spíše archaickými zbraněmi, ostrou munici. Rodiče, z nichž se mezitím staly veřejně respektované opory společnosti, zastihl tento útok nepřipravené a ocitli se v situaci déja vu z dob poválečných, s tím rozdílem, že jim tentokrát za bestiality přisuzovali odpovědnost ne spojenečtí vojáci, ale vlastní děti. Jejich logickou reakcí bylo mlčení - pravdu přece nelze vysvětlit někomu, kdo u toho nebyl, a děti u toho nebyly. Právě toto mlčení přeneslo trauma na další generaci: za ním číhalo obludné podezření, že se rodiče snad zkompromitovali víc, než si děti byly ochotny představit, a tedy hrůzný pocit možnosti být synem či dcerou bestiálního vraha.

Takovým způsobem byla i evidentně nevinná, jelikož příliš mladá, část společnosti zatažena do zvláštního spiknutí mnohomluvného mlčení na téma šoa, které už po desetiletí ovládá Německo. Projevuje se tím, že kdykoli se ve veřejném diskursu toto téma objeví - v posledních letech například v souvislosti s přípravami otevření Židovského muzea v Berlíně, se zápolením o takzvaný Centrální památník pro zavražděné evropské Židy, se Spielbergovou filmovou epopejí o Schindlerovi, s knížkou Daniela Goldhagena anebo aktuálně s Walserovým frankfurtským projevem - pocítí nejen publicisté a politikové, ale celé masy potřebu veřejně se distancovat od nacismu a co možno nejhlasitěji demonstrovat svou příslušnost k té dobré, slušné, pozitivní části lidstva. Německý tisk se pak na celé týdny zaplní takovými manifestacemi ve formě stereotypně ritualizovaných článků, následovaných záplavou čtenářských dopisů.

Právě Walser už před více než třiceti lety poukázal na to, jak nedostatečné musí zůstat pokusy distancovat se od zrůdných perverzit mučitelů v koncentrácích (s nimiž je snadné se neidentifikovat), protože na první pohled nevinná, antiseptická tvář těch, kteří systém vyvražďování vymysleli, realizovali a kontrolovali, je ještě daleko zrůdnější. Týž Walser dnes protestuje i proti pošetilosti postoje, který se nám snaží namluvit, že pro uklidnění občanského svědomí vystačí ochota hlasitě se distancovat od zločinů, jež už byly spáchány, a vytýká účastníkům rituálu mnohomluvného mlčení, že utrpení obětí instrumentalizují. Kdo má zájem nahlédnout do morfologie procesu, v němž nacistická ideologie kontaminuje duši dorůstajícího hocha, a s pomocí této intelektuální zkušenosti pochopit další kousek této nelidské kapitoly lidských dějin, zvané blasfemicky holocaust, najde pozoruhodnou pomůcku ve Walserově nedávno vydaném autobiografickém románu Der springende Brunnen. Hlubokou a důležitou pravdu o bolestném úseku německé historie, kterou tam najde, bude však marně hledat v ritualizovaných projevech německého mnohomluvného mlčení, které v letech druhé poloviny tohoto století dostalo své vlastní pojmenování v jinak nevinném německém slovu Gedenken.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.