Obrana proti Hvězdě Davidově

Na okraj jedné nepodařené příručky

Nemám rád, když se v recenzi objevuje příliš osobní tón. Bohužel mi ale nic jiného nezbývá. Autoři příručky Literatura s hvězdou Davidovou, kterou nedávno vydalo nakladatelství Votobia, mi totiž v předmluvě poděkovali za cenné kritické podněty, připomínky a rady udělené v průběhu lektorského řízení. Učinili mě tak vlastně spoluzodpovědným za jejich knihu. A to je mírně řečeno - chucpe.

Nikdy jsem se nezúčastnil žádného lektorského řízení ani pro autory, ani pro nakladatele knihy a žádné podněty, připomínky ani rady jsem jim neuděloval. Nejen to - nikdy jsem ani s autory, ani s knihou nechtěl mít nic společného. To proto, že jsem četl rukopis. Posuzoval jsem v r. 1995 jeho kvality pro Ministerstvo školství ČR (autoři chtěli získat statut doporučené učebnice), v posudku jsem navrhl žádost odmítnout a vysvětlil jsem poměrně podrobně proč. Pro lepší vhled do problému - rukopisu, ale i konečné podoby knihy - bude asi nejlepší ocitovat závěr posudku.

Z posudku (1995)

Leccos by se v textu dalo možná napravit při nějaké radikální a přísné revizi. Co se však napravit nedá, je literárněhistorická kvalita mnohých hesel. Je to bída s nouzí. Za všechny si tu chci všimnout hesel dvou významných českých spisovatelů Jiřího Weila a Richarda Weinera. Pominu stylistiku, celkovou nepořádnost, neuspořádanost a další detaily - to by vyžadovalo zvláštní rozbor, jenž by měl ale význam jen tehdy, kdyby se zkoumala profesionální úroveň autorů, často učitelů na vysokých školách. Měl by to někdo udělat. Já si povšimnu jen několika výroků.

Ad Jiří Weil

  • Představitel humanistické tradice židovské a české kultury.

    Není jasné, co to znamená. V čem ho tato charakteristika odlišuje např. od Fr. Langra, Fischera, Ortena atd. Chtělo se snad naznačit, že Weil patřil k těm intelektuálům, kteří přistoupili na komunistický sen o budoucnosti lidstva? To je pravda a tento příklon - tak častý u židovských intelektuálů 20. století - by stál za rozbor. Právě u Weila je k tomu příležitost. Nic takového tu však nenajdeme. Weil patřil k prvním, kteří se ze zmíněného snu brzy probudili. Teprve vyvržení ze společnosti (občanské před válkou a po ní) a rasové (za války) ho přivedlo zpět k jeho židovství. Weil trpěl pocitem viny za to, že se skrýval a nesdílel osud svých vyvražděných bratří.

    To vše by jistě literárního kritika opravňovalo k tomu, aby hovořil o Weilově humanismu - i zde byla příležitost, aby se na konkrétním osudu čtenáři jednak přiblížil autor, jednak osvětlily záležitosti obecné. O ničem takovém se v heslu nemluví, zbyla jen citovaná fráze.

  • Zpodobnitel židovské tragédie za doby německého nacismu.

    Proč je užito archaického tvaru - zpodobnitel? Znamená to něco víc než: autor zabývající se tematikou holocaustu? Jestli ano, musí se to říci a vysvětlit. Proč tam není také: zpodobnitel mechanismů stalinského režimu?

  • W. věnoval ve své původní tvorbě centrální pozornost hluboké reflexi židovské tragédie za doby protektorátu. Vycházel z pražské humanistické tradice židovské a české kultury. Jeho tvorba se zabývala obranou důstojnosti a svobody člověka a výraznou sebereflexí i reflexí židovství.

    Co je to ta pražská humanistická tradice? A jak se liší od brněnské? Jak se může tvorba zabývat obranou a výraznou sebereflexí? Co je to výrazná sebereflexe i reflexe?

  • Protektorát prožíval v neustálém ohrožení jednak jako Žid, jednak jako publicista marxistického smýšlení.

    Formulace je zavádějící: zmíněná ohrožení nejsou srovnatelná - byl ohrožen především jako Žid. Jestliže nenastoupil do transportu a žil jako ponorka, páchal trestný čin, za který byl provaz. Protektorát přece přežila řada levicových žurnalistů a spisovatelů marxistického smýšlení, kteří navíc, na rozdíl od Weila, nebyli vyloučeni ze strany za kritiku SSSR.

  • Žalozpěv za 77 297 obětí - je podle autora hesla jedním z vrcholů W. literární tvorby.

    O tom se dá vážně pochybovat. Tato originální textová koláž je však zcela jistě výraznou ukázkou metod, jež Weil užil už v dřívějších prózách a které představovaly novum v moderní české literatuře: technika montáže dokumentu do uměleckého textu, užití skladebného paralelismu, několikeré projekce apod. O tomto jeho přínosu se v hesle nic nedozvíme.

  • Naprosto nečekaná a nemístná je prezentace Weilova díla: okrajovým textům (sbírka povídek Barvy, Makkana - otec divů aj.) je věnována daleko větší pozornost, než dílům klíčovým. Tak Dřevěná lžíce je odbyta jednou větou, aniž se čtenář dozví, o co vůbec šlo. O Moskvě-hranici, jednom z nejdůležitějších evropských politických románů a v českých poměrech dílu naprosto výjimečném - o řadu let předcházejícím Koestlerovu slavnou Tmu o polednách - čteme pár nic neříkajících řádek. Zato je tu poměrně obsáhlá citace z Fučíkovy odsuzující kritiky. Nic proti citaci, ale pak by musel následovat rozbor tehdejší polemiky, pár slov o - tak vzácném - prohlédnutí levicových intelektuálů, a alespoň ještě jeden citát - třeba B. Mathesia, podle něhož chtěl Weil původně podat pozitivní obraz sovětské skutečnosti, ale zážitkový materiál se jeho záměru vzbouřil.

    Ani slovo o tom, že román pronásledoval autora ještě po r. 1948, kdy za něj byl vyloučen ze Svazu spisovatelů a nesměl publikovat. Byla tu příležitost promluvit o poctivosti autora, který chtěl vždy zůstat sám sebou - toho se nikdy nevzdal. Dalo se to demonstrovat i na Weilově kardinálním románu Životu s hvězdou (1949). Namísto toho čteme snůšku frází, kritického žargonu, polopravd a nestrávených informací.

    Poslechněte si: Román zobrazuje okupaci a rasovou perzekuci viděnou pohledem prostého lidského jedince. "Život s hvězdou" se shoduje s dobovými estetickými konvencemi (!) svou snahou o autentičnost zobrazení a důrazem na fakticitu s cílem postihnout jednání člověka v mezní situaci. ... Základním kompozičním principem je v románu paralelní řazení faktů, a to v jejich vzájemné konfrontaci. A právě dobová kritika viděla v této konfrontaci závažný estetický nedostatek. (!)

    Co se z toho může student dozvědět? V Životu s hvězdou se, stejně jako v Moskvě-hranici, setkáváme s vyhroceným konfliktem mezi jednotlivcem a společností, která ho vyvrhuje; zde je jen hranice vyvržení posunuta k nejzazší mezi. Weilův hrdina je směšný, nehrdinný člověk, který má navíc smůlu: je Židem v protektorátu, žije tu v příšeří nenávisti a sadistických obstrukcí, uprostřed nepřátelského společenského mechanismu, který mu hrozí smrtí. Román vyvolal nelibost levicové kritiky (vyšel r. 1949), protože svým pojednáním okupačního tématu i zpracováním se vymykal dobové estetické šabloně.

  • Naprosto nedostatečné jsou odkazy k literatuře (schází základní texty: Grebeníčková, Vondráčková).

  • 8) Ani jedna připomínka geniální grotesky, jíž je první kapitola románu Na střeše je Mendelssohn. - Atd.

Ad Richard Weiner

Řekl bych, že pro vhled do kvality zpracování hesel těch několik citací z hesla o Weilovi stačí. Weinera nebudu probírat podrobně - avšak na něco přece jen musím upozornit. Jde totiž o příklad textu, který podle mne psal buď člověk, který z Weinera nepřečetl ani řádku, nebo naprostý indolent.

Autor se nevěnuje téměř vůbec Weinerovým klíčovým textům - Litici a Šklebu na jedné straně a dílům z přelomu 20. a 30. let. Co se o nich dozvíme? O Zátiší... že má neobvyklé asociace plné zvratů a bizarních kontaminací, o Mezopotamii, že v ní vedl lyrický subjekt dialog s lyrickým hrdinou a že jí W. uzavřel své básnické dílo. O próze Lazebníkjen že vyšla, o Hře doopravdy - nic, doslova nic. Ani slovo o nejvýznamnějších dílech jednoho z největších experimentátorů české literatury.

Že heslu chybějí tyto informace, udiví, další kritikovo počínání však čtenáře nepříjemně zarazí. Kritik jako by byl uhranut Weinerovou psychickou poruchou - mluví o ní na malé ploše hesla čtyřikrát, pětkrát, používá jednou odborných, jindy populárních termínů. Skoro to vypadá, jako by heslo psal umanutý, ale ne zvlášť normální psychiatr, který Weinerovým pozdním a nejvýznamnějším textům nerozumí, což ho štve, a tak hledá klinické řešení.

Poslechněte si pár perel z pera literárního historika (nebo psychiatra?), který si zaslouží být jmenován, Karla Kamiše.

  • W. odrážel motivy destrukce psychiky lidského jedince, pod tlakem frontových zážitků zobrazil deperzonalizaci a odcizení osobnosti jedince s prvky židovské sebereflexe.

  • V roce 1927 se ustavila v ateliéru J. Šímy skupina Le Grand Jeu, W. uzavřel intimní přátelství (v intencích své duševní nemoci) nejen s J. Šímou, ale i s R. Vaillandem...

  • W. přistupoval k židovské reflexi se snahou přivést židovské motivy k všelidské platnosti, zobecnit je. Na počátku své tvorby s pohledem kulturního pozorovatele pařížského uměleckého prostředí vykonturoval vývojové etapy západní prózy a sám experimentoval v jejích různých formách. Ovšem duševní choroba značně ovlivnila jeho básnickou poetiku i reflexi židovství.

Je to hloupé a urážlivé. Co z toho si může čtenář, jemuž je to určeno - tedy student střední školy - vzít? Snad už je jasné, proč v žádném případě text Ministerstvu školství nedoporučuji. Nedoporučoval bych, a tady jdu za rámec zadání posudku, ani nakladateli rukopis vydat. Tématu by udělal medvědí službu a sobě - ostudu... (Konec citátu.)

Medvědí služba

Bohužel ale medvědí služba je už udělána. Literatura s hvězdou Davidovou vyšla a od rukopisu, který jsem posuzoval, se zase tak podstatně neliší. Autoři sice text rozšířili, někde doplnili, občas vzali v úvahu výtky... ale jak? Pro ilustraci jen pár příkladů opět z Weinera a Weila.

  • Po mé výtce v posudku, že o Weinerově Hře doopravdy nepadlo v rukopisu ani slovo, autor medailonku doplnil text takto: V roce 1933 vydáním Hry doopravdy W. uzavřel celé své literární dílo. Kniha obsahuje dvě prózy a to Hru na čtvrcení a Hru na čest za oplátku; v duchu absurdní literatury si vystupující postavy (Fulda, Mutig a Smíšek) vzájemně vyměňují povahy. To je celá informace!

  • Podle T. Pěkného spočívá novum Weilova Žalozpěvu v technice montáže dokumentu do uměleckého textu, v užití skladebného paralelismu, několikeré projekce atd.

    Autor zde užívá zcela nesmyslně jako pramen můj drobný text z Rch (12/1994), cituje ho špatně, a navíc neví, že jen parafrázuji R. Grebeníčkovou a její studii, která vyšla jako doslov k odeonskému vydání Života s hvězdou. Zřejmě ji vůbec nezná (což je neuvěřitelné), jinak by přece tuto základní weilovskou práci uvedl v literatuře k heslu.

  • Po mé výtce v posudku byl v knižní podobě obsáhlý citát z Fučíkovy recenze Moskvy-hranice doplněn Mathesiovým bonmotem. O vlastním příběhu se nedozvíme ani slovo, totéž platí o Dřevěné lžíci (v jiných heslech lze naopak najít sáhodlouhé obsahy děl).

  • Nedočteme se nic o tom, že byl Weil až do konce života za tato díla ostrakizován. Zato na jiném místě je několikrát zdůrazněno údajné politické pronásledování Karla Sýse po roce 1989 (!)

Jsou to detaily, ale příznačné. Ukazují, jak je pojímán umělecký text, jak se pracuje s literaturou a prameny, prozrazují rozkolísanost měřítek, příznačnou ideologizaci textu apod. Tyto detaily signalizují ovšem i zásadnější metodologické vady. O tom však příště.

Co vlastně čtenář od kvalitní slovníkové příručky očekává? Není to složité: příručka mu má pomoci k rychlé orientaci v oboru a má ho kvalifikovaně nasměrovat k příslušné literatuře. Z toho vyplývá, jaká by měla příručka být: především přehledná a spolehlivá. Dosáhnout toho není snadné. Autoři musí mít profesionální vhled do tématu, musí umět dobře vymezit téma, musí být schopni přesně formulovat a sjednotit si kritéria a také musí být nestranní. Autoři Literatury s hvězdou Davidovou žádnou z těchto podmínek nesplňují dostatečně, v některých jsou úplně mimo. Odtud lze vysvětlit nejistotu, kterou čtenář nad jejich příručkou pociťuje jako první a základní vjem. Tento pocit je vyvolán neuspořádaností, nesourodostí, nepořádností, krátce řečeno neladem, který příručku prostupuje v mnoha rovinách.

Nelad

Nepořádek je zjevný skoro na první pohled, už při nahlédnutí do bibliografických údajů a odkazů k literatuře. Nejde o žádný detail - tato data představují jednu ze základních jistin literární příručky. Vezměme jako příklad Karla Poláčka. To je osobnost, u níž by sběr a vyhodnocení dat nemělo dělat potíže studentům na střední škole. Autoři, vysokoškolští učitelé, s tím problémy mají. V literatuře k heslu Karel Poláček bychom marně hledali například zcela podstatnou studii P. Trosta Poslední próza Karla Poláčka (Slovo a slovesnost X, 1947), což je jeden ze dvou dobře známých textů P. T. rozebírajících Poláčkův styl a strukturu jeho próz (přitom první studii příručka uvádí). Ve výčtu literatury chybí sugestivní Škvoreckého esej Relativnost světovosti (in Karel Poláček, Rychnov n. K., 1967), který je osobním vyznáním a pokusem o analýzu typu autorova humoru. U sborníku Ptáci vítají jitro zpěvem, poddůstojníci řvaním... (Rychnov, 1992) není uveden editor a kritik Jan Lopatka, i když jinde editoři uváděni jsou. Schází tu také upozornění na alespoň některé práce tohoto v mnoha ohledech nejdůležitějšího poláčkovského sborníku. Namísto jsou tu marginální, i zcela bezvýznamné novinové články (V. Lacina aj.).

Podobně bychom dopadli u dalších hesel, ale k Poláčkovi jsme sáhli záměrně: schází-li podstatné údaje u autora tak známého a kriticky sledovaného, kde vezme čtenář jistotu, že tomu tak není u autorů minoritních, či neznámých?

Vážným prohřeškem je, že autoři pomíjejí důležitou zásadu, podle níž musí mít bibliografické údaje svůj řád, který je čitelný a dodržuje se. V jejich příručce je to každou chvilku jinak. Jednou najdeme za autorským heslem úplnou bibliografii (např. u Fr. Langra vše, včetně loutkových her pro děti, chybí tu ale i jen připomínka nejvýznamnějších inscenací Langrových evropsky proslulých dramat), jindy jsou uvedeny jen práce, o kterých není řeč v heslu - tato skutečnost je občas zaznamenána, občas ne. Jindy bibliografie připomene jen díla, která se nějak vztahují k židovské problematice. K takovému výběru sáhnou autoři příručky nejen u nežidovských spisovatelů, kde se to dá pochopit, ale někdy - nikdo neví proč a podle jakého klíče - také u Židů (M. Brod, N. Frýd, R. Jakobson aj.).

V jednom případě - u hesla o Desideru Galském - není uvedeno v bibliografii ani jedno dílo (!). Autor hesla to vysvětlí následovně: Z Galského četných prací populárně historického charakteru je irelevantní některou jmenovat, protože až na jednu výjimku... se žádná nezabývá židovským námětem. Ponechme stranou, že příručka není důsledná (jinde díla s nežidovským námětem uváděna jsou, např. u A. Hoffmeistera vše, včetně jeho cestopisů z Číny a textů o čínském malířství) - důležitější je, že autory příručky zvané Literatura s hvězdou Davidovou vůbec nenapadlo se zeptat, proč židovský spisovatel, v Galského případě navíc věřící Žid a svého času významný představitel obce, židovskou tematiku pomíjí. (Každý, kdo se jen trochu v problematice orientuje, ví, že jednou ze základních otázek židovské literatury v diaspoře je asimilace jako téma a jako postoj. A že tedy i absence židovských témat o něčem vypovídá. Poznámka k heslu o D. Galském avizuje, jak povrchní, neinvenční a často nepoučený bude postup autorů příručky, jakmile se dostanou k trochu složitějšímu literárně-historickému, sociologickému či obecně kulturnímu problému. A že takových problémů v prostředí, které si předsevzali zpracovat, existuje více než kde jinde!)

Zástupná obraz

Nedůvěru a pocit neladu vzbuzuje také výběr hesel. Na stížnosti v tomto směru jsou autoři Literatury s hvězdou Davidovou ovšem připraveni: Obraz, který naše příručka nabízí, je synekdochický, zástupný, píší v úvodu. Vystavuje se sice výtce neúplnosti, kritikám výběru osobností, ale jako první pokus o komplexnější pohled snad nezkresleně sonduje na podrobně dosud nezmapovaném literárním poli.

Vysvětlení je v pořádku jen zdánlivě. Hned řeknu proč. V Literatuře s hvězdou Davidovou mají svá hesla i autoři zcela okrajoví (H. Fantl, R. Illový, H. Housková, J. Martinec, A. Rataj, O. Guth, V. Markus aj.). Nic proti nim, naopak - potíž je ale v tom, že tu schází celá řada hesel a zajímavých, důležitých, někdy dokonce světově proslulých jmen. Jen namátkou připomeňme osobnosti různých oborů, žánrů a jazyků (někteří nejsou ani jmenováni): Edmund Husserl, Sigmund Freud, Hans Natonek, Felix Weltsch, Hugo Bergmann, Robert Saudek, Viktor Vohryzek, Alfred Radok, Gustav Winter, otec židovské historiografie Moritz Steinschneider, historik a profesor a rektor KU Samuel Steinherz, Pavel Tigrid, bratři Janowitzové, A. Meissner, Friedrich Tolberg, Josef Lederer, Otto Muneles, Jan Heřman atd. Atd. Není jasné, proč někteří židovští autoři byli opomenuti a proč jiní dostali přednost. Totéž platí i u autorů nežidovských: proč tu je přítomen J. K. Tyl a V + W, a proč ne třeba B. Hrabal? Proč Bezruč, a ne Deml či Neruda? Atd. A nejde jen o autorská hesla: také v heslech předmětných jsou celé tematické oblasti vynechány, připomenuty jen pro úplnost, nebo diletantsky pojednány v několika větách: židovská publicistika, židovská literatura a publicistika s tendencí německo-nacionální, antisemitská literatura, literatura psaná židovskými autory především pro Židy (např. díla židovské vědy) apod.

I pro tento výpadek mají autoři vysvětlení: V lednu 1998 byly zahájeny práce na druhém dílu knihy, jenž by měl tento svazek samostatně o několik desítek předmětných a o více než stovku autorských hesel doplnit a rozšířit.

Toto vysvětlení, stejně jako vysvětlení předchozí, je nám k ničemu: není totiž jasné, proč hesla, která se nám slibují dodat někdy příště, nejsou k mání už teď, proč nejsou součástí Literatury s hvězdou Davidovou. Je-li obraz, který podává příručka, skutečně zástupný, v čem spočívá princip zástupnosti? Možná to bylo tak, že autoři museli spěchat. Třeba docházel grant. Do toho ovšem čtenářovi nic není. Jisté je, že autoři příručky v žádném případě nemají právo mluvit o komplexnějším pohledu a zástupnosti, o samostatnosti dalšího svazku - všechno to vypadá jako výmluva.

Také další nelad je patrný už při prvním pohledu - nepoměr rozsahu hesel. Není vůbec jasné, proč získali například Nezval či Karel Sýs (!) heslo o více než 200 řádcích, zatímco Franz Werfel a František Gellner mají heslo rozsahem poloviční, Kafka jen o něco delší (120 řádek), Viktor Fischl a Karol Sidon třetinové (70 řádek), Max Brod 80 (!) řádek, Friedrich Adler 22 (!), Isidor Heller 23, Roman Jakobson 53, rabi Feder 29 (!) atd.

Pocit neladu se ještě prohloubí při podrobnějším ohledání jednotlivých hesel, kde lze najít disproporce v mnoha rovinách: hesla se liší v přístupu k uměleckému dílu a jeho interpretaci, v terminologii, stylu, ve způsobu referování o vztahu k židovské tematice a podobě jejího uměleckého ztvárnění, v prezentaci biografických údajů apod.

(Jen na okraj: rozdílné zacházení s životopisnými údaji autory Literatury s hvězdou Davidovou uvádí do podezření z předpojatosti. Jeden příklad: Karel Sýs. Příručka se např. zmiňuje o jeho údajném politickém pronásledování po r. 1989. Ponechme stranou, je-li informace pravdivá a také fakt, že heslo nijak nehodnotí Sýsovo angažmá za normalizace. Důležitější je, že u jiných spisovatelů poznámka o doloženém pronásledování a obstrukcích ze strany režimu, tentokrát komunistického, buď zcela chybí, nebo je velmi oslabena (Weil, Klíma, Škvorecký, Fr. Langer a všichni emigranté). Sýs je charakterizován jako jedna z předních básnických osobností české literatury druhé poloviny 20. století". Jinde takovou anotaci, i když by byla více na místě, nenacházíme vůbec, nebo je formulována ve srovnání se Sýsem neutrálně - u Ortena, Weinera, Kafky aj.)

Radši nic

Všechny výtky - ty vyřčené, i ty ještě nevyslovené - autoři příručky předpokládali. A našli proti nim magickou, skoro geniální obrannou formuli: Vzhledem k neakademické povaze textu, píší v úvodu, není sjednocena stylistika, rozsah a bibliografické poznámky hesel; za jejich obsahovou úroveň odpovídá každý autor, resp. autorský kolektiv...

Jenže: Akademické a populární verze literárně-historické příručky se mohou lišit jen formálně: v rozsahu hesel a doprovodného aparátu, ve stylu, v míře užití odborné terminologie apod. Neakademická povaha takové příručky nemůže být omluvou pro nepořádek, chyby, neznalost, nekompetenci. A už vůbec není možné se pod podobnou záminkou vzdát odpovědnosti za kvalitu celku - nejde přece o sborník autorských textů, ale o příručku, která má mít svůj řád, něco ji musí držet pohromadě, jinak ztrácí na významu.

Tady myslím udělali autoři Literatury s hvězdou Davidovou základní chybu. Co jim bránilo, aby slevili ze svých ambicí a připravili slovník nejzajímavějších osobností židovského původu (literátů, žurnalistů, odborných spisovatelů), kteří prokazují nějaký vztah k českým zemím? Měli k tomu dobré podmínky: chuť do díla, jistě nějaké peníze, studenty pro pomocné práce, řadu spolupracovníků, kteří sebrali poměrně rozsáhlý základní materiál. O myšlenkové kvalitě tohoto materiálu - tedy o obsažnosti a relevantnosti sdělení hesel Literatury s hvězdou Davidovou - jsme zatím, jak si pozorný čtenář jistě všiml, pomlčeli. Řekněme rovnou, že kvalita je velmi rozdílná: jsou tu hesla napsaná poměrně slušně, i texty pod psa. Vcelku ale představují sumu informací, z níž se dalo vyjít. Od hesel ve slovníku nečeká nikdo literární zázrak, chtělo to jen vůli, smysl pro úměrnost a češtinu, profesionální skromnost a vědomí, že je třeba uchovat si řemeslo. Byl by to záslužný čin, vydat poctivě udělaný základní slovník židovských literátů - žádný takový u nás neexistuje a jen tak nebude.

Pro autory Literatury s hvězdou Davidovou to bylo zřejmě málo - dali si velký cíl, který je pro ně (možná proto, že tak jsou uvyklí) důležitější, než cesta k němu. Jaká je cesta, jsme už naznačili - neprofesionální. A ten cíl? Pokud bychom usuzovali z názvu příručky, pak značně mlhavý. Připusťme ale, že hlavní titul je jen reklamní slogan a že to podstatné avizuje podtitul knihy.

Mnohovrstevnost kulturního česko-německo-židovského pomezí lze zachytit jen promyšlenou kombinací dvou metod a technik: slovníkové a výkladové. To je za situace, kdy neexistují základní studie (historické, sociologické, politologické, demografické, literárně-historické atd.), kdy nemáme edici pramenů k židovské historii českých zemí, kdy v historiografii diletují publicisté, úkol velmi těžký. Čtenář Literatury s hvězdou Davidovou ví, že ani její autoři ten úkol nezvládli: předmětová hesla (rozdílné úrovně) ani zdaleka nepojmenovávají základní aspekty daného fenoménu, zcela tristní, odborně nezvládnutá je úroveň úvodních textů, které mají dát vhled do problematiky.

Je možné, že si Literaturu s hvězdou Davidovou koupí hodně čtenářů, protože žádný podobný slovník k dispozici nemají. Bude to argument pro ty, kteří tvrdí: Kniha má své chyby, ale lepší něco, než nic. Je to ale přesně naopak. Než tohle, radši zatím nic.

Mikulášek, Alexej. Literatura s hvězdou Davidovou. Votobia, 1998.

(Článek byl uveřejněn na pokračování v Rch 9 a 11/1998.)

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.