Jak se vrací arizovaný majetek

Přehled restitucí židovského komunálního majetku v letech 1992-1998

Židovská komunita v předválečném Československu (tedy včetně Podkarpatské Rusi) čítala na 350 000 osob. Přestože v poměru k celkové populaci netvořila početnou menšinu, disponovala poměrně značnou ekonomickou silou, zahrnující významné průmyslové, obchodní a finanční podniky. Jednotlivci, a to i ti méně majetní, podporovali činnost mnoha židovských spolků a sdružení, a zejména pak židovských náboženských obcí, které v těch letech prosperovaly.

Majetek Židů byl po březnu 1939 nacisty konfiskován, a to jak na území tzv. protektorátu (včetně Sudet, kde začala konfiskace ihned po Mnichovu), tak v tzv. Slovenském štátě. Konfiskace zasáhla i všechny židovské právnické osoby, od drobných s. r. o. až po průmyslové giganty a bankovní domy. Přestože byly těsně po válce veškeré právní akty z doby nesvobody prohlášeny dekrety prezidenta republiky za neplatné, zůstalo břemeno dokazování majetkových nároků na poškozených. Holocaust přežilo necelých 10 % českých a slovenských Židů a ve většině případů byly vyvražděny celé rodiny. Vedle obrovského objemu odúmrtí však připadlo poválečnému státu i mnoho majetku - a to jak fyzických, tak právnických osob - na které byla uvalena národní správa, přestože původní majitel či jeho nástupce jeho vrácení mohl žádat.

Situace po válce

Typickým příkladem toho, jak i obnovená republika pokračovala v majetkových křivdách nacistů, je zákon o likvidačním fondu měnovém. Zákon, který byl přijat i přes důrazné protesty tehdejší Rady ŽNO, sloučil prostředky z nacistických konfiskací s vyvlastněnými majetky Němců, kolaborantů a zrádců a převedl je do tzv. Fondu národní obnovy a později do státního rozpočtu.

Krátké poválečné období sice teoreticky umožnilo restituce osobám, které prokázaly své nároky (zejména podle zák. 128/1946 Sb.), avšak tento (beztak sporný a komplikovaný) proces byl násilně přerušen únorovými událostmi. Komunistická totalita pak opět většinu majetku zestátnila (pokud tak již u větších podniků neučinil Košický vládní program). Za zmínku stojí například násilné rušení židovských spolků z počátku padesátých let, jejichž majetek byl buď zcela zestátněn (a to i formou prodeje či darování státu), nebo v lepších případech převáděn na židovské náboženské obce. Ty byly však již plně podřízeny režimu zákona č. 218/1949 Sb. a o jejich osudu, včetně majetkových vztahů, rozhodovali církevní tajemníci.

Po roce 1989

Možnost alespoň částečné nápravy majetkových křivd nastala až po roce 1989. Federace židovských obcí se touto problematikou zabývala od roku 1992, tedy ještě za trvání ČSFR. Z dostupných podkladů byl pořízen seznam asi 800 objektů, které byly před r. 1938 v majetku ŽNO a ostatních židovských spolků a institucí. Nicméně i tento seznam nebyl zcela úplný, neboť dodnes s postupným zpřístupňováním archivů nachází FŽO další a další položky. Skutečnost, že se jedná o židovský majetek, byla prokazována u všech objektů výpisem z pozemkových knih a výpisem z evidence nemovitostí. Identifikace pak byla jednoznačná ze zápisů v době okupace, kdy byla většina majetků převáděna na nacistický tzv. Vystěhovalecký fond pro Čechy a Moravu. Paradoxní je, že ještě dnes je několik položek takto vedeno.

Po dohodě s činiteli Parlamentu a ministerstva spravedlnosti byl původní celkový objem nároků postupně redukován na 202 položek, u mnoha objektů nebyl nárok uplatněn vzhledem k tomu, že byly v průběhu uplynulých padesáti let zcela zničeny nebo přestavěny, mnohé dnes slouží k veřejně prospěšným účelům (např. školy). Zcela bylo upuštěno od nároku na vrácení velkého množství synagog, pokud jsou užívány k bohoslužbám křesťanskými církvemi, zejména čs. církví husitskou. Za tuto koncepci, stanovující minimální objem nároků, byla FŽO tvrdě kritizována ze strany mezinárodních židovských organizací (Světový židovský kongres, Světová židovská restituční organizace), které se snažily s československými a posléze českými vládními činiteli vést samostatná jednání. FŽO však předpokládala, že takto minimalizovanému požadavku bude vyhověno, a byla ochotna prohlásit celou problematiku za uzavřenu jednou pro vždy. Nároku však vyhověno zcela nebylo (viz dále), a FŽO se proto již necítí být tímto seznamem vázána.

Zákon nebyl přijat

Podle navrhovaného řešení měl vypracovaný seznam tvořit přílohu zákona, který by výčtovou formou navrátil kdysi znárodněné nemovitosti původním majitelům. Návrh zákona obsahoval ještě ustanovení o navrácení sbírek tehdejšího Státního židovského muzea a úpravu restitučních zákonů pro fyzické osoby, zejména v případech, kdy nebylo poválečné restituční řízení zahájeno nebo ukončeno. Poslanecký návrh však v únoru 1994 nebyl Sněmovnou přijat, především s poukazem na zákon z r. 1992, který převedl tehdejší státní majetek na města a obce. Podle argumentů odpůrců návrhu by pro tyto subjekty jeho přijetí znamenalo de facto vyvlastnění a stát by nebyl ochoten poskytnout odpovídající náhrady. FŽO proti tomuto výkladu důrazně protestovala s poukazem na to, že s ukradeným majetkem nelze dále disponovat, a tudíž by se na něj neměl zákon o majetku obcí vztahovat. Nicméně restituční problematika se do Parlamentu již nedostala. Namísto toho bylo po dohodě FŽO s premiérem Klausem přistoupeno k tzv. exekutivnímu vydávání ve formě rozhodnutí vlády, které se však týkalo pouze majetku, který v době usnesení vlastnil stát. Městům a obcím pak premiér a předsedové tehdejších koaličních stran doporučili provést totéž.

Problematický proces

Přestože byly sbírky SŽM v r. 1994 navráceny a Parlamentem byla přijata novela zákona č. 87/1991 Sb., řešící nároky fyzických osob, docházelo v průběhu následujících let k vydávání jen určité části komunálního majetku, a to velmi zdlouhavě a problematicky; některé případy nejsou vyřešeny dodnes. Řízení v případech individuálních restitucí bylo podle novely (zákon 116/1994 Sb.) sice rovněž obnovováno či zahajováno, problematika však byla vyřešena jen zčásti, mnoha individuálním žadatelům nebylo vyhověno, často z velmi pochybných a nehorázných důvodů (např. poukaz na přihlášení se k německé národnosti při sčítání lidu v r. 1924 a 1930). Do znění zákona bylo navíc omylem zapracováno několik rozporných ustanovení, na nichž mnoho soudů postavilo odůvodnění proč se nevyhovělo nároku (např. podmínka přechodu věci do vlastnictví státu, poukaz na schválený privatizační projekt atd.) a novela neřešila obdobný postup v případě nároků podle zákona 229/1991 Sb. Obecnou podmínkou pak i nadále zůstávalo české občanství žadatele, což vyloučilo mnoho zahraničních nároků a majetky byly často privatizovány.

Většina měst a obcí - s výjimkou hlavního města Prahy - se rozhodla majetek ŽO nevydat vůbec. I tady zazněly vykonstruované argumenty, nebo se dokonce jednalo v rozporu se zákonem (např. v Kolíně, kde ignorovali povinnost nabídnout chráněnou památku státu). Některé pozemky spravované Pozemkovým fondem nebyly vráceny s poukazem na neexistenci zákonné úpravy, která by to umožňovala. Nejproblematičtějším faktorem se však stala opět privatizace, kdy mnohé z nemovitostí, nárokovaných ŽO, přešly - i přes tzv. blokační paragrafy - do rukou soukromých vlastníků za souhlasu státu, nebo byly zahrnuty do jmění státních podniků, které byly následně transformovány na akciové společnosti a privatizovány. V současné době je z původního seznamu 202 položek vrácena necelá polovina, zbytek vydán nebyl.

Nová vládní usnesení

V roce 1996 a 1997 přijala vláda dokumenty o provedení některých tzv. bezúplatných převodů majetku církví a náboženských společností a majetku některých spolků (Usnesení č. 498 z r. 1996 a Usnesení č. 211 z r. 1997 - tzv. restituční tečka.) Věcí bylo pověřeno ministerstvo kultury a ministerstvo vnitra, kterým FŽO předložila zpracovaný podkladový materiál. V seznamu byly uvedeny i objekty, které měly být židovským obcím navráceny podle usnesení vlády č. 280 z r. 1994, avšak rovněž mnoho dalších nemovitostí, které do té doby nijak nárokovány nebyly (objekt ministerstva obrany na Klínovci, na jehož stavbě se podílel i pozdější dlouho letý primátor Jeruzaléma Teddy Kolek, synagogy v Lounech a Slaném, využívané jako okresní státní archivy apod.). Vláda nároky rozdělila podle toho, zda byla ochotna majetek vydat, či nikoliv, avšak nakonec o vydání nijak nerozhodla a věc nebyla dořešena vůbec. Ministerstvo kultury pak na jaře 1998 požádalo opět o předložení souhrnných seznamů, tentokráte jako přílohu materiálu o vztahu státu a církví. Ani o tom však doposud nebylo jednáno.

Jednání o kompenzacích

Vzhledem k tomu, že mnoho objektů, které původně vlastnily židovské fyzické či právnické osoby, má již díky privatizaci většinou nové majitele, lze dnes uvažovat o fyzickém vydání jen v omezeném počtu případů, a to zejména tam, kde je objekt významně spjat s židovskou historií (synagogy a hřbitovy nebo např. Hagibor, v předválečné době sídlo židovského sportovního oddílu, významného v evropském měřítku, v době okupace pak internační tábor pro osoby z tzv. smíšených manželství). V současné době je proto na místě jednání o kompenzacích, a to jak materiálních, tak finančních, které by mohly být poskytovány státem či povinnými osobami (firmy, které privatizovaly i přes uplatnění nároků ze strany ŽO - např. a. s. ARTIA nebo Škoda Plzeň) ve formě ročních subvencí v určitém dlouhodobém horizontu.

V roce 1996 vznesl Ústredný zväz ŽNO na Slovensku požadavek vůči české vládě na navrácení tzv. zlatého depozita slovenských Židů. Tento nárok byl po několika jednáních uznán jako oprávněný a usnesením vlády byla hodnota dvou třetin tohoto depozita (s poukazem na dělení ČSFR) převedena na Nadaci Ezra, která reprezentuje Židy původem ze Slovenska (vedle ÚZ ŽNO jsou zde zastoupeny FŽO a Sdružení Židů z ČSR žijících v Izraeli). Obdobné opatření, týkající se majetku českých a moravských Židů, však přijato nebylo.

V roce 1997 byl z iniciativy Kanceláře prezidenta republiky zahájen projekt Fenomén holocaust, který se zabývá mapováním některých dosud nezpracovaných kapitol období 2. světové války. Vedle holocaustu Romů se hlavním tématem staly i osudy židovského majetku v období protektorátu a po skončení války. Tato problematika je, jak známo, aktuální v celosvětovém měřítku a již 16 států vytvořilo vládní komise, které se jí zabývají. V Norsku již byla zpráva takovéto komise vládou přijata a kompenzace byly a jsou poskytovány. Tematika majetkové perzekuce se rozpadá na několik částí a zahrnuje vedle konfiskací nemovitého majetku mj. i otázky bankovnictví, pojišťovnictví, osudy uměleckých předmětů a sbírek, ale i právní aspekty nucených prací atd. Po londýnské konferenci z r. 1997, věnované otázce uloupeného židovského zlata, zorganizovalo americké ministerstvo zahraničí začátkem září 1998 v Praze mezinárodní seminář k otázkám pojistek obětí holocaustu. Na začátek prosince 1998 je plánována ve Washingtonu obdobná konference, která se bude zabývat celou problematikou konfiskací komplexně.

Fenomén holocaust

FŽO oslovila na jaře 1998 českou vládu (ministra Mlynáře) s tím, že navrhuje vytvoření vládní komise, která by se touto problematikou zabývala. Základem této komise by byl pracovní tým projektu Fenomén holocaust, který by byl vybaven pravomocemi (přístup do archivů) a disponoval finančními prostředky k vypracování historických studií, zabývajících se nejen válečným obdobím, ale i dobou po roce 1945. Vzhledem ke krátkosti funkčního období tehdejší vlády však věc nebyla zatím realizována, nicméně projekt je z hlediska FŽO stále aktuální.

Výsledkem takovéto práce by bylo zmapování mechanismu nacistických konfiskací a zjištění následných pohybů židovského majetku, a to jak na území protektorátu, tak i v Německu či dalších státech, zejména neutrálních, kam významný objem majetku směřoval. Z toho by pak mohly vyplynout i nároky FŽO jednak vůči českému státu, příp. vůči konkrétním institucím (Národní galerie), jednak i vůči zahraničí (SRN, Švýcarsko, Švédsko, Portugalsko, státy Jižní Ameriky, ale i Rusko, kam byl majetek odvezen jako válečná kořist, atd.).

Návrh třístranné dohody

Ze zahraničí lze očekávat i nároky mezinárodních židovských organizací, zastupujících Židy původem z ČSR, a je třeba zdůraznit, že i jejich požadavky jsou legitimní. FŽO proto předpokládá třístrannou dohodu, uzavřenou mezi zástupci státu, FŽO a jednou z mezinárodních židovských organizací, která má mandát zastupovat Židy původem z ČSR. Takováto dohoda by pak stanovila model vypořádání všech možných nároků. FŽO předpokládá, že by bylo židovským obcím fyzicky navráceno ještě několik historicky významných objektů (viz výše), finanční kompenzace by pak byly poskytovány v dlouhodobém horizontu nově konstituované právnické osobě (např. pro ten účel vzniklé nadaci), ve které by byly zastoupeny všechny tři strany (tzv. maďarský model). Zároveň však FŽO předpokládá aktivní přístup vlády ČR při uplatňování případných nároků v zahraničí (včetně Německa či Ruska) tak, aby nebyly již žádné další nároky vznášeny a nové století, resp. tisíciletí nebylo historií 2. světové války a holocaustu již v tomto smyslu poznamenáno. To je také hlavní motiv angažovanosti americké vlády, kterou její zástupci demonstrují na mnoha světových fórech. Jako příklad z poslední doby lze uvést náměstka ministra zahraničí Stuarta Eizenstata, který z pověření prezidenta Clintona zpracoval již dva obsáhlé materiály zabývající se touto problematikou.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.