Věděli, co kupují

Nová fakta z českých archivů o loupežích židovského majetku

Prakticky již dva roky se objevují ve sdělovacích prostředcích nejrůznější zprávy o osudech zlata, které bylo na různých místech Evropy uloupeno obětem konečného řešení židovské otázky. Židé z Čech a Moravy byli jedni z prvních, kdo byli nacistickou perzekucí postiženi. Jejich fyzické likvidaci ve vyhlazovacích táborech předcházel velice důmyslný proces, v jehož průběhu i oni přišli o všechny své cennosti.

Zlato, šperky, drahé kameny a další cennosti byly Židům na území Protektorátu Čechy a Morava odnímány už bezprostředně po 15. březnu 1939, a to buď konfiskací, nebo formou tzv. odprodeje určené instituci.

Prvou složkou okupační správy, která se touto činností začala intenzivně zabývat ihned po okupaci zbytku Československa, bylo gestapo, které konfiskovalo emigrantům a tzv. říši nepřátelským osobám veškerý majetek (včetně vkladů uložených v bankách a obsahů depozitních schránek). Šperky a další cennosti zabavované při zatýkání nebo domovních prohlídkách byly zprvu ukládány do trezorů na gestapu. Po dohodě s říšským ministerstvem financí dal však 13. května 1941 šéf bezpečnostní policie a bezpečnostní služby Reinhard Heydrich příkaz, aby bylo vše odváženo do berlínské Hlavní říšské pokladny. Sem směřovaly uloupené cennosti až do 2. září 1941, kdy byl zřízen Majetkový úřad u říšského protektora - pak je gestapo předávalo sem.

V legislativním pozadí úředně organizovaného okrádání českých a moravských Židů má zvláštní místo nařízení říšského protektora o židovském majetku z 21. června 1939. Podle paragrafu 5 tohoto textu byly osoby židovského původu, židovské firmy a organizace povinny nejpozději do 31.7.1939 přihlásit veškeré předměty ze zlata a drahých kovů buď u Národní banky, nebo u jiných ustanovených míst.

Toto omezení dispozičního práva k nakládání s cennostmi v osobním či skupinovém vlastnictví bylo o půl roku později, v třetím prováděcím výnosu, prakticky změněno v povinnost nuceného odprodeje. Prováděcím výnosem z 26. 1. 1940 bylo Židům totiž povoleno, aby své cennosti odprodali. Povolení k prodeji bylo ve většině případů udělováno tak, že od Úřadu říšského protektora či příslušného oberlandrátu dostali úřední příkaz, aby svůj majetek prodali. Pokud této výzvy neuposlechli, byli předáváni gestapu.

Výnosem z 26.1.1940 byla zřízena instituce, která měla výlučné právo vykupovat šperky a drahé kovy z židovského majetku. Jednalo se o obchodní společnost Hadega s r. o. (Handelsgesellschaft), která postupně sídlila na různých místech v Praze. Dozor nad činností Hadegy vykonávalo hospodářské oddělení Úřadu říšského protektora, jehož úředník, říšský bankovní rada Walter Utermöhle, měl právo disponovat se získanými cennostmi. Fakticky vynucený odprodej šperků a drahých kovů skrze společnost Hadega probíhal obdobným způsobem jako odprodej akcií a cenných papírů: výkupní ceny byly uměle stanoveny nízko a určené částky nebyly propláceny přímo původním majitelům, nýbrž převáděny na jejich účty. Ty však byly již od roku 1940 prohlášeny za vázané, takže s penězi na těchto vkladech nemohli jejich příjemci volně disponovat.

Vzhledem k tomu, že Hadega byla prakticky zařízením Úřadu říšského protektora, je více než pravděpodobné, že prostředky z tohoto konta čerpala okupační správa pro finanční krytí činnosti různých složek svého aparátu. Například v roce 1941 byly převedeny tři miliony korun na zvláštní konto tzv. Zentralstelle für jüdische Auswanderung. Zentralstelle zabavené cennosti považovala za možnou rezervu, která by případně mohla sloužit k hrazení nákladů židovského vystěhovalectví. Zentralstelle mimo to sama společnosti Hadega předávala cennosti z depozitních schránek, které konfiskovala podle prováděcího výnosu z 12. října 1941 k nařízení říšského protektora o židovském majetku z roku 1939. Přes společnost Hadega se měl zajistit jejich prodej. Získané finanční prostředky byly zřejmě ukládány na další zvláštní konto Zentralstelle.

Zentralstelle für jüdische Auswanderung byla tedy další složkou okupační správy, která vyvlastňovala cennosti patřící židovským soukromým osobám, společnostem a organizacím. Do loupežné hry vstoupila po zahájení transportů na podzim 1941, kdy začala účty deportovaných přebírat do své správy, respektive je převádět do majetku Auswanderungsfondu. Hodnota šperků a drahých kamenů, které instituce spravovala ještě v létě 1943, po hlavní vyvlastňovací vlně - více než 75 000 osob už bylo deportováno - je odhadnuta na 2 miliony říšských marek.

(V té době probíhala mezi Prahou a Berlínem diskuse, zda by nebylo možné odprodat některé ze zabavených šperků prostřednictvím aukční firmy Dorotheum. S ní měla okupační správa zkušenosti již z předchozích let - s její pomocí byly prodávány umělecké předměty, které gestapo v protektorátě konfiskovalo osobám rasově i politicky perzekvovaným.)

Nejen do Švýcarska

Zlaté a stříbrné mince, získané zásluhou společnosti Hadega, byly průběžně předávány Říšské bance do Berlína. Vybrané kusy byly ukládány v jejím peněžním muzeu, ostatní pak většinou putovaly do hlavní pokladny. Za odvedené cennosti Říšská banka poukazovala finanční prostředky na konto společnosti Hadega, jež bylo vedeno u Kreditanstalt der Deutschen. I když společnost mohla navenek vytvářet zdání, že cennosti byly řádně zakoupeny, získal je okupační aparát ve skutečnosti bezplatně.

Zabavené cennosti však nebyly odváženy pouze do Říšské banky. Měly možnost si je koupit i nacistické instituce. Například nakladatelství Volk & Reich, které mimo jiné získalo i řadu uměleckých předmětů ze židovského majetku, nakoupilo u společnosti Hadega 20 kg stříbra, a to za velmi výhodných finančních podmínek.

Šperky a drahé kameny, jejichž původními majiteli byli Židé z Čech a Moravy, se obdobně jako cennosti z jiných okupovaných území staly pro nacisty prostředkem k získávání nedostatkových deviz. Do těchto transakcí byly zapojeny jak říšskoněmecké a okupační instituce z protektorátu, tak firmy a privátní osoby z Německa i ze zahraničí.

Z německých firem se na obchodování s cennostmi po protektorátních Židech podílela firma Diamant-Kontor s r. o., která sídlila v Berlíně a následně ve Frankfurtu nad Mohanem. Firma dostávala od Hadegy diamanty a drahé kameny, které pak měla za devizy odprodat zájemcům z Německa či ze zahraničí. Devizový výnos z obchodů, realizovaných prostřednictvím této firmy, byl však považován za nedostatečný. Za finančně výhodnější byly shledávány přímé odprodeje do zahraničí.

Některé vybranné cennosti byly proto odváženy do Berlína a odtud je pověřená osoba převážela do Portugalska, kde se pak uskutečňoval jejich přímý prodej za devizy. V mnohem větším rozsahu se však konfiskované šperky a drahé kameny prodávaly zájemcům ze Švýcarska.

Nejen švýcarské banky

V probíhající diskusi o úloze Švýcarska při obchodování ze zlatem po obětech konečného řešení židovské otázky se doposud především hovoří o podílu bank na těchto transakcích. Protektorátní případ je poněkud jiného druhu.

Hlavní roli v něm totiž nehrají banky, nýbrž švýcarské klenotnické a zlatnické firmy, obchodníci s diamanty a další osoby. Všichni, kdo se na těchto obchodech podíleli, velice dobře věděli, že kupují šperky a drahé kameny, jejichž původními majiteli byli protektorátní Židé. Než přesunuli své obchodní aktivity do protektorátu, měli již potřebné zkušenosti z Německa, kde židovské šperky, jak se osobně chlubili okupačním úředníkům, nakupovali ve velkém.

Nacistický aparát a švýcarské zájemce při těchto obchodech spojovala vidina zisku. Švýcarské firmy byly pro německou stranu zajímavé tím, že byly ochotny v hotovosti platit tolik potřebnými švýcarskými franky, případně dolary, a nabízely vyšší částky než firmy říšské. To vedlo dokonce k úvahám o tom, že kvalitní šperky a drahé kameny by se měly přednostně prodávat právě do Švýcarska.

Přímý prodej cenností z protektorátu švýcarským zájemcům byl pro okupační správu výhodný ještě z jednoho důvodu. Pokud byl totiž obdobný obchod realizován přes říšské instituce, dostávala platby v markách. Jestliže však po dohodě s příslušnými institucemi v Berlíně uskutečnila takovýto obchod se švýcarskou stranou sama, pak získané valuty šly na její konto.

Zkrátka ovšem nepřišla ani druhá strana. Zatímco např. firma Diamant-Kontor nabídla za drahé kameny v hodnotě 200 000 říšských marek devizy ve výši 12 400 říšských marek, nabídka ze švýcarské strany byla na devizy v hodnotě 20 000 říšských marek. I přes tuto velkorysost je patrné, že z jednoho takového obchodu mohl být pro švýcarskou firmu až 90% zisk.

Německé firmy ve Švýcarech nepochybně viděly konkurenci. Právě z těchto důvodů obvinil např. Diamant-Kontor firmu ze švýcarského Vevey z nekalých obchodních praktik a upozornil vedení okupační správy na to, že by se mělo prošetřit, jestli se nejedná o firmu neárijskou...

Čistě árijská transakce

Že německé firmy měly na co žárlit, dokazují také některé nově objevené dokumenty z pražských archivů. Tak například Švýcar Alexander Brero na jaře 1941 při svém pražském pobytu (bydlel v hotelu Juliš) nabídl okupační správě, že jí zprostředkuje styk se švýcarskými klenotnickými firmami, které by měly zájem skupovat šperky zabavené osobám židovského původu. Svou nabídku doplnil konstatováním, že zájemci jsou nejen solventní a mohou platit v hotovosti, ale mají i čistě árijský původ.

Věcně příslušná místa okupační správy Brerovu nabídku akceptovala. Jak obchod tohoto druhu se zahraniční firmou probíhal? Úřad říšského protektora zajistil, aby zájemci o židovské šperky dostali potřebné cestovní doklady a mohli do Prahy přijet osobně. S příslušnými úředníky okupační správy pak na místě dojednali nejen finanční záležitosti, ale mohli si nabízené klenoty i prohlédnout. Pak už byly dvě možnosti. Buď šperky převézt prostřednictvím kurýra na německé vyslanectví do Švýcarska, kde by po zaplacení byly předány příslušné osobě, nebo si je mohli kupující odvézt přímo z Prahy.

Právě z tohoto důvodu Brero přijel na podzim 1941 opět do Prahy. Převzal zde od společnosti Hadega čtyři zapečetěné balíčky se šperky a drahými kameny pro firmu z Bielu, která za ně zaplatila přes 117 tisíc švýcarských franků. O tom, že by tato částka odpovídala skutečné hodnotě cenností, lze více než pochybovat. V hospodářském oddělení Úřadu říšského protektora však byli zřejmě velice spokojeni. A tak bylo koncem roku 1941 oznámeno, že se očekává další příjezd Brera do Prahy. Cíl jeho cesty byl stejný: židovské šperky...

Je malá pravděpodobnost, že se kdy dovíme, jaká byla skutečná hodnota veškerého zlata, šperků a drahých kamenů, které nacistické úřady uloupily Židům z Čech a Moravy. Pravděpodobně se ani nedovíme, kolik na obchodech s tímto doslova krvavým zlatem vydělaly švýcarské a jiné firmy. Je však nepochybné, že všichni, kdo se na nich podíleli, velice dobře věděli, že kupují uloupený majetek.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.