Celý můj život je náhoda

Vyprávění Ruth Weinmannové o tom, co ji potkalo za války, i o tom, co přišlo po ní

Následující text je přepisem rozhovoru, který s paní Ruth Weinmannovou vedla 31. března 1997 v izraelském kibucu Sde Nehemia pracovnice Židovského muzea v Praze Anna Lorencová v rámci projektu, který zaznamenává vzpomínky lidí přeživších šoa (o projektu píšeme na str. 3 - zde).

Úvodní část vzpomínek R. W., zachycující vlastní příběh, je redakčně stylisticky upravena, v druhé části je rozhovor přepsán téměř beze změn; zachovali jsme specifiku přímé řeči, ale i stylistické zvláštnosti (jednodušší jazyk, dikce, slovosled apod.) dané tím, že vzpomínající již češtinu běžně nepoužívá.

V cizí zemi

Narodila jsem se v Brně v roce 1935. Otec byl obchodním zástupcem, nevím ale kde. Až do šesti roků jsem měla normální dětství. Byli jsme, myslím, střední rodina, vzpomínám, že jsme bydleli v dobré čtvrti. Nedaleko žili rodiče maminky. Byli jsme tradiční Židé, ale ne ortodoxní. Tatínek se nemodlil, jestli jsme měli košer domácnost, na to si nemůžu vzpomenout. Když mi bylo asi pět roků, to už byla válka, museli jsme odevzdat náš dům, byt, a přestěhovat se do bytu mé tety. Byl to domek v horší čtvrti a bydlelo tam dost lidí. Z té doby si pamatuji, že jsme slavili Pesach a Chanuka a větší svátky a že jsme chodili do templu, ale ne každou sobotu.

Doma jsme mluvili česky, ale myslím, že rodiče neuměli příliš dobře, měli školy německé. Já jsem už do normální školy nesměla, ale v září 1941 jsem šla tajně do první třídy (židovské) školy. Ale už v únoru nebo v březnu 1942 jsme museli do Terezína. Pokud se pamatuji, čekali jsme v nějaké velké škole, a pak jsme jeli. V ghettu jsme byly s maminkou, tatínek byl jinde, pak přišli dědeček s babičkou. Moc si toho nepamatuju: vím jen, že děti byly pohromadě v Drážďanských kasárnách a že tam byl dvůr. Přijeli jsme, myslím, v březnu a v dubnu jsme už odjeli do Polska. Na stanici do Bohušovic byla velice dlouhá cesta, alespoň mně se to tenkrát zdálo. Odjížděli jsme ráno obyčejným osobním vlakem. Jeli jsme dost dlouho, myslím, že přes Německo. Přijeli jsme do Varšavy a tam jsme bydleli v nějakých velkých domech, kolem byly velké mury a nemohli jsme ven. Ale byly jsme pohromadě s maminkou, s tatínkem jsme se mohli vidět. Směli jsme se procházet a na dvorech dělat, co jsme chtěli. Nepamatuju se, co jsme jedli. Ale nechali nám ještě naše kufry: vzpomínám si, že jsem tam měla panenku a nějaké knížky. Ale jinak si na tu dobu moc nepamatuju - my jsme byly děti, skákaly jsme na dvoře a hrály si.

Nevím, jak dlouho jsme tam byli, ale jistě několik týdnů. Potom nás vzali do pracovního tábora nedaleko Varšavy, kde byla nějaká cihelna nebo se tam něco stavělo, nevím. Pamatuju se, že dokola byly lesy a že se to jmenovalo Kawenczin, ale moji příbuzní po válce to jméno nikde nenašli. Tam jsme žili s maminkou, tatínkem, babičkou a dědečkem dohromady. Stály tam velké, dlouhé baráky, to si pamatuji, v jedné části byli čeští Židi, v druhé němečtí, a potom ještě nějací další. Tři skupiny. Muži a ženy zvlášť.

Rodiče chodili ráno do práce, nevím kam, a my děti jsme byly pohromadě ve skupině a někdo se o nás staral. Bylo to tenkrát něco divného, ale dovolili nám chodit na procházky do lesa a po okolí. Věděli, že nikdo nemůže utéct s těmi malými dětmi, ještě k tomu v cizí zemi. Hlídala nás policie. Pravděpodobně polská. Myslím si to, protože večer jsme se mohli setkat s rodiči. Maminka pracovala asi v nějaké kanceláři. Možná že něco překládala. V Kawenczinu jsme zůstali dost dlouho, i tam jsme ještě mohli používat svoje věci a šaty, nemuseli jsme nosit uniformy. Myslím, že tam byly dobré podmínky. Poměrně. Nevím, co jsme jedli, ale nepamatuji se, že bychom měli hlad. Možná ale, že mi rodiče dávali.

Hodili nás přes plot

Po nějaké době, možná po půl roce, bylo to před zimou, přišel rozkaz, že všechny děti musí opustit Kawenczin a jít do ghetta ve Varšavě. V ghettu nás dali do domu, kde pravděpodobně býval nějaký úřad - pamatuji se, že tam bylo na zemi strašně moc papírů. Chodily jsme v těch papírech. Byla jsem tam tak dva tři dny, pak mě a ještě jednoho chlapce v mém stáří vzali z toho domu, postavili nás na rohu nějaké ulice v ghettu a nechali nás tam. Najednou přijelo velké nákladní auto, někdo z něj slezl a naložil nás. Pamatuji si, že měl uniformu, možná to byl Němec, možná Polák. Bylo to asi auto, které dováželo jídlo do Kawenczinu. Hodili na nás všelijaké pytle a dovezli nás zpátky do lágru k mamince. Připadá mi, že to nemůže být jinak, než že rodiče podplatili hlídače - proto si myslím, že to byli Poláci. Pravděpodobně naši měli ještě někde ukryté nějaké zlato nebo šperky.

V Kawenczinu nás schovali na ošetřovnu. Pamatuji se, že za námi přišla i babička a dědeček a moji rodiče. Ještě v noci nás oba, mě i toho chlapce, vzali k plotu. Byl to plot ze dřeva, jako bývají obyčejné vesnické ploty, ale vysoký. Hodili nás přes ten plot a na druhé straně na nás někdo čekal. Šli jsme pěšky, dost dlouho, ale ne zas moc, ten lágr nemohl být daleko od Varšavy. Já jsem šla vlastně sama, bez toho chlapce. Oba jsme se vrátili do Varšavy, ale já jsem šla sama. Měla jsem s sebou i kufr s mými věcmi. Přivedli mě do jedné rodiny. Byli to Poláci, velice obyčejní, prostí. Mně to nevadilo, byla jsem malé děcko, ale mamince se to nelíbilo. Jednou se u mě nějak objevila, přijela asi autem, které dováželo a odváželo věci z lágru a do lágru. Nezdálo se jí, že mi s tatínkem posílali všelijaké balíčky, nevím, jak se jim to podařilo prošmuglovat, balíčky, které asi obyčejně ke mně nedošly. A tak pro mě hledali něco jiného. Jednou jsem dostala od rodičů dopis. Maminka mně psala, co mi posílá, ale já jsem nic nedostala. V tom dopise bylo napsáno, že pro mě přijede jeden pán, abych se ho nebála, že mně u něho bude lépe.

Zygmund Gersin a jeho sestra

Ten člověk pro mě doopravdy přišel, vzal mě a šli jsme pěšky za řeku, do Pragy, východního předměstí Varšavy. Byl rozvedený, žil sám v půlce rodinného domku, v druhé půlce bydlela jeho sestra, vdova. Měla, myslím, dvě větší děti, snad šestnáct, sedmnáct, já jsem s nimi ale moc nebyla.

Jmenoval se Zygmund Gersin. Přišli jsme do jeho domku s tím chlapcem na podzim 1942 a byli jsme u něho a jeho sestry, která se o nás starala. Byl to asi velice inteligentní člověk, a taky určitě dobrý. Byl inženýrem. Každý večer seděl s námi a učil nás. Zvlášť matematiku. Mně bylo sedm a on nás učil vysokou matematiku, algebru a všelijaké takové věci! A dával nám každý den fůru domácích prací, úloh. Byl celý den v práci, my museli sedět doma, a tak pravděpodobně chtěl, abychom se nějak zaměstnali. A my jsme se doopravdy učili.

Byl asi členem nějaké ilegální organizace, měl doma cyklostyl, na kterém se dělaly v noci letáky. Chodili za ním jeho přátelé, pamatuji si, že jsme jim pomáhali, točili jsme v noci ten cyklostyl, mazali jsme ho apod., a byli jsme na to velice pyšní. Kdyby ho chytli, určitě by z toho nevyšel. Ve dne byla ta mašina pod postelí.

Pamatuju si, že až do čtyřicátého čtvrtého roku mi rodiče psali dopisy. To je velice zajímavé a velice ráda bych se od někoho dozvěděla, jak je to možné, protože celý jejich lágr poslali do Treblinky. A přesto jsem od nich ještě z Treblinky roku 1944 dostala jeden nebo dva dopisy. Poslední přišel na jaře. V tu dobu Němci už věděli, že se neudrží, a začali zatýkat na ulicích. Zatkli i pana Gersina. Jednoho dne se nevrátil a my jsme zůstali jenom s jeho sestrou. Ta se o nás velice dobře starala, jako bychom byly její děti, až do konce války. Byla to obyčejná, ale velice dobrá žena. Syn jí padl ve varšavském povstání. Zapomněla jsem říct, že jsme viděli z okna povstání, která byla ve Varšavě. I povstání židovského ghetta, viděli jsme, jak ghetto hoří. Zdálky jsme viděli ten kouř a věděli jsme to. Potom jsme též viděli polské povstání, v roce 1944.

V srpnu 1944 přišlo ruské vojsko a Pragu osvobodilo. Rusové byli jako zvířata. Zvláště na děvčata, já jsem sice měla jen deset roků, ale přece jenom... Pamatuji si, že paní Gersinová napsala velký nápis: Tady je tyfus, protože měla strach. Rusové seděli na řece Visle pět měsíců, než dobyli Varšavu. Byly tam strašné boje. My jsme vlastně žili na frontě - Rusové byli za námi a všechny bomby a rakety lítaly přes nás.

Mezitím se stalo něco velice dojímavého. Jeden židovský důstojník, který asi předtím viděl vyhlazovací lágry, byl velice dojatý tím, že našel dvě zachráněné malé židovské děti. Tenkrát byl veliký hlad a on nás vzal do vojenské kuchyně a rozkázal, aby nám každý den dali jídlo pro celou rodinu. To byla ohromná věc. Tak jsme to nějak vydrželi, až Rusové osvobodili Varšavu, na jaře 1945 pak celé Polsko a byl konec války.

Bylo nám smutno

Když válka skončila, čekali jsme, ale nikdo pro nás nepřišel. Ani pan Gersin se ještě nevrátil. Začala se organizovat náboženská obec, začali přicházet lidi, kteří přežili. My jsme taky chodili na obec, dostávali jsme jídlo atd. Sestra pana Gersina nevěděla, co má s námi dělat: nikdo pro nás nepřišel, nebyli jsme Poláci, a napadlo jí, že nás u ní nikdo nikdy nenajde. Šla se poradit na obec, a tam jí řekli, že nás má poslat do židovského dětského domova. V těch domovech že budou děti hledat a rozvážet je k příbuzným. Jeden dětský domov byl nedaleko českých hranic v městečku Chorzów. Paní Gersinová nás odvedla na vlak, rozloučila se s námi a plakala. Měla nás velice ráda, ale byla sama a nevěděla, co má s námi dělat. Tak jsme se rozloučili. Bylo nám smutno, a dojeli jsme do toho dětského domova.

V domově byly různě staré děti, většinou z Polska. Byla tam i organizovaná mládež, už tenkrát tam byli šlichim z Izraele. Trošku nás učili, a děti, které přišly poměrně z normálních podmínek, jako třeba my, poslali do polských škol. Pamatuji si, že jsme dostali legitimace na tramvaj. Učili nás zpívat hebrejské písničky, mluvili s námi o Erec Jisrael atd. Rozdělili nás do skupin podle věku, velká děvčata se starala o menší děti, každá si vzala nějaké pod patronát. Tam jsme s tím chlapcem byli až do jara 1946. Pak nás odvezli do Československa. Nevím, kdo to organizoval. Mě dovezli do Brna, jeho do Prahy. Mysleli, že když nás někdo bude hledat, pak nejspíš tam. Mně pořád říkali, že na mě někdo čeká, protože mně chtěli něco říct. Ale nikdo mě nečekal. Přijeli jsme do Brna v noci, nevěděli asi, co se mnou, a tak mě dali do nějakého sirotčince, ale do křesťanského. Tam jsem byla dva tři dny.

Mezitím asi ohlásili na obci, že tam je židovské děcko. Za několik dní pro mě přišel pan Hoffenreich. On a jeho žena se vrátili z koncentračních táborů a neměli děti. Ona nebyla Židovka. Pracovala ve Zbrojovce a tam zřejmě s jinými mladými ženami udělala nějakou sabotáž, a poslali je do koncentráku. Tam na nich dělali asi nějaké pokusy, protože už nemohla mít děti. Chtěli adoptovat židovského sirotka a já jsem se tam náhodou přesně v ten čas objevila. Nechali mi moje jméno, bylo to jako by mě adoptovali, ale nebylo to úředně. Bohužel, za jeden a půl roku paní Hoffenreichová těžce onemocněla, dostala rakovinu (pravděpodobně z těch pokusů, co na ní dělali) a zemřela. Já chodila do školy, bylo mi čtrnáct a lidi si mysleli, že pan Hoffenreich nemůže být sám se čtrnáctiletým děvčetem, že se to nehodí. Zkoušel všelicos, vzal si dokonce ženu do domu, aby nebyly řeči. Ale já jsem mezitím už byla v mládežnickém hnutí a rozhodla jsem se, že odjedu. Tenkrát vznikl izraelský stát, a tak jsem v srpnu 1949 přijela do Izraele.

Vy jste to všechno vykládala velmi věcně. Nemusíte odpovídat, když nechcete, ale zajímalo by mě, jak jste to prožívala. Musela jste, tak malá, odejít od rodičů. Plakala jste? Bylo vám smutno?

Já nevím. Rodiče mě pořád přesvědčovali, že to je jenom na krátkou dobu. I v dopisech psali, že všechno bude v pořádku, že příští narozeniny budeme doma. Po válce jsme skoro každý den chodili na nádraží, jestli se někdo vrátil. Ale celou válku jsem byla přesvědčená, že to je jenom na krátkou dobu a že všechno bude v pořádku. Až po válce jsem přišla na to, že nic nebude v pořádku.

Jak jste se na tu situaci adaptovala?

Žádné šoky jsem neměla. Cítila jsem, že jsem jiná než ostatní děti, když jsem přišla do obyčejné školy. Že něco není v pořádku. Cítila jsem, že bych chtěla rodiče, ale nějak jsem se s tím vyrovnala. Já vlastně nevím, jak mě moji rodiče zachránili, a jelikož jsem nebyla v žádném takovém táboře jako Osvětim, nevěděla jsem, co se děje. Dověděla jsem se to až po válce. Tak jsem to přežila lehčeji.

Z širší rodiny se vám nikdo neozval?

Dva babiččini bratři - jeden z Ameriky a druhý z Austrálie. Z celé brněnské rodiny jsem jim zůstala jen já. Jeden čas mě velice chtěli do Austrálie, byl o to i soud. Ale já jsem chtěla do Izraele. Byl rok 1948, Československo bylo ještě pro Izrael, a dalo se ještě vystěhovat legálně. To byla alijat noah, transfer dětí.

Jak jste v Izraeli začínala?

Přijeli jsme do Haify na staré nákladní lodi, byla to hrůza. Strašně se to kolébalo, všichni byli nemocní, leželi nahoře na palubě. Jednou se loď polámala a celý den stála uprostřed moře, to bylo hrozné. Potom jsme přijeli do Haify, bylo to dojemné, všichni zpívali Hatikvu. Dali nás to tábora vedle Haify, ale ne s dospělými. Tam jsme byli týden a cítili jsme se jako na dovolené. Všechno bylo pro nás nové. Vedle bylo moře, hluk moře, který jsme neznali, hodně jídla, které jsme neznali.

Pak jste přišli do kibucu. Co jste dělali?

Čtyři hodiny jsme pracovali, a pak jsme se učili. Já jsem jednu dobu trhala jablka nebo jsem pracovala v dětských domovech. Do školy jsme nechodili, protože tady škola vůbec nebyla. Nejstarší děti v kibucu byly tehdy v první a druhé třídě. Sřední škola nebyla ani v okolí. Kibuc měl deset roků. Měli jsme tady opatrovatele a opatrovatelku a ti nás vyučovali. Hlavně hebrejsky a co k tomu patří.

Jak se k vám lidé chovali?

Všechny děti, které přijely, zažily tábory nebo byly schované jako já. Celkem nás bylo kolem čtyřiceti: z Maďarska, ze Slovenska a z Čech. Tenkrát, v roce 1949, nikdo nevěděl, co s takovými dětmi dělat. I když měli velice dobrou vůli. Mysleli, že když s námi nebudou mluvit o tom, co jsme prožili, že to bude pro nás lepší. Chtěli, abychom rychle byli stejní jako zdejší děti. S tím bylo hodně problémů. Především náš věk - ve čtrnácti, patnácti, šestnácti děti začínají všemu rozumět a všecko chápat. A oni nám třeba zkoušeli měnit jména. Já jsem neměla nikdy žádné jiné jméno, vždycky jsem měla židovské jméno - Ruth. Ale tady rozhodli, že tady je už Ruth moc, že mi dají jiné jméno. A všelijaké takové věci s námi dělali. Ale to proto, že nevěděli, co s námi. Kdo to tenkrát věděl... Byli jsme jako pokusné myši.

Zůstala jste v kibucu?

Zůstala. V roce 1952 část naší mládeže narukovala na vojnu. Já jsem byla mladší, to by tolik nevadilo, ale na jedno oko jsem viděla velice málo, a tak mě na vojnu nevzali. Zůstala jsem tady sama, potom mě kibuc poslal do pedagogické školy. Začala jsem v Jeruzalémě, potom přeložili školu poblíž Tel-Avivu.

Kde jste poznala svého muže?

Na lodi do Izraele. Je taky z Československa, byl mezi pěti dětmi, které se sem dostaly. To byla náhoda. Celý můj život je náhoda. Někdy když si na všechno vzpomínám, myslím si, že není možné, aby tak malé dítě jako já (skoro se divím, že jsem normální, skoro normální) že jsem to mohla přežít. Nevím, jak je to možné.

Vaši rodiče byli mimořádně prozíraví.

Já to nemůžu pochopit. Oni věděli, co se má stát. Nebyli staří, mamince bylo tenkrát pětatřicet roků, tatínkovi tak třicet devět. Jak se jim to podařilo, to nemůžu pochopit.

Viděla jste ještě Zygmunda Gersina?

Už ne. Kdybych byla ještě v Polsku, tak by mě určitě našel. Koncem roku 1976 jsem dostala dopis z Jad vašem, že mě někdo hledá. Byla to žena pana Gersina. Když se vrátil do Varšavy, potkal jednu židovskou paní, která utekla z Polska a byla celou válku někde na Sibiři. Bylo jí asi čtyřicet, vzali se a žila s ním v Polsku až asi do poloviny sedmdesátých let. Pak pan Gercin zemřel a ona se starala o jeho sestru. Vyprávěla mi o strašných podmínkách v Polsku, o velikém antisemitismu, velice špatně tam žila. Pak se jí podařilo odejít do Kanady a začala pátrat po židovských dětech, které skrýval její muž za války. Mě našla přes Jad vašem, ale jak našla toho chlapce, nechápu. Bydlel nejdřív v Praze u strýce. Potom ho poslali do Anglie do ozdravovny a strýc mu napsal, že už ho nechce. Zůstal tedy v Anglii a tam ho jedna rodina adoptovala, ale doopravdy, a změnili mu jméno.

To bylo v 80. roce. Od té doby jsme byli, i s tím chlapcem, ve styku.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.