Primo Levi: V nejisté hodině

Turínský rodák, inženýr chemie, spisovatel a esejista Primo Levi byl zatčen fašistickou milicí v prosinci 1943. Bylo mu čtyřiadvacet let, nedávno dokončil studia na chemické fakultě, neměl moc rozumu a žádné zkušenosti, jak o sobě říká, žil uzavřen - či spíše rasovými zákony vyobcován - do svého nepříliš reálného světa, plného přízraků karteziánské vzdělanosti, upřímných, chlapských přátelství a bezkrevných přátelství se ženami. Jeho abstraktní smysl pro revoltu ho zavedl do hor k partyzánské skupině. Když byla skupina vyzrazena a pozatýkána, Levi se při výsleších přiznal, že je italský občan židovské rasy. Byl deportován do Osvětimi, stal se číslem 174517. Přestal být člověkem. Do té doby měl obrovskou, neochvějnou důvěru v osud, zabíjení a umírání byly pro něho cizí a literární pojmy. Jako zázrakem se vrátil z pekla Osvětimi, před smrtí ho zachránila spála, esesmani ho s hrstkou ostatních nakažených infekčními nemocemi ponechali jeho osudu, když se blížila fronta. Ostaních dvacet tisíc položivých polomrtvých vězňů hnali před sebou na západ a potom do jednoho postříleli. [...]

Jen s pocitem hanby a spoluviny lze naslouchat slovům Prima Leviho, vězně vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Všecko se v nás vzpírá mluvit o tom, co napsal, jako o knize, o literatuře, tím méně o literatuře faktu. Svědectví, které Levi roku 1947 - několik měsíců po návratu z tábora - vydal v nákladu 600 výtisků pod názvem Je-li toto člověk, je především pokusem o sdělení nesdělitelné zkušenosti. Scházejí pro ni slova, mezní zkušenost života žitého jako každodenní smrt se vymyká jazyku. Nepopsatelná je i nelidskost mučitelů. Leviho kniha se stala povinnou četbou na italských školách, zároveň byla přeložena do desítek jazyků (česky Levi, Primo. Je-li toto člověk. Praha: Sefer, 1995, s. 205.). Je stále živá i po půl století, kdy ona latentní infekce, neblahé znamení nebezpečí, o němž hovoří Levi, znovu propuklo v Bosně, v Čečensku a najednou přímo před našima očima. Jsme nepoučitelní? Toho druhého, který je jiný, je třeba zničit, aby zbylo více místa pro soukmenovce, bytosti sobě podobné barvou pleti, očí, plavých kštic či vyholenými lebkami? A také není pochyb o tom, že kdyby se Hitlerovi podařilo uskutečnit jeho plán očisty Evropy a světa, čekal by všechny méněcenné osud těch, jejichž návrat byl nežádoucí.

Levi přemohl nenávist, nechce se mstít, neformuluje další body obžaloby, ale snáší materiál k pokojnému zkoumání některých aspektů lidské duše. Jen to dluží svému návratu z pekla! V eseji Proč se píše, jejž uveřejnil v jedné ze svých posledních knih Jiné povolání, hovoří o osvobození od úzkosti psaním. Nic nemám proti tomu, píše-li někdo pod vnitřním tlakem: přeji mu, aby se mu podařilo zbavit se úzkosti, jak se to podařilo mně před mnoha lety. Prosím ho jen, aby se snažil svou úzkost přefiltrovat, aby ji nevrhal tak syrovou a drsnou do tváře čtoucího: jinak riskuje, že jí nakazí druhé a sebe jí nezbaví. Nelze Leviho charakterizovat lépe!

Peklo nejsou ti druzí, jak tvrdil Sartre, bez druhých žít nelze, ale žít s nimi lze jenom za předpokladu, že uznám jejich Jinakost, cizotu, vzdálenost, která mě od nich dělí, a oni uznají Jinakost mou. Antisemitismus, jako každý rasismus, je vyhlazení druhého, totalita těch, kteří se sobě chtějí podobat jako vejce vejci (a kteří se nakonec začnou požírat navzájem, když se jim jejich nehybná identita zhnusí). Primo Levi se z vyhlazovacího tábora vrátil. Ale lze se vracet z pekla? A lze ještě žít s břemenem nevyslovitelné absurdity, která se může kdykoli s celou svou nečitelností vynořit v jiné podobě znovu? (...) Ty nemnohé, v průběhu let psané verše, které po sobě Primo Levi zanechal, jsou svědectvím, jaký nerovný zápas - po návratu do normálního života - s ohavnou černou dámou, svou odvěkou nepřítelkyní, až do samého konce vedl.

Šachy (II)

..Takže bys chtěl, uprostřed partie,

když už je skoro dohraná,

změnit pravidla hry?

Víš dobře, že to nejde.

Udělat rošádu v ohrožení?

Či dokonce, jestli jsem dobře pochopil,

vzít zpátky počáteční tahy?

Jdi, přijals přece pravidla,

když ses posadil

k šachovnici.

Sáhnuto - táhnuto. Hrajeme

doopravdy, naše hra

nepřipouští

tahanice, čachry,

kontraband.

Táhni, jsi v časové tísni,

neslyšíš tikot hodin?

Ostatně, pročpak naléhat?

Chtělo by to jinou moudrost, než je ta tvá,

abys prohlédl moje tahy.

Věděls od začátku,

že jsem silnější.

(23.6.1984)

Partyzáni

Kde jste, partyzáni ze všech údolí?

Tarzane, Ježku, Jestřábe,

Šípe, Odyssee?

Mnoho jich spí v důstojných

hrobech

a ti, co zbývají, mají bílé

vlasy

a vyprávějí dětem svých dětí,

jak v tom vzdáleném čase jistot

prolomili obklíčení Němců,

tam, kde je teď sedačkový výtah.

Někteří kupují a prodávají

pozemky,

jiní ohlodávají starobní

důchod

nebo svraskávají v místních chudobincích.

Vzhůru, staříci: my se

nemůžeme povalovat.

Sejděme se znovu. Vraťme se

do hor,

pomalu, dýchavičně,

s koleny svázanými,

shrbeni pod tíží tolika zim.

Ta srázná pěšina nám dá

zabrat,

tvrdý nám bude pelech, tvrdý

chleba.

Budem se na sebe dívat

a nepoznáme se,

nedůvěřiví jeden k druhému,

skuhraví, nedůtkliví.

Jako kdysi budeme držet

stráž,

aby nás ráno nepřítel

nezaskočil.

Jaký nepřítel? Každý je

každému nepřítelem,

rozštěpený svou vlastní

hranicí,

pravá ruka nepřátelská levici.

Vzhůru, starci, nepřátelé

sami sebe:

naše válka ještě neskončila.

(23.7.1981)

2000

Tisíc plus tisíc: zacílení,

ne už tak vzdálené, bílé

vlákno příze,

nebo snad černé či rudé.

Kdo to může říci?

Žádné štěstí vědět to. Není

dovoleno

pokoušet se ptát na čísla

Babylónu.

(11.1.1982)

Očekávání

To je čas blesků bez hřmění,

to je čas nesrozumitelných hlasů,

marného bdění a neklidného

spánku.

Vzpomeň si, družko má, na

dny

těch dlouhých snadných

zámlk,

nočních přátelských cest,

průzračných zahloubání,

dřív než opadá listí,

než nebe se zavře,

než znovu nás vzbudí

ten známý šramot železných kroků

před našimi dveřmi.

(2.1.1949)

Vstávat

Snili jsme v krutých nocích

sny kruté a dravé,

sněné duší i tělem:

vrátit se; jíst; vypravovat.

Až tlumeně zazněl ranní

rozkaz:

"Wstawać!":

a v hrudi se roztrhlo srdce.

Přece jen našli jsme domov,

naše břicho je syté,

všecko jsme řekli.

Je čas. Brzy k nám dolehne

znovu ten podivný příkaz:

"Wstawać!"

(19.1.1949)

Šma

Vy, kdo žijete v bezpečí

ve svých teplých domovech,

vy, kdo najdete při návratu večer

teplý pokrm a přátelské

tváře:

uvažte, zda je to ještě

člověk,

kdo se plahočí v blátě,

nezná chviličku klidu,

dře za půl krajíce chleba,

umírá pro jedno ano a pro

jedno ne.

Uvažte, zda je to ještě žena,

bezejmenná a bez vlasů,

neschopná rozpomenout se,

s prázdnýma očima a klínem studeným

jak žába v zimě.

Uvažte, že tohle se stalo:

přikazuji vám tato slova.

Vrývejte si je do srdce

ve svých domovech

a na svých cestách,

vstávaje lehaje:

opakujte je svým dětem.

Jinak ať se vám zřítí dům,

nemoc vás schvátí

a vaši potomci ať od vás

odvrátí tvář.

(10.1.1966)

11. únor 1946

Tebe jsem hledal mezi hvězdami,

když jsem k nim v dětství vzhlížel s otázkou.

Po tobě jsem se tázal na horách,

daly mi ale zřídkakdy

na chvíli samotu a mír.

A žes mi chyběl za těch

dlouhých nocí,

posedala mě hrozná

myšlenka,

že svět je omyl Boha

a já omyl v něm.

Ale když na krok před smrtí

jsem každým nervem křičel

ještě ne,

nedokončil jsem všecko, jak

bych měl,

zbývá mi toho tolik udělat,

bylo to proto, že stáls přede

mnou.

Ty po mém boku, člověk

nebo žena,

tak jako dneska pod

sluncem.

A vrátil, jsem se proto,

žes byl ty.

Ze sbírky Levi, Primo. V nejisté hodině. Praha: Triáda, 1997, s. 88. v překladu Vladimíra Mikeše. Úvodní text jsme vybrali z překladatelova doslovu.

Klíčová slova

Primo Levi

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.