Lidé nechtějí slyšet pravdu

Rozhovor s historikem Danielem J. Goldhagenem

Profesor Harvardovy univerzity Daniel J. Goldhagen (37) se proslavil svou knihou Hitlerovi ochotní kati: obyčejní Němci a holocaust (Hitler's Willing Executioners: Ordinary Germans and the Holocaust). První vydání vyšlo v USA r. 1996 a patřilo řadu měsíců k nejprodávanějším knihám non-fiction; brzy následovala další vydání v Německu, Francii aj., český překlad vychází letos v Nakladatelství Lidové noviny. Goldhagenova obsáhlá studie, její východiska, zaměření i výsledná zjištění vyvolala okamžitě obrovskou kontroverzní reakci v USA, Izraeli, ale především v Německu. O povaze této diskuse jsme již referovali (viz R. ch. 7/1996). Následující rozhovor s autorem připravila pro měsíčník Infomation juive (únor 1997) Monique Atlanová.

Vyčítá se vám, že ve své knize nastolujete tezi kolektivní viny. Co si o tom pojmu myslíte?

Každou zmínku o kolektivní vině nebo kolektivní odpovědnosti je nutno odmítnout. Kdyby byl nějaký člověk volán k odpovědnosti jen kvůli své příslušnosti k německému národu, nesouhlasil bych. Někteří Němci projevili odpor proti antisemitismu a vyhlazování Židů, někteří zahynuli, když se snažili zachránit židovské životy. Prohlásit, že někdo je vinen jen proto, že je Němec, je neobhájitelné. Já ale říkám, že většina Němců se dobrovolně - protože byli antisemity - účastnila vyhlazování Židů a nese vinu za strašlivé zločiny. Tvrdím, že každý je individuálně odpovědný za to, co udělal, nebo neudělal, a za to, že podporoval smrtící režim. Odpovědnost je podle mne ryze individuální. Jedná se o odpovědnost milionů lidí, každého jednotlivě. Na rozdíl od ostatní literatury o šoa přicházím s pojmem individuální odpovědnosti. Proto mě takové kritiky překvapují. Přicházejí od lidí, kteří nechtějí čelit mým argumentům.

Odmítáte striktně historické práce vašich předchůdců?

Neodmítám, ale domnívám se, že nedávají odpovědi na základní problémy. A nekladou ani zásadní otázky. Až dosud nebylo napsáno téměř nic o lidech, kteří páchali zločiny. Kniha Raula Hilberga je v mnoha ohledech klíčovým dílem, ale zabývá se jen nacistickou mašinérií, ne motorem, který ji uváděl do chodu. I když je jeho dílo základem, nikdy se nezeptal: Jak je možné, že takové množství lidí dělalo to, co dělalo, a s takovým zápalem a energií? Historik Ian Kershaw a já se shodujeme v tom, že antisemitismus byl v Německu tak běžný, že ho lidé už ani neregistrovali...

Nápad napsat tuto knihu jsem dostal ve školním roce 1983-84 jako asistent semináře, který se zabýval dvěma otázkami: Kdo rozhodl, že Židé mají být vyhlazeni? A kdy bylo toto rozhodnutí učiněno? Divil jsem se, že se nikdo ze studentů nezeptal: Proč, když byl vydán rozkaz k vyhlazování, byl tak snadno proveden? Téměř žádná z knih o šoa necharakterizuje vrahy. Myslím si, že pokud nevíme nic o vrazích a jejich ochotě poslouchat rozkazy, nemůžeme vysvětlit holocaust.

Velmi podrobně rozebíráte krutost vrahů. Proč?

Popisuji přesně a detailně scény zabíjení, protože pro mě představují základní prvek násilnosti holocaustu. Krutost byla stejně významným činem jako sama vražda. Němci dennodenně trýznili a ponižovali Židy, den po dni stokrát, tisíckrát. Až doposud se žádný badatel nesnažil tuto krutost vysvětlit. Domnívám se, že dodnes byla literatura o šoa velmi aseptizována. Člověk si musí takové scény dokázat představit, aby si mohl uvědomit, co znamenalo být tam a jednat takovým způsobem. Potíže lidí, kteří tyto scény nedokáží ani číst, nám něco naznačují o tom, co znamenalo je páchat; pouze takové popisy dovolují položit základní otázku: Co přimělo lidi, aby se dobrovolně účastnili tak strašlivých výjevů? Já tvrdím, že vrazi své oběti nenáviděli. Proto je zabíjeli. Rozpitvávám popisy hrůz, protože je potřebuji pro svou analýzu.

Jak si vysvětlujete fascinaci německých Židů německou kulturou?

Často se hovoří o židovsko-německé symbióze. Já mluvím přímo o milostném vztahu, o historii lásky v jedinečném smyslu: Židé hluboce obdivovali Němce, Německo byla jejich vlast, ale tato láska nebyla sdílena. Fenomén antisemitismu nevypovídá příliš o lidech, kteří byli nenáviděni, spíše o těch, kdo nenáviděli. Německo bylo do 19. století rozkouskovaným politickým útvarem, který nemohl rozvíjet svou politickou národní identitu. Proto se snažilo rozvíjet kulturní národní identitu, jejíž základ tvořil Volk. Židé se pro Němce stali symbolem všeho cizího a nepřátelského. Pokud jde o Židy, jejich odchod z ghetta, ekonomické úspěchy, pocit, že jsou fyzicky v bezpečí, to vše jim bránilo do hloubky vnímat tento výrazný prvek: věděli sice, že antisemitská nenávist existuje, ale pevně věřili, že je politické úřady před nenávisti uchrání...

Když píšete o křesťanském antisemitismu, nikdy se nezmiňujete o tom, že judaismus a křesťanství jsou už ze své povahy v konfliktu.

Nedomnívám se, že je mezi nimi spor. A pokud, tak velmi výlučné povahy. Judaismus se nesnaží obracet nikoho na svou víru. Naopak křesťanství cítí jako své poslání konvertovat celý svět. Křesťanství odporuje judaismu na obranu své vlastní víry v Ježíše a jeho božství. Odtud pramení ten obrovský psychologický tlak, který vede křesťany k tomu, aby viděli v Židech neblahý národ. Určitá tenze existuje stále, ale po válce a po druhém vatikánském koncilu církev od základu změnila svůj přístup k Židům, podporuje toleranci, oboustranné uznání a boj proti antisemitismu.

Někteří lidé (např. Elie Wiesel) se domnívají, že "šoa zůstane nevysvětlená a nevysvětlitelná..."

Elie Wiesela si velmi vážím, ale v tomto bodě s ním nesouhlasím. Holocaust je jediná událost v dějinách lidstva, o které se stále tvrdí, že je nevysvětlitelná. Neříká se to ani o genocidě Arménů, ani o Rwandě, ani o jiných masových masakrech nebo porobách. Myslím, že genocida Židů je stejně vysvětlitelná jako jiné genocidy nebo ostatní lidské činy. Možná je obtížně pochopitelná, ale v podstatě ji lze vysvětlit.

Domníváte se, že židovští historici mají vůči šoa zvláštní odpovědnost?

Jsem profesor, univerzitní učitel, píši a bádám. Podle mého názoru je nepřijatelné zveličovat to, že jsem Žid, říkat, že mluvím jménem Židů. Tato kniha je výsledek patnácti let výzkumů a historických analýz; měla by se brát v úvahu jen kvalita mé práce. Když říkají, že jsem nenapsal dílo historické, ale morální, je to jiný způsob, jak se vyhnout důkazům obsaženým v knize. Já v té knize nikoho neobviňuji, jen analyzuji, to je všechno. Jestliže bych prohlásil, že většina bílých Američanů podporovala v padesátých letech segregaci nebo v devatenáctém století otroctví, není to obvinění, ale historický fakt, s nímž nebude nikdo polemizovat. Zabývám se stavem německé společnosti v určitém úseku historie. Spíš si myslím, že lidé nechtějí slyšet pravdu.

Co si myslíte o reakci, kterou vyvolalo publikování vaší knihy ve Spojených státech, v Německu a nyní ve Francii?

Když jsem knihu psal, ve snu by mě nenapadlo, jakou vyvolá odezvu. Po vydání jsem si chvíli upřímně myslel, že mi připisují jiné dílo. Ale věřím, že ještě padesát let po všech těch událostech se lidé budou snažit pochopit, co se stalo.

Spousta věcí, které se o knize napsaly, deformuje to, co v textu opravdu je. Někteří na mě útočí nikoli důkazy a argumenty proti mé analýze, ale osobně. To, co se stalo v Německu, je dobrou ukázkou. Knihu tam napadali ještě před vydáním. Během pěti měsíců po americkém vydání byla německá společnost zahrnuta útoky na mé předpokládané motivy, na mou minulost, na mou židovskou identitu. Říkali, že jsem Žid a syn přeživšího, a kniha je proto mou pomstou... Když kniha vyšla, všechno se změnilo. Četlo ji téměř sto padesát tisíc Němců. Vyvolala národní diskusi a obrat v německém názoru. V březnu mám dostat Velkou cenu demokracie. Ve Francii musím počkat, až si lidé knihu přečtou.

Z jakého důvodu jste věnoval knihu svému otci?

Můj otec byl mým profesorem. Dlouhou dobu vyučoval na Harvardově univerzitě. Jeho hlavním oborem bylo nacistické Německo. Ovlivnil mé myšlení více než kdokoli jiný a já mu děkuji za intelektuální dědictví, které mi předal.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.