Jsme jediní v Evropě

Prohlášení FŽO v ČR a TI z 24. dubna 1997

Nadcházející návštěvou prezidenta Spolkové republiky Německo panaRomana Herzoga v České republice definitivně vstoupí v platnost česko-německá deklarace. Federace židovských obcí v České republice (FŽO) a Terezínská iniciativa (TI), reprezentativní sdružení Židů, kteří přežili nacistické koncentrační tábory, cítí v této souvislosti povinnost vyslovit hluboké zklamání obětí holocaustu nad dvěma skutečnostmi, jimiž tento dokument přehlíží jejich osud. Text ani slovem nezmiňuje nacistickou genocidu osmdesáti tisíc českých a moravských Židů a nijak nereaguje na naléhavé žádosti FŽO a TI, aby Německo odškodnilo oběti nacistické perzekuce individuálně. Výrazem tohoto zklamání je také neúčast předsedy FŽO České republiky na slavnostním projevu prezidenta Václava Havla v Bundestagu.

Nároky na individuální odškodnění může vznést devět tisíc občanů ČR, z toho asi 2000 Židů. Je zarážející, že oběti nacistické perzekuce z ČR jsou jediné v Evropě, které Německo individuálně, ani jinak neodškodnilo, přičemž tuto jednoznačnou povinnost nehodlá splnit ani v budoucnu. Odškodnění pochopitelně nedokáže kompenzovat utrpení lidí, vyvraždění rodin a příbuzných, ani pobyt v nelidských koncentračních a vyhlazovacích táborech. Je však tím jediným, co lze pro přeživší jako celek konkrétně udělat. Fakt, že Německo odmítá individuální odškodnění malé skupině českých občanů, nelze odůvodnit žádnými politickými zájmy, legislativními problémy či dohodami. SRN se jako právní nástupce Německa z let 1933-45 k této povinnosti a odpovědnosti veřejně přihlásilo. Zdá se však, že v případě českých obětí nacismu spoléhá na biologické řešení: s ohledem na vysoký věk bývalých vězňů a jejich válkou poškozené zdraví, nebude již brzy koho odškodňovat.

Tento přístup zpochybňuje upřímnost verbálních německých omluv obětem nacismu a ústí do řešení, které bude trvalou hanbou demokratického Německa.

FŽO v ČR a TI současně vyjadřují názor, že k tomuto odsouzeníhodnému postoji nemalou měrou přispěla i česká diplomacie svým přezíravým přístupem k požadavkům bývalých vězňů. FŽO a TI podpořily Deklaraci jako pozitivní základ pro nové vztahy obou států s tím, že potřebná část prostředků, převedených do její nadace, bude použita právě na indviduální odškodnění žijících obětí nacismu. Skutečností však je, že jménem těchto obětí si obě strany navzájem odpouštějí. Individuální osudy a nároky pronásledovaných s lehkých srdcem obětovali v zájmu co nejhladšího průběhu tohoto všeobecného odpuštění.

FŽO a TI se naléhavě obracejí na německou vládu, parlament a další instituce se žádostí, aby Německo neprodleně individuálně odškodnilo bývalé vězně nacionálního socialismu v ČR. Přestože čas již téměř vypršel, je stále možné chyby napravit.

Za Federaci ŽO v ČR: Jan Munk, předseda

za Terezínskou iniciativ: Hanuš Schimmerling, předseda

Na téma odškodnění

V rámci Postupimské dohody z r. 1945 a na základě tzv. Pařížských dohod vznikla Německu povinnost uhradit válečné škody. Zahrnovala také odškodnění jednotlivců, kteří během 2. sv. války utrpěli újmu na zdraví, majetku, přišli o rodiče, příbuzné atd. Nárok na individuální odškodnění mohli uplatnit do r. 1969, avšak pouze za určitých podmínek - především poškození měli mít trvalé bydliště v Německu, ev. osvědčit svou původní německou národnost (tzv. Volksdeutsche).

Tyto podmínky, zakotvené do německých zákonů, většina poškozených nemohla splnit. Proto se ustanovení o oškodnění jednotlivců (fyzických osob, tzv. Wiedergutmachung) promítlo do smluv, které s Německem uzavřela převážná většina států západní Evropy.

Po r. 1969, kdy už nemohly být individuální nároky uplatněny v plné míře, byla pověřena výplatou odškodnění pro židovské obětí mezinárodní organizace Conference on Jewish Material Claims against Germany, krátce Claims Conference. Ta získala od SRN finanční hotovost (Hartefond), z níž byly kryty jednotlivé nároky ve dvou krocích a) jednorázový příspěvek ve výši 5000 DM, b) příplatek k důchodu ve výši 300-500 DM měsíčně. Tato úprava je zakotvena v legislativě SRN v Zákonu o vyrovnání břemen (Lastenausgleichgesetz), který je však (v čl. 2) poznamenán dobou vzniku: omezuje okruh oprávněných osob na občany států tzv. Západu.

Čs. a po ní česká legislativa řešily nároky osob poškozených v důsledku 2. sv. války v rámci zákona 255/1946 Sb.Tento zákon a směrnice jsou v platnosti dodnes. To působí komplikace zejména při uplatňování nároků podle zákona č. 217/ 1994 Sb o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické perzekuce. Jeden z jeho paragrafů (2) totiž podmiňuje přiznání nároků splněním kritérií a směrnic zákona z r. 1946.

Zákon z r. 1994 již ve své preambuli jasně deklaruje, že poskytnutí jednorázového příspěvku nemá vliv na uplatňování nároků občanů ČR ve smyslu platných mezinárodně právních závazků. Tím je jasně řečeno, že finanční plnění podle tohoto zákona nelze považovat za odškodnění z německé strany.

Čs. komunistická vláda jednala o odškodnění z německé strany v 70. letech, kdy navazovala diplomatické styky s SRN. K dohodě nedošlo. Podle jedné verze proto, že nároky poškozených nechtělo hradit NSR s tím, že také NDR má v tomto smyslu své povinnosti, podle druhé verze odmítlo návrh německé strany na výplatu odškodnění ČSSR. Faktem, zůstává, že - s výjimkou odškodnění obětem lékařských pokusů - se v této věci až do r. 1989 nic nepohnulo. Ale ani pak se mnoho nedělo.

Mezistátní dohoda, uzavřená v r. 1992 (Dienstbier-Genscher) odsunula projednání celé věci na blíže nespecifikovanou budoucnost. Důvodem byly majetkové nároky sudetských Němců, postavené - naprosto nelogicky a pro oběti nacismu urážlivě - proti nárokům osob, poškozených nacismem.

Současná česko-německá deklarace hovoří o tzv. Fondu budoucnosti, z něhož by se hradily mj. stavba starobinců, nemocnic, sociální péče apod. Individuální odškodnění sice výslovně neodmítá, ale ani se o něm nezmiňuje. Přitom FŽO a další organizace opakovaně, veřejně i v úředních jednáních žádaly, aby k individuálnímu odškodnění ze strany Německa - z důvodů morálních, ale i sociálních došlo. Forma tu příliš nerozhoduje, rozhodující je rychlost.

Čeští občané, poškození nacistickou perzekucí nemají ani příslib toho, že k individuálnímu odškodnění dojde. Nikdo - na obou stranách hranic - nemá politickou vůli rozhodnout ve prospěch obětí, ani odvahu jim říci do očí, že už jsou odepsáni.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.