Petr Pithart: Potřebnost studu

Vždycky když vstupuji do těchto míst, ať již je to město Terezín jako bývalé ghetto či Malá pevnost jako vězení pražského gestapa, zmocňuje se mne cosi, co je směsicí tísně a úcty.

Tísně z mých živých představ, které zalidňují tyto prostory lidmi, předstírajícími ze všech sil, že normálně žijí, hrají divadlo, muzicírují, milují se, ačkoli ve skutečnosti myslí na transport, čekají na transport. Či tísně z představ vyzáblých postav ve vězeňských mundůrech, namačkaných na palandách v celách staré tereziánské pevnosti. V jedné z těch postav si vždy představuji svého otce, Viléma Pitharta. Strávil ve zdech Kleine Festung několik měsíců na rozhraní let 1944 a 1945, než byl odsud převezen do koncentračního tábora v Dachau. Hned po válce mě sem přivedl jako malého kluka a já jsem sem pak přivedl své děti.

Úctu pak cítím ke všem těm, kteří tu spolu trpěli a umírali, přičemž možná nejskrytější, nejintimnější, a proto nejtěžší boj sváděli s tolik pochopitelným pokušením rezignovat. Tváří v tvář ponižování, hladu, a bolesti a smrti rezignovat na svoji lidskou důstojnost.

Tíseň a úcta ve mně se skládají v úhrnný pocit - pocit studu. Stud je, myslím, velmi produktivní, a přitom nezastupitelný pocit, i když s ním jen velmi neradi obcujeme, natož s ním setrváváme po delší čas v dialogu. Opravdový stud nás totiž přivádí k samé podstatě lidství jako k čemusi nejen vzhůru se vzpínajícímu, božskému, ale také slabému a vždy ohroženému. Když se stydíme, jsme možná nejvíce lidmi jako takovými a nejméně Čechy či Němci nebo Židy, a vlastně příslušníky jakýchkoli úžeji definovaných skupin. Když se někdy výjimečně stydíme za to, že jsme příslušníky určitého národa, pak to ovšem vytváří silné a tak pozitivní pouto, že takové nesvede žádné nadšení, žádná láska, natož sentiment.

Je proto mým nejhlubším přesvědčením, že je potřeba občas se stydět, což dokážeme nejspíše jen jako jednotlivci. Především proto, abychom konečně již pochopili, že nejsou národy předurčené k selhání a na druhé straně národy, které si mohou být jisty tím, že nikdy neselžou. Nejsou národy zločinné, ba ani národy s větším sklonem ke zločinům než jiné, tak jako na druhé straně nejsou národy provždy imunní vůči utrpení, či dokonce aktivnímu páchání zla. Toto paušalizující myšlení je přímo z ďáblovy kuchyně. Není to ostatně myšlení, je to jen způsob zoufání, zoufání ve snaze pochopit něco, co se mocně vzpírá pochopení. Paušalizují vždycky lidé zoufalí, znejistění, frustrovaní, dezorientovaní. Jenom rozčilení lidé vykřikují to oni, aby při tom mohli ukazovat daleko od sebe.

Ve skutečnosti není žádná kolektivní vina, jsou jen konkrétní, smrtelní lidé s jejich individuální odpovědností, lidé, kteří mohou selhat a měli by to o sobě vědět. Všichni můžeme selhat a všichni bychom to o sobě měli vědět. Není kolektivní viny, kolektivní odpovědnosti, a především není žádné kolektivní odpovědnosti národů.

Avšak právě po každé válce, po přestálých hrůzách, jsou lidé vystaveni výjimečně mocnému pokušení uvěřit, že selhaly národy, a nikoli jen jednotliví lidé. Selhávají-li totiž národy, selhávají vždycky pochopitelně ty druhé národy, a to přece dává báječnou šanci, abychom my, na rozdíl od tamtěch, byli definitivně z obliga.

Ale to je přesně to, co vede k dalším válkám, k dalším hrůzám: pocit sebespravedlnosti na jedné a paušální odsudky na druhé straně. Proto je dobré připustit si čas od času stud, pocit velmi lidský, nezevšeobecnitelný, nepříjemně individuální, ale v tomto smyslu účinně preventivní.

Úporné spory o česko-německou Deklaraci se týkaly a týkají právě názoru, zda mohou být odpovědny národy. Či celé skupiny lidí, definované některými společnými znaky? Mohou být jednotlivci trestáni za příslušnost k takové skupině?

Před dvaapadesáti lety se jen zdálo, že válka skončila. Dnes víme, že pořád ještě nejsme u jejího definitivního konce. Ta válka byla totiž příliš šílená. Byla do té doby nemyslitelná, nepředstavitelná, dosavadní lidskou zkušeností, jazykem, který jsme se naučili, představivostí, jíž jsme až do té doby disponovali, totiž příliš neuchopitelná, než abychom s ní mohli být dodnes hotovi.

K tomu všemu ještě také naše paměť selhává, v neposlední řadě v boji se špatným svědomím, kterému se bráníme, protože se nám nechce stydět se. Komu by se chtělo?

Před několika lety Moskva oficiálně přiznala, že vrahové z Katynu měli sovětské, a nikoli německé uniformy. Francouzi se se zpožděním několika desetiletí opatrně pouštějí do problému masové kolaborace. Lanzmannův film Šoa ukazuje s nemilosrdnou úporností, jak obyčejní, jinak jistě hodní a bohabojní lidé, žijící v okolí Osvětimi a dalších vyhlazovacích táborů, přinejlepším nechtěli vědět, co se děje za ploty těchto táborů z ostnatého drátu a přinejhorším spolupracovali s obsluhovateli oněch továren na smrt. Švýcarští bankéři až pod tíhou důkazů začínají připouštět, že banky v této okázale neutrální zemi solidního blahobytu udržovaly obchodní styky s nacisty, a že tedy není vyloučeno, že zlato ve švýcarských bankách pochází mimo jiné také z těl obětí Mengeleho a jeho pomocníků. V České republice začaly orgány činné v trestním řízení prošetřovat - z podnětu, který jsem také já podepsal, zda v koncentračních táborech pro občany romské a sintské národnosti Lety u Písku a Hodonín u Kunštátu nedocházelo k trestným činům genocidy, a to tentokráte českýma rukama.

O poslední válce budeme moci říci, že skutečně skončila, až když budou odhaleny poslední zločiny, až když budou potrestáni poslední zločinci, až když budou vyrovnány poslední účty. Jinak řečeno, musíme počítat s tím, že my, naše generace se konce této války v tomto smyslu nedočkáme. Jak ale žít s válkou, která nekončí? S válkou, kterou není v lidských silách skončit?

Paradoxně tak, že je třeba před ní nikoli utíkat do zapomnění, ale stavět si ji čas od času před sebe, pohlédnout jí tváří v tvář, tak jak to činíme dnes na tomto místě. Vystavit se náporu silných pocitů, a kde je to na místě, nebránit se ani pocitu studu. To je výzva, kterou bychom neměli oslyšet třeba v Letech u Písku. Ano, právě tam, kde dnes stojí obrovský vepřín, snad aby i svým pachem nás odháněl od místa, kde by bylo třeba stát a mlčet. Osobně pociťuji stud také před zdejší neochotou vracet židovský majetek a před neschopností odškodnit oběti nacismu.

Definitivní konec války uspíšíme především tím, že pochopíme, že na začátku jsou vždycky paušalizující soudy o Židech, o Cikánech, o Slovanech, o Češích, ale i o Němcích, o Rusech ... Slyšíme ty soudy dnes znovu a mají opět podobu výkřiků, dokonce už i na veřejných místech, výkřiků, provázených pažemi vztyčenými k nacistickému pozdravu.

Nejen odpovědnost a vina nejsou, nesmí být kolektivní, nelze je paušalizovat. Také oběťmi byli konkrétní lidé s neopakovatelnými osudy. Nemůžeme zůstat u toho, že se v zastoupení státníků vzájemně omlouváme jakýmsi množinám vesměs již mrtvých obětí. Je to asi lepší než nic, ale je v takové praxi také kus povrchnosti a pokrytectví této relativistické, prézentistické doby. Ostatně omluvit se lze nejspíše jen jednou, pak nastává nezadržitelná devalvace slov.

Mluvím tu o individuálním odškodnění našich obětí nacismu, obětí židovských, českých, romských. Mluvím právě o tom odškodnění, kterého se obětem žijícím u nás či jejich pozůstalým nedostalo. Je to veliký dluh obou stran, i když nechci popírat dobrou vůli i konkrétní úsilí v posledních sedmi letech na straně české. Přes všechna jednání a dohody, a nakonec i přes Deklaraci, zůstalo u zálohy vyplacené obětem z rozpočtu České republiky a u nabídky zase jen paušální sumy pro paušálně vymezené oběti v rámci společné nadace, zvané česko-německý Fond budoucnosti. Jakkoli vysoká může být taková suma, zůstane vždy zcela neosobní, i když za ní bude jednou postaven ten nejluxusnější starobinec, ovšem už jen pro poslední desítky přežilých. Tady ale jde přece o něco jiného než o peníze, o jejich celkovou výši: jde o imperativ nedvojznačného uznání právě osobního rozměru utrpení. Týrali, mučili a vraždili konkrétní lidé, týrali, mučili a vraždili zase jen konkrétní lidi. Když všechno svedeme na množiny, na ideologie, systémy, režimy a státní mašinerie, přiznáme jim i pro příště větší sílu, než jakou budeme s to kontrolovat.

Nemyslím si ale, že je třeba dále ještě vyjednávat individuální odškodnění od německé strany, znovu a znovu se jej dožadovat. Co je ovšem, myslím si, třeba, to je energicky vyjednat souhlas s tím, že individuální odškodnění budou českou stranou vyplacena z části česko-německého Fondu budoucnosti, třeba formou přilepšení k důchodům. Každý den přece odcházejí ze života další a další lidé, kterých se to týká.

Jsme také dlužni vnést do celé této kauzy jasné a ostré světlo: jak to bylo od roku 1945 do současnosti, jak a proč se stalo, že právě oběti nacistického násilí z České republiky odškodněny nebyly? Rád bych dopomohl k tomu, aby vedle sebe nadále neexistovaly odlišné výklady tohoto jinak velmi znepokojujícího rezultátu.

Vážení přátelé, vzácní hosté, druhá světová válka dozněla před dvaapadesáti lety. Tehdy však skončila jen na bojištích. V lidských hlavách, v lidských duších neskončí, dokud se nezbavíme posledních zbytků neosobních, generalizujících soudů o těch druhých, jakož i o nás.

Národní hřbitov v Terezíně je místo, kde je příležitost připomínat si osobní rozměr odpovědnosti a viny, právě tak jako osobní rozměr utrpení. Pokračujme v tradici terezínských tryzen, neboť riziko vytrácení se osobního rozměru všeho toho, co vedlo k poslední válce, jakož i toho, jaké utrpení přinesla, se zvětšuje rok od roku.

Upřímně děkuji z tohoto místa všem, kteří se starají, aby paměť, toto dnes nepříliš žádané zboží, se nevytratila docela. Děkuji vám všem, kteří jste se sem dnes přišli poklonit se obětem, jimž můžeme prospět už jen tím, že nedovolíme, aby se z nich stala množina obětí.

Nedopusťme, aby minulá válka pokračovala tím, že se z konkrétních lidí stanou abstraktní množiny lidí a ty pak znovu a znovu budou nové generace klást proti sobě. Nechť Národní hřbitov v Terezíně, jakož i Památník Terezín, zůstanou hrází proti lidskému sklonu zapomínat, proti lidskému pokušení zevšeobecňovat, proti lidské potřebě vnímat svět jako černobílý obraz bojiště dobrých proti zlým.

Češi, Němci, Židé, Romové, hleďme si dnes do očí jako konkrétní lidé, jako jednotlivci, jako osoby. Nedopusťme, aby nad námi kdy znovu získaly vrch neosobní systémy, režimy, státní mašinerie, ideologie.

Hleďme si tu do očí jako lidé, kteří dokáží vzpomínat, litovat, omlouvat se. A také se stydět, když je za co.

Na prvním i na posledním místě však vzdejme čest památce všech těch, kteří tu bez hany zemřeli. Tedy těch, kteří by se nikdy neměli stát bezejmennými, nikdy žádnou množinou.

Zkusme - zkusme se podívat do očí i jim.

Tento projev přednesl předseda Senátu ČR Petr Pithart dne 18.5.1997 na smutečním shromomáždění na Národním hřbitově v Terezíně..

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.