Günter Deschner: Reinhard Heydrich. Architekt totální moci. (recenze M. Kárného)

Nová kniha, západoněmeckého historika Günthera Deschnera o R. Heydrichovi1 dává dosti podnětů zamyslet se nejen nad problematikou biografie šéfa bezpečnostní policie a bezpečnostní služby, RSHA a zastupujícího říšského protektora v Čechách a na Moravě, ale také nad některými metodickými problémy kritické analýzy pramenů nacistické provenience a svědeckých výpovědí představitelů mocenského aparátu třetí říše.

Heydrichova postava vzbudila mnoho pozornosti poválečné historické literatury a publicistiky. Základní tón dlouho udávaly práce pochybných existencí z Himmlerova a Heydrichova štábu jako byl Walter Schellenberg2 a Wilhelm Hoettl3 a také deník Himmlerova politického důvěrníka v jeho stycích do zahraničí, zdravotního rady finského původu Felixe Kerstena.4

V jejich interpretaci byl Heydrich démonickým géniem, který vytvořil a realizoval koncepci SS jako mocenské elity, zorganizované v jakýsi řád, který pronikal a zmocňoval se jednoho úseku mocenské struktury za druhým a přeměňoval Německo postupně v SS-Staat. On prý vlastně pozvedl Himmlera, tohoto nevýrazného byrokrata, nesamostatného, váhavého, nepraktického, neracionálního fantastu mezi nejpřednější činitele třetí říše. Využíval jej však především jako vývěsního štítu, umožňujícího mu drát se na špičku mocenské hierarchie. Dík své geniální perfektnosti dosáhl Heydrich osobně už takové moci, že se chystal sáhnout i na nejvyšší metu, dosáhnout nástupnictví ve funkci vůdce pohitlerovského Německa. Právě jeho jmenování v Praze mu dávalo možnost osvědčit se nejen jako policista, i jako státník. Zde prý vytvořil příklad nacistické okupační politiky nového typu založené nejenom na teroru (ten prý trval pouze krátce), ale prosazující se svými pozitivními aspekty.

Takové pojetí jednoznačně převládalo u Heydrichových životopisců, například Ch. Wightona,5 ale také u biografů Himmlerových, například W. Frischauera6 a vyvrcholilo v portrétu, který narýsoval J. C. Fest a který příznačně nazval Reinhard Heydrich. Der Nachfolger.7

S touto koncepcí bylo přijímáno také Kerstenovo tvrzení, které ochotně dokládal i Schellenberg a Hoettl, že totiž Heydrich měl jednu židovskou babičku, což prý Himmler a Hitler rádi akceptovali, neboť tím pevněji měli Heydricha v rukou a mohli jistěji využívat jeho démonické destrukční dynamiky. Rozpornost Heydricha - židovského míšence a Heydricha - organizátora židovské genocidy umožnila Festovi rozvinout přímo ohňostroj psychologizujících duchaplností.

Později důkladná a materiálově mimořádně bohatá studie S. Aponsona o Heydrichovi a rané historii gestapa a bezpečnostní služby8 nejen prokázala nesporně arijský Heydrichův původ až do 18. století, ale také neudržitelnost legendy o druhořadém Himmlerově postavení ve vztahu Heydrich-Himmler.

Holandský historik Louis de Jong dokumentárně rozbil mýtus o Kerstenově deníku a předvedl názorný důkaz o naprosté nevěrohodnosti jeho svědectví.9 Proslulý Kerstenův deník o 807 stránkách, publikovaný v různých variantách mnohokráte po celém světě a nesčíselněkrát citovaný jako autoritativní pramen, se změnil v několik desítek stran Kerstenových záznamů nejasného data. Kerstenovu techniku analyzoval Jong na jeho tvrzení, že prý on, Kersten, zachránil existenci holandského národa tím, že dosáhl změny Hitlerova rozhodnutí o vystěhování obyvatelstva Holandska a Flander do oblasti kolem Lublina na jaře 1941.

Vzorec Kerstenových falzifikací lze charakterizovat na základě Jongovy analýzy takto: Určitou skutečnou událost anebo jen domnělou událost vzal za základ legendy, kterou s velkou fantazií rozvinul. Pak ji různým známým sdělil jako záznam z deníku pro osvěžení paměti, načež oni, ačkoli celou věc znali jen z pověstí, dosvědčili jí v Kerstenově interpretaci jako svůj vlastní poznatek. Podobný vzorec uplatnil Kersten i při vytváření legend o Heydrichovi.10

Přes uvedená fiaska stále se v historické literatuře objevují původní heydrichovské interpretace anebo alespoň jednotlivé jejich elementy ve starých i nových variantách. V těchto souvislostech je zvlášť výrazná staronová tendence líčit Heydricha jako technokrata par exellence, který v oblasti policejně bezpečnostních nástrojů představuje to, čím byl Speer v oblasti válečné výroby. Heydrich je podle této teze vykládán jako ztělesněný a dokonalý princip maximálního výkonu, technokratický génius v řešení bezpečnostních otázek a také v okupační politice, člověk bez jakéhokoli vztahu k ideologii, vyznačující se hodnotovou neutralitou, prostý ideologického fanatismu, ale propadlý fanatismu úspěchu.

Deschner je stoupencem této teze, jejíž správnost se pokouší dokázat celou svou knihou.

Materiálově přináší Deschner málo nového do Heydrichova životopisu. Neopírá se o nové významné, dosud neznámé prameny. Čerpá jen z novější literatury vydané až po dřívějších Heydrichových biografiích, využívá však více vzpomínek různých lidí, s nimiž Heydrich v různých etapách svého života přišel do styku, jako například jeho spolužáka E. Schultzeho či nacistického šéfredaktora Der Neue Tag Wannemachera a Liny Heydrichové.11 Zčásti se oprošťuje z vlivu Schellenbergů a Hoettlů, aby nekriticky používal výkladů jiných Schellenbergů a jiných Hoettlů.

Soustavné ničení nejzávažnějších dokumentů, nařízené před koncem války nejvyššími říšskými místy, doprovázené živelným ničením v důsledku válečných operací, způsob předávat i nejzávažnější rozhodnutí, dokonce dotýkající se života a smrti miliónů, pouze ústní cestou bez jakékoli písemné fixace, soustavné používání krycích termínů i celého cílevědomě dezorientujícího, dohodnutého systému krycí terminologie a způsobu vyjadřování (Sprachregelung) i v nejtajnějších dokumentech a nejdůvěrnější korespondenci zasvěcených osob, to všechno nesmírně stěžuje práci historikovi německého fašismu a vyzývá jej k mimořádné obezřetnosti a náročné kritičnosti.

Čteme-li protokol proslulé konference ve Wannsee 20. ledna 1942,12 na níž byl pod Heydrichovým vedením projednán se státními sekretáři a jinými vedoucími představiteli ústředních říšských úřadů konkrétní postup při konečném řešení židovské otázky, můžeme plný smysl jednotlivých formulací rozpoznat teprve v konfrontaci s tím, co potom při realizaci jejích závěrů se naplňovalo. Eichmann, který byl autorem wannseeského protokolu, při svém procesu vysvětlil příčinu. On sám už převedl projednávané věci do oficiální řeči a určitých oficiálních termínů, pak ještě třikrát nebo čtyřikrát Heydrich osobně protokol upravoval. Nakonec Eichmann dostal text zpět prostřednictvím šéfa gestapa Müllera a opět se propracovával až do dnešní podoby.13 Eichmann vypověděl, že se na konferenci projednávaly různé metody zabíjení a že právě stopy toho musely z protokolu zmizet.14 Je pochopitelné, že se pak na tento text odvolávali před poválečnými soudy i účastníci konference15 i neonacistická literatura.16

Dochoval se Himmlerův dopis šéfovi gestapa Müllerovi, v němž reagoval na zprávu publikovanou v zahraničí o nacistickém vraždění židovského obyvatelstva.17 Oba dobře věděli o svých vraždících komandech, dirigovaných Heydrichem, i o plynových komorách. Přesto však Himmler v tomto tajném dopise psal, že k vysoké úmrtnosti evakuovaných židů dochází při jejich pracovním nasazení v důsledku toho, že jde o lidi nezvyklé práci. Při izolovaném výkladu tohoto Himmlerova dopisu bylo by možno z něho dokonce vyvozovat, že exterminace židů se dala za Himmlerovými zády. Současně však Himmler dává v dopise Müllerovi velmi věcný a na skutečný stav reagující rozkaz, aby likvidoval všechny stopy po masovém vraždění.

Mezi norimberskými dokumenty patřil text poznaňské Himmlerovy řeči k vedoucímu kádru SS ze 4. října 1943 k nejotřesnějším.18 V norimberském procesu 8 byli souzeni nejméně tři účastníci tohoto shromáždění v Poznani, usvědčovaní textem této Himmlerovy řeči ze své lživé obhajoby. Svorně tvrdili, že předložený text neodpovídá skutečně přednesenému projevu. Potvrdili to pod přísahou i další dva přivolaní svědci, účastníci shromáždění. Podle některých z těchto pěti výpovědí došlo při samém zahájení v Poznani k incidentu, při kterém Himmler rozházel své připravené papíry a mluvil pak z hlavy. Jejich argumenty byly toho druhu, že při procesu ani prokuratura, ani soudci nezaujali k věci stanovisko.19 Podobná svědectví byla přednesena i při jiných procesech.20 Američtí editoři Himmlerových tajných projevů však našli zvukový záznam, z něhož je zřejmo, že norimberský dokument je přepisem tohoto zvukového záznamu a že jeho autentičnost je dokonalá.21

Takových dokladů bychom mohli uvést bezpočet. S vědomím toho třeba tedy přistupovat k dokumentům nacistické provenience a tím více k různým výpovědím lidí spjatých svou činností ve prospěch fašistické třetí říše.

Deschner tuto zkušenost nerespektuje.

Objasněme si to na způsobu, jak traktuje dvě témata: Heydrichovu úlohu pří exterminaci židů a jeho činnost ve funkci zastupujícího říšského protektora.

Při interpretaci prvního tématu vychází Deschner z teorie, jejímž představitelem byl dosud nejvýrazněji Heinz Höhne22 a kterou Deschner modifikuje do formulace, že pachatelé největšího masového zločinu v dějinách nebyli současně i jeho původci. Tvrdí totiž, že politika exterminace se zrodila mimo okruh SS, mimo Himmlera a Heydricha, neboť ti byli pro politikuřízeného vystěhovalectví. Proto příslušnou kapitolu Deschner nadepisuje Vom Politiker zum Vollstrecker.

Vývoj války znemožnil vystěhovalectví a také vytvoření židovského rezervátu na okupovaném území Polska a Sovětského svazu. Himmler a Heydrich jakožto představitelé SS prý přestali realizovat svou politiku, ale kurs začali určovat Goebbels a Hitler. Protože však Heydrichův princip povinnosti k nejvyššímu výkonu spojený s hodnotovou neutralitou byl trvalou komponentou Heydrichovy struktury, fungoval i tentokrát. Jako usiloval být vynikajícím šermířem i pilotem či vybudovat maximálně efektivní bezpečnostní aparát, tak usiloval o nejvyšší výkon při rozvíjení operace ke konečnému řešení židovské otázky, nyní již nikoli v podobě násilného vystěhovalectví, ale v podobě exterminace, ať již přímé či metodou Vernichtung durch Aussiedlung či metodou Vernichtung durch Arbeit, resp. v kombinaci obou.

Tato Deschnerova teze mohla být formulována jen při krutém znásilnění dokumentace, podobně jako tezi právě opačnou při stejně krutém znásilnění dokumentace rozvinul britský historik D. Irving tvrzením, že exterminace židů se uskutečňovala vinou SS za zády Hitlera, který se o ní dozvěděl až někdy v roce 1943 a teprve potom byl situací přinucen dát souhlas s jejím pokračováním.23

Stejně jako akce vyvražďování pod záminkou euthanasie24 byla také exterminační fáze židovské otázky v plánech nacistického vedení spojena s válkou. Veřejně to vyslovil Hitler,25 na různých tajných poradách Göring.26 Cesta ke konečnému řešení měla ovšem své etapy. Jejich návaznost měla svou vnitřní logiku a dynamiku, jednotlivé etapy nestály proti sobě jako různé nebo dokonce protichůdné politiky. Před konečným řešením bylo třeba židovské obyvatelstvo definovat, diskriminací vyčlenit z masy ostatního obyvatelstva, expropriovat, izolovat a deportovat. V tomto řetězci měla své ekonomické, vnitropolitické i zahraničně politické funkce také akce řízeného vystěhovalectví.

Fungovala jako nástroj expropriace a arizace, současně umožňovala získávat určité korumpující potence, vytvářet falešný ventil sociální nespokojeností a dezorientovávat zejména tzv. střední vrstvy, působila i výstražným, odstrašujícím efektem.

Její zahraničně politický aspekt vysvětloval například oběžník říšského ministerstva zahraničí z 25. ledna 1939, adresovaný všem německým misím a konzulátům.27 Všeobecné obtíže při umisťování židovských uprchlíků měly utlumit kritiku v mnoha zemích nepochopitelných opatření k vyřazení židů z německého životního prostoru a vyvolat antisemitické reakce v těchto zemích. Ostentativně zdůrazňovaná nabídka, aby ostatní země převzaly židovské obyvatelstvo Německa, ovšem expropriované, byla elementem rafinovaně vybudované propagandistické konstrukce ke krytí vyhlazovacích plánů,28 jejíž působivost nevymizela - jak zřejmo - ještě dnes.

Personifikovat jednotlivé etapy ke konečnému řešení nelze. Ani Höhne, ani Deschner nejsou s to podat žádný reálný důkaz, že by politika řízeného vystěhovalectví byla pouze politikou SS, nikoliv oficiální politikou nacistického vedení. Stejně pochopitelně nemají ani důkazů, že by politika exterminační fáze nebyla SS vlastní. Převedeno do Deschnerovy terminologie, fungoval tu Heydrich vždy jako politik i jako realizátor.

K Deschnerově metodologii v této oblasti ještě jeden příklad. Hitlerův rozkaz k poslední exterminační fázi konečného řešení byl dán na jaře 1941 v souvislosti s přípravami k agresi proti Sovětskému svazu. Jak známo, realizace měla probíhat a také probíhala dvěma směry. Tzv. einsatzkommanda bezpečnostní policie a bezpečnostní služby měla zlikvidovat na obsazeném území Sovětského svazu vedle komunistických funkcionářů, činitelů sovětských státních orgánů a řady dalších kategorií také veškeré židovské obyvatelstvo. Vyhlazovací zařízení, zejména v Osvětimi, Majdanku,Treblince, měla vyhladit ostatní židovské obyvatelstvo Evropy.

Deschner tvrdí, že Hitlerův rozkaz k exterminační činnosti einsatzkommand, tlumočený jim v červnu 1941 Heydrichem, jejich hlavním organizátorem, nebyl ještě rozkazem ke konečnému řešení vůbec. K jeho vydání prý došlo teprve tehdy, když se ukázalo, že vzhledem ke ztroskotání strategie bleskové války nebude možno na okupovaném sovětském území realizovat teritoriální řešení v podobě židovského rezervátu.

Tuto tezi první formulovali velitelé einsatzkommand, když byli po válce souzení v Norimberku a považovali za výhodné oddělit vlastní nepopiratelnou vyhlazovací činnost, doloženou jejich vlastními zprávami, od celkového plánu konečného řešení.29

Představa, že by na sovětských okupovaných územích mělo být sice vyvražděno všechno místní židovské obyvatelstvo, ale pak se tam mělo usídlit židovské obyvatelstvo z Německa, Rakouska, Československa a snad i Polska, je přímo absurdní. Odporuje také veškeré dokumentaci. Deportační transporty, které z Německa či Československa odcházely do Rigy, Minsku, Trostince či kterýchkoli jiných míst sovětského východu, byly tu masově okupačními úřady vyhlazovány.

Příznačné je, že Deschner musel obejít svědectví velitele Osvětimi Hösse. Tomu na jaře 1941 Himmler tlumočil Hitlerův rozkaz ke konečnému řešení v podobě biologické exterminace, vysvětlil mu úlohu, kterou při tom bude mít Osvětim, a uložil mu vytvořit potřebné materiálnětechnické předpoklady. Deschner jinak lehkověrně uvěří kdejakému výmyslu Liny Heydrichové, ale Hössovo svědectví, přednesené v hlavním norimberském procese30 a opakované i v jeho pamětech,31 neakceptuje, ačkoli je doloženo celým konkrétním vývojem věcí v koncentračním táboře Osvětim, jak naprosto bezpečně prokázala polská osvětimská historiografie.32 Váha tohoto faktu je natolik pádná, že jej Deschner musel prostě zamlčet.

Podobnou metodikou se vyznačuje i Deschnerova kapitola o Heydrichově činnosti v protektorátu. Jmenuje se Ein Umkehr. Uvedena je tím, co prý Heydrich prohlásil své ženě po svém jmenování zastupujícím říšškým protektorem: Konečně jednou pozitivní úloha!

Heydrich se stává politikem státníkem, podřízeným pouze Hitlerovi. Má vlastní území, kde vládne. Deschner pak líčí nesmírné úspěchy Heydrichovy politiky teroru, (selektivního teroru) i politiky pozitivní. Heydrich prý neustále tvrdil, že tuky, boty, cigarety a peníze jsou faktory politického vlivu.

Bilance relativně krátkého Heydrichova protektorátního režimu v oblasti zásobováni, mezd a sociálního zabezpečení je v Deschnerově podání přímo skvělá. Navíc registruje různé propagační akce, jimž připisuje specificky heydrichovskou rafinovanost a také velkou účinnost při změně politického klimatu v Čechách a na Moravě. Například když Heydrich přijal v říjnu 1941 delegaci, která byla označena za zástupce českého dělnictva, apostrofuje tuto událost slovy, že poprvé v dějinách byla přijata dělnická delegace na Hradčanech.

Ohlas Heydrichovy politiky shrnuje Deschner takto:Výsledek byl jednoznačný: V dělnictvu začaly se váhy klonit ve prospěch Heydricha a jeho politiky odpolitizování. Znásilnění Čechů se začalo měnit v jejich svedení. Přitom Heydrichova gesta platila, pokud možno, ještě více než materiální přínosy.33

Jaké jsou prameny, které Deschnera oprávnily k takovému závěru?

Je až kupodivu, jak slabá je materiálová základna, na které jsou vystavěny. Až na výjimky jsou to všechno prameny, pocházející přímo nebo nepřímo z Heydrichova okupačního aparátu.

Jde především o oficiální německé tiskové zpravodajství, o referování pražského nacistického deníku Der Neue Tag, odkud Deschner přejímá různé propagační zprávy, ale dokonce i jejich formulace a hodnocení dopadu určitých opatření okupačních úřadů. Navíc Deschner mnoho dá na informace a komentáře, které mu poskytl jeho korunní svědek pro Heydrichovo protektorátní období, tehdejší šéfredaktor Der Neue Tag, Wannemacher.

Druhým, nejdůležitějším Deschnerovým pramenem jsou zprávy bezpečnostní služby. Jejich výpovědní hodnotu nelze ovšem nikdy chápat jako opravdu vědecký výzkum vývoje veřejného mínění. Jestliže musí být tyto zprávy o situaci přijímány neobyčejně kriticky, pak to dvojnásob platí pro zprávy o úspěších Heydrichovy politiky v protektorátu.

Heydrichovi samozřejmě šlo o to, aby prokázal svůj úspěch, své státnické schopnosti, že je s to řešit sebe složitější nejen policejní, ale i státnické úkoly. Jakou asi cenu mají zprávy bezpečnostní služby, které horlivě dokazují, že se jejímu nejvyššímu šéfovi jeho politika přímo báječně daří, jak působí politicky neutralizující efekt jeho sociální politiky apod.

Není zde místa zabývat se důkladněji vývojem životní úrovně jednotlivých tříd a sociálních vrstev české společnosti za Heydricha. Ovšem již nejzákladnější orientace v oficiálních protektorátních statistických ročenkách - i přes jejich pochopitelnou zkrášlující tendenci - usvědčuje tirády nacistické propagandy.

Například zvyšování nominálních mezd nestačilo ani vyrovnat rostoucí ceny životních potřeb v přídělovém hospodářství, takže index reálných příjmů v průmyslu poklesl. Sledujeme-li reálné týdenní příjmy v průmyslu celkem, poklesl index od července 1941 do října o 3,4 body, dále do ledna 1942 o dalších 2,8 bodů, později se začal opět zvyšovat, ale do července 1942 nedosáhl úrovně před nástupem Heydricha, byl nižší o 1,2 body než v červenci 1941.34 Sledujeme-li v těchto statistikách jen mzdy odborných, vyučených a zaučených dělníků v průmyslu, tendence mzdového pohybu je obdobná.

Tentýž obraz nám poskytují fakta o přídělech potravin. Ve statistických ročenkách jsou uvedena množství potravin, vydaná na potravinové lístky v 25. a 30. zásobovacím období, tedy v období 4 .- 31. srpna 1941 a v období 22. prosince 1941 - 18. ledna 1942.35

Porovnáním celkového vydaného množství včetně zvláštních přídělů zjistíme, že oproti srpnovému 25. období se ve 30. období dostalo obyvatelům protektorátu více másla o 237,6 tun, umělých tuků o 214,8 tun, umělého medu o 12,4 tuny a těstovin o 279,8 tun. Naproti tomu se dostalo méně o 1034,7 tun masa, o 973,9 tun cukru, o 7760,9 tun mouky, o 6,3 miliónu litrů mléka a o 6,4 miliónu vajec, abychom uvedli jen hlavní položky. I když přihlédneme k sezónním výkyvům v obou směrech, je nepochybné, že po Heydrichově příchodu do Prahy se zásobování - měřeno v potravinách vydaných na lístky - zhoršilo a nikoli zlepšilo.

Určitou orientaci nám umožní i porovnání spotřeby na hlavu obyvatele, i když máme bohužel k dispozicí jen čísla za celý rok 1941 a 1942 souhrnně.36 Podle nich v roce 1942 obyvatel protektorátu dostal v průměru méně o 20 litrů mléka, o 0,19 kg másla, o 0,67 kg margarinu a umělého tuku, o 16 vajec, o 1,99 kg žitné mouky apod. Vyšší spotřeba pšeničné mouky (o 4,37 kg) měla jen nahradit pokles v dodávce chleba.37

Všechna tato čísla se ovšem dotýkají jen legálních přídělů. Velká většina spotřebitelů část svého zásobování čerpala z tzv. černých zdrojů. Podle Heydricha samého, jeho štábu a mnoha jeho biografů zavedl Heydrich pořádek do černého trhu a tím právě zlepšil zásobování. Nakolik ke skutečnému zlepšení v zásobování legálními příděly skutečně došlo, mohli jsme si již ověřit. Určitý zásah do černého trhu však nastolení teroristického režimu Heydrichova přece jen znamenalo.

Pří mimořádném soupisu, nařízeném ke dni 24. října, se oproti soupisu uskutečněném 4. září zvýšil počet prasat celkem o 678 tisíc.38 Zčásti šlo o sezónní zvýšení. V soupisu je uvedeno 492 tisíc selat pod osm neděl, zatímco 4. září bylo selat této kategorie registrováno pouze 277 tisíc. Do značné míry však šlo o zlegalizování prasat chovaných dosud na černo s využitím amnestie, kterou Heydrich na dodatečná hlášení vyhlásil. Tento zásah skutečně značně omezil možnosti zásobování z černého trhu a navíc přinesl zvýšení jeho cen vzhledem ke stupňovanému riziku, aniž se legální zásobování masem zlepšilo.

Při zkoumání situace musíme vzít v úvahu diferencovanou strukturu tzv. černého trhu v konkrétních podmínkách nacistické okupace a válečného hospodářství. Na jedné straně je nepochybné jeho negativní, spekulační a kořistnické využívání zejména statkářskými a kulackými elementy a s nimi spojeným překupnickým aparátem. Na druhé straně však značná část černých zdrojů měla samozásobitelský charakter v užším smyslu, tj. pro vlastníka a jeho rodinu, i v širším smyslu, tj. pro okruh jeho dalších příbuzných a nejbližších známých. Navíc existovala ještě určitá kategorie černého trhu, která neměla spekulační a kořistnický charakter, případně byla určitým nástrojem naturální směny. Nerespektovat tuto složitou diferencovanost historik nemůže, tím méně pak skutečnost, že Heydrichova opatření proti tzv. černému trhu silně postihla zhoršením zejména jeho pozitivní funkce samozásobitelského charakteru a projevila se celkovým zhoršením v zásobování masem.

Již z toho je zřejmo, že k reálnému zvýšení životní úrovně dělnické třídy za Heydrichova režimu nedošlo. Nad to je jiná otázka, zda by - i kdyby toto zlepšení existovalo - mohlo mít onen politický efekt, jaký si od něho sliboval Heydrich, jaký mu připisovaly Heydrichovy propagační prostředky a bezpečnostní služba jakožto jeho nástroj v boji o moc v hierarchii třetí říše a jak na základě těchto zdrojů situaci interpretuje Deschner. Ve skutečnosti teror byl rozhodujícím nástrojem okupační politiky Heydrichovy a sociální demagogie měla zcela periferijní váznam.

Věren své koncepci Deschner převádí do falešné roviny diskuse, které v českém domácím odboji proběhly o atentátu na Heydricha v průběhu jeho přípravy. Spory o účelnosti atentátu transformuje do sporů o hodnocení Heydricha a jeho politky. Heydrich prý řekl Speerovi při jeho návštěvě v Praze: Proč by na mne měli moji Čechové střílet? Z této perspektivy posuzuje Deschner problematiku diskusí o účelnosti atentátu. Češi měli proč střílet na Heydricha, o to sporů nebylo v domácím, ani v zahraničním odboji, jen o to, zda je to v konkrétní situací účelné s ohledem na situaci odbojového hnutí, s ohledem na heydrichovský teror i na následky, které by atentát vyvolal.

Deschner dovršuje svou koncepci kapitolou, v níž líčí Heydrichův vývoj za jeho pobytu v Praze. Začíná prý měnit svůj postoj k českému národu vůbec, hledá definitivní řešení ve střední cestě mezi Habsburkem a Hitlerem. Zatímco v říjnu 1941 ještě mluví o českém ksindlu, tedy terminologií berlínských svých rozmluv s Hitlerem, o tři měsíce později však již uvažuje, že Češi nemají být vyhnáni jako nepřátelé k Ledovému moři, ale že tam mají být nasazeni mit einem für das Reich positiven Vorzeichen. V tom prý měl Heydrich neustále spory s Bormannem, který Heydricha považoval za jakéhosi přítele Čechů. Řekl o něm: Heydrich a jeho Češi, ten se bude ještě jednou divit. Pramen o tomto výroku a Heydrichových sporech s Bormannem o poměru k českému národu je jediný a velmi důvěryhodný - Lina Heydrichová. Maxima možné lehkověrnosti v akceptování svědectví tohoto druhu bylo dosaženo.

V Deschnerově interpretaci se pak proslulý Heydrichův projev o cestách k likvidaci českého národa jako etnické jednotky s plánovanou i fyzickou likvidací podstatné části českého národa, která nebude uznána za vhodná germanizace anebo se nebude chtít dát germanizovat, stává důkazem pozitivního Heydrichova obratu v české otázce! Při vysokém ocenění velkorysostí, s kterou měl být dán negermanizovatelným Čechům pozitivní úkol ve službách říše vůči 11 miliónům evropských židů, umístěných v koncentračních táborech v prostoru kolem Ledového moře, Deschner přehlédl, že pouhé dva týdny před tímto projevem39 Heydrich na konferenci ve Wannsee konkrétně projednal, jak těchto 11 miliónů má být vyvražděno. O jakou tedy pozitivní úlohu šlo, jestliže Heydrichovi moji Čechové měli být poslání za nimi?

Nestálo by za to zabývat se vážněji Deschnerovýmí konstrukcemi, kdyby se v té či oné variantě znovu a znovu neobjevovaly v historických pracech zejména západoněmeckých autorů a kdyby se jim nedostávalo tak široké publicity. Bylo by nesprávné obviňovat R. Deschnera z nadržování fašismu, ze sympatií k němu. Odsuzuje fašistickou diktaturu třetí říše, její politiku v celém spektru i nacistické zločiny. V tomto směru jsou jeho stanoviska vyhraněna a z nich odsuzuje i Heydricha a jeho činnost. Přesto dospívá k interpretaci jeho postavy, jak jsme jí charakterizovali.

Zdroje tohoto pojetí jsou samozřejmě v samých základech Deschnerova chápání historické funkce fašismu, jeho třídní podstaty, charakteru a fungování mocenského mechanismu fašistické diktatury a jednotlivých komponentů fašistického státního aparátu. Tyto poznámky k Deschnerově knize si však její rozbor z tohoto hlediska za úkol nevzaly. Chtěly jen osvětlit jednu konkrétní stránku metodicky nesprávného přístupu k analýze pramenů nacistické provenience a svědectví bývalých činitelů třetí říše, ukázat, k jakým groteskním závěrům vede.

Převzato z Československého časopisu historického XXVIII/1980, č. 1.

Deschner, Günther. Reinhard Heydrich. Statthalter der totalen Macht. Biographie. Esslinger a. Neckar: Bechtle, 1977, s. 376.

Poznámky:

Poznámky

1:

Deschner, Günther. Reinhard Heydrich. Statthalter der totalen Macht. Biographie. Esslinger a. Neckar: Bechtle, 1977, s. 376.

2:

The Schellenberg Memoirs. Edited and translated by Louis Hagen. London 1956. Německé vydání: Schellenberg, Walter. Memoiren. Köln: 1959. Schellenberg pracoval v bezpečnostní službě od roku 1934. Šéfem úřadu VI v RSHA, tedy šéfem zahraniční zpravodajské služby byl v letech 1941 - 1945. Po válce se vliv jeho intepretací šířil nejen působením jeho knihy vzpomínek, ale také obsáhlými výpověďmi při výsleších a svědectvích. 12. května 1948 v notimberském procesu 11 uvedl, že s ním bylo jen v Norimberku uskutečněno 340 výslechů. SÚA-Nor 11 - s. 5356 německého protokolu.

3:

Hagen, Walter. Die Geheime Front. Organisation, Personen und Aktionen des deutschen Geheimdienstes. Linz, Wien: Nibelungen Verlag, 1950, s. 515. Týž, Hagen, Walter. Unternehmen Bernhard. Wels: Wels & Starnberg, 1955, s. 291. Wilhelm Hoettl, který psal pod pseudonymem Hagen, byl důstojníkem bezpečnostní služby, zástupcem vedoucího skupiny VI-E v RSHA, která se zabývala špionážní činnosti ve střední a jihovýchodní Evropě.

4:

Kersten, Felix. Totenkopf und Treue. Heinrich Himmler ohne Uniform. Aus den Tagebuchblättern des finnischen Medizinalrats Felix Kersten. Hamburg: Robert Mölich, 1952, s. 407.

5:

Wighton, Charles. Heydrich. Hitlers Most Evil Henchman. London: Chilton Co., Book Division, 1962, s. 228.

6:

Frischauer, Willy. Himmler. The Evil Genius of the Third Reich. Boston: Beacon Press, 1963, s. 269.

7:

Fest, Joachim C. Das Gesicht des Dritten Reiches. Profile einer totalitären Herrschaft. München: Piper, 1963, s. 513. Kapitola Der Nachfolger, s. 139-155. Stejnou koncepcí se vyznačuje i kapitola věnovaná Himmlerovi.

8:

Aronson, Shlomo. Reinhard Heydrich und die Frühgeschichte von Gestapo und SD. Stuttgart: Deutsche Verlagsanstalt, 1971, s. 339.

9:

Jong, Louis De. Hat Felix Kersten das Niederländische Volk gerettet?. Stuttgart: De Gruyter, 1974, in: Zwei Legenden aus dem Dritten Reich, s. 77-142.

10:

Srovnej: Kárný, Miroslav. Heydrichovské legendy. 1977, in: Hlas revoluce č. 22, 23, 24.

11:

Její vzpomínky byly publikovány knižně: Heydrich, Lina. Leben mit einem Kriegsverbrecher. Ludwig: Pfaffenhofen, 1976.

12:

Norimberský dokument NG-2586g in: Kempner, Robert M. W. Eichmann und Komplizen. Zürich, Stuttgart, Wien: Europa Verlag, 1961, s. 451. České vydání: SS v akci. Dokumenty o zločinech SS. Praha: Naše vojsko, 1960, s. 676. s. 137 - 145.

13:

Podle anglického transkriptu soudního protokolu A. Eichmann Řekl: ... this was not a verbatim report because certain colloquialism were then touched by me in a ofticial language and certain official terms had to be introduced. Later on it had been revised three or four times by Heydrich. It came back through official channels to us through the channel of Müller and then again we had to elaborate on it until it assumed its final form. Eichmannův proces, zasedání soudu 78, s. Bb l. SŽM Praha.

14:

Tamtéž, zasedání 106, s. H l a zasedání 107, s. E l.

15:

Například Gerhard Klopfer, státní sekretář v kanceláři NSDAP, při svém svědectví v norimberském procesu 11. SÚA-Nor 11, s. 19 448.

16:

Rassinier, Paul. Zum Fall Eichmann: Was ist Wahrheit? oder Die unbelehrbaren Sieger. Leoni a. Starnberger See: Druffel, 1964, s. 248.

17:

Himmler Müllerovi 20. listopadu 1942. In: Heiber, Helmut. Reichsführer Briefe an und von Himmler. Stuttgart: Deutsche Verlagsanstalt, 1968, s. 318. s. 169.

18:

Dokument 1919-PS. In: Der Prozess gegen die Hauptkriegsverbrecher vor dem Internationalen Militärgerichtshof. Nürnberg: Sekretariat d. Gerichtshofs unter d. Autorität d. Obersten Kontrollrats, 1948, s. 696. s. 110 - 173.

19:

Šlo o obžalované W. Lorenze, O. Hofmanna a R. Hildebrandta, o svědky G. Bergera a G. Ehbrechta. SÚA-Nor 8, s. 2663-664, 3122, 3646-647, 3670, 3675, ale i na jiných místech. K podrobnostem viz: Kárný, Miroslav. Po stopách jednoho projevu. in: Hlas revoluce č. 24/1976.

20:

Například při norimberském procesu 11 Udo von Woyrsch, SÚA-Nor 11, s. 6001, 6003 a 6028, W. Keppler, s. 19601-19602.

21:

Himmler, Heinrich. Geheimreden 1933 bis 1945 und andere Ansprachen. Frankfurt a. M., Berlin, Wien: Bradley F. Smith und A. F. Peterson, 1974, s. 320.

22:

Höhne, Heinz. Der Orden unter dem Totenkopf. Die Geschichte der SS. Güteloh: S. Mohn, 1967, s. 600.

23:

Irving, David. Hitler's War. London: 1975. Německý (upravený) překlad pod titulem Irving, David. Hitler und seine Feldherren. Frankfurt a. M.: Ullstein, 1975, sv. 1190, s. 885. Nejobsáhlejší a nejvýznamnější polemická reagence v západoněmecké historiografii: Broszat, Martin. Hitler und die Genesis der Endlösung. Aus Anlaß der Thesen von David Irving. Stuttgart: Deutsche Verlags-Anstalt GmbH, 1977, in: Vierteljahrshefte für Zeitgeschichte, sv. 25, s. 737-775. s. 739 - 775.

24:

K tomuto viz: Nazimordaktion T 4 - Ein Bericht über die erste industriemäßig durchführte Mordaktion des Naziregimes (Auch erschienen als: Die Psychiatrie im Strudel der „Euthanasie“). Berlin: VEB Verlag Volk und Gesundheit, 1973, s. 234.

25:

Hitlerův projev k říšskému sněmu 30. ledna 1939 se známým a Hitlerem často opakovaným proroctvím, že budoucí válka skončí zničením židovské rasy. V Norimberku předložen text jako dokument 2663-PS podle Der Volkischer Beobachter l. 2. 1939.

26:

Například na klíčové poradě 12. listopadu 1938, kdy Göring ohlásil, že válka bude znamenat eine grosse Abrechnung an den Juden. Dokument 1816-PS. In: Der Prozess gegen die Hauptkriegsverbrecher vor dem Internationalen Militärgerichtshof. Nürnberg: Sekretariat d. Gerichtshofs unter d. Autorität d. Obersten Kontrollrats, 1948, s. 696. s. 499-540.

27:

Akten zur deutschen auswärtigen Politik 1918-1945. Baden-Baden: Keppler-Verlag, 1954, sv. Série D (1937-1945), s. 543. s. 780 - 785.

28:

Srovnej například Hitlerovy vývody Chvalkovskému 21. ledna 1939. Na jedné straně mu otevřeně sděluje konečné řešení: Die Juden wurden bei uns vernichtet. Na druhé straně uvažuje o různých manévrech v souvislosti s židovským vystěhovalectvím a o jejich propagandistickém účinku. Hewelův záznam rozhovoru in: Akten zur deutschen auswärtigen Politik 1918-1945. Baden-Baden: Keppler-Verlag, 1954, sv. Série D (1937-1945), s. 543. s. 167-171.

29:

Například Otto Ohlendorf, SÚA-Nor 9, s. 526.

30:

Hössův výslech 15. dubna 1946. In: Der Prozess, sv. 9, s. 440 n.

31:

Wspomnienia Rudolfa Hössa, komendanta obozu ošwiecimskiego. Warszawa: Wydawn. Prawnicze, 1965, sv. 3, s. 373. s. 193 n.

32:

Srovnej například Czech, Danuta. Kalendarium der Ereignisse im Konzentrationslager Auschwitz-Birkenau. Auschwitz: 1960, in: Auschwitz, Hefte von Auschwitz 3/1960, sv. 3, s. 47–110. s. 47-125. Též: Oswiecím. Hitlerowski obóz masowej zaglady. Warszawa: Interpress, 1977, s. 186.

33:

Reinhard Heydrich. Statthalter der totalen Macht. Biographie, s. 239-240.

34:

s. 177. Ve statistikách jsou pro sledované období údaje jen za červenec a říjen 1941, leden, duben a červenec 1942.

35:

Hrsg. vom Statistisches Jahrbuch für das Protektorat Böhmen und Mähren. Prag: Verlag des Statistischen Zentralamtes in Prag Nákladem Ústredniho statistického úradu v Praze, 1942, in: Statistischen Zentralamt Prag. II. Jg. s. 172-175 a 340-343.

36:

Statistisches Jahrbuch für das Protektorat Böhmen und Mähren. Prag: Verlag des Statistischen Zentralamtes in Prag Nákladem Ústredniho statistického úradu v Praze, 1944, in: Statistischen Zentralamt Prag. IV. Jg. s. 192.

37:

Tamtéž, s. 196.

38:

Statistisches Jahrbuch für das Protektorat Böhmen und Mähren. Prag: Verlag des Statistischen Zentralamtes in Prag Nákladem Ústredniho statistického úradu v Praze, 1942, in: Statistischen Zentralamt Prag. II. Jg. s. 30.

39:

Šlo o Heydrichův projev k vedoucímu nacistického aktivu v Praze 4. února 1942, v němž podrobně rozvinul svůj plán na vyhlazení českého národa jako etnické skupiny. Srovnej: Dokument 22. Praha: Nas?e vojsko , 1966, in: Chtěli nás vyhubit. Dokumenty o nacistické vyhlazovací a germanizační politice v českých zemích v letech druhé světové války, sv. 2, s. 150-154.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.