Christopher R. Browning: Obyčejní muži. 101. záložní policejní prapor a 'konečné řešení' v Polsku

13. července 1942 za svítání do vesnice Józefow v nacisty okupovaném Polsku vtrhl oddíl německých policistů, kteří velkou část jejích obyvatel násilně shromáždili a následně postupně v lese po skupinách postříleli. Oběťmi této hromadné vraždy byli Židé žijící v místním ghettu - z 1800 obyvatel ghetta bylo pouze asi 300 mužů vybráno na práci a odvedeno, zatímco jejich ženy, děti a rodiče byli popraveni. Pachateli bylo zhruba 500 policistů ze 101. záložního policejního praporu z Hamburku. Z pozice obětí muselo být jednání německých policistů ve své podstatě nepochopitelné, jediným vysvětlením mohla být snad neobyčejně silná nenávist k Židům.

Americký historik, Christopher R. Browning, jehož kniha Obyčejní muži se dostává do rukou českých čtenářů, se snaží podat ucelenější pohled na vražedné chování těchto policistů. Sleduje podíl 101. záložního policejního praporu na vyvražďování Židů žijících či shromážděných v lublinské oblasti v Německem okupovaném Polsku a prostřednictvím analýzy jejich chování nás vede přímo k jedné z nejvýznamnějších otázek pojících se k problematice holocaustu. Jak je možné, že se i docela normální a obyčejní lidé podíleli na masových vraždách a nezastavili se před hromadným zabíjením svých obětí, včetně žen a dětí, a to dokonce ani v situacích, kdy se nejednalo o neosobní způsob vraždění, ale kde doslova stáli svým obětím tváří v tvář?

101. záložní policejní prapor se skutečně k takové analýze mimořádně hodí. Jeho příslušníci totiž ani přibližně nesplňovali představu elitních a ideologicky kovaných Himmlerových vojáků, jakými byli např. příslušnici tzv. Einsatzgruppen. Policisté tohoto praporu byli většinou starší muži, kteří již nebyli vhodní pro vojenskou službu a kvůli nedostatku policistů byli povoláni do záložního policejního praporu. Jen část z nich vstoupila do NSDAP, mnoho z nich se před rokem 1933 hlásilo spíše do sociálně demokratického tábora. Většina z nich pocházela z Hamburku, který zdaleka nepatřil mezi bašty nacistického hnutí. Přesto právě tito obyčejní muži v polských ghettech bez milosti zabíjeli nevinné lidi, a to nejen židovského původu. Po hromadné vraždě v Józefowě, která byla první akcí praporu tohoto druhu, následovala ještě celá řada podobných nasazení, při nichž 101. záložní policejní prapor buď Židy přímo vraždil, nebo je brutálním způsobem deportoval do vyhlazovacích táborů v lublinské oblasti. Tito policisté, jak píše Browning, nebyli vrahové od psacího stolu, ale jejich uniformy byly doslova prosáklé krví obětí střílených z bezprostřední blízkosti (s. 137).

Pachatelé těchto zločinů se zpravidla po válce obhajovali tím, že museli vykonávat rozkazy, byť s nimi nesouhlasili, neboť by jim kvůli jejich nesplnění hrozilo uvěznění v koncentračním táboře, nebo přímo rozsudek smrti. Nikdy se však nepodařilo tuto tezi doložit konkrétním případem, kdy by německý voják či policista byl přísně potrestán za neochotu podílet se na vraždění Židů. Browning ukazuje, že muži ze 101. záložního policejního praporu dokonce dostali možnost volby: před akcí v Józefowě jejich velitel, plukovník Trapp, nabídl těm mužům, kteří by se na nadcházející vražednou akci necítili, možnost zproštění povinnosti zabíjet. Po jistém váhání této možnosti několik mužů skutečně využilo. Nebyli nijak potrestáni.

Browning popisuje také různé reakce policistů na vraždění. Po prvním masakru v Józefowě byli většinou deprimovaní a depresi kompenzovali konzumací alkoholu. Mnoho mužů zabíjení psychicky nevydrželo a požádalo o uvolnění, případně se přímé účasti na vraždění nějakým způsobem vyhnulo. Podobných akcí, kdy policejní prapor shromáždil Židy z určitého místa a buď je přímo na místě zavraždil, nebo je deportoval do jednoho z vyhlazovacích táborů, však policisté provedli celou řadu a postupně se pro ně tato činnost stávala rutinou.

Browning se snaží analyzovat, jakým způsobem se z těchto normálních mužů stali vrahové. Jeho závěry vyniknou především ve srovnání se závěry Daniela J. Goldhagena, který při psaní části své známé knihy Hitlerovi ochotní katani vycházel ze stejných pramenů. Zatímco Goldhagen se domnívá, že příslušníci 101. záložního policejního praporu vraždili Židy prostě proto, že byli vychováni ve specifické tradici německého eliminačního antisemitismu, přistupuje Browning k chování těchto mužů jako k obecně lidské zkušenosti. Nepopírá sice vliv antisemitismu na jejich chování, ale domnívá se, že pouze jím vraždění nelze vysvětlit. Nejenže tito policisté neprošli důkladným ideologickým (antisemitským) školením, ale autor navíc argumentuje tím, že je značný rozdíl mezi antisemitismem jako ideologií či protižidovskými stereotypy a přímým vražděním Židů, včetně žen a dětí.

Browning si především všímá všeobecně platných brutalizujících účinků války, které bylo možné pozorovat nejen za druhé světové války na straně nacistického Německa, ale též např. na chování amerických vojáků v Tichomoří za druhé světové války či později ve Vietnamu. Muži ze 101. policejního praporu však předtím neprošli skutečným válečným nasazením, málokdo z nich se předtím ocitnul v palbě. Přesto lze pozorovat, že se mnozí z nich při nasazení v židovských ghettech v Polsku chovali stále brutálněji: V tomto smyslu růst brutality nebyl příčinou, nýbrž následkem chování těchto mužů. (s. 137) Browning zdůrazňuje především takové mechanismy, které vedou k odlidštěné představě nepřátel a zdůrazňuje sociální tlak na vojáky či policisty, kteří se mají tendenci přizpůsobovat autoritě a udržovat solidaritu se svými kamarády a spolubojovníky. Obecně lidskou tendenci přizpůsobovat se autoritě dokládá autor též na laboratorních výzkumech sociálních vědců.

Zatímco velitelé praporu byli (za popravu Poláků, nikoli za vraždění Židů) v roce 1948 odsouzeni v Polsku, ostatní policisté byli vyšetřováni a souzeni teprve v letech 1962 - 1968 v Německu. Právě výslechy policistů z 60. let 20. století tvoří pramennou základnu Browningovy knihy. Jistě se lze tázat, zda výpovědi pachatelů učiněné mnoho let po válce a ovlivněné bezpochyby snahou o vlastní obhajobu nejsou zavádějící a zda skutečně poskytují dostatečný vhled do motivů jednání vraždících policistů. Svědectví z druhé strany - tedy svědectví obětí těchto poprav - nejsou z pochopitelných důvodů až na výjimky k dispozici, navíc z pohledu obětí většinou žádné rozdíly v přístupu mezi pachateli nebyly patrné. Chceme-li tedy porozumět činům německých policistů, musíme používat a studovat jejich výpovědi.

Nakladatelství Argo knihu vydalo ve své ediční řadě Totalitarismus a šoa ve slušném překladu Jiřího Kasla; občasné nepřesnosti v překladu a gramatické chyby ukazují na to, že by si svazek zasloužil pečlivější práci editora.

Kniha Obyčejní muži nejen dokumentuje konkrétní historické události, ale především vyzývá k zamyšlení nad schopností běžných lidí dopouštět se v konkrétních podmínkách hrůzných činů. Tento potenciál - podle Browninga - není jen problémem Němců a německé historie, ale je problémem obecně lidským.

Browning, Christopher R. Obyčejní muži. 101. záložní policejní prapor a konečné řešení v Polsku. Praha: Argo, 2002, s. 222.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.