Simon Wiesenthal

Narodil se v haličské Bučači v roce 1908. Po smrti otce v první světové válce odešla matka i s dětmi do Vídně. Když se po dvou letech Simon vrátil domů, byla už Halič zmítaná mocenskými nároky střídavě ukrajinských a polských vlád, často také nájezdy a pogromy kozáků. Po absolvování gymnázia se nedostal díky tzv. numeru clausu na architekturu ve Lvově a odešel na několik let do Prahy. Nedlouho po tom, co si otevřel projekční kancelář ve Lvově, byl spolu se svými příbuznými poslán nacisty do koncentračních táborů. Prošel jich několik a ztratil v nich téměř devadesát členů rodiny.

Po osvobození, jehož se dočkal v Mauthausenu, se zařekl, že se už nikdy nenechá ponižovat a že neuvěřitelný sled šťastných náhod, který mu pomohl přežít mučení v koncentračních táborech, splatí šesti milionům těch méně šťastných usilovnou prací na pátrání po nacistických zločincích a jejich spravedlivém potrestání. Jeho mottem od nynějška bylo: Spravedlnost, nikoli pomstu.

Domov pro svůj další život našel v Rakousku. V Linci (po několika letech se přesunul do Vídně) založil Židovské dokumentační středisko - malou kancelář, v níž ve skromných podmínkách začal systematicky shromažďovat informace o nacistických zločincích.. Založil každému z nich samostatnou složku, do níž pečlivě přidával údaje získané ze svědectví svědků holocaustu. K jeho největším úspěchům patřil podíl na vypátrání Adolfa Eichmanna v Argentině, dopadení Franze Stangla - velitele Treblinky v Brazílii nebo v době pochybností o pravosti Deníku Anny Frankové muže, který Annu zatýkal, Karla Silberbauera. K jeho práci samozřejmě patřily také neúspěchy - za největší sám pokládal to, že nedopadl a nepředal spravedlnosti Josefa Mengeleho.

Jeho pečlivá a neúnavná práce se však v Rakousku, které se tradičně stavělo do role Hitlerovy první oběti, ne vždy setkávala s uznáním a pochopením. V 70. letech se do důležitých funkcí začali vracet bývalí nacisté, čtyři z nich se dokonce staly ministry ve vládě Bruna Kreiskyho, a proti Wiesenthalově ostré kritice se zvedla vlna odporu. Tehdy přemýšlel o emigraci... Ale nakonec se nevzdal a zůstal ve Vídni. Stavěl se ovšem také proti pohledu některých Židů na Němce a svůj postoj k dědičné vině shrnul do věty: mladí Němci nejsou o nic horší než mladí Izraelci.

Ve své činnosti, pro níž časem získal mnoho spolupracovníků a také mezinárodní uznání a řadu ocenění, pokračoval až do své smrti, která ho zastihla ve spánku 20. října 2005.

  • Literatura:

  • Wiesenthal, Simon. Spravedlnost, nikoli pomstu. Ostrava: Sfinga, 1994, s. 409.

  • Wiesenthal, Simon. The murderers among us. London: Heineman, 1967, s. 340.

  • Wiesenthal, Simon. Ich jagte Eichmann. Gütersloh: Sigbert Mohn, 1961, s. 318.

  • Levy, Alan. Simon Wiesenthal a jeho případy. Praha: Mladá fronta, 1996, s. 450.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.