Hřbitov bez náhrobků

Vzpomínkový obřad k 60. výročí osvobození Osvětimi

Některé z fotografií, které pořídili příslušníci sovětské Rudé armády 27. ledna 1945 bezprostředně po vstupu do téměř vylidněného koncentračního a vyhlazovacího tábora Osvětim, ukazují vyčerpané muže, ženy a děti, oblečené v proužkovaných hadrech a zabalené do starých dek. Kdybychom neznali datum osvobození Osvětimi, zřejmě by nás nenapadlo, v jaké zimě tam tehdy lidé nepřítomně hleděli do objektivů ruských vojáků. Z jejich oblečení ani okolní krajiny není poznat, že byl konec ledna, tuhá zima...

Osvobození vězni u brány do tábora, leden 1945. (Foto: National Archives, courtesy of USHMM Photo Archives)

Ve čtvrtek 27. ledna 2005 nenechal mráz, všudypřítomný sníh a ostrý vítr nikoho na pochybách. Do Auschwitz II Birkenau, Osvětim-Březinka, se v den 60. výročí osvobození sjelo na 5000 hostů - státních představitelů ze 40 zemí, novinářů, mladých lidí, ale hlavně téměř tisícovka bývalých vězňů z Polska, Ruska, Izraele, Čech, Slovenska a mnoha dalších evropských zemí. Jejich přítomnost byla o to významnější, že se jednalo zřejmě o poslední kulaté výročí, jehož se mohli pamětníci ve větším množství zúčastnit. To si uvědomovali i přítomní novináři.

Bývalí vězni, Marta Kottová a Adolf Burger, při rozhovoru pro Českou televizi. (Foto: T. Štěpková)

Slavnostní akt se konal u Památníku paměti národů, v místě, kde jsou dochovány trosky krematorií. Dobrý den, odkud jste a odkdy dokdy jste byl/byla v Osvětimi?, zněla první otázka, kterou od novinářů slyšeli bývalí vězni při výstupu z malých mikrobusů, které vozily staré lidi od brány k památníku. Než usedli na zasněžené židličky, poskytli cestou kolem rozbombardovaných krematorií, v místech, kde stávaly plynové komory, několik rozhovorů - v češtině, němčině, angličtině. Nejvíce si zpravodajové všímali polských politických vězňů, kteří byli nápadní svými čepicemi a šerpami, částečnou napodobeninou vězeňského oblečení.

Pohled na Památník paměti národů. (Foto: T. Štěpková)

Po zaznění zvuku přijíždějícího vlaku začal oficiální vzpomínkový akt. První řečník, bývalý vězeň a ministr zahraničních věcí Władysław Bartoszewsky, ráznou polštinou vyzýval přítomné, aby na oběti Osvětimi nikdy nezapomněli, upozornil na laxnost tehdejších vlád, které se nepokusily masovému vraždění v koncentračních a vyhlazovacích táborech zabránit a dopustily, aby se Osvětim stala největším židovským hřbitovem bez náhrobků. Další řečnicí byla bývalá vězeňkyně tábora a francouzská politička - první předsedkyně Evropského parlamentu a pozdější ministryně francouzské vlády, Simone Veilová, která připomněla, že navzdory hrůzám Osvětimi a proklamacím nikdy více, došlo od konce války ke zločinům proti lidskosti v mnoha etnických a rasových konfliktech po celém světě. Za romské oběti Osvětimi promluvil Romani Rose, předseda Zentralrats Deutscher Sinti und Roma (Ústřední rady německých Sintů a Romů) se sídlem v Heidelbergu, který připomněl Herzogův výrok o stejném osudu Židů a Romů za druhé světové války (o němž se nedávno vedly diskuse v souvislosti se stavbou památníku romského holocaustu v Berlíně). Svou řeč ukončil prohlášením, že pouze tehdy, až evropské národy přijmou romskou menšinu jako součást své vlastní společnosti a historie, bude naplněna vize sjednocené Evropy.

Izraelský prezident Moše Kacav při projevu. (Foto: T. Štěpková)

Po vystoupení papežského nuncia v Polsku, který přečetl dopis od papeže Jana Pavla II., se u řečnického pultíku neplánovaně objevila neznámá pamětnice, která velice emotivně, mávaje vyhrnutým předloktím s vytetovaným číslem, vzpomínala na svou rodinu a blízké, kteří v táboře zahynuli. Následovaly projevy prezidentů - Aleksandera Kwasniewského a Vladimíra Putina, který této příležitosti využil k obhajobě ruské politiky srovnáním zločinů nacismu se současným terorismem: Tak jako nebyli dobří a špatní fašisté, nejsou ani dobří a špatní teroristé!. V posledním projevu řekl izraelský prezident Moše Kacav: Židé povstali z popela koncentračních táborů jako svítící pochodeň a vrátili se domů, do své země. (...) Když stojím na této půdě, cítím úctu a chvění ze strachu, že šlapu po popelu svých předků. Potom se ozval zvuk šofaru.

Když se k mikrofonu postavil Joseph Malowany, kantor z New Yorku, a tichem zasněženého tábora se rozezněl zpěv modlitby za mrtvé oběti šoa - El male rachamim, pocítili mnozí mrazení v zádech. Po ekumenické modlitbě zástupců katolické a evangelické církve, pravoslaví a judaismu, přišel na řadu pietní akt - kladení svící na památníky národů, jejichž příslušníci v Osvětimi zahynuli. Několik desítek prezidentů a králů, předsedů vlád a parlamentů, mezi nimi i český prezident Václav Klaus, postupně v tichu přicházelo a pokládalo na pomníky svíce v modrých skleněných dózách.

Baráky ženského tábora v Osvětimi-Birkenau. (Foto: T. Štěpková)

Závěr celého ceremoniálu obstaral stejně jako na začátku zvuk vlaku, při němž se hostům naskytl pohled na dýmající oheň přijíždějící od brány a zapalující koleje příjezdové rampy. Cestou ven, přes do tmy ponořený tábor, byla vidět jen osvětlená zbořená krematoria, pět světelných čar sahajících vysoko do nebe a hořící koleje roztínající tmu.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.