Heuréka

Projev pronesený ve Stockholmu před převzetím Nobelovy ceny za literaturu

Jsem vám především povinován přiznáním. Přiznáním možná zvláštním, leč upřímným. Od chvíle, kdy jsem vstoupil na palubu letadla, abych zde ve Stockholmu převzal letošní Nobelovu cenu za literaturu, cítím v zádech nepřetržitě upřený pohled nezúčastněného pozorovatele; a v tomto slavnostním okamžiku, jenž mě najednou staví do středu všeobecné pozornosti, se spíše ztotožňuji s tím chladným pozorovatelem, než s oním znenadání prý po celém světě čteným spisovatelem. A mohu jen doufat, že řeč, kterou mi bude nyní dovoleno pronést při této pro mě tak výjimečné příležitosti, mi nakonec pomůže tuto rozpolcenost, tyto dvě ve mně teď přítomné osoby sjednotit.

Zatím ani já sám nechápu dosti jasně onen zatím neřešitelný rozpor, který pociťuji mezi tímto vysokým vyznamenáním a svým dílem, tedy svým životem. Žil jsem patrně příliš dlouho v podmínkách diktatur, v nepřátelském a beznadějně cizím duchovním prostředí, než abych měl možnost získat jakékoli literární sebevědomí: lámat si s tím hlavu bylo pro mě zhola zbytečné. Přičemž mi ze všech stran dávali najevo, že to, o čem přemýšlím, takzvané téma, jež mě zaměstnává, není aktuální ani atraktivní. Považoval jsem tudíž psaní i proto - a taky podle svého apriorního přesvědčení - odjakživa za svou co nejpřísněji soukromou záležitost.

Soukromá záležitost samozřejmě nevylučuje vážnost, třebaže takováto vážnost se ve světě, v němž byla brána vážně výhradně lež, jevila poněkud komicky. Filozofický axiom se zde rovnal tvrzení, že svět je nezávisle na nás existující objektivní skutečností. Zatímco já jsem jednoho krásného jarního dne roku 1955 znenadání dospěl k názoru, že existuje toliko jediná skutečnost a tou skutečností jsem já sám, můj život, tento křehký a na dobu neurčitou mi propůjčený dar, který vyvlastnily, znárodnily, určily a zpečetily cizí a neznámé síly, a který si musím vzít zpět od takzvané historie, tohoto příšerného Molocha, protože patří výhradně mně a jako s takovým s ním musím zacházet.

To mě ovšem postavilo zásadně proti všemu, co kolem mě bylo sice nikoli objektivní, zato však nezpochybnitelnou skutečností. Mluvím o komunistickém Maďarsku, o budovaném a do krásy rozkvétajícím Maďarsku. Je-li svět na nás nezávisle existující objektivní skutečností, pak ani lidská osobnost není - dokonce ani pro ni samotnou - ničím jiným, než objektem, a její životní příběh nesouvislou sérií historických náhod; tomuto příběhu se sice může podivit, sama však s ním nemá společného vůbec nic. Složit jej v souvislý celek nestojí za to, protože se v něm mohou vyskytovat momenty, které jsou mnohem objektivnější, než aby její subjektivní Já mohlo za ně nést odpovědnost.

O rok později, v roce 1956, vypukla maďarská revoluce. Naše země se na jediný okamžik stala subjektivní. Sovětské tanky však záhy znovunastolily její objektivitu.

Kdyby se zdálo, že mluvím poněkud ironicky, uvažte, prosím, čím se ve dvacátém století stal jazyk, čím se stala slova. Považuji za pravděpodobné, že prvním a nejotřesnějším zjištěním spisovatelů naší doby je, že jazyk, tak jak jsme jej zdědili co odkaz kultury z časů před naším letopočtem, je prostě nezpůsobilý evokovat skutečné procesy a kdysi jednoznačné pojmy. Pomyslete na Kafku, pomyslete na Orwella, v jejichž rukou se starý jazyk jednoduše rozpouští jakoby jej ponořili do ohně, aby pak ukázali jeho popel, v němž se zjevují nové a dosud neznámé obrazce.

Chci se však vrátit ke své přísně soukromé záležitosti, ku psaní. Je zde několik otázek, které si člověk v mé situaci ani nepoloží. Jean-Paul Sartre například věnuje celou knížečku otázce: Pro koho píšeme? Zajímavá otázka, může však být i nebezpečná, a já jsem každopádně vděčen osudu, že jsem o ní nikdy nemusel uvažovat. Podívejme se tedy, v čem spočívá ono nebezpečí. Když si například zvolíme společenskou třídu, kterou bychom chtěli nejen nadchnout, ale i ovlivnit, pak se především zevrubně podíváme na svůj styl, zda je vhodným nástrojem pro dosažení takovéhoto účinku. Spisovatele se záhy zmocňují pochybnosti: zlé na tom je, že bude pozorovat a zpytovat především sám sebe. A odkud by vlastně mohl vědět, co si jeho publikum přeje, co se mu líbí? Koneckonců se nemůže zeptat každého jednotlivce. Bylo by to ostatně zbytečné. Vycházet může jedině z toho, jak si on sám představuje dotyčné publikum, jaké nároky mu on sám přisuzuje, co by na něho samého působilo takovým dojmem, jaký by on sám chtěl docílit u svého publika. Pro koho tedy spisovatel píše? Odpověď je nasnadě: sám pro sebe.

Já mohu aspoň říct, že jsem k této odpovědi dospěl bez jakýchkoli oklik. Pravda, měl jsem to snazší: publikum jsem neměl a ani jsem nechtěl nikoho ovlivňovat. Nezačal jsem psát účelově a to co jsem napsal, nemělo adresáta. Mělo-li mé psaní nějaký formulovatelný cíl, pak to byla formální a jazyková věrnost danému předmětu, nic jiného. Ujasnit si to bylo důležité ve směšném avšak smutném období státně řízené a takzvaně angažované literatury.

Těžší by už pro mě byla odpověď na právem a nikoli zcela bez pochybností položenou otázku: proč píšeme? Měl jsem štěstí i v tomto ohledu, protože vůbec nepřicházelo v úvahu, že bych měl možnost výběru. Tuto událost jsem ostatně věrně popsal ve svém románu Fiasko. Stál jsem na liduprázdné chodbě jisté administrativní budovy a událo se všehovšudy to, že jsem z protínající chodby zaslechl dunivé kroky. Zmocnilo se mě jakési zvláštní vzrušení, protože ty kroky se ke mně blížily a třebaže to dunění pocházelo jen od jediného neviditelného člověka, náhle se mi zazdálo, že slyším kroky statisíců. Jakoby se blížilo burácení mohutného průvodu a já jsem znenadání pochopil přitažlivou sílu takového průvodu, takových kroků. Tady, na této chodbě jsem v mžiku pochopil fenomén opojení z oddání se davu, opilou rozkoš z vmíšení se do zástupů, to, co Nietzsche - třebaže v jiné souvislosti, nicméně trefně - nazývá dionýsijským zážitkem. Jako by mě nějaká téměř fyzická síla strkala a táhla do řady; cítil jsem, že se musím opřít o zeď a pevně se k ní přimknout, abych tomuto pokušení dokázal odolat.

Vyprávím o tomto intenzivním okamžiku tak, jak jsem jej prožil; jakoby jeho zdroj, odkud vytryskl jako zjevení, byl kdesi mimo mě a nikoli ve mně. Každý umělec zná takovéto chvíle. Kdysi se jim říkalo nenadálá inspirace. To však, co jsem prožil já, bych neřadil mezi zážitky uměleckého charakteru. Spíš bych to nazval existenciálním prozřením. Nevložilo mi do ruky moji tvorbu, jejíž nástroje jsem pak musel hledat ještě dlouho, nýbrž můj život, který jsem už málem ztrácel. Byl o samotě, o těžším životě, o tom, o čem jsem před chvílí mluvil: o nutnosti vytrhnout se z obluzujícího pochodu; z historie, jež člověka zbavuje vlastní osobnosti i vlastního osudu. Zděšeně jsem si uvědomil, že pouhých deset let po návratu z nacistických koncentráků a takříkajíc jednou nohou stále ještě v příšerné fascinaci stalinského teroru, ve mně z toho všeho zbývá už jen pouhý zmatený dojem a pár nejapných anekdot. Jako by se to všechno ani nestalo mně, jak se říká.

Je jasné, že podobné okamžiky náhlého prozření mívají dlouhou prehistorii, kterou by Sigmund Freud odvozoval z potlačování jakéhosi traumatického zážitku. Kdo ví, zda by neměl pravdu. Ježto i já jsem spíš racionálního založení a jakýkoli mysticizmus či exaltace jsou mi cizí, mluvím-li o prozření, pak musím mít zřejmě na mysli přece jen jakousi realitu, oděnou do podoby nadpřirozena; náhlé, řekněme bleskové uchopení ve mně zrající myšlenky, cosi, co vyjadřuje starořecké zvolání heuréka!. Mám to! ... Ale co jsem měl?

Kdysi jsem řekl, že takzvaný socializmus pro mne znamenal totéž, co pro Marcela Prousta znamenala do čaje vnořená oplatka Madeleine, která v něm náhle vzkřísila chutě ztraceného času. Po rozdrcení naší revoluce z roku 1956 jsem se především z jazykových příčin rozhodl zůstat v Maďarsku. Tentokrát jsem tudíž mohl už nikoli jako dítě, nýbrž v dospělém věku sledovat, jak funguje diktatura. Viděl jsem jak dokáží přimět národ k popření svých ideálů, viděl jsem počáteční opatrná gesta přizpůsobování, pochopil jsem, že naděje je nástrojem zla a že Kantův kategorický imperativ, etika, je pouze ohebnou služebnicí pudu sebezáchovy.

Lze si vůbec představit větší svobodu, než jakou má spisovatel v relativně umírněné, takříkajíc znavené ba dekadentní diktatuře? Maďarská diktatura dospěla v šedesátých letech do takového stadia konsolidace, který se dal málem nazvat společenským konsenzem; západní svět jej později s blahosklonnou shovívavostí přezdíval gulášovým komunizmem. Jako by se maďarský komunizmus stal po počáteční nelibosti najednou tím nejmilejším komunizmem Západu. Na močálovitém dně tohoto konsenzu se člověk buď definitivně vzdal zápasu, anebo si nalézal klikaté stezky, které ho dovedly k vnitřní svobodě. Spisovatel má lacinou režii, k výkonu řemesla mu stačí papír a tužka. Hnus a deprese, průvodci mého každoranního probouzení, mě ihned zavedly do světa, který jsem si přál evokovat. Přitom jsem si uvědomil, že člověka stiženého logikou totality zobrazuji vlastně v jakési jiné totalitě, což učinilo jazyk, kterým jsem svůj román psal, nepochybně sugestivním médiem. Takže když dnes zcela upřímně zvažuji svou tehdejší situaci, nevím, zda bych byl dokázal na Západě, ve svobodné společnosti, napsat tentýž román, který je ve světě znám jako Bezosudovost (česky Člověk bez osudu) a jemuž se dnes dostává nejvyššího uznání Švédské akademie.

Ne, jistě bych byl usiloval o cosi jiného. Netvrdím, že nikoli o pravdu, avšak možná o pravdu jiného druhu. Za podmínek svobodného trhu knih a idejí bych si byl snad i já lámal hlavu s poněkud okázalejší formou románu. Mohl jsem například rozkouskovat románový čas a vylíčit pouze efektní scény. Jenomže můj románový hrdina v koncentračních táborech nežije svůj vlastní čas, vždyť nedisponuje ani svým časem, ani svým jazykem, ani svou osobností. Nevzpomíná, nýbrž jen existuje. Chudák je tudíž nucen živořit v šedivé pasti lineárnosti a nemůže uniknout trapným detailům. Místo spektakulární série velkých tragických epizod musí prožít to celé, což je - podobně jako život - skličující a jednotvárné.

Vedlo to však k otřesným zjištěním. Lineárnost vyžadovala úplné vyplnění daných situací. Neumožňovala, abych elegantně přeskočil dobu řekněme dvaceti minut prostě jen proto, že těch dvacet minut mě děsilo jako neznámá temná propast, jako masový hrob. Mluvím o oněch dvaceti minutách, které na železniční rampě vyhlazovacího tábora Birkenau uplynuly do chvíle, než lidé vystupující z vagonů dorazili před důstojníka SS, jenž prováděl selekci. Já sám jsem si zhruba pamatoval těch dvacet minut, ale román si žádal, abych se nespoléhal jen na vlastní paměť. Po přečtení bezpočtu vzpomínek a vyprávění přeživších jsem zjistil: téměř všichni se shodovali v tom, že se tam všechno odehrálo velice rychle a nepřehledně. Dveře vagonů se prudce otevřely, lidé křičely a psi štěkali, ženy a muže odtrhli od sebe, uprostřed divokého zmatku stanuli před důstojníkem, který se na každého letmo podíval, napřaženou paží dával jakási znamení, a zakrátko na to se octli v pruhovaných trestaneckých mundúrech.

Já jsem si těch dvacet minut pamatoval jinak. Pátraje po autentických pramenech jsem si nejprve přečetl ryzí, krutě sebetrýznivé povídky Tadeusze Borowského, zejména tu, která nese název Dámy a pánové, račte se obtěžovat do plynu. Potom se mi dostal do rukou soubor fotografií transportů lidí dorazivších na rampu v Birkenau, který pořídil příslušník SS a který objevili američtí vojáci v někdejších kasárnách SS v již osvobozeném koncentračním táboře Dachau. Prohlížel jsem si ty fotky hluboce otřesen. Krásné, usměvavé ženské tváře, mladí lidé inteligentních pohledů, všichni plni dobrých úmyslů a ochoty ke spolupráci. Teď už jsem pochopil, proč a jak se jim mohlo vytratit z paměti těch zahanbujících dvacet minut pasivity a nemohoucnosti. A když jsem si uvědomil, že to všechno se opakovalo stále stejně každý den, každý týden, každý měsíc po dlouhou řadu let, pochopil jsem i techniku úděsu, dozvěděl jsem se, jak lze proti lidskému životu obrátit i samu lidskou přirozenost.

Takto jsem postupoval, krok za krokem, po lineární cestě poznávání; chcete-li: taková byla moje heuristická metoda. Záhy jsem uznal, že mě zdaleka nezajímá, pro koho píšu, ani proč píšu. Zajímá mě toliko jediná otázka: co mám ještě vůbec společného s literaturou. Bylo mi totiž jasné, že od literatury, od onoho ducha a od oněch idejí, které souvisejí s pojmem literatury, mě dělí nepřekročitelná hraniční čára, a tato hraniční čára - jakož i leccos jiného - se jmenuje Osvětim. Píšeme-li o Osvětimi, musíme vědět, že Osvětim - alespoň v jistém smyslu - suspendovala literaturu. O Osvětimi lze napsat jen krvavý román, dokonce - s prominutím - jen brakový krvák na pokračování, který začíná v Osvětimi a trvá až do dnešních dnů. Chci tím říct, že od dob Osvětimi se nestalo nic, co by odvolalo Osvětim, co by popřelo Osvětim. V mém psaní Holocaust nikdy nemůže být zmíněn v čase minulém.

Říká se o mně - míněno tu pochvalně, onde hanlivě - že jsem spisovatelem jediného tématu: Holocaustu. Nic proti tomu; proč bych s jistým omezením nepřijal tuto mně nabízenou poličku v příslušném regálu knihoven? Vždyť přece, který spisovatel není dnes spisovatelem Holocaustu? Míním tím, že není nutno zvolit si Holocaust za bezprostřední námět, abychom si uvědomili ten zborcený tón, jenž už po celá desetiletí ovládá moderní evropské umění. Jdu dál: vůbec neznám dobré, věrohodné umění, v němž bychom nepostřehli tento zlom, jako když se člověk po noci plné tíživých můr rozhlíží kolem sebe všecek polámán. Okruh otázek, zvaný Holocaust, jsem nikdy nepovažoval za nějaký nepřekonatelný konflikt mezi Němci a Židy; nikdy jsem si nemyslel, že je nejnovější kapitolou dějin utrpení židovstva, která logicky následuje po dřívějších protivenstvích; nikdy jsem jej nechápal jako jednorázové vykolejení takzvaných dějin, jako grandióznější pogrom než byly ty dřívější, jako předpoklad vzniku židovského státu. Já jsem Holocaust pochopil jako stav člověka, jako konečnou stanici velkého dobrodružství, do níž evropský člověk dospěl po své dva tisíce let pěstované etické a morální kultuře.

Teď už musíme přemýšlet jen o tom, jak odtud vykročit dál. Problémem Osvětimi není to, zda - jak se říká - za ní uděláme či neuděláme tlustou čáru; zda zachováme její památku nebo ji zastrčíme do příslušného šuplete dějin; zda máme těm milionům zavražděných postavit pomník a jaký by ten pomník měl být. Skutečným problémem Osvětimi je to, že se to stalo, a tuto skutečnost při nejlepší, ale ani při nejhorší vůli nemůžeme změnit. Tuto tíživou situaci snad nejpřesněji pojmenoval maďarský katolický básník János Pilinszky, když ji nazval skandálem. Čímž zřejmě mínil, že Osvětim se udála v křesťanské kulturní oblasti a je tudíž pro metafyzické duchovno neodčinitelná.

Dávná proroctví vypovídají o tom, že Bůh zemřel. Nepochybně, po Osvětimi jsme osaměli. Své hodnoty si musíme vytvářet sami, den za dnem, a to s takovou houževnatou leč neviditelnou etickou činorodostí, která bude s to tyto hodnoty posléze vynést na světlo Boží a potom je snad pasovat na novou evropskou kulturu. Cenu, kterou Švédská akademie uznala za vhodné poctít právě moje dílo, chápu tak, že Evropa opět potřebuje onu zkušenost, kterou museli získat svědkové Osvětimi, svědkové Holocaustu. V mých očích, dovolte mi prohlásit, to svědčí o vaší odvaze, ba v jistém smyslu o vaší umíněnosti. Přáli jste si přece, abych se sem dostavil, třebaže jste museli tušit, co ode mě uslyšíte. Jenomže to, co se chápe pojmy Endlösung a koncentráčnické univerzum, to nelze považovat za nedorozumění. A jedinou možností přežití a zachování tvořivých sil je rozpoznat a akceptovat tento bod nula. Proč by taková jasnozřivost nemohla být plodná? Na dně objevných poznatků, byť se zakládají na neodčinitelných tragédiích, se vždycky skrývá záblesk nejskvělejší evropské hodnoty, momentu svobody, obohacující náš život čímsi navíc, protože nám připomíná reálnou skutečnost vlastní existence včetně zodpovědnosti, kterou za ni neseme.

Je pro mě velikou radostí, že zde smím o těchto svých úvahách promluvit ve své mateřštině: maďarsky. Narodil jsem se v Budapešti, v židovské rodině, která pocházela z matčiny strany ze sedmihradského Kolozsváru (Kluže), z otcovy strany pak z jihozápadních končin Balatonu. Mí prarodiče ještě rozsvěcovali svíce v pátek večer na uvítání Sabatu, jména si však už pomaďarštili a bylo pro ně přirozené považovat své židovství za víru a Maďarsko za svou vlast. Rodiče mé matky zahynuli v Holocaustu, mé prarodiče z otcovy strany zahubila rákosiovská komunistická svévole, která přestěhovala židovský starobinec z Budapešti až k severovýchodním hranicím Maďarska. Tato stručná rodinná historie se mi jeví jako symbol, jako výpověď o novodobých dějinách utrpení naší země. Pro mě je navíc ponaučením, že smutek obnáší nejen hořkost a žal, ale i neobyčejný morální náboj. Být Židem je podle mě dnes opět především morálním údělem. Jestliže Holocaust už stvořil kulturu - k čemuž nepopíratelně došlo - jejím cílem může být jedině to, aby ona neodčinitelná realita zplodila spirituální cestou svou vlastní nápravu: katarzi. Tato moje touha mi byla inspirací ve všem, co jsem kdy vytvořil.

Měl bych už skončit, ale upřímně přiznávám, že jsem stále ještě nenašel uspokojivou rovnováhu mezi svým životem a dílem na jedné a Nobelovou cenou na druhé straně. Prozatím cítím jen hlubokou vděčnost - vděčnost za lásku, která mě zachránila a dosud mi pomáhá žít. Uznejme však, že na této nesnadno sledovatelné životní dráze, na této mé, smím-li to tak říci, kariéře, je cosi znepokojivého, cosi absurdního. Cosi, co lze sotva domyslet aniž by člověk podlehl pokušení víry v nadpozemský řád, v prozřetelnost, v metafyzickou spravedlnost, jinými slovy aniž by člověk spadl do pasti sebeklamu a tudíž ztroskotal, aniž by se zničil, aniž by ztratil ono hluboké a trýznivé pouto s těmi miliony, kteří zahynuli a nebylo jim dopřáno poznat milosrdenství. Není tak jednoduché být výjimkou; a když už nám připadl tento úděl, je třeba smířit se s absurdním řádem náhod, jenž vládne s nevypočítatelností popravčích čet nad našimi životy, vydanými na milost a nemilost nelidským mocnostem a hrůzostrašným diktaturám.

Přece však, zatímco jsem si připravoval tuto řeč, přihodilo se mi cosi naprosto zvláštního, co mě z jistého hlediska přece jen upokojilo. Jednoho dne mi pošta doručila velkou hnědou obálku. Odesilatelem byl ředitel buchenwaldského památníku doktor Volkhard Knigge. K srdečnému blahopřání přiložil menší obálku. Napsal mi předem, co v ní je pro případ, že bych neměl sílu být tak znenadání konfrontován s jejím obsahem. V té obálce jsem totiž našel fotokopii původního denního hlášení o početním stavu vězňů ze dne 18. února 1945. V kolonce Abgänge, tj. Úbytek jsem se dozvěděl o smrti vězně číslo šedesát čtyři tisíc devět set dvacet jedna, jménem Imre Kertész, narozeného roku1927, náboženství židovského, zaměstnáním továrního dělníka. Dva nesprávné údaje - rok narození a zaměstnání - jsem tam nadiktoval já sám při registraci po příjezdu do Buchenwaldu. Přidal jsem si dva roky, aby mě nezařadili mezi děti, a pokud jde o zaměstnání, usoudil jsem, že jako dělník jim můžu připadat užitečnější, než jako student gymnázia.

Jednou jsem tedy už zemřel proto, abych mohl žít - a snad právě toto je můj pravdivý příběh. Je-li tomu tak, pak věnuji toto dílo, zrozené ze smrti dítěte, těm milionům mrtvých a všem těm, kdo na ty mrtvé dosud vzpomínají. Ale protože jde koneckonců o literaturu, a to o literaturu, která je podle zdůvodnění vaší Akademie zároveň i svědectvím, může snad být užitečná i do budoucna. Ze srdce bych si přál, aby sloužila budoucnosti. Protože mám dojem, že když uvažuji o traumatickém účinku Osvětimi, dospívám zároveň k základním otázkám vitality a kreativity dnešního člověka; když tedy uvažuji o Osvětimi takto, myslím, že - sice poněkud paradoxně - týkají se moje úvahy spíše budoucnosti než minulosti.

Tato řeč byla pronesena ve Švédské královské akademii 7. prosince 2002 na recepci předcházející slavnostnímu předávání Nobelových cen (a byla uveřejněna v budapešťském literárním týdeníku Élet és Irodalom č. 49 z 8. prosince 2002)

Z maďarštiny přeložila Kateřina Pošová.

Český překlad připraven pro časopis Prostor, pro holocaust.cz převzato se svolením redakce.


Klíčová slova

Jean-Paul Sartre, Sigmund Freud, Tadeusz Borowský, János Pilinszky, Volkhard Knigge, Kateřina Pošová