Himmlerův výnos o deportaci Romů do Osvětimi (1942)

16. prosince 1942

Otevřeně rasistický postoj k Romům zaujali nacisté již v komentářích k nechvalně proslulým tzv. norimberským zákonům, ve kterých byli Cikáni společně se Židy označeni za tzv. cizí rasu. Další krok v pronásledování Romů nacisty znamenal výnos Heinricha Himmlera z roku 1938 nařizující usazení Romů a jejich soupis, který byl proveden na podzim roku 1939 na území tehdejší Německé říše (tj. v Německu, Rakousku a v odtrženém československém pohraničí). Stejný soupis byl proveden na území Protektorátu Čechy a Morava v roce 1942.

Závěrečné rozhodnutí o osudu Romů žijících na územích okupovaných nacisty padlo až v prosinci 1942 v rozkazu šéfa německé policie a SS Heinricha Himmlera. Samotný rozkaz se nedochoval, ale k jeho rekonstrukci může sloužit prováděcí příkaz Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA) ze dne 29. 1. 1943, který byl jakousi prováděcí vyhláškou k deportacím Romů do koncentračního tábora Osvětim II-Birkenau.

Směr uvažování nacistických pohlavárů při řešení tzv. cikánské otázky byl poznamenán rasovým výzkumem, který prováděl dr. Robert Ritter v úzké spolupráci s německou kriminální policií (RKPA). Podle tohoto názoru bylo třeba eliminovat všechny Romy bez rozdílu. Jiný názor ovlivněný nacistickými rasovými teoriemi byl reprezentován Heinrichem Himmlerem. Podle tohoto druhého pohledu na Romy existovala skupina tzv. rasově čistých Cikánů, kteří měli být vyjmuti z prováděných opatření (jejich počet byl odhadován RKPA v listopadu 1942 na 1097 rasově čistých a asi 3000 rasově vyhovujících Cikánů). Tito Romové měli v budoucnu sloužit jako živé etnografické muzeum, tedy měli podle Himmlerových představ žít v rezervaci.

Ze zlomkovité dokumentace, která se zachovala, lze rekonstruovat vznik rozkazu z 16. 12. 1942 v následujících krocích. Námitky proti vyjmutí některé části romské populace z prováděných nařízení formuloval vedoucí Hitlerovy kanceláře Martin Bormann v dopise Himmlerovi ze dne 3. 12. 1942: Takové zacházení s rasově čistými Cikány by znamenalo základní odklon od prováděných opatření pro potírání cikánského zlořádu a nebylo by pochopeno veřejností a nižšími funkcionáři strany. Také Vůdce nesouhlasí s tím, aby části Cikánů byla dána jejich stará svoboda. O tři dny později, 6. 12. 1942 se Himmler sešel nejprve s Bormannem a poté s Adolfem Hitlerem, přičemž se Himmler zřejmě snažil o obhájení svého stanoviska. Jak vyplývá z textu prováděcího nařízení z 29. 1. 1943, byly Himmlerovy připomínky zprvu akceptovány a měla být definována skupina Romů, na kterou by se deportace nevztahovaly (v dokumentu byly vyjmenovány skupiny Romů, které neměly být deportovány). Deportacím se měli vyhnout jednak tzv. rasově čistí němečtí Romové (označení jako Sinti a Lalleri) a dále ti z německých Romů, kteří byli integrováni do společnosti (partneři ze smíšených manželství s trvalým pobytem a stálou prací, nositelé vysokých vojenských vyznamenání a obecně Romové, proti jejichž pobytu by neměly námitky stranické a policejní orgány).

Pro sestavení seznamu rasově čistých Romů jmenovali nacisté v listopadu 1942 9 tzv. romských mluvčí z řad německých Sintů. Seznamy podléhaly schválení německé kriminální policie a v praxi se celá tato akce nerealizovala. Ostatní Romové, považovaní nacisty za sociálně integrované, měli být zřejmě na základě výsledků porady představitelů pseudovědeckého rasového výzkumu, zainteresovaných složek SS a zástupců německé kriminální policie ze dne 15. 1. 1943 vyjmuti z deportací za podmínky, že se osoby starší 12 let podrobí sterilizaci.

Výsledkem tohoto dění bylo vydání spěšného dopisu Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA) ze dne 29. 1. 1943 o deportacích do koncentračního tábora Auschwitz II-Birkenau. Deportace byly nařízeny z celého území tehdejší Německé říše (včetně Protektorátu Čechy a Morava), kromě území alpských a dunajských žup, pro které byl vydán podobný příkaz již o den dříve. Na konci března 1943 (29. 3.) byl vydán podobný příkaz také pro území Belgie a Nizozemí.

Na území Čech a Moravy si již 22. 1. 1943 vyžádala německá kriminální policie statistické informace o Romech. Následně se na pražském kriminálním ředitelství dne 28. 1. 1943 uskutečnila porada o romské otázce a preventivním potírání zločinnosti. O konkrétní podobě deportací se rozhodlo na poradách svolaných v Praze a v Brně (12. 2. 1943) inspektory neuniformované protektorátní policie. Bylo mj. rozhodnuto, že vzhledem ke zdravotní situaci v obou protektorátních tzv. cikánských táborech v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu (od 15. 1. 1943 byla nad tábory vyhlášena karanténa kvůli tyfové epidemii) budou jako první deportováni Romové žijící dosud na svobodě. První transport čítající více než tisíc osob byl proto vypraven 7. 3. 1943 z Brna a byl sestaven z osob žijících dosud na svobodě. Až do ledna 1944 následovaly další transporty, kterými bylo deportováno nejméně 4870 osob.

Podle nacistických rasových teoretiků nebyli čeští a moravští Romové považováni za rasově čisté, a proto se na ně neměla ani teoreticky vztahovat výjimka ze zařazení do transportů. Jistou šanci na výjimku měli pouze Romové považovaní za sociálně integrované. Tímto způsobem se na přímluvu kolaborantského spolku Národopisná Morava podařilo vyhnout deportaci např. rodině romského hudebníka Jožky Kubíka z Hrubé Vrbky. Poslední slovo při výběru osob do transportů měla německá kriminální policie, jejíž zaměstnanci prováděli selekci před transporty. Jistou naději skýtala také světlejší barva pleti. Na konci dubna 1943 byla protektorátní policie na Moravě napomenuta německou kriminální policií pro množství výjimek, které udělila (počet byl odhadován na 600). Po novém přezkoumání byla většina takto udělených výjimek zrušena a Romové byli deportováni.

Na základě rozkazu Henricha Himmlera ze dne 16. 12. 1942 tak bylo do koncentračního tábora Osvětim II-Birkenau deportováno nejméně 22 000 osob označených za Romy a romské míšence. Deportace do koncentračních táborů spolu se sterilizací měla za cíl eliminaci Cikánů, kterou nacistický rasový teoretik Robert Ritter požadoval již v roce 1941. V rámci nacistického právního systému se jednalo o uvalení časově neomezené preventivní policejní vazby na tzv. Cikány a cikánské míšence. Takto nacisty označené osoby byly považovány v pseudovědeckých rasových teoriích za dědičně kriminální a asociální element. Nacistická genocida Romů je důrazným varováním i pro dnešek. Protože i dnes majoritní společnost často označuje Romy jako asociály a lidi štítící se práce. Přitom stejné předsudky vedly v nacistickém Německu k pronásledování a nakonec k deportaci do koncentračních táborů a vraždění v plynových komorách.

 

  • Vysvětlivky:

  • Sintové - subetnická skupina Romů, žijících v Německu od 16.století.

  • Lalleri - podle nacistických rasových teoretiků skupina, která přicházela do Německa z území Čech od poloviny 19. století.

  • Cikánský míšenec - podle nacistických rasových kritérií osoba, která měla mezi svými 8 předky alespoň jednu osobu označenou za Roma.

  • Použitá literatura:

  • Levy, Guenter. The Nazi persecution of the Gypsies. Oxford: Oxford University Press, 2000. 320 s.

  • Nečas, Ctibor. Nad osudem českých a slovenských Cikánů 1939-1945. Brno: Univerzita J. E. Purkyně v Brně, 1981. 180 s.

  • Zimmermann, Michael. Rassenutopie und Genozid. Die nationalsozialistische Lösung der Zigeunerfrage. Hamburg: Christians, 1996. 547 s.

 

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)

Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds
Claims Conference Fond budoucnosti
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání Bader
Nux s.r.o.