Eutanázie (1939 - 1941)

Nacistické představy o nutnosti rasové hygieny a očisty nebyly realizovány pouze pronásledováním jiných národnostních skupin. V německé lékařské vědě a praxi již delší dobu sílily teze o možnosti rozhodování o tom, čí život je z hlediska rasového škodlivý a čí nikoli. Od nástupu nacistů k moci bylo cílem vytvoření homogenního panského národa, který bude duševně i tělesně nadřazen dalším národům. Toho mělo být dosaženo na jedné straně podporou rozmnožování údajné rasové elity, na straně druhé eliminací rasově odlišných, slabých a nemocných. Toto propojení lékařství a rasové politiky totalitního režimu, kdy politici přistupovali ke společnosti jako k organismu na operačním stole a lékaři posuzovali pacienty podle jiných než lékařských kritérií, patří k nejvíce odstrašujícím rysům nacistického Německa.

V nacistickém Německu byla rozšířená praxe nucené sterilizace duševně nemocných a dalších méněcenných, stejně jako praxe jejich izolace od zbytku společnosti.

Pojem eutanázie označuje systematické vraždění duševně nemocných a jinak postižených pacientů v německých ústavech. Eutanázie probíhala v utajení, dokonce i bez opory v nacistickém právu. Od srpna 1939 probíhala registrace duševně a tělesně postižených dětí, z nichž bylo do roku 1945 - většinou smrtící injekcí - zavražděno zhruba 5 až 10 tisíc. Bezprostředně po útoku na Polsko bylo na obsazených územích a v Pomořansku povražděno zhruba 10 tisíc pacientů.

Eutanázie - vyhlazovací střediska.

V říjnu 1939 vydal Hitler tajný výnos (datovaný k 1. září 1939) opravňující jeho tělesného lékaře Karla Brandta a Philipa Bouhlera z vůdcova kancléřství k rozšíření eutanázie na pacienty v ústavech na území Říše. Program eutanázie byl přísně tajný a byl označován jako T4 (podle berlínské adresy své centrály: Tiergartenstraße 4). Celkem existovalo v Německu šest středisek, v nichž byli pacienti vražděni v plynových komorách vydávaných za sprchy. Do září 1941 bylo takto usmrceno zhruba 70 - 90 tisíc lidí, které speciálně vybraní lékaři označili jako lebensunwerte - tedy nehodné života. Z psychicky nemocných byli systematicky vražděni Židé a údajní nevyléčitelní zločinci, dále pak většinou slabomyslní, epileptici a schizofrenici.

Informace o vraždění v takovém rozsahu nebylo možné utajit. Příbuzní obětí často nevěřili vymyšleným důvodům smrti, které jim byly sdělovány. Po protestech veřejnosti a především ze strany církví Hitler v září 1941 akci T4 oficiálně zastavil. Specialisté na vraždění plynem byli nyní z velké části nasazeni na východě, kde se m. j. podíleli na masovém zabíjení Židů. Proces eutanázie tak byl významným krokem na cestě ke konečnému řešení židovské otázky.

Hřbitov u sanatoria v Hadamaru, na kterém byly pohřbívány oběti eutanázie. (Foto: National Archives, courtesy of USHMM Photo Archives.)

I přes oficiální ukončení akce T4 pokračovalo vraždění psychicky a tělesně postižených i nadále, především v době leteckých náletů na Německo v letech 1943 - 1944, kdy byla řada ústavů vyklizena. Také na obsazených sovětských územích bylo zavražděno velké množství pacientů. Přesný počet obětí eutanázie není znám - na norimberském procesu byl však např. odhadnut na 275 tisíc.

  • Literatura:

  • Götz, Aly. Aktion T4, 1939-1945. Die Euthanasie-Zentrale in der Tiergartenstrasse 4. Berlin: Hentrich, 1987, s. 220.

  • Klee, Ernst. Euthanasie im NS-Staat. Die Vernichtung lebensunwerten Lebens. Frankfurt am Main: Fischer, 1994, s. 512.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.