Předpoklady vzniku zákona "o potulných cikánech"

string(335) "Smarty error: [in content:content_en line 7]: syntax error: invalid attribute name: 'cikán") také pouze tam, kde je zasazen do dobového kontextu.
V obou případech vyjadřují autoři i redakce portálu od tohoto označení svůj odstup a odmítají jeho používání v současnosti."' (Smarty_Compiler.class.php, line 1572)" string(126) "Smarty error: [in content:content_en line 7]: syntax error: invalid attribute name: '=' (Smarty_Compiler.class.php, line 1572)" string(127) "Smarty error: [in content:content_en line 7]: syntax error: invalid attribute name: '''' (Smarty_Compiler.class.php, line 1572)"

 

Dne 14. července 1927 schválila Poslanecká sněmovna Národního shromáždění republiky Československé zákon o potulných cikánech1, který následně vstoupil v platnost pod číslem 117/1927 Sb. z. a n. a který platil až do roku 1950. Tato právní norma byla nejen aktuálním výsledkem politického konsenzu tehdejší pravicové vlády (tzv. panské koalice), ale i dlouhodobých snah ministerstva vnitra předložit údajně takové řešení tzv. cikánské otázky, které by odpovídalo modernímu, demokratickému charakteru Československa. Výsledná formulace tohoto právního dokumentu svědčí o souvislostech s obecnějšími a dlouhodobějšími historickými procesy z 19. a začátku 20. století.

“Řádní nezaměstnaní” a “práce se štítící”

V roce 1873 v Rakousku-Uhersku zkrachovala vídeňská burza, což zapříčinilo v tehdejší době nejrozsáhlejší hospodářskou i agrární krizi spojenou s obrovskou nezaměstnaností. Předlitavský parlament (Říšská rada Rakouska-Uherska) ve stejném roce schválil tzv. protitulácký zákon. Ten přinesl definici "tuláků", resp. obecněji "osob práce se štítících". Policejní úřady dostaly za úkol rozlišovat v množství obyvatelstva migrujícího za prací mezi těmi, kteří se údajně snažili hledat tzv. řádnou práci, za níž začala být považována především práce za smluvně domluvenou mzdu, a mezi "práce se štítícími". Za ně měli být označováni lidé "způsobilí k práci"2 opakovaně trestaní za drobné přestupky, kteří se práci údajně vyhýbali. Přestupky se vedle drobných krádeží rozumělo také žebrání, které bylo považováno za nelegitimní formu výdělku – příjem bez náležitého pracovního výkonu –, ačkoliv stále tvořilo běžnou součást života na venkově. Postih na základě tohoto zákona se vzhledem k panující hospodářské krizi dotýkal vysokého počtu obyvatel.3

Teprve pod tlakem vznikajícího dělnického hnutí během osmdesátých let 19. století se i mezi zákonodárci, na jejichž zvolení měli z hlediska dobového volebního práva vliv převážně majetní občané-muži, začalo diskutovat o tzv. sociální otázce. Pro další vývoj protituláckých a proticikánských norem hrálo klíčovou roli uznání nezaměstnanosti – stavu bez práce, který si dotyčný/á nezavinil/a sám svým údajně nedostatečným pracovním výkonem. Stát přebíral roli církve a budoval sociální péči, jejíž cílem měla být mimo jiné i prevence tuláctví. Ti, jimž státní úřady uznaly status nezaměstnanosti, mohli za pomocné práce získat stravu a nocleh v tzv. stravovacích stanicích, jejichž kapacita ovšem nebyla ani zdaleka dostačující, či se mohli hlásit o práci ve zprostředkovatelnách.

Ve stejném okamžiku, kdy v Rakousku-Uhersku klesají čísla deliktů potulky, však policejní úřady s větší intenzitou zakročují proti těm, jimž status nezaměstnaných přiznán není. Ti jsou naopak stigmatizováni a kriminalizováni jako "práce se štítící". Nemuselo se přitom jednat pouze o ekonomicky neaktivní (nepracující) jedince, ale i o ty, jejichž způsob obživy přestal být považován za legitimní. V podezření se dostaly zejména ty ekonomické aktivity, jejichž výkon nebyl vázán na stálé místo, odehrával se v rámci rodiny či širší skupiny atd. Tímto způsobem se na přelomu 19. a 20. století v hledáčku policejních úřadů ocitli také provozovatelé kočovných živností. Na základě rozhodnutí soudů mohli být "práce se štítící" dále dáni buď pod tzv. policejní dohled, tj. pod neustálý dozor policejních úřadů v místě jejich domovského práva4, nebo "napravováni" řádným pracovním výkonem ve vězeňském režimu v donucovacích pracovnách. Způsob a forma pracovního výkonu, tedy jak měl konkrétní člověk zajištěnu práci, vedle např. etnické či národní příslušnosti a pohlaví spojené s rodovými rolemi, vytyčovala v industriálně kapitalistických společnostech přelomu 19. a 20. století hranice mezi přináležitostí a vyloučením. Pracovní výkon nepodmiňoval pouze právo na sociální zabezpečení (úrazové pojištění, pojištění v nezaměstnanosti atd.), ale ovlivňoval také plnoprávné občanské postavení.

“Cikáni” - “vnitřní cizinci”

Pronásledování "cikánů"5 jako "cizích", těch, kteří se odlišují od většinové společnosti, je pro české země doložitelné přinejmenším od doby raného novověku. Tehdejší podoba vyloučení "cikánů" spočívala v tom, že se nacházeli mimo společnost postavenou na vztahu mezi vrchností a poddanými. Jako "cikáni" byli pronásledováni ti lidé, kteří nepřináleželi k vrchnosti, tedy nepatřili mezi poddané obyvatelstvo. Na přelomu 19. a 20. století tak "cikáni" v očích státních úřadů podobně jako v raném novověku nespadali do kategorie "legálních cizozemců", ale byli pokládáni za jakési "vnitřní cizince". Jinými slovy řečeno, ačkoliv měli státní občanství, byli z "řádné" společnosti vydělováni jako "práce se štítící", "permanentní tuláci", "tuláci ze zvyku", "tuláci z povolání" a kočovní živnostníci.

Vyloučení "cikánů" na samý okraj občanské společnosti 19. století dokládá výnos rakouského ministerstva vnitra z roku 1888 "o potírání cikánské trýzně". Jeho hlavním účelem mělo být to, aby "cikáni" nemohli získat domovské právo v některé rakousko-uherské obci. Bez domovské příslušnosti je obce spolu s policejními úřady mohly kdykoliv vyhnat mimo hranice své působnosti. Usazení jim bylo prakticky znemožněno. Jejich ekonomické aktivity, především provozování kočovných živností (brusičství, deštníkářství, kovářství apod.), i sociální vazby na venkovské obyvatelstvo, se v očích policejních úřadů dostávaly do podezření jako pouhá zástěrka pro páchání kriminality (drobných krádeží, vykládání karet, prostituci atd.). Mimo rámec tehdejší společnosti tudíž byli vytlačováni jak v sociální, tak i v ekonomické sféře. Pohybovali se v jakési šedé zóně. Ačkoliv na základě státní příslušnosti patřili do celku obyvatel daného státu, a tudíž nemohli být vyhnáni za jeho hranice, bez domovské příslušnosti mohli být kdykoliv vyhnáni z místa, kde se zrovna nacházeli a jejich způsob obživy byl trnem v oku policejních úřadů a živnostenských společenstev.

“Náprava” v moderní, národní a civilizované společnosti: převýchova a nucená práce

Vznik Československa v roce 1918 v podobě národně-liberálního státu, jenž byl po první světové válce chápán jako v evolučním slova smyslu přirozená a moderní forma politického režimu, protože obstál v boji proti přežitým monarchiím, s sebou přinesl i nová očekávání jeho obyvatel o jeho úkolech. Již od roku 1920 začaly státní úřady na zemské a okresní úrovni dostávat petice jednotlivých obecních zastupitelstev požadující nové "řešení cikánské otázky". Na jejich základě proběhla mezi léty 1921 a 1925 napříč státními orgány diskuze o tom, jak by tato opatření měla vypadat. Své návrhy jednotliví aktéři ospravedlňovali jednak údajným všeobecným nárůstem kriminality v důsledku válečného konfliktu a za druhé právě moderním, pokrokovým, civilizovaným charakterem Československa. Přes mnohé odlišnosti panovala mezi jednotlivými resorty shoda v tom, že nová opatření by měla klást důraz na prevenci. Hlavním kritériem nové normy měla být obrana moderní společnosti před "cikány". Účastníci této diskuze "cikány" charakterizovali na jedné straně "primitivním", "zaostalým" způsobem života a na straně druhé pácháním neustálé trestné činnosti. Na tomto základě je rozdělovali podle jejich údajného potenciálu k nápravě, tedy podle kritéria, zda je možné je začlenit do národní společnosti jako její "produktivní členy". Dospělé "cikány" měly čekat pracovní tábory, donucovací pracovny či kolonie. Zatímco děti, výjimečně i dospělí "usedlí cikáni", disponující údajně větším potenciálem k asimilaci, se měli umístit do převýchovných ústavů a škol. Étos moderního, vyspělého a demokratického státu hlásícího se k Západu, který v této době stále ještě rozšiřoval svá koloniální panství, se u většiny účastníků diskuze – povětšinou výše postavených úředníků státní správy či policejních sborů – nevylučoval s nerovnoprávným přístupem k "cikánům". Naopak kráčel ruku v ruce s národně-liberální ideologií individuálního výkonu (produktivity) v rámci zdravého národního kolektivu (těla). Celou debatu ovšem ministerstvo vnitra v roce 1925 uzavřelo s tím, že tato nanejvýš potřebná norma by porušila ústavu obsahující po první světové válce zformulované mezinárodní závazky na ochranu menšin. Ty se sice primárně vztahovaly na národnostní menšiny, mezi něž v této době "cikáni" řazeni nebyli, avšak mezinárodní právo uvádělo také menšiny náboženské a rasové. Vztažení zákona na "cikány", tj. rasu6, tak mohlo být právně vyloženo jako porušení ústavy a mezinárodního práva. Dalším důvodem byl nedostatek finančních prostředků potřebných k provedení preventivních opatření, např. vybudování pracovních táborů atd.

Obrana společnosti před “nepřátelským elementem”

Ke znovuotevření debaty a k přípravě osnovy budoucího zákona o potulných cikánech došlo na počátku roku 1927, kdy československý i evropský tisk obletěla senzační zpráva o existenci početné "cikánské tlupy" údajných kanibalů v obci Moldava nad Bodvou, nedaleko od Košic. Protiromské naladění veřejného mínění ministerstvo vnitra využilo k přípravě návrhu zákona "o potulných cikánech a podobných tulácích", který v létě 1927 předložilo Národnímu shromáždění republiky Československé. Tato norma neměla být (přinejmenším formálně) namířena proti "cikánům" jako populaci a kočování nebylo plošně zakázáno, nýbrž podrobeno neustálému policejnímu dohledu. Avšak výklad této právní normy z pera vysoce postaveného úředníka ministerstva vnitra Vratislava Kalouska, který patřil mezi spoluautory zákona, dokládá, že hlavní motivací jeho autorů zůstala zásada obrany moderní, civilizované a národní společnosti před "cizí", konkrétně zaostalou a/nebo nebezpečnou skupinou obyvatel: (...) jde tu o boj proti zastaralému zlu, spočívající v základě v tom, že žije mezi námi element naší kultuře a našemu sociálnímu pořádku cizí, ba z části nepřátelský.7 

Poznámky

1:

Dobový výraz cikán je v textech a dalších materiálech publikovaných na portále holocaust.cz následujícím způsobem:
- v přepisech autentických dobových dokumentů je užíván tak, jak je v dokumentu uveden, a bez uvozovek plně a pouze v dobovém kontextu.
- v autorských textech používáme tento výraz vymezen v uvozovkách (

2:

Lidé k práci "nezpůsobilí", či dobovým slovníkem též "mrzáci", ať již od narození či v důsledku namáhavé fyzické práce v průmyslu, byli odkázáni na tzv. chudinskou péči, jež zůstala v režii měst a obcí, které tak nesli finanční náklady externalit industriálního kapitalismu.

3:

Mezi léty 1874-1885 se čísla deliktů protituláckého zákona pro české země pohybovala v průměru okolo 25 tisíc.

4:

Domovské právo byl právní institut z r. 1849. Domovský list dotyčné/mu zaručoval právo na nerušený pobyt v dané obci a nárok na chudinské (obecní) zaopatření. V platnosti zůstalo až do r. 1949.

5:

Používáním pojmu "cikáni" v uvozovkách odkazuji k dobovému pojmu, který v této době souvisel zejména s praxí policejních a politických úřadů, kteří jej nejčastěji uváděli v kolonkách povolání/zaměstnání, nikoliv jako národnost. Významově tento pojem zahrnoval nejen Romy a Sinty žijící v německy hovořících zemích, ale i živnostníky s nestálým místem bydliště (brusiče, deštníkáře atd.) či světské. Proto namísto nahrazování dobového pojmu za současné etnonymum Romové ponechávám policejní pojem "cikáni" a svůj odstup od jeho významů zvýrazňuji uvozovkami.

6:

Pojem rasy, jehož synonymem bylo plemeno anebo kmen, byl v tehdejší době významově definován vztahem k pojmu národa. Zatímco národ údajně představoval výsledek kulturního, tj. civilizačního, pokroku dané populace (existence společného jazyka, kultury atd.), rasa mezi skupinami lidských jedinců odhalovala biologické souvislosti a společný původ ve smyslu postavení v evolučním vývoji člověka. V tomto smyslu tehdejší českoslovenští antropologové hovořili o českém národu, z hlediska rasových kritérií smíšenému celku. Avšak "cikáni" bývali nejčastěji popisováni jako "kočovný kmen". Zatímco tedy Češi představovali národní kolektiv, který bylo možné vymezit na základě kulturních kritérií, "cikáni" údajně kulturní jednotku netvořili, protože je od ostatního obyvatelstva odlišovaly biologické znaky, a tudíž představovali z hlediska evolučního vývoje člověka údajně zaostalou, primitivní populaci.

7:

Kalousek, Vratislav. Zákon o potulných cikánech I. , 1927, in: Věstník ministerstva vnitra ČSR, sv. 8, s. 217-224.

Viz též

 


Archivní prameny

  • Národní archiv v Praze​
     
  • fond Ministerstvo spravedlnosti (1918-1953)
     
  • fond Ministerstvo vnitra – stará registratura (1918-1944)
     
  • fond Ministerstvo zahraničních věcí – výstřižkový archiv (1916-1944)
  • fond Předsednictvo ministerské rady (1918-1942)
     

Dobová literatura

  • Matiegka, Jindřich. Plemeno a národ. Poměr mezi plemenem a národem zvláště s ohledem na československý stát. (Cyklus přednášek o národnosti. Pořádá Filosofická jednota.). Praha: , 1919.
     
  • Štampach, František. Cikáni v Československé republice. Praha: ČAVU, 1929, s. 52.
     
  • Věstník ministerstva vnitra (1927)
 

Sekundární literatura

  • Himl, Pavel. Zrození vagabunda. Neusedlí lidé v Čechách 17. a 18. století. Praha: Argo, 2007, s. 371.
     
  • Hlavačka, Milan; Pokorný, Jiří; Fejtová, Olga; Cibulka, Pavel; Bek, Pavel. Sociální myšlení a sociální praxe v českých zemích 1781-1939: Ideje, legislativa, instituce. Praha 2015. Praja: Historický ústav AV ČR, v.v.i., 2015, s. 635.
     
  • Holek, Václav. Paměti: společná cesta české a německé sociální demokracie koncem devatenáctého století. Praha: Svoboda, 2011, s. 254.
     
  • Illuzzi, Jennifer. Gypsies in Germany and Italy, 1861-1914. Lives Outside the Law. Hampshire-New York: Palgrave Macmillan UK, 2014.
     
  • Janák, Jan. Rakouský protitulácký zákon z roku 1873 jako pokus o řešení společenských důsledků průmyslové revoluce. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1969, in: Sborník prací Filosofické fakulty brněnské university, sv. 1969, s. 73-101.
     
  • Lhotka, Petr. Pojem „Cikána“ v právních normách od začátku 20. století do roku 1945. Ostrava: Ostravská univerzita, 2009, in: Sborník prací Filozofické fakulty Ostravské univerzity. Prof. PhDr. Nině Pavelčíkové, CSc., k narozeninám (ed. Milan Myška), s. 229-246.
     
  • Nečas, Ctibor. Romové na Moravě a ve Slezsku (1740-1945). Brno: Knižnice Matice moravské, 2005, s. 475.
     
  • Pešek, Jiří; Šaman, David. Chudina vinohradského okresu v letech 1885-1913. Praha: Panorama, 1987, in: Pražský sborník historický, sv. 1987, s. 62-96.
     
  • Rákosník, Jakub. Odvrácená tvář meziválečné prosperity. Nezaměstnanost v Československu v letech 1918-1938. Praha: Karolinum, 2008, s. 461.
     
  • Soukup, Ladislav. Snahy o regulaci tuláckého života Cikánů v prvém desetiletí ČSR. Praha: Karolinum, 2013, in: Acta Universitatis Carolinae - Iuridica, sv. 1, s. 117-132.
     
  • Stoklásková, Zdeňka. Cizincem na Moravě. Zákonodárství a praxe pro cizince na Moravě 1750-1867. Brno: Matice moravská, 2007, s. 328.
     
  • Wadauer, Sigrid. Establishing Distinctions: Unemployment versus Vagrancy in Austria from the Late Nineteenth Century to 1938. Assen: , 2011, in: International Review of Social History, s. 31-70.
Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.