„Potulní cikáni“: Kočování jako rasový znak

Meziválečný československý zákon č. 117/1927 Sb. z. a n. zaváděl do právního řádu a praxe státních úřadů nový pojem: "potulní cikáni"1. Avšak ten byl v samotné právní normě definován velice vágně. Proto se také stal předmětem politické rozepře na půdě Národního shromáždění republiky Československé. Jak z argumentů navrhovatelů zákona v parlamentní debatě, tak i z formulací autorů osnovy této právní normy bylo zřejmé, že klíčovou kategorii pro ně představovalo "cikánství", které v policejní praxi rakousko-uherských i československých státních orgánů prakticky vždy kombinovalo kritérium původu (tím většinou byla rozuměna rasová příslušnost) a způsobu života (kočování). V dobovém jazyce šlo o "cikány a osoby po způsobu cikánském se toulající". V důvodové zprávě doprovázející zákon v parlamentu se sice výslovně uvádělo, že opatření v něm stanovená se nemají týkat "cikánů usedlých", avšak toto kritérium nebylo vtěleno do formulace příslušného paragrafu. Otázka, jakým způsobem by měly státní úřady při uplatňování této právní normy postupovat, byla ponechána jednak interním nařízením ministerstva vnitra a dále hlavně na rozhodnutí jich samotných.

[cetnici_v_cikanskem_tabore.jpg]

Tato pohlednice s názvem "Hlídka v cikánském táboře" byla součástí série "Naše četnictvo" vydané v roce 1925. Kreslený motiv vyobrazuje "cikány" jako kočovníky na okraji společnosti mající blíže k přírodě a volnému způsobu života než k životu v civilizované společnosti.
Zdroj: HORVÁTHOVÁ, Jana: Devleskere čhave. Svedectvom starých pohľadníc. Poprad 2006, s. 110.

Oficiální výklad pojmu "potulní cikáni"

Hned v srpnu roku 1927 vyšel k novému zákonu ve Věstníku ministerstva vnitra dvoudílný komentář určený primárně úřadům, jež měly jednotlivá ustanovení zákona o potulných cikánech provádět. Jeho autorem byl Vratislav Kalousek, vedoucí jednoho z odborů ministerstva vnitra, který se v květnu 1927 podílel na tvorbě osnovy zákona. Tento úředník pojem "potulný cikán" vymezoval pomocí dvou znaků: "rod" (tehdejší synonymum pro rasu) a "způsob života". První znak se mu zdál být jasným, jednoduše rozpoznatelným, a proto podle něj nebylo potřeba uvádět přesnější kritéria. Způsob života dále ohraničil pouze negativně: život cikánů neztrácí charakteru toulavého tím, je-li tráven z části – hlavně v zimě – ve stálém bydlišti.2  Dělítkem mezi "potulným" a "usedlým cikánem" měla být skutečnost trávení života v místě bydliště. Avšak sám tento ministerský úředník na základě toho, že i "usedlí cikáni" bydlí "jen zřídka kdy v řádně postavených domech",3 vyvozoval, že také oni údajně v létě kočují. Na závěr svého výkladu pojmu "potulného cikána" uvedl, že kvůli tomu, že „cikáni“ dosud pokusům o jejich evidenci unikali, bylo by potřeba, aby byl právní pojem "potulných cikánů" vykládán extenzivně, tzn. široce.4 Jinými slovy řečeno, za "potulné cikány" – občany druhé kategorie – mělo být podle slov jednoho z tvůrců zákona označeno co nejvíce Romů žijících v Československu.

Další vhled do dobového uplatňování zákonného pojmu "potulných cikánů" ze strany centrálních státních institucí poskytuje například komentář redakce časopisu Bezpečností služba, který redigoval četnický podplukovník Josef Ježek, pozdější ministr vnitra protektorátní vlády Aloise Eliáše. Na stránkách tohoto časopisu vyšel v dubnu 1931 článek řadového četníka s názvem "Potulní cikáni". Jeden řadový četník v něm argumentoval, že na základě výkladu právní definice „potulných cikánů“ by cikánskou legitimaci měli obdržet kromě ojedinělých případů všichni Romové: každému o cikánech známo, že byť by se i po způsobu života ostatních obyvatel všeobecně přizpůsobovali, přece jen čas od času odejdou ze svých obydlí aspoň na několik dní, aby se potulovali (…). Jinak řečeno, mají potulování v krvi.5 Redakce časopisu, v níž seděli vysoce postavení četníci-důstojníci, k celému textu přidala komentář, v němž tento výklad pojmu „potulných cikánů“ potvrdila. "Že i usedlí cikáni se nezatoulají někdy dosti daleko, nemůže nikdo zaručiti," uvádělo se v komentáři. Kromě toho ujišťovali čtenáře, tedy primárně příslušníky četnického sboru, že jim nejsou kladeny žádné překážky v tom, jakým způsobem budou pojem „potulných cikánů“ vykládat. Právě jen na jednotlivých úřadech a četnících údajně záleželo, "aby co nejvíce členů cikánského kmene [dobové synonymum pro rasu] bylo pod stálou kontrolou" pomocí systému cikánských legitimací. Ve vztahu k Romům tedy četničtí důstojníci nabádali k uplatňování principu viny. Cikánskou legitimaci měli dostat prakticky všichni Romové, kteří teprve poté mohli žádat o vyřazení z evidence.6 

Policejní praxe: "domněle usedlí"

Navzdory tomuto jednoznačnému oficiálnímu výkladu z vysokých četnických a ministerských kruhů, však lokální úřady postupovaly velice odlišně. To dokládají zejména časté stížnosti Ústředního četnického pátracího oddělení či dalších vyšších státních úřadů. Krajinský úřad v Bratislavě v červenci 1931 ve své zprávě podřízeným okresním úřadům na Slovensku uváděl, že jednotlivé policejní orgány vykládají právní pojem „potulných cikánů“ každý po svém. Proto jim Krajinský úřad přikázal, aby do daktyloskopické evidence zařadily i "domnele trvale usadených cigánov", tj. Romy, kteří byli sice údajně považováni za usedlé, ale ze svého "vrodeného pudu" občas opouští bydliště a potulují se hledajíc práci v sousedních obcích a okresech.7 Ve stejném duchu se nesl i oběžník Ústředního četnického pátracího oddělení z října 1935, který uváděl, že většina "domněle usazených cikánů" musí být považována za "potulné cikány" a tím pádem opatřena cikánskými legitimacemi.8 

Zaměňování legální definice za obecné označení "cikáni" dokládá i následující kauza z Moravy. Zemský úřad v Brně podle §10 zákona o potulných cikánech rozhodl o tom, že do obce Sloup ležící v politickém okrese Boskovice bude "potulným cikánům" zakázán vstup. Samotná obec měla na hranice svého katastru umístit informační tabule, které by o tomto rozhodnutí informovaly veřejnost. V srpnu r. 1934 vyšel na stránkách Moravských novin článek s názvem "Teorie a praxe", jehož autor/ka upozorňoval/a na skutečnost, že jedna z informačních tabulek obsahující nápis "Cikánům se vstup do obvodu obce Veselice přísně zapovídá. Přestoupení zákazu se trestá zákonem" se nacházela hned u Božích muk. Toto umístění následně interpretoval/a jako symbol rozporu mezi křesťanskou teorií rovnosti lidí před Bohem reprezentovanou křížem a praxí, kdy je zákaz vstupu přenesen na "celý cikánský národ".9 Článek se záhy dostal na stůl úředníkům ze Zemského úřadu v Brně, kteří místní četnické stanici nařídili, aby celou záležitost nechala vyšetřit. V září 1934 velitel četnické stanice ve Sloupu referoval, že údaje uvedené ve zmíněném článku nejsou pravdivé. Tabulka s nápisem "Cikánům vstup do obce zakázán" se totiž údajně nacházela 2,5 metru od křesťanského kříže.10 Pointa článku, tzn. poukazování na rozpor mezi právním pojmem "potulní cikáni" a na tabulce uvedeným označením "cikáni", zůstala československým četníkům a úředníkům evidentně skryta, a to právě proto, že oba tyto pojmy v praxi státních úřadů splývaly.

"Cikáni" v československé meziválečné antropologii

Na dalším posunu chápání těchto dvou pojmů se během třicátých let 20. století výrazně podepsala četníky vedená daktyloskopická evidence. Právě k ní se policejní orgány již od dvacátých let 20. století upínaly a slibovaly si od ní odhalení nových poznatků o „charakteru cikánů“, které by dále posloužily k formulaci vhodnějších proticikánských opatření. Obrovský soubor informací, jak osobních údajů, tak zejména dat, jež se týkaly tělesného vzezření těch, kteří byli zařazeni do evidence, nakonec československé četníky přivedl k jednoznačnému osvojení pojmu rasy. Ten k vymezení "cikánů" zcela běžně používali antropologové. V meziválečném Československu nabídl antropologickou definici "československých cikánů" sestavenou na základě měření lebky, pigmentace, papilárních linií a dalších tělesných, biologických údajů antropolog František Štampach. Kromě toho tvrdil, že kočovný způsob života představuje původní rasový znak "cikánů". Zatímco "potulné cikány" označoval za rasově čisté, původní a tudíž primitivní, "usedlí cikáni", které situoval na východ Slovenska a Podkarpatskou Rus, se podle něj rasovým míšením více sblížili s tamním většinovým obyvatelstvem. Kočovný způsob života jakožto rasový znak považoval za indikátor stupně evolučního vývoje, na němž se "cikáni" údajně nacházeli. Tehdejší československé Romy tak řadil na škále od původního, primitivního společenství k směrem civilizaci, tj. asimilaci a ustupování biologicky odlišných, rasových prvků.

"Biologie cikánů v ČSR": "Literární soutěž" Masarykova četnického vzdělávacího a podpůrného fondu

Na Štampachovy závěry z roku 1929 navázali českoslovenští četníci ve druhé polovině 30. let. Konkrétně v roce 1936 redakce časopisu Bezpečnostní služba vypsala literární soutěž, do níž se s původním textem na tři vybraná témata mohl přihlásit jakýkoliv příslušník četnického sboru. K tématu s názvem "Biologie cikánů v Československé republice" do redakce dorazil největší počet esejí, z nichž odborná porota, v níž zasedl mimo jiné i antropolog František Štampach, vybrala tři nejlepší. Vítězná esej Oldřicha Pinkase, který působil v Ústředním četnickém pátracím oddělení, v podstatě kopírovala Štampachovu argumentaci, včetně kladného vztahu k rasovému míšení, které mělo vést ke kýžené asimilaci. Tento četník považoval "cikánský kmen" za alespoň potenciálně napravitelný v případě, pokud bude stát na jedné straně systematicky podporovat civilizování "cikánských dětí" ve speciálních školách a na straně druhé tvrdě postupovat vůči dospělým "potulným cikánům".11 

Jiným způsobem argumentoval Ludvík Machala, četník sloužící na Kroměřížsku, který proti jednoznačně expertnímu přístupu kladl přímou policejní zkušenost s "cikány" v terénu. Jeho esej namísto postupného vývoje směrem od primitivního, kočovného způsobu života směrem k civilizaci vycházela z teze o celkové degeneraci "cikánského kmene". Původní, krásné, pravé, rasově čisté "cikány", bylo v meziválečném Československu možné potkat pouze výjimečně. "Českoslovenští cikáni" podle něj zůstali na takovém stupni vývoje, v jakém přišli do českých zemí na konci středověku. Tam, kde Štampach viděl přirozený proces rasového míšení postupující směrem k civilizaci-asimilaci, tj. úplnému biologickému splynutí „cikánů“ s většinovou společností, tento četnický velitel stanice poblíž Olomouce vnímal pouze degeneraci a kvůli údajné vysoké porodnosti "cikánů" také ohrožení moderní československé společnosti. Tímto způsobem ospravedlňoval nezbytnost radikálního státního zásahu, který měl spočívat v přinucení "cikánů" k práci ve "vykázaných hospodářských komplexech" či na přidělené půdě.12 

Ačkoliv jednotlivé lokální policejní orgány interpretovaly legální pojem „potulných cikánů“ různým způsobem, centrální orgány se snažily, aby byli do speciální daktyloskopické evidence zařazeni prakticky všichni "cikáni a osoby po způsobu cikánském se toulající". Četnická instituce, jež byla pověřena správou této evidence, na základě získaných dat potom přinášela obecnější formulace týkající se celé této údajně primitivní a nebezpečné populace jakožto rasy. Použití pojmu "rasa" ovšem umožňovalo vyjádřit navzájem protichůdné postoje a požadavky na změnu dosavadního přístupu československého státu k této populaci. Postoj nejvyšších státních orgánů meziválečného Československa k "cikánům" se od diskuzí z počátku dvacátých let příliš nezměnil. V jejich pohledu bylo nutné „cikány“ roztřídit na základě jejich údajného potenciálu k nápravě, začlenění a asimilaci do moderní československé společnosti. Během třicátých let lze však například z řad četnického sboru, ale i jiných československých státních orgánů, zaznamenat odlišnou argumentaci, která se v některých ohledech výrazně podobala nacistické rasové politice. Jednalo se zejména o pojetí rasového míšení jako degenerace a nutnosti radikálnějších zásahů za účelem obrany společnosti, jež byly vyjadřovány v jazyce medicíny a hygieny (nebezpečí "nákazy", udržování "čistoty" aj.). Mezi československými a později českými protektorátními úředníky a příslušníky policejních sborů nabýval tento názor vrchu na konci třicátých let a to nejen kvůli nátlaku nacistické okupační správy v Protektorátu Čechy a Morava.

Poznámky

1:

Dobový výraz cikán je v v textech a dalších materiálech publikovaných na portále holocaust.cz následujícím způsobem:
- v přepisech autentických dobových dokumentů je užíván tak, jak je v dokumentu uveden, a bez uvozovek plně a pouze v dobovém kontextu.
- v autorských textech používáme tento výraz vymezen v uvozovkách ("cikán") také pouze tam, kde je zasazen do dobového kontextu.
V obou případech vyjadřují autoři i redakce portálu od tohoto označení svůj odstup a odmítají jeho používání v současnosti.

2:

Kalousek, Vratislav. Zákon o potulných cikánech I. , 1927, in: Věstník ministerstva vnitra ČSR, sv. 8, s. 217-224.

3:

TÝŽ: Zákon o potulných cikánech I., in: Věstník ministerstva vnitra ČSR, č. 8 (1927), s. 217-224, zde s. 219.

4:

TÝŽ: Zákon o potulných cikánech II., s. 253.

5:

Potulní cikáni, 1. 4. 1931, Bezpečnostní služba, s. 105-107.

6:

Tamtéž.

7:

Štátný archív v Trenčíně, fond Okresný úrad v Novém Městě nad Váhem, inv. č. 372, k. 327, výnos Krajinského úřadu v Bratislavě ze dne 16. července 1931.

8:

Národní archiv, fond Ministerstvo vnitra- stará registratura, sig. 5/98/3, k. 2431, směrnice Ústředního četnického pátracího oddělení ze dne 29. října 1935.

9:

Moravský zemský archiv, fond Zemský úřad Brno, II. manipulace, inv. č. 1919, k. 7026, výstřižek z Moravských novin (25. 8. 1934).

10:

Tamtéž, hlášení četnické stanice ve Sloupě ze dne 17. září 1934.

11:

PINKAS, Oldřich: Biologie cikánů, in: Bezpečnostní služba, 1. 4. 1937, s. 103-108 a Bezpečnostní služba, 1. 5. 1937, s. 130-135.

12:

MACHALA, Ludvík: Biologie cikánů, in: Bezpečnostní služba, 1. 10. 1937, s. 302-305, Bezpečnostní služba, 1. 2. 1938, s. 57-60, a Bezpečnostní služba, 1. 3. 1938, s. 68-76.

Viz též

 


Archivní prameny

  • Národní archiv v Praze
 
  • fond Ministerstvo spravedlnosti (1918-1953)
     
  • fond Ministerstvo vnitra – stará registratura (1918-1944)
     
  • fond Předsednictvo ministerské rady (1918-1942)
  • Moravský zemský archiv v Brně
 
  • fond zemský úřad Brno (1918-1945)
     
  • Štátný archív v Trenčíně
 
  • fond Okresný úrad v Novém Městě nad Váhem (1923-1945)
 

Dobová literatura

  • Bezpečnostní služba (1931-1939)
     
  • Štampach, František. Cikáni v Československé republice. Praha: ČAVU, 1929, s. 52.
     
  • Věstník ministerstva vnitra (1927)
 

Sekundární literatura

  • Becker, Peter. Irresistible Otherness? Criminological Discourse, Police Practices, and Criminal Identity in 19th Century Germany. , 2003, in: Meeting the other. Studies in comparative history, sv. 2, s. 27-38.
     
  • Fafejta, Martin. „Cikáni“ – rasa, nebo způsob života?. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2007, in: Sociální studia, sv. 4, s. 93-111.
     
  • Herza, Filip. Anthropologists and Their Monsters. Ethnicity, Body, and Ab/Normality in Early Czech Anthropology. , 2016, in: East Central Europe, sv. 1-2.
     
  • Horváthová, Jana. Dílčí příspěvek k zamyšlení nad povahou a působením zákona č. 117/1927 Sbzn. o potulných cikánech ze zorného úhlu současných znalostí v oblasti romistiky a sociální práce,. Brno: , 2003, in: Milý Bore (edd. T. Dvořák - R. Vlček - L. Vykoupil)., s. 311-319.
     
  • Liang, Oliver. The Biology of Morality. Criminal Biology in Bavaria, 1924-1933. Washington: , 2006, in: Criminals and Their Scientists. The History of Criminology in International Perspective (edd. P. Becker – R. F. Wetzell), s. 425-445.
     
  • Nečas, Ctibor. Romové na Moravě a ve Slezsku (1740-1945). Brno: Knižnice Matice moravské, 2005, s. 475.
     
  • Pasquino, Pascal. Criminology: the birth of a special knowledge. Chicago: , 1991, in: The Foucault effect. Studies in governmentality, s. 235-250.
     
  • Soukup, Ladislav. Snahy o regulaci tuláckého života Cikánů v prvém desetiletí ČSR. Praha: Karolinum, 2013, in: Acta Universitatis Carolinae - Iuridica, sv. 1, s. 117-132.
Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.