Policejní evidence „cikánů“

Vznik kriminologie

Na konci 19. století se v Evropě na pomezí hned několika vědních disciplín – trestního práva, antropologie a vězeňské psychiatrie – a zároveň policejní praxe pomalu začíná formovat nové expertní pole: kriminologie či kriminalistika.1 Její zrod v této době souvisel mimo jiné s vytvářením statistik zločinnosti. Na základě jejich specifické interpretace postavili kriminologové, tj. trestní právníci, policejní úředníci a příslušníci policejních sborů, soudci, vězeňští psychologové, antropologové apod., do středu svého zájmu zločince-recidivistu oproti zločinci-prvopachateli. Motivace zločince-recidivisty, dobově česky tzv. zločinec z povolání, německy pak Berufsvebrecher, nebyla podle kriminologů vysvětlitelná konceptem svobodné vůle a morálky. Jeho nebezpečnost spočívala v tom, že soudem vynesený rozsudek vůči němu nedosáhl kýženého odstrašujícího efektu. Zločinec z povolání údajně představoval takového lidského jedince, který nebyl schopen dostát vysokým nárokům, jež na něj kladla vyspělá civilizace. Příčinou páchání kriminality měl být jeho abnormální, nezdravý či přímo patologický charakter. Zakladatel tzv. kriminální antropologie, Césare Lombroso, zločince přirovnával k "primitivním národům", dětem či ženám, tj. těm skupinám obyvatel, které byly v tomto období považovány za zaostalé, méněcenné anebo degenerované (ve smyslu evolučního vývoje lidské civilizace) a tudíž neplnoprávné. Zločinec z povolání údajně představoval specifický lidský (biologický) druh či přímo "sociální i morální odpad" moderní evropské civilizace.2

Cílem kriminologie měla být identifikace zločinců z povolání. Trestání těchto jedinců se mělo řídit principem obrany společnosti založeným na stanovení nebezpečnosti, jež údajně představovali pro zdravou, moderní, civilizovanou společnost. Prvopachatelé měli být podle kriminologů odsuzováni ke kratším než dosud platným trestům či alternativním formám. Zločinci z povolání si však měli své zpřísněné tresty odpykávat ve vězeních pod lékařským dozorem, který měl podávat zprávy o jejich eventuální napravitelnosti. Ideální představa kriminologů však šla ještě o krok dále. Důraz na prevenci v boji proti zločincům v nich živil touhu po tom, aby byli schopni zločince z povolání rozpoznat ještě předtím než vůbec spáchají nějaký trestný čin. Kriminologové se zabývali zločinnými vlohami a jejich příčiny spojovali nejčastěji s dědičností, ale i s dalšími faktory jako bylo sociální prostředí nebo způsob života.

Měření těla a otisky prstů

Souvislost mezi vývojem policejních technik identifikace zločinců-jednotlivců a kriminologickým myšlením přelomu 19. a 20. století spočívala v přesvědčení, že zločincovu identitu je možné zjistit pouze správným, odborným čtením, tj. měřením jeho těla. Obě tehdy vyvinuté techniky – bertilonáž a daktyloskopie – se od sebe lišily v tom, z jaké části těla zločincovu identitu vyvozovaly. Bertilonáž blízká dobové antropologii, jejímž předmětem bylo měření ne-evropských, údajně primitivních populací, spočívala v takovém měření jednotlivých částí zločincova těla (nohy, ruce, hlava atd.), kdy je vyškolený policista zachytil ve standardizované pozici. Vznik daktyloskopie zase souvisel s výkonem koloniální nadvlády v britské Indii, kde účelem otisků prstů bylo rozpoznat jednotlivce mezi obyvatelstvem, které se (evropským) koloniálním úředníkům jevilo jako jednolitá masa zaostalých domorodců. Výsledky měření obou těchto technik bylo možné třídit, klasifikovat do různých skupin a na jejich základě identifikovat dotyčného jako recidivistu nebo prvopachatele. Zatímco bertilonáž kladla vysoké nároky na vzdělání policistů a byla poměrně časově náročná, daktyloskopie splňovala kritéria moderního státního aparátu. Byla v porovnání s bertilonáží jednoduší na obsluhu, protože ji bylo možné provádět i v terénu a netrvala dlouho. Z toho důvodu na počátku 20. století v policejní praxi postupně převládla a po první světové válce se stala mezinárodně standardizovaným nástrojem identifikace zločinců.

Cíle speciálních evidencí "cikánů"

První daktyloskopickou evidenci zločinců v českých zemích vytvořil v roce 1907 z vlastní iniciativy Josef Povondra, četnický velitel na Královských Vinohradech v Praze. Tuto sbírku po vzniku Československa převzalo Poznávací oddělení Policejního ředitelství v Praze, jehož velitelem se Povondra stal. Součástí této evidence od samého počátku byla také sbírka daktyloskopických karet "cikánů"3
, kteří zde byli vymezeni ve smyslu dobové definice rozšířené v německy hovořících zemích, tj. "cikáni a osoby po způsobu cikánském se toulající". Povondra byl rovněž spoluautorem jedné z prvních česky psaných policejních příruček, ve které „cikánům“ věnoval speciální kapitolu. Daktyloskopická evidence "veškerých cikánů" měla podle něj tvořit základní nástroj k "potírání cikánského zla".4 Tento názor byl mezi příslušníky československých policejních sborů, zejména četníky, stejně jako úředníky ministerstva vnitra, běžný, a proto v roce 1922 v rámci zmíněného Poznávacího oddělení vznikla tzv. prozatímní evidence cikánského obyvatelstva.

Úsilí vytvořit celkovou evidenci "cikánů", která by na rozdíl od výsledků sčítání lidu nesloužila pouze ke statistické analýze, nýbrž kterou by mohly státní orgány využívat v boji proti "cikánskému zlu", mělo v roce 1925 vést k vytvoření soupisu všech "cikánů" žijících na území Československa. Údaje, které měly policejní orgány do soupisu "cikánů" zapsat, stanovil právě Povondra. Vedle běžných osobních údajů, tj. jména, příjmení, data narození a zaměstnání, se jednalo o informace týkající se fyzického vzezření, resp. popisu buď celého těla nebo jeho vybraných částí. Kromě otisků prstů šlo o popis osoby a zvláštních tělesných znamení. Důraz kladený na tyto tělesné údaje pramenil z všudypřítomného zoufání jednotlivých státních úřadů nad tím, že všichni "cikáni" vypadají stejně a je těžké mezi nimi identifikovat konkrétní jednotlivce. Daktyloskopie, resp. otisky prstů, tak měla československým úřadům sloužit obdobným způsobem jako britským úředníkům v Indii. Společně s dalšími údaji měla představovat objektivní (biologické) kritérium pro určení individuální identity, kterou bylo potřeba z "cikánských" těl "přečíst".

Na základě tohoto soupisu lokální orgány československého státu zaznamenaly údaje o celkem 64 938 "cikánů", tj. Romů, Sintů a "po cikánsku žijících tuláků".5 Přestože výsledky soupisu nebyly nikdy převedeny do tištěné publikace, významně posílily uvažování o „cikánech“ jako o jednotné populaci definované pouze pomocí tělesných, biologických prvků, kterou bylo z důvodu její údajné nebezpečnosti nezbytné podrobit výjimečnému policejnímu dohledu. Skutečnost, že daktyloskopická evidence "cikánů" vytvořená o tři roky později na základě zákona č. 117/1927 Sb . o potulných cikánech, byla v rámci nové, specializované četnické instituce (Ústřední četnické pátrací oddělení) vedena vedle sbírek skupin zločinců z povolání, odhaluje, jakým způsobem státní orgány o "cikánech" přemýšlely. Ti v jejich očích ztělesňovali obecnou figuru zločince z povolání jakožto degenerovaného jedince, který svým údajným primitivním způsobem života ohrožoval samé základy moderní společnosti. Daktyloskopickou evidenci z roku 1928 sestávající ze systému cikánských legitimací, kočovných listů a daktyloskopických karet je tedy možné považovat za specifické uplatnění kriminologického principu obrany společnosti a nástroj prevence československého státu. "Cikánství", ať již v podobě kočovného způsobu života či "kmenové příslušnosti", de facto představovalo zločinnou vlohu, patologii, kterou bylo potřeba přivést pod neustálý dohled československých policejních orgánů.

Poznámky

1:

Ačkoliv v současné době označuje kriminalistika metody, postupy, prostředky a operace vedoucí k vyšetřování trestné činnosti, zatímco kriminologie je expertní disciplínou zabývající se vysvětlováním kriminality, v době první poloviny 20. století měly oba pojmy prakticky identický význam.

2:

V Československu např. CHOTEK, Karel: Rasa a kultura. In: Rovnocennost evropských plemen a cesty k jejich ušlechťování. Praha 1934, s. 130.

3:

Dobový výraz cikán je v textech a dalších materiálech publikovaných na portále holocaust.cz následujícím způsobem:
- v přepisech autentických dobových dokumentů je užíván tak, jak je v dokumentu uveden, a bez uvozovek plně a pouze v dobovém kontextu.
- v autorských textech používáme tento výraz vymezen v uvozovkách ("cikán") také pouze tam, kde je zasazen do dobového kontextu.
V obou případech vyjadřují autoři i redakce portálu od tohoto označení svůj odstup a odmítají jeho používání v současnosti.

4:

PINKAS, Oldřich – POVONDRA, Josef: Pokyny pro službu pátrací a daktyloskopickou bezpečnostních orgánů. Kroměříž 1922, s. 78.

5:

SOUKUP, Ladislav: Snahy o regulaci tuláckého života Cikánů v prvém desetiletí ČSR, in: Acta Universitatis Carolinae - Iuridica, č. 1 (2013), s. 124.

Viz též

 


Archivní prameny

  • Národní archiv v Praze
 
  • fond Ministerstvo spravedlnosti (1918-1953)
     
  • fond Ministerstvo vnitra – stará registratura (1918-1944)
 

Dobová literatura

  • Lambroso, Césare. Nejnovější objevy a aplikace psychiatrie a kriminalistické antropologie. Praha: , 2017.
     
  • Pinkas, Oldřich; Povondra, Josef. Pokyny pro službu pátrací a daktyloskopickou bezpečnostních orgánů. Kroměříž: , 1922.
 

Sekundární literatura

  • Becker, Peter. Irresistible Otherness? Criminological Discourse, Police Practices, and Criminal Identity in 19th Century Germany. , 2003, in: Meeting the other. Studies in comparative history, sv. 2, s. 27-38.
     
  • Cole, Simon A. Suspect Identities. A History of Fingerprinting and Criminal Identification. Londýn: , 2002.
     
  • Deflem, Mathieu. Policing World Society. Historical Foundations of International Police Cooperation. Oxford: , 2002.
     
  • Gibson, Mary. Born to crime. Cesare Lombroso and the origins of biological criminology. Westport: , 2002.
     
  • Herza, Filip. Anthropologists and Their Monsters. Ethnicity, Body, and Ab/Normality in Early Czech Anthropology. , 2016, in: East Central Europe, sv. 1-2.
     
  • Illuzzi, Jennifer. Gypsies in Germany and Italy, 1861-1914. Lives Outside the Law. Hampshire-New York: Palgrave Macmillan UK, 2014.
     
  • Kaluszynski, Martine. Republican Identity: Bertillonage as Government Technique. Oxford: , 2001, in: Documenting Individual Identity. The Development of State Practices in the Modern World, s. 123-138.
     
  • Nečas, Ctibor. Romové na Moravě a ve Slezsku (1740-1945). Brno: Knižnice Matice moravské, 2005, s. 475.
     
  • Pasquino, Pascal. Criminology: the birth of a special knowledge. Chicago: , 1991, in: The Foucault effect. Studies in governmentality, s. 235-250.
     
  • Soukup, Ladislav. Snahy o regulaci tuláckého života Cikánů v prvém desetiletí ČSR. Praha: Karolinum, 2013, in: Acta Universitatis Carolinae - Iuridica, sv. 1, s. 117-132.
     
  • Thomas, Ronald R. The Fingerprint of the Foreigner: Colonizing the Criminal Body in 1890s Detective Fiction and Criminal Anthropology. , 1994, in: English Literary History, sv. 3, s. 655-683.
     
  • Wetzell, Richard F. Inventing the Criminal. A History of German Criminology (1880-1945). Chapel Hill: , 2000.
Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.