Leo Eitinger

Judita Matyášová

Osud Lea Eitingera je v Čechách téměř neznámý, v zahraničí je však považován za významného lékaře a aktivistu v oblasti lidských práv. Eitinger se od roku 1939 zapojil do pomoci českým židovským dětem. Podílel se na aktivitách norské humanitární organizace Nansenhjelpen, později pracoval jako táborový lékař v Osvětimi. Profesor v oboru psychiatrie na univerzitě v Oslu, autor řady uznávaných publikací na téma válečné trauma, stále čeká na to, až ho objevíme.

Leo Eitinger. (Foto: archiv Okrášlovaciho spolku pro Lomnici a okolí)

Eitinger se narodil v roce 1912 v Lomnici na Tišnovsku. Jeho rodina žila pevně semknutá s tamní židovskou komunitou. První roky dětství Leo strávil v Lomnici, později rodina přesídlila do Pohořelic. V patnácti letech se vypravil do Brna. První práci si sehnal již na židovském gymnáziu. Dával kondice spolužákům a doufal, že se mu podaří obstát a vydá se akademickou cestou. Nejdříve se zapsal na Masarykově univerzitě na obor dějiny filozofie a germanistika. Zklamání z výuky ho však donutilo k tomu, aby přestoupil. Doufal, že na vysoké škole zažije podobné diskuse jako znal z židovského gymnázia. Záhy však zjistil, že na místo diskusí ho čeká jen memorování a tak v roce 1932 přešel na medicínu a rozhodl se, že svůj život zasvětí pomoci druhým. O pět let později promoval, ale lékařská kariéra se zdála nereálná. Židovští lékaři postupně ztráceli možnost pracovat v oboru. Eitinger v roce 1938 narukoval, a účastnil se bojů na slovensko-maďarské hranici. Po návratu do Brna se zapojil do aktivit, které napomáhaly židovským uprchlíkům dostat se ze země. Podařilo se mu navázat spojení s norskou organizací, Nansenhjelp, která působila ve střední Evropě. Jejím hlavním cílem bylo umožnit lidem v ohrožení vycestování do Norska. V srpnu a v říjnu vycestovaly z Čech dvě skupiny dětí, Eitinger s druhou skupinou, celkem se jednalo o 37 dětí.

Cesta z vlasti však pro něj rozhodně neznamenala přerušení vazeb. Udržoval na dálku styky s českou židovskou komunitou a snažil se pomoci alespoň svými kontakty, které v Norsku měl. Sháněl si také práci jako lékař, zajímala ho především psychiatrie. Najít místo však nebylo snadné, Židé v Norsku už také pociťovali útlak, který přinesla nacistická hrozba. Situace se rapidně zhoršila v dubnu 1940, kdy bylo Norsko obsazeno. Děti, které Eitinger přivezl, se ocitly v pasti. Sedmnáct dětí se ze Severu vrátilo, vyžádali si je rodiče v naději, že jim v Čechách bude lépe. Naneštěstí tomu tak nebylo, všechny skončily v koncentračních táborech…

Eitingerovi se podařilo získat místo na psychiatrické klinice v severním Norsku, v Bodø. Vzhledem k dramatické situaci v této oblasti se však nedalo do tohoto města jet, bylo celé vybombardováno. Mladý lékař proto vyčkával na vhodnou chvíli, spolu s přáteli z Čech, na horské chatě. Koncem roku 1941 už museli nahlásit svou příslušnost k židovské komunitě. Razítko do pasu a byli označeni. Později byli umístěni do vězení v městečku Molde, za několik týdnů poté museli odjet do koncentračního tábora ve Falstadu. Nejhorší čas měl teprve přijít, když byli posláni v listopadu 1942 s transportem norských Židů do Osvětimi. Docentka Miluše Juříčková, která přeložila Eitingerův životopis, líčí jeden z významných momentů jeho životního příběhu: Několikrát ve své autobiografii říká, že pokud by si před válkou vybral filozofii byla by to špatná volba pro přežití. Medicína mu přirostla k srdci a on věděl, že je jeho posláním pomáhat druhým. Z pozice táborového lékaře v Osvětimi se pokoušel prodlužovat pobyt některým pacientům v nemocnici, aby se nemuseli vrátit zpátky do lágru. Mezi mnoha pacienty mu utkvěla v paměti jedna situace. Mladý rumunský vězeň měl před vážnou operací, jenže chyběla narkóza. Eitinger mu slíbil, že ho bude celou dobu držet za ruku, dokud se neprobudí a skutečně svůj slib dodržel. Ten pacient se jmenoval Elie Wiesel.

Spisovatel a laureát Nobelovy ceny za mír, Elie Wiesel, si na neznámého lékaře také velmi dobře pamatoval. Vzpomíná na něj ve svém životopise Všechny řeky jdou do moře, moře se však nenaplní: O léta a léta později ke mně na univerzitě v Oslu, kam jsem přijel přednášet, přistupuje jakýsi důstojný a elegantní muž: 'Myslím, že jsme byli ve stejném táboře'. Rázem zapomínám, kde jsem. Sál zahalí stín. Jsme sami: profesor Leo Šua Eitinger, světově proslulý psychiatr a já. Dlouhou chvíli na sebe hledíme. Pak, ve stejném okamžiku, se jeden na druhého usmějeme. Od té doby pokaždé, když se sejdeme, se nám na tvářích objeví stejný úsměv, jako by měl potvrdit naše spojenectví. Během slavnostní večeře po předání mé Nobelovy ceny bude jedním z řečníků. Promluví prostě jakožto přeživší. Toto je další moment, který nás spojuje: svůj život zasvětil obraně zachráněných. A já, zatímco hovoří, nás oba znovu vidím tam, mezi přízraky.

Konec války prožil Eitinger v Buchenwaldu. Ze skupiny 762 deportovaných Židů z Norska byl mezi šťastnějšími. Zachránil se a s ním 22 Židů, kteří v roce 1941 opustili Norsko. Jeho první kroky vedly do Brna, chtěl zjistit, co se stalo s rodiči, sourozenci. Když se dozvěděl, že většina jeho blízkých zahynula v lágrech, vrátil se do Norska a navázal na započatou práci v oboru psychiatrie. Rozhodl se, že bude zkoumat následky traumat, prožitých ve válce. Věděl, že poválečné utrpení může trvat roky a že si ho přeživší ponesou navždy v paměti. Eitingerovým největším úspěchem byly jeho detailní studie Norští a izraelští přeživší z koncentračních táborů (1964) a Mortalita a morbidita v důsledku nadměrného stresu (1973). Jeho práci se dostalo uznání v podobě mnoha cen a poct. V roce 1956 se stal docentem, o deset let později profesorem psychiatrie a vedoucím Psychiatrické kliniky na Univerzitě v Oslo. Založil psychiatrický obor viktimologie, jehož hlavním cílem je zkoumání důsledků agrese na oběť. Z rukou norského krále přijal titul komtur Norského královského řádu sv. Olava.

Eitingerova životní pouť se uzavřela v roce 1996, jeho odkaz však žije dál. Od roku 1984 totiž uděluje univerzita v Oslu, Cenu Lisl a Lea Eitingerových těm, kteří jsou aktivní v oblasti lidských práv nebo v oboru, kterým se rodák z Lomnice proslavil.

Autorka je publicistka a badatelka Vojenského historického ústavu

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.