Židé v první Československé republice

Kateřina Čapková

Československý stát byl v říjnu 1918 založen jako stát Čechů a Slováků, kteří měli podle ústavy tvořit společný československý národ. Československá ústava, která byla přijata 29. února 1920, zaručovala všechna občanská a politická práva všem občanům Československé republiky:

  • HLAVA ŠESTÁ: Ochrana menšin národních, náboženských a rasových - § 128

  • (1) Všichni státní občané republiky Československé jsou si před zákonem plně rovni a požívají stejných práv občanských a politických nehledíc k tomu, jaké jsou rasy, jazyka nebo náboženství
  • (2) Rozdíl v náboženství, víře, vyznání a jazyku není žádnému státnímu občanu republiky Československé v mezích všeobecných zákonů na závadu, zejména pokud jde o přístup do veřejné služby, k úřadům a hodnostem, aneb pokud jde o vykonávání jakékoli živnosti nebo povolání.
  • (3) Státní občané republiky Československé mohou v mezích všeobecných zákonů volně užívati jakéhokoli jazyka ve stycích soukromých a obchodních, ve věcech týkajících se náboženství, v tisku a jakýchkoli publikacích nebo ve veřejných shromážděních lidu.

Češi a Slováci měli nicméně výhodu, že čeština a slovenština se staly státními jazyky. Specifická práva občanů Československé republiky, kteří mluvili jinými jazyky a cítili se členy jiných národnostních skupin, byly určeny zvláštními menšinovými právy. Ty můžeme teoreticky rozdělit na dvě skupiny. Existovala práva národnostních menšin – Němců, Poláků, Maďarů, Rusínů a jiných – na menšinovou politiku. Mohli proto utvářet svoje politické strany, které se mohly ucházet o zastoupení ve státní správě na všech úrovních a hájit tak práva své menšiny na obecní, krajské i parlamentní úrovni. Politici z národnostních menšin se také mohli stát a ve výjimečných případech se i stali členy vlády (např. Franz Spina z německé agrární strany Bund der Landwirte zastával ministerský post ve vládách v letech 1926-1938).

Druhým okruhem práv byla práva jazyková. Ty určoval jazykový zákon, § 129 československé ústavy:

  • Zákon ze dne 29. února 1920 podle § 129 ústavní listiny, jímž se stanoví zásady jazykového práva v republice Československé.

  • § 1. Jazyk československý jest státním, oficielním jazykem republiky.
  • § 2. O národních a jazykových menšinách (hlava 1. smlouvy St. Germainské) platí tato ustanovení: Soudy, úřady a orgány republiky, jichž působnost vztahuje se na okres soudní, v němž podle posledního soupisu lidu obývá alespoň 20 procent státních občanů téhož, však jiného jazyka než československého, jsou ve všech věcech, jichž vyřízení náleží jim na základě toho, že působnost jich vztahuje se na tento okres, povinny přijímati od příslušníků jazyka této menšiny podání v témž jazyku a vydati vyřízení těchto podání nejen v jazyku československém, nýbrž i v jazyku podání.
  • § 5. Vyučování ve všech školách, zřízených pro příslušníky národních menšin, děje se jejich jazykem, rovněž kulturní instituce pro ně zřízené spravují se tímto jazykem.

Tam, kde při posledním sčítání lidu tvořili lidé mluvící stejným, ale jiným než československým jazykem nejméně 20 % obyvatelstva, bylo umožněno používat ve styku se státními úřady jejich jazyk – tedy kupříkladu na místních úřadech či magistrátech, na poště nebo na nádraží. Také mohly být v těchto oblastech zakládány školy s hlavním vyučovacím jazykem této jazykové menšiny placené státem.

Specifikem židovské menšiny bylo, že mohla být na jedné straně považována za menšinu náboženskou, na druhé straně také za národnostní menšinu a to přesto, že je nepojil žádný společný jazyk. Židé na Podkarpatské Rusi a východním Slovensku sice většinově hovořili jazykem jidiš, mnozí Židé z českých zemí, kteří se považovali za židovské nacionalisty a byli aktivními členy sionistických hnutí, často jidiš neznali.

Při prvním a druhém sčítání lidu v meziválečném Československu, tedy v roce 1921 a 1930, měli obyvatelé Československa udat svoji národnost na základě mateřského jazyka. Židům bylo dovoleno se přihlásit k židovské národnosti, i když neuměli jidiš, nebo hebrejsky. Jednotliví Židé se tedy mohli hlásit k židovství buď na základě svého náboženství a přitom se přiznat k české, slovenské nebo některé menšinové národnosti, nebo se přihlásili jak k židovskému (nebo izraelskému) náboženství, tak k židovské národnosti. Mnohdy jim přitom bylo, tak jako mnohým křesťanským občanům, zatěžko rozhodnout se jen pro jednu národnost. Ať už se však Židé hlásili k jakékoliv národnosti, byli vždy loajálními a věrnými občany československé republiky. Velice k tomu přispěla osoba prvorepublikového prezidenta T.G. Masaryka, který byl považován za garanta demokracie Československa a který byl Židům blízký i tím, že se s velkým osobním rizikem ohradil proti mýtu rituální vraždy během Hilsnerovy aféry v roce 18991.

Židé tedy byli uznáni za první republiky za národnostní menšinu a mohli tudíž založit svoji politickou Židovskou stranu, jejíž členové se stali již od dvacátých let zástupci v mnohých obecních zastupitelstvech a od roku 1929 měla tato strana i dva zástupce v československém parlamentu. V parlamentu se nicméně tito poslanci za Židovskou stranu setkávali s dalšími poslanci z židovských rodin, kteří kandidovali za jiné strany – především za českou a německou sociální demokracii a kteří se národnostně cítili Čechy či Němci.

Židé oproti ostatním národnostním skupinám netvořili jazykovou menšinu (v žádné oblasti Československa neměli 20 %), a tudíž neměli nárok na státem dotované židovské školství. I tak vznikly ojediněle židovské školy, které ale byly plně placené z příspěvků rodičů a místní židovské obce. Naprostá většina Židů v českých zemích navštěvovala základní, střední a vysoké školy spolu se svými křesťanskými sousedy.

Židé v českých zemích byli velice dobře integrováni do okolní společnosti. Jazykově upřednostňovali Židé jazyk většiny v místě jejich bydliště. Především v jižních, východních a středních Čechách se tak Židé přirozeně začlenili mezi česky mluvící obyvatelstvo. V některých oblastech na Moravě a v pohraničí, kde převládalo německy mluvící obyvatelstvo, se zase Židé přikláněli k němčině jako komunikačnímu jazyku. Specifická situace byla v Praze, kde výrazná většina Židů za první republiky upřednostňovala v denním styku češtinu, přesto tvořili německy mluvící Židé zhruba polovinu německé menšiny v Praze a výrazně tak ovlivnili její liberální orientaci.

Národnostně byla situace o to komplikovanější, že někteří Židé, kteří mluvili německy nebo česky, se hlásili k židovské národnosti a sdružovali se kupříkladu v sionistických spolcích1. Nebyly však výjimkou ani případy, kdy byli lidé členy spolků s různou národnostní orientací, nebo že svoji preferenci národnosti v průběhu svého života měnili. Tím se Židé nicméně nelišili od ostatních občanů, jejichž část měla také často problém s volbou pouze jedné národnosti, nebo u kterých též docházelo ke změnám.

Z náboženského hlediska byli Židé v prvorepublikovém Československu ve své většině spíše formálními členy náboženské obce. O velice dobrých vztazích svědčí i vysoké procento sňatků židovského partnera s křesťanským. V Čechách tvořily takové sňatky necelé 44% všech sňatků, kde alespoň jeden partner byl z židovské rodiny, na Moravě to bylo 30%. Oproti tomu na Slovensku jen 9% a na Podkarpatské Rusi něco málo přes 1%. Tato čísla jasně ukazují, že náboženská příslušnost hrála na Slovensku a Podkarpatské Rusi mezi Židy i křesťany mnohem důležitější roli než v českých zemích.

Základní podmínkou pochopení spletitosti národních i náboženských identit Židů v meziválečném Československu je nutné si uvědomit rozmanitost a nejednotnost židovské menšiny, kterou musíme respektovat, tak jako nám přijde přirozené, že v rámci většinové společnosti jsou lidé různých názorů, lidé s různým náboženským cítěním a s různými zvyky.

Klíčová slova

jidiš

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.