Židé a židovské organizace pod hákovým křížem

Již od prvních dnů nacistického panství byly židovské náboženské obce a další židovské organizace postaveny před zcela novou situaci. Musely organizovat sociální péči pro své stále chudší členy, poskytovat jim poradenství a pomoc a podporovat vystěhování. Již v roce 1933 se podařilo překlenout ideologické rozdíly mezi nejvýznamnějšími židovskými organizacemi - především mezi organizacemi německých asimilantů a sionistů - a zřídit novou zastřešující organizaci: Reichsvertretung der deutschen Juden (Říšské zastoupení německých Židů). V jejím čele stál uznávaný liberální rabín Leo Baeck.

Zatímco do roku 1933 se relativní i absolutní počet Židů v Německu snižoval především kvůli narůstajícímu stárnutí a snižující se porodnosti, od převzetí moci nacisty měla hlavní podíl na snižování počtu Židů v Německu emigrace. Mezi lety 1933 a 1939 se počet Židů v Německu snížil o plných 289 tisíc osob, tedy více než polovinu veškerého židovského obyvatelstva z roku 1933. Lze odhadovat, že z Německa v těchto letech emigrovalo zhruba 250 tisíc Židů.

Rozsah emigrace v jednotlivých letech se lišil podle různých stádií pronásledování, ale též možnosti přijetí a založení nové existence v cílových zemích. V roce 1933 pod vlivem nacistického převzetí moci opustilo Německo plných 40 tisíc Židů, většinou mladých a svobodných, nebo politicky angažovaných. V dalších letech s jistou stabilizací klesl i počet emigrantů a zvýšil se výrazně až v letech 1938 a 1939, kdy padly veškeré iluze německých Židů o možnosti najít jistý modus vivendi s nacistickým režimem. Od začátku války v září 1939 možnosti emigrace rapidně klesaly a bylo stále obtížnější nalézt pro emigranty cílové země ochotné je přijmout.

Počet židovských emigrantů z Německa (bez Rakouska)

rok

počet

1933

27 000

1934

23 000

1935

21 000

1936

25 000

1937

23 000

1938

40 000

1939

78 000

1940

15 000

1941

8000

celkem

270 000

(Zdroj: , s. 227.)

Z jednotlivých zemí nejvíce uprchlíků směřovalo do Palestiny (dohromady více než 50 tisíc) a do evropských zemí. Spojené státy americké imigraci německých Židů různými administrativními nařízeními ztěžovaly a ve 30. letech tak nebyla naplňována ani kvóta USA pro počet imigrantů z Německa. Teprve v letech 1938 a 1939 umožnily USA vstup většímu množství uprchlíků.

Pro emigranty bylo stále obtížnější nalézt cílové země. Známý je případ lodi St. Louis, na jejíž palubě se v květnu 1939 vydalo více než 900 uprchlíků z Německa na Kubu. Než stačili na Kubu doplout, byla jejich vstupní povolení ze strany kubánských úřadů zrušena. I přes diplomatické snahy nebyl uprchlíkům povolen vstup ani na Kubu, ani do USA a St. Louis se musela vydat na zpáteční cestu do Evropy. Nakonec se podařilo přesvědčit Velkou Británii, Nizozemí, Belgii a Francii, aby pasažéry lodi St. Louis přijaly. Část z nich však byla později konečným řešením židovské otázky dostižena po okupaci některé z těchto zemí. Na fotografii je St. Louis kotvící v havanském přístavu. (Foto: Herbert Karliner, courtesy of USHMM Photo Archives)

Židovské organizace emigraci podporovaly a snažily o co nejlepší přípravu emigrantů pro život v nové zemi, pořádaly jazykové a přeškolovací kursy. Řada mladých lidí prošla např. tzv. hachšarou - zemědělským školením na venkově pořádaným sionisty před předpokládanou emigrací do Palestiny. Zároveň vedení židovské komunity usilovalo o spořádaný průběh vystěhovalectví a snažilo se zabránit šíření paniky a vystěhování bez patřičné přípravy.

Nacistické úřady sice vystěhování Židů podporovaly, neboť odpovídalo jejich cíli zbavit Německo údajných nepřátel, ale zároveň se snažili prchající Židy připravit o co největší díl majetku. Zchudlí němečtí Židé pak mnohem obtížněji nacházeli azyl v některé z cílových zemí. Sionistickým organizacím se v roce 1933 podařilo s nacisty uzavřít tzv. haavara-dohodu, která umožňovala za majetek, který emigranti do Palestiny museli zanechat v Německu, dovézt do Palestiny německé zboží, za něž pak emigrant dostal značnou část původního majetku zpět.

Také struktura židovské komunity v Německu se pod vlivem nacistického pronásledování měnila. Vzhledem k tomu, že emigrovali především mladší lidé, zvyšoval se neustále podíl starých lidí, kteří již nemohli nebo nechtěli z Německa uprchnout. Zároveň se podstatně zhoršilo postavení Židů na venkově a v malých městech, kde byli mnohem více vystaveni každodenní šikaně a byli snáze izolováni. Mnoho z nich proto raději odcházelo do velkých měst, kde se doufali ztratit v anonymitě a zároveň se mohli spoléhat na podporu velké židovské obce. Podle sčítání z května 1939 žilo ve Velkoněmecké říši (včetně Rakouska) 330 892 osob, které se přihlásily k židovskému vyznání. Z nich více než 55 % žilo ve třech velkých městech: Berlíně, Vídni a Hamburku.

  • Literatura:

  • Barkai, Avraham; Mendes-Flohr, Paul. Deutsch-jüdische Geschichte in der Neuzeit. Band IV: Aufbruch und Zerstörung, 1918-1945. München: C. H. Beck, 1997, s. 429.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.