Teritoriální řešení židovské otázky

Od začátku války spřádalo nacistické vedení plány na deportaci Židů, jež byla ostatně logickým důsledkem jejich společenské izolace a arizace, jež vytvářela velkou masu zchudlého židovského obyvatelstva, jež bylo závislé na podpoře židovských obcí. Navíc již židovskou otázku nebylo možné řešit dobrovolnou či nucenou emigrací, neboť v nacisty ovládaných zemích se nacházelo více než 3 milióny Židů, tedy počet, které potenciální cílové státy v žádném případě nebyly ochotny přijmout.

Nacisté od okupace Polska uvažovali o soustředění Židů v určité oblasti, která by sloužila jako jedno rozsáhlé ghetto. V úvahu nejvíce připadalo vytvoření tzv. Judenreservatu (židovské rezervace) v oblasti Lublinu (ve východní části Generálního gouvernementu), jež měla mj. výhodu značné koncentrace židovského obyvatelstva a nebyla v budoucnosti určena ke germanizaci. Plány na vytvoření tohoto Judenreservatu byly součástí rozsáhlých představ o rasové restrukturalizaci východní Evropy, v jejímž rámci měly být německé menšiny, rozptýlené v Polsku, Pobaltí, Rumunsku, Besarábii a dalších oblastech, přesídleny na polské území začleněné do Říše, odkud měli být naopak do Generálního gouvernementu vysídleni všichni Poláci, Židé a Romové. Adolf Eichmann se pokusil plán na zřízení židovského rezervátu realizovat v říjnu 1939, kdy zorganizoval tři transporty Židů pocházejících především z Vídně, Moravské Ostravy a Katovic do Niska nad Sanem, bažinaté oblasti v Lublinsku. Transporty do této oblasti byly ale brzy zastaveny a plány na zřízení Judenreservatu nepřekročily nikdy experimentální fázi. Tábor v Nisku byl v dubnu 1940 zrušen a část vězňů se z Niska mohla vrátit zpátky do Rakouska či Protektorátu. Další část vězňů byla již předtím vyhnána směrem k sovětské hranici.

Dalším plánem teritoriálního řešení židovské otázky byla deportace Židů z nacisty ovládaných zemí na Madagaskar. Možnost vysídlení Židů na tento ostrov při východním pobřeží Afriky se v představách evropských antisemitů objevovala již od konce 19. století. V roce 1937 byla na Madagaskar dokonce vyslána polská vládní komise, jež měla prozkoumat možnost přesídlení polských Židů. Její členové však došli k závěru, že tento tropický ostrov může pojmout pouze malé množství přesídlenců. Plán na vysídlení Židů na Madagaskar také podporovala řada nacistických pohlavárů a ideologů.

V dubnu 1940 obsadila německá armáda Dánsko a Norsko a 10. května zahájila invazi do západní Evropy. Během několika dnů byla obsazena Belgie, Nizozemí a Lucembursko a 22. června kapitulovala francouzská vláda a podepsala příměří. Po invazi do západní Evropy a porážce Francie se zdálo být uskutečnění Plánu Madagaskar na dosah, neboť Madagaskar byl francouzskou kolonií, a tak německé ministerstvo zahraničí i SS připravovalo deportaci Židů na tento ostrov. 25. května 1940 předal Heinrich Himmler Hitlerovi memorandum, v němž navrhoval deportaci Židů do Afriky. Hitler souhlasil. Podmínkou pro uskutečnění tohoto plánu však byla porážka Velká Británie, jež díky své námořní moci kontrolovala námořní cesty na Madagaskar a mohla deportacím zabránit. S neúspěchem ofenzívy proti Velké Británii v létě 1940 byl i Plán Madagaskar uložen ad acta. V tuto dobu však již nacisté připravovali válku proti Sovětskému svazu a s ní i radikální řešení židovské otázky. Ačkoli Plán Madagaskar nebyl realizován, napomohl tomu, že architektikonečného řešení nadále počítali s deportací Židů pryč z území Německa a západní Evropy. Cílem těchto deportací však nakonec nebyl ostrov v Indickém oceánu, ale východní vyhlazovací tábory.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.