Počátek masového vraždění

22. června 1941 zahájila německá vojska Plán Barbarossa, útok na Sovětský svaz. Z pohledu nacistů se nejednalo o běžný válečný konflikt, ale o boj proti hlavnímu ideologickému a rasovému nepříteli německého národa. Nacisté od dvacátých let vyhlašovali bolševismus za největší hrozbu evropské společnosti a tvrdili, že sovětský režim je zástěrkou židovského spiknutí, jehož cílem je ovládnutí ostatních národů. Při postupu do vnitrozemí Sovětského svazu se zároveň do nacistické moci dostávaly početné židovské komunity, jež byly rozesety v širokém pruhu od Pobaltí, přes Bělorusko a Ukrajinu až k Černému moři.

V týlu německé armády operovaly čtyři Einsatzgruppen - jednotky zvláštního určení, jejichž úkolem byl boj proti ideologickým odpůrcům. Měly za úkol likvidovat komunistické funcionáře, Židy ve stranických a státních funkcích a další radikální živly. Ve skutečnosti však hlavní úlohou těchto jednotek bylo vyvražďování židovských komunit. Zpočátku byli vražděni pouze židovští muži, ale brzy s nimi byly zabíjeny i židovské ženy a děti. Největším jednotlivým masakrem byla poprava více než 30 tisíc kyjevských Židů v Babi Jaru na konci září 1941. Odhaduje se, že celkem tyto jednotky za pomoci místních milicí a v koordinaci s armádou vyvraždily zhruba 1.25 milionu Židů a statisíce dalších sovětských občanů.

Einsatzgruppen popravují Židy na Ukrajině, 1942. (Foto: Library of Congress, courtesy of USHMM Photo Archives.)

Genocidní politika, uskutečňovaná na obsazených sovětských územích, se však od útoku na Sovětský svaz měla vztahovat na všechny Židy v nacistické sféře moci. Rozhodnutí o vyvraždění evropských Židů bezpochyby padlo nejpozději na jaře 1941. Himmlerova SS při tom narážela na dvojí problém: 1. najít vhodnou a efektivní metodu vraždění, 2. dopravit oběti na místo jejich smrti.

Nacisté experimentovali a hledali co nejefektivnější způsob vraždění, který by zároveň nepůsobil tak silně na psychiku vrahů jako hromadné střílení, které prováděly Einsatzgruppen na dobytých územích. Právě Einsatzgruppen začaly od listopadu 1941 využívat nový způsob vraždění - mobilní plynové komory, v nichž byly oběti zabíjeny výfukovým plynem. Od prosince 1941 byly pak tyto vražedné nákladní vozy v provozu v Chełmnu. Celkem bylo vyrobeno 20 mobilních plynových komor.

Již existující koncentrační a pracovní tábory v Generálním gouvernamentu byly v roce 1942 přeměňovány na tábory vyhlazovací, jejichž úkolem bylo co nejefektivnější zavraždění co největšího počtu obětí. Zabíjení plynem, které bylo již dříve využíváno v programu tzv. eutanázie, považovali nyní nacističtí plánovači za nejvhodnější způsob provádění vraždy miliónů lidí. Od začátku roku 1942 vznikala postupně vyhlazovací centra vybavená stálými plynovými komorami. Část personálu, která získala zkušenosti na tzv. eutanázii, byla nyní převedena do táborů určených k hromadnému vyvražďování Židů a zařizovala zde plynové komory. V únoru byly instalovány v Bełżecu, v květnu v Sobiboru, v červenci v Treblince a v Majdanku byly v provozu od září 1942. Tyto plynové komory byly zpravidla maskovány jako sprchy a zabíjelo se v nich výfukovým plynem. Celá tato operace byla na počest Reinharda Heydricha, jenž podlehl atentátu československých parašutistů v Praze 27. května 1942, pojmenována Operace Reinhard. Akce byla ukončena až koncem roku 1943, kdy byly vyhlazovací tábory Bełżec, Sobibor a Treblinka uzavřeny. Celkově bylo v jejím průběhu zavražděno více než 1,7 miliónu Židů.

Hlavním pilířem vyhlazovacího procesu se stal tábor v Osvětimi, kde byly od března do června 1943 postaveny čtyři nové plynové komory, v nichž se k vraždění používal jedovatý plyn cyklon B. Tyto nové plynové komory se nacházely v táboře Osvětimi-Birkenau, založeném v blízkosti původního kmenového tábora. Do Osvětimi směřovaly transporty z celé nacisty okupované Evropy. Po příjezdu do tábora procházela většina transportů tzv. selekcí, při níž SS vybrala malou část vězňů na otrockou práci a ostatním určila okamžitou smrt v plynových komorách. Ti, kteří nebyli okamžitě po příjezdu zavražděni, neměli být ušetřeni, ale měli být vyhlazeni v procesu Vernichtung durch Arbeit - zničení prací. Tito vězňové, kteří byli rozptýleni po pobočných osvětimských a dalších táborech v rozsáhlém systému nacistických koncentračních táborů, byli za nelidských podmínek nuceni k otrocké práci vedoucí k naprostému vyčerpání končícímu většinou smrtí.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.