Ghettoizace židovského obyvatelstva

S okupací západní části Polska do nacistických rukou padlo na dva milióny Židů, tedy čtyřikrát více, než kolik jich žilo v Německu v roce 1933. Tyto Židy nebylo možné vzhledem k jejich množství a k ztěžujícím se podmínkám přimět k emigraci. Zároveň ještě nebyli nacisté připraveni k uskutečnění samotného cíle konečného řešení židovské otázky - fyzické likvidace Židů. Jako přechodné řešení byla zvolena koncentrace a ghettoizace židovského obyvatelstva. Židé měli být soustředěni ve městech, která měla dobré železniční spojení, aby mohli být později deportováni dále. Nacisté vědomě obnovili středověký koncept ghetta - uzavřené městské části určené pro Židy. Narozdíl od středověku však byla tato ghetta pouze přechodnou fází, jakousi přestupní stanicí na cestě k vyvraždění. Od koncentračních táborů se ghetta měla lišit především tím, že v nich existovala židovská samospráva. Ve všech ghettech na rozkaz nacistů vznikaly Judenraty (židovské rady), v jejichž čele stál židovský starší. Ve skutečnosti však byla samospráva pouze zdánlivá a sloužila jako nástroj nacistů. Židé, kteří působili ve vedení židovské samosprávy, byli v nelehkém postavení: na jednu stranu se snažili zorganizovat snesitelný život v ghettu, starali se o zásobování, zajištění lékařské péče a výchovu dětí, na druhou stranu byli nuceni plnit všechny rozkazy nacistů, včetně sestavování transportů do vyhlazovacích táborů.

Před soustředěním v ghettu byli Židé připraveni o většinu svého majetku, byly jim zabaveny byty a další nemovitosti a byl tak zničen způsob jejich obživy. Soustředěním v ghettu byly přetrhány jejich kontakty a vztahy ke zbytku společnosti. Největší ghetta vznikla ve městech s významnou židovskou populací: ve Varšavě, Lodži či Lvově. Byla neuvěřitelně přelidněná a panovaly v nich hrozné hygienické podmínky, lidé trpěli nedostatkem potravin a léků. I přes nejlepší snahu nemohly židovské samosprávy tyto problémy vyřešit. Přímo v ghettech umíralo množství především starých lidí a dětí. Nacisté zároveň využívali nucených obyvatel ghett k otrocké práci, především pro zbrojní průmysl. V židovských samosprávách tak podporovali iluzi, že budou-li ghetta produktivní a pro nacisty prospěšná, bude zajištěna jejich další existence.

Obyvatel neidentifikovaného polského ghetta, zhruba 1940. (Foto: Harry Lore, courtesy of USHMM Photo Archives.)

Z polských území anektovaných k Říši (Warthegau, Poznaňsko, východní Slezsko, východní a západní Prusko) měli být Židé v co nejkratší době vyhnáni úplně. Již během prvních měsíců okupace se zde počet Židů z původních asi 600 tisíc snížil zhruba na polovinu. Asi 100 tisíc z nich bylo v organizovaných transportech vypovězeno do Generálního gouvernamentu, zbytek tam byl chaoticky vypovězen nebo uprchl. Zároveň bylo deportováno více než 300 tisíc Poláků. Převážná část zbylých Židů byla soustředěna v ghettu v Lodži.

V západních zemích v nacistické moci - v Německu, Rakousku, tzv. protektorátu, od roku 1940 v severní Francii, Nizozemí a Belgii - nebylo zatím možné shromáždit židovské obyvatelstvo v ghettech, jako tomu bylo v okupovaném Polsku. Namísto toho však byli Židé opředeni přívalem diskriminačních omezení a nařízení, která je měla izolovat od zbytku společnosti a vytvářela kolem nich společenské bariéry. Ocitali se tak v tzv. ghettu bez zdí. Již od roku 1938 se proces vydělování Židů ze společnosti neustále zrychloval a jeho symbolickým vyvrcholením bylo zavedení povinného označení Židů žlutou hvězdou, které bylo zavedeno na podzim 1941.

Židé byli již prakticky vyřazeni z hospodářského života, jejich majetek byl arizován a byli zbaveni téměř jakékoli možnosti obživy. Velká část z nich byla proto závislá na podpoře židovských organizací. Stále větší část z nich byla nasazována na nucené práce v místě jejich bydliště. Také některé sionistické přeškolovací tábory byly na rozkaz nacistů přeměněny v pracovní tábory, do nichž byli zavíráni především mladí muži.

Postupovala také nucená prostorová segregace Židů. V mnoha městech byly Židům k bydlení vyhrazeny pouze určité čtvrti. Zároveň byli Židé nuceni se stále více sestěhovávat a nezřídka muselo v jednom bytě bydlet více rodin najednou. Židé měli zakázán vstup do stále více veřejných míst - např. parků a veřejných lázní. Bylo jim - s některými výjimkami - zakázáno užívat veřejnou dopravu. Židé nesměli bez povolení opouštět místo bydliště. Zároveň nesměli odebírat a kupovat nežidovské noviny a museli odevzdat rozhlasové přijímače - tak měli být zbaveni možnosti získat aktuální informace a reagovat na ně. Mnoho dalších omezení postihovalo židovské obyvatelstvo, které se ocitalo ve stále bezvýchodnější situaci a bylo ještě před zahájením hromadných deportací de facto izolováno od zbytku společnosti.

Židovské náboženské obce byly v podstatě přeměněny na nástroj nacistické protižidovské politiky. Jejich vedení, které nebylo svobodně voleno, ale jmenováno ze strany nacistů, se snažilo zachovat alespoň péči o staré lidi a děti, podporu sociálně slabé části komunity a zároveň co nejvíce podporovat (stále obtížnější) emigraci. Aby mohly židovské obce tyto funkce plnit, musely se podřídit nacistům a plnit jejich rozkazy. Židovské obce se tak stále více podobaly židovským radám (Judenräte), které existovaly v polských ghettech.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.