Stutthof

V září 1939 zřídili nacisté v zalesněné oblasti okolo baltského přístavu Gdaňsk koncentrační tábor Stutthof (Sztutowo). Nacházel se přibližně 36 km východně od města Gdaňsk, při ústí řeky Visly do Baltského moře. Původně šlo o civilní zajatecký tábor pro politické protivníky nacistického režimu ve svobodném městě Gdaňsk a Západním Prusku. Již dva týdny po jeho ustavení bylo v táboře vězněno na 6000 příslušníků polské inteligence, válečných zajatců, Svědků Jehovových a dalších pronásledovaných osob. V listopadu 1941 nesl Stutthof označení zvláštní tábor SS a od ledna 1942 byl oficiálně označen jako koncentrační tábor. Původních 8 baráků bylo na začátku roku 1943 rozšířeno o tzv. nový tábor. Přibylo dalších 30 betonových baráků a jiných zařízení, bylo zde vybudováno krematorium a plynová komora. Celková plocha kmenového tábora zaujímala v roce 1940 12 ha, v roce 1944 však byla jeho rozloha již desetinásobná. Kmenovému táboru podléhalo asi 100 pobočných táborů roztroušených po severním a středním Polsku. Největší pobočné tábory byly v Toruni a Elbingu.

Táboru veleli Max Pauly a Paul Werner Hoppe. Vězně střežilo 3000 členů SS a ukrajinských pomocných sil.

Oběd prvních vězňů při výstavbě tábora, září 1939. (Foto: Muzeum Stutthof, courtesy of USHMM Photo Archives.)

Na počátku roku 1942 byli do Stutthofu deportováni vězni z koncentračních táborů Mauthausen a Flossenbürg. Počet židovských vězňů v táboře se výrazně zvýšil teprve v průběhu roku 1944 a v červnu 1944 tvořil jejich podíl 70 %. Do tábora se dostalo také množství českých vězňů a vězňů z evakuovaných táborů v Pobaltí. Nejvyšší stav vězňů byl zaznamenán v polovině ledna 1945: 25 000 vězňů v hlavním táboře a stejný počet v jeho pobočkách. V první fázi existence tábora zde panovaly nesnesitelné podmínky, později se pro nežidovské vězně mírně zlepšily. V roce 1944 se po táboře začala šířit epidemie skvrnitého tyfu, která dosáhla vrcholu v prosinci téhož roku, kdy podíl zemřelých činil 9 % z celkového počtu vězněných. Kromě toho vězni umírali především hladem a na břišní tyfus. K vraždění vězňů byla využívána plynová komora, v níž se vraždilo cyklonem B a která mohla pojmout až 150 osob.

Tábor Stutthof po osvobození. (Foto: Muzeum Stutthof, courtesy of USHMM Photo Archives.)

Další utrpení a smrt přineslo koncem ledna 1945 nařízení evakuovat v souvislosti s postupem blížící se Rudé armády všechny vězně do vnitřního Německa. Skupiny vězňů po patnácti stech osobách putovaly v tzv. pochodech smrti dva týdny v mrazivých teplotách a sněhu za minimálních potravinových dávek. O život přišlo za těchto drastických podmínek na 26 000 osob. V březnu a dubnu 1945 bylo z tábora po moři evakuováno 3000 převážně židovských žen. Ty padly za oběť v drtivé většině náletům spojeneckých letadel na neozbrojené lodě. Tábor byl osvobozen 48. armádou 3. běloruského frontu jako poslední ze všech hlavních koncentračních táborů 9. května 1945. Do tábora Stutthof a jeho poboček bylo celkem deportováno asi 110 000 osob. Nejméně 65 000 z nich zde zahynulo.

Klíčová slova

Max Pauly, Paul Werner Hoppe

  • Literatura:

  • Grabowska, Janina. K. L. Stutthof. Ein historischer Abriss. Bremen: Edition Temmen, 1990, s. 80.

  • Halevy, Yechiam. Historical Atlas od the Holocaust. New York: U. S. Holocaust Memorial Museum, 1996, s. 252.

  • Přibyl, Lukáš. Historie terezínského transportu Be do Estonska (Die Geschichte des Theresienstädter Transportes Be nach Estland). Praha: 2001, in: Terezínské studie a dokumenty (Theresienstädter Studien und Dokumente), sv. 2001, s. 113-180.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.