Bełżec

První z vyhlazovacích táborů byl postaven nedaleko městečka Bełżec v jihovýchodní části lublinské oblasti, blízko hranice Generálního gouvernementu s částí Polska okupovanou Sovětským svazem. Na počátku roku 1940 jej Němci původně založili jako židovský pracovní tábor, jehož vězňové měli budovat opevnění a protitankovou obranu před ruskými vojsky. Na konci roku byl však uzavřen.

Téměř po roce, 1. listopadu 1941, zde v rámci tzv. Akce Reinhard vznikl vyhlazovací tábor. Bývalé protitankové výkopy měly být využity jako masové hroby. Na výstavbě se nejdříve podíleli obyvatelé Bełżce, ale brzy je nahradili Židé z blízkých ghett. Velitelem se stal Polizeihauptmann a SS-Hauptsturmführer Christian Wirth, který sbíral zkušenosti již ve vyhlazovacím programu eutanázie. Ostatní personál byl složen z německých a ukrajinských dozorců, kteří byli vyškoleni v Trawnikách. Židovských pracovníků bylo průměrně asi 700 až 1 000 a každý pracoval jen několik dní, než byl poslán do plynové komory a nahrazen novým. Jejich úkoly byly stejné jako v Treblince. Zde se navíc zužitkovávaly vlasy zplynovaných žen jako materiál k výrobě obuvi (pro vojenské potřeby).

Rozlohou i podobou odpovídal ostatním táborům Akce Reinhard, Treblince a Sobiboru. Měl však jen dvě části: administrativní a vyhlazovací. Prostory, v nichž se příchozí svlékali, byly s plynovými komorami spojeny Schlauchem - viz. Treblinka.

Pět židovských vězňů před baráky v táboře Bełżec, květen 1940. (Foto: Muzeum Regionalne w Tomaszow Lubelski, courtesy of USHMM Photo Archives.)

Nejprve byly v táboře tři plynové komory. Všechny dveře byly opatřeny gumovým těsněním, aby plyn, který vyráběl motor o 250 koňských silách umístěný v boudě vedle objektu (zařízení vymyslel velitel Ch. Wirth na základě exkurze v Chelmnu), neunikal ven. Na konci února 1942 byly komory připraveny ke zkoušce, k níž byli přivezeni Židé z města Lubycza Królewska. A 17. března 1942 přijel první transport Židů z Lublinu.

Během prvních čtyř týdnů činnosti tábora - od 17. března do poloviny dubna 1942 - zde bylo zavražděno 30 000 Židů z lublinského ghetta, 15 000 ze Lvova a dalších 35 000 z ghett v lublinské oblasti a východní Haliče.

Proces přípravy na likvidaci a její samotný průběh se shodoval s postupy v Sobiboru i Treblince. Při vstupu do tábora visela cedule s polským nápisem: Pozor. Všechny své věci kromě peněz, osobních dokladů a dalších cenností, které si musíte vzít s sebou, pověste zde. Boty svažte do páru a odevzdejte na označeném místě. Před vstupem do sprch se vysvlékněte donaha.

Romští vězni sedící na prostranství v táboře Bełżec, červenec 1940. (Foto: Jerzy Ficowski, courtesy of USHMM Photo Archives.)

Od poloviny dubna 1942 byl vyhlazovací proces v táboře na čas přerušen. Vedení tábora shledalo, že stávající kapacita plynových komor není dostatečná a že je nutné ji rozšířit. Staré prostory byly zbourány a byla postavena nová budova. V ní bylo šest komor o rozměrech 5 x 4 metry s celkovou kapacitou 1 000 až 1 200 osob, tj. asi polovina množství osob z dvaceti vagónů. Nad vchodem do budovy visel nápis Sprchy a desinfekční prostory.

V druhém týdnu července začaly opět přijíždět transporty. V období od července do října 1942 přijelo asi 130 000 Židů z okolí Krakova, asi 225 000 z oblasti Lvova. Transporty přivážely také německé, rakouské a české Židy, kteří byli již dříve deportováni do polských ghett. V plánu bylo také přivézt 200 000 Židů z Rumunska, ale rumunská vláda je odmítla vydat.

Od začátku srpna 1942 byl velitelem tábora SS-Hauptsturmführer Gottlieb Hering. Ve funkci nahradil Ch. Wirtha, který byl povýšen na inspektora všech vyhlazovacích táborů Akce Reinhard.

Na konci prosince 1942 byla činnost tábora ukončena. V té době již byla převážná většina Židů z oblasti Generálního gouvernementu vyhlazena a z rozhodnutí vedení Akce Reinhard byl tábor uzavřen. V práci pokračoval Sobibor i Treblinka a také Osvětim-Birkenau.

Mezi prosincem 1942 a jarem 1943 byly otevřeny masové hroby a těla obětí spálena. K tomu účelu bylo z kolejnic vybudován rošt na spalování mrtvol. Stopy po vyhlazovacím táboře byly zahlazeny. Asi 600 vězňů, kteří museli pomáhat při kremaci, bylo zavražděno v Sobiboru. Na místě vyrostl statek, kam se nastěhovali dva ukrajinští strážníci. V létě 1944 byl Bełżec osvobozen Rudou a polskou armádou.

V Bełżci se o útěk pokusilo jen několik lidí a pouze jeden z nich, Rudolf Reder, přežil. Podařilo se mu utéct v listopadu 1942a po válce napsal osobní svědectví o životě v táboře.

Celkem bylo v táboře Bełżec během sedmi měsíců zavražděno 600 000 lidí, většinou Židů a také několik tisíc Romů.

Podstavec strženého pomníku v Bełżci, v současné době se připravuje stavba nového. (Foto: M. Stránský)

  • Literatura:

  • Reder, Rudolf. Bełżec. Kraków, 1946.

  • Arad, Yitzhak. Belzec, Sobibor, Treblinka. Bloomington: Indiana University Press, 1987, s. 437.

  • Kraus, Ota; Kulka, Erich. Noc a mlha (Nacht und Nebel). Praha: Naše vojsko, 1966, s. 431.

  • Mildt, Dick de. In the Name of the People: Perpetrators of Genocide in the Reflection of Their Post-War Prosecution in West Germany: The "Euthanasia" and "Aktion Reinhard" Trial Cases (Im Namen des Volkes: Die Übeltäter des Genozids in Anbetracht ihrer Nachkriegsverfolgu. Hague, London, Boston: Martinus Nijhoff Publishers, 1996, s. 442.

  • Gutman, Yisrael; Saf, Avital. The Nazi Concentration Camps: Structure and Aims: The Image of the Prisoner: The Jews in the Camps (Die nazistischen Konzentrationslager: Aufbau und Ziele: Das Bild eines Häftlings: Die Juden in den Lagern). Kernermann Publishing, 1997, s. 746.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.