Holocaust ve Francii

Židovská hvězda - povinné označení francouzských Židů (Courtesy of USHMM Archives)

  • Začátek okupace: 14. května 1940

  • Osvobození: prosinec 1944

  • Počet obyvatel před válkou: 41 500 000

  • Počet Židů před válkou: 320 000 (+ 400 000 ve fr. koloniích)

  • Celkový počet deportovaných: přibližně 73 850 Židů

  • Celkový počet židovských obětí: asi 90 000

  • Celkový počet obětí: asi 800 000

Přítomnost židovské menšiny na území dnešní Francie je doložena již od raného středověku, období vrcholného středověku od 11. do 13. století pak bylo dobou mimořádného rozkvětu některých francouzských center židovské aškenázské kultury a vzdělanosti. Druhou stranou mince však byly výbuchy lidové nenávisti - pogromy. Po vyhnání Židů z Francie roku 1306 (podruhé 1394) se těžiště aškenázské kultury přesunulo do střední a východní Evropy. Zrovnoprávnění a emancipaci francouzských Židů přinesla teprve francouzské revoluce. I ve Francii se od 80. let 19. století projevovala vlna moderního antisemitismu, která dosáhla vrcholu v tzv. Dreyfusově aféře. I v meziválečném období existovaly ve Francii antisemitské skupiny, z nichž nejvýznamnější byla asi katolická a nacionalistická organizace Action Francaise.

Rodina Schwabů z Mommenheimu v Alsasku, 1920. (Foto: Simone Weil Lipman, courtesy of USHMM Photo Archives)

Na počátku druhé světové války žilo ve Francii asi 320 000 Židů, dalších asi 400 000 ve francouzských koloniích v severní Africe, z toho asi 90 000 osob se v zemi narodilo. Vysokou míru jejich asimilace a integrace do společnosti dokládá například jmenováníLeona Bluma v květnu 1937 předsedou vlády - první premiér Francie židovského původu. Početnější část židovské menšiny tvořili východní Židé, kteří se po příchodu z oblastí Ukrajiny a východního Polska usazovali spíše na venkově a zachovávali si svou kulturu.

Bývalý francouzský premiér L. Blum se svou ženou u amerického letounu v Itálii, leden 1942. (Foto: National Archives and Records Administration, College Park, courtesy of USHMM Photo Archives)

Po nástupu Hitlera k moci v Německu se francouzská vláda snažila vyhnout válečnému konfliktu diplomatickým vyjednáváním. Po Hitlerově útoku na Polsko 1. září 1939 však vyhlásila všeobecnou mobilizaci a o dva dny později spolu s Velkou Británií Německu válku, nezahájila však žádné válečné akce. V květnu 1940 napadlo Německo Francii a v rychlém tažení se německé armádě podařilo s pomocí Itálie zlomit francouzský odpor. 22. června 1940 uzavřeli představitelé Francie s Hitlerem příměří. Jeho důsledkem bylo rozdělení Francie na dvě části: severní zónu spravovanou německou armádou (3/5 území Francie) a jižní zónu, jejíž správou byla pověřena vláda ve Vichy presidenta Phillippe Petaina. Východní území Alsaska a Lotrinska byla připojena k Německé říši, dva departementy na severu země připadly Belgii.

Výloha obchodu v Marseilles s označením židovský obchod, asi 1940. (Foto: courtesy of USHMM Photo Archives)

Vichystický režim spolupracující s Němci přijal v letech 1940 a 1941 antisemitské zákony, tzv. Židovské statuty (Statuts de Juifs), které definovaly židovství jako rasu a omezovaly občanská práva Židů. První status ze 3. října 1940 stanovil, že za Žida je považován každý, kdo má tři prarodiče židovské rasy, nebo dva a žije zároveň v manželství s partnerem židovského původu. 2. června 1941 byl vydán tzv. Druhý status, který vymezil pojem položida. Oba zákony znamenaly vyloučení Židů z veřejného života a mnoha zaměstnání: školství, armády, politiky a sdělovacích prostředků. Zároveň dávaly policejním prefekturám oprávnění zavírat Židy do internačních táborů .

Scéna z neznámého sběrného tábora ve Francii, 1940-1941. (Foto: Hiram Bingham, courtesy of USHMM Photo Archives)

Obecně byli během 2. světové války ve Francii největšímu pronásledování vystaveni Židé, kteří neměli francouzské občanství - tedy přistěhovalci a uprchlíci, a to v obou zónách, byť v jižní v menší míře. Tvořili dvě třetiny celkového počtu deportovaných.

Německým nařízením z 27. září 1940 vztahujícím se na severní část Francie byla nařízena povinná registrace všech Židů. Vedle hlášení se na policejních stanicích a označování občanských průkazů a výkladních skříní židovských obchodů zakazovalo toto nařízení také návrat těch, kteří uprchli z okupované zóny na jih. V následujících měsících probíhala protižidovská opatření, která vyřazovala Židy z většinové společnosti, podobně jako v jiných okupovaných zemích. V květnu 1942 bylo německým nařízením zavedeno povinné označení Židů žlutou hvězdou, od července 1942 platil zákaz navštěvovat veřejné zábavné podniky, vlastnit telefon a volat z veřejného telefonního automatu. Byly omezeny nákupy, pro židovské cestující byl určen výhradně poslední vagón pařížského metra. V jižní zóně platila pouze některá z těchto nařízení.

29. března 1941 byl v jižní zóně vytvořen Generální komisariát pro židovské otázky (Commissariat général aux questiones juives), jehož úkolem bylo uplatňování antisemitských opatření. Vedením komisariátu byl pověřen Xavier Vallat, člen antisemitského a krajně pravicového katolického hnutí Action Francaise. Na konci roku 1941 vznikla z nařízení Němců také Unie francouzských Židů (Union Générale der israelités de France), obdoba židovských rad (Judenratů) v ostatních okupovaných zemích, jejímž úkolem byla spolupráce s okupačními úřady při provádění jejich protižidovské politiky. Její role v konečném řešení je dodnes předmětem diskuse, stejně jako ostatních židovských rad v okupované Evropě. V rozdělené Francii existovaly dvě rady: UGIF Nord v okupované zóně, která od počátku udržovala přímý kontakt s Němci a zajišťovala mimo jiné spolupráci na deportacích. UGIF Sud v jižní zóně měla pozici ulehčenou lhostejností vichystického režimu. Sdružovala převážně původní židovské organizace a finanční prostředky jí neplynuly z arizovaného majetku, ale ze zahraničí - převážně od JOINTu. Zvláště se zasloužila o záchranu mnoha židovských dětí a mladých lidí, které schovávala před transporty (z Francie bylo deportováno pouze 12,6% z celkového počtu dětí mladších 17 let).

Vězenkyně v táboře Gurs, 1942-1943. (Foto: Hanna Meyer-Moses, courtesy of USHMM Photo Archives)

Když v listopadu 1942 vtrhlo Německo do jižní zóny, vláda ve Vichy souhlasila se zavedením většiny německých nařízení na celém území Francie. I přesto zůstaly podmínky pro Židy v jižní zóně příznivější než v severní části země. Mezi opatření, která Petainova vláda nezavedla, patřilo nošení Davidovy hvězdy. Hlavním představitelem vichystické vlády byl Pierre Laval, který ochotně podepisoval nařízení o deportaci Židů bez státní příslušnosti, stejně jako transport tisíce židovských dětí, o které - jak prohlásil - nemá zájem. Členem vichystické vlády se stal také Dargier de Pellepoix, zakladatel Sdružení francouzských antisemitů, který od května 1942 vykonával funkci generálního komisaře pro židovské záležitosti.

Od října 1940 probíhala v okupované zóně arizace židovského majetku provázená zmrazením bankovních kont Židů a vykrádáním židovských knihoven, galerií i soukromých bytů. Na ziscích ze židovského majetku chtěla mít prospěch také vichystická vláda, která proto zahájila vlastní arizační politiku.

Nacistický cíl zbavit Evropu Židů naplňovaly vlády v obou zónách francouzského území. První razie, při níž byli zatýkáni převážně imigranté, proběhla 14. května 1941: 3 750 osob bylo okamžitě deportováno do táborů Beaune la-Rolande a Pithiviers. Následovaly další razie. Nejdramatičtější z nich je označovaná jako Vél d'Hiv$ podle místa - pařížské cyklistické arény, kam bylo ve dnech 16. a 17. července 1942 nahnáno a poté zatčeno přes 13 000 pařížských Židů. Od srpna 1941 putovali zatčení do koncentračního tábora Drancy, zřízeného na předměstí Paříže. Odtud odjížděla většina francouzských transportů na východ.

První transport francouzských Židů odjel z internačního tábora Royallieu 27. března 1942 a odvezl do Osvětimi 1 100 osob převážně bez francouzského občanství. Celkem bylo do Osvětimi (méně pak do Sobiboru a Majdanku) odvezeno na 76 000 židovských obyvatel Francie, 67 000 z Drancy. Od března do léta 1942 byli Němci nuceni zastavit proces transportů kvůli nedostatku vlaků. Většina transportů pak proběhla během léta a podzimu 1942. Byly zřízeny další koncentrační tábory: Gurs, Riversaltes atd.

Členové odbojové skupiny Židovská armáda (Armée Juive de France) ve výcvikovém táboře v Alpách, 1943. (Foto: Arnold Einhorn, courtesy of USHMM Photo Archives)

Ačkoli i v dalších válečných letech probíhalo zatýkání a deportace, mnohým se podařilo zachránit. Zvláště Židům s francouzským občanstvím, kteří žili v jižní zóně. Důležitou roli při záchraně takového množství Židů sehrála vysoká míra asimilace a vazby na nežidovské obyvatelstvo, ale také židovské uprchlické a odbojové organizace. Mnohé z nich ještě na začátku roku 1941 pracovaly legálně, pečovaly převážně o osamocené ženy s dětmi a o internované v táborech v obou zónách. Od léta 1941 se však situace změnila a pomocné židovské organizace byly nuceny volit mezi podřízením UGIFu a tak se podílet na spolupráci s Němci, nebo odchodem do ilegality. Několik francouzských spolků se k UGIF připojilo, imigrantské organizace většinou volily činnost v ilegalitě. Zaměřovaly se na výrobu falešných dokladů, pomoc při nelegálních přechodech demarkační čáry a ukrývání dětí a mladých lidí na venkově, v církevních institucích (které často samy organizovaly pomoc židovským dětem a internovaným v táborech jižní zóny) nebo přímo v nežidovských rodinách. V mnohých případech pomáhali pronásledovaným Židům také jednotlivci.

Celkem zemřelo během druhé světové války 90 000 francouzských Židů, tedy asi 26% celkové židovské populace. Deportováno bylo 73 850 Židů, z nichž přežilo 2 190.

Romské děti v táboře Riversaltes, 1941-1942. (Foto: Friedel Bohny-Reiter, courtesy of USHMM Photo Archives)

K obětem rasové politiky francouzské vlády nepatřili pouze Židé. Represivní opatření vůči francouzským Romům však nebyla otázkou nátlaku německých okupantů. Již od roku 1912 musely cikánské legitimace obsahovat označení, že jejich držitelé jsou kočovníci, a měsíc před německou okupací zavedla francouzská vláda přísná omezení kočování a pohybu Cikánů. Po kapitulaci Francie byla z rozhodnutí německých úřadů v obou zónách zřízena řada internačních táborů pro kočovníky, v nichž byl vězněn dodnes neurčený počet Romů, kteří byli využíváni k otrocké práci. V táborech nedocházelo k úmyslnému zabíjení, ale nelidské podmínky (nedostatek jídla, vyčerpávající práce a minimální hygiena) mnozí z vězňů nepřežili.

  • Literatura:

  • Jackson, Julian. Francie v temných letech 1940-1944. Praha: BBart, 2006, s. 736.

  • Curtis, Michael. Verdikt nad Vichy: Moc a předsudek ve vichistickém režimu Francie. Praha: BB art, 2004, s. 456.

  • Nicault, Catharine. Šoa ve Francii. Praha: Židovské muzeum v Praze, 2001, in: Stín šoa nad Evropou, s. 121-141.

  • Latour, Anny. Résistance juive en France (1940-1944). Paris: Stock, 1970, s. 301.

  • Meyer, Ahlrich. Die deutsche Besatzung in Frankreich 1940-1944. Widerstandsbekämpfung und Judenverfolgung. Darmstadt: Wissenschaftliche Buchgesellsachaft, 2000, s. 279.

  • The Burden of Conscience: French Jewish Leadership During the Holocaust. Bloomington: Indiana University Press, 1987, s. 252.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.