Holocaust v Sovětském svazu (v Rusku, na Ukrajině a v Bělorusku)

Rodina Michalevských z Petrohradu, 1910-1920. (Foto: Archiwum Akt Nowych, courtesy of USHMM Photo Archives)

  • Začátek okupace: 22. 6. 1941

  • Osvobození: 1944

  • Počet obyvatel před válkou: 110 000 000

  • Počet Židů před válkou: přibližně 3 miliony

  • Počet obětí celkem: 20 600 000 (více než 13 200 000 civilistů a více než 7 000 000 vojáků)

  • Počet židovských obětí: 700 000 - 1 milion

Předválečný Sovětský svaz představoval spolu s Polskem území s největší židovskou komunitou v Evropě. V jeho evropské části žilo v polovině 20. let přes dva a půl milionu osob židovského původu (z toho na Ukrajině přes 1,5 milionu, v Bělorusku více než 400 tisíc). Sčítání lidu v SSSR z konce 30. let mělo značné nedostatky, a tak určit přesně podíl Židů na obyvatelstvu Sovětského svazu v této době není snadné. Usuzuje se, že počet Židů, kteří se ocitli mezi červnem 1941 a koncem roku 1942 na sovětském území (bez Pobaltí) okupovaném Němci, se blížil 1 900 000 osob. Židé ve statisících totiž unikli před Němci dále na východ země, případně se ocitli v sovětském vyhnanství nebo byli - v případě statisíců židovských mužů - mobilizováni. Na celém předválečném území SSSR žilo okolo tří milionů Židů (bez Pobaltí, východního Polska a Besarábie, anektovaných v letech 1939-1940).

Přibližně třetina všech sovětských Židů ve 20. a 30. letech představovala sociální skupinu tíhnoucí stále více k asimilaci s okolní nežidovskou populací. K náboženství a jazyku jidiš měli tito Židé spíše pohrdavý vztah. Řada z nich byla zahrnuta do státních struktur a funkcí v komunistické straně. Další asi dvě třetiny Židů v SSSR však nadále žily v tradičním homogenním prostředí, ať už v židovských čtvrtích velkých měst či v tzv. štetlech v zemědělských oblastech. Jejich jazykem byla z převážné části stále jidiš.

Studenti ješívy v Nowogrodku (dnes v Bělorusku) před synagogou během svátku Lag Ba-Omer, 5. května 1931. (Foto: Jack Kagan, courtesy of USHMM Photo Archives.)

Německo přepadlo SSSR 22. června 1941. Operace s krycím názvem Barbarossa byla největší německou vojenskou operací během druhé světové války. Od Baltského moře na severu po Černé moře na jihu zemi napadlo přes tři miliony německých vojáků posílených půlmilionem příslušníků kolaborujících armád. Wehrmacht dosáhl díky nepřipravenosti Rudé armády rychlého úspěchu. Na dobytém území vyhlásil Hitler za necelý měsíc po přepadení dva říšské komisariáty (Reichskommissariat Ostland - Pobaltí a západní Bělorusko, a Reichskommissariat Ukraine) spadající pod nově vzniklé ministerstvo pro východní území, v jehož čele stál Alfred Rosenberg. Většina okupovaného území Ruska a část Ukrajiny spadala pod vojenskou administrativu. Spolu s přípravami na vpád do Sovětského svazu se nacisté připravovali také na činnost vyhlazovacích komand, jejichž terčem v SSSR se stali především Židé. Na jaře 1941 byly utvořeny čtyři tzv. Einsatzgruppen, mobilní vražedné jednotky, sestavené většinou z příslušníků SS a různých policejních skupin, které následovaly německou armádu v dobývaných oblastech východní Evropy. Organizace likvidace židovského obyvatelstva na sovětském území měla poněkud jiný průběh než v západní a střední Evropě. Veřejné vraždění přímo v ulicích tu bylo zcela běžné. Existovaly v zásadě čtyři různé metody organizace vyhlazování židovského obyvatelstva:

  • Nacisté jmenovali několikačlennou židovskou radu - judenrat - z řad prominentních osob. Židé v dané oblasti se museli pod výhružkou trestu smrti zaregistrovat u židovské rady a po nějakém čase se shromáždit na stanoveném místě. Odtud je nacisté a pomocné jednotky sestavené z místních kolaborantů odváděli na určité místo, kde je po skupinách postříleli.

  • V menších městech a vesnicích s nižším počtem Židů, kteří byli známí všem místním obyvatelům, nebyly jmenovány judenraty a k vraždění docházelo bezprostředně po příchodu nacistů.

  • Jinde byli Židé shromážděni v určených městských čtvrtích, většinou v těch s vysokou koncentrací židovského obyvatelstva. Nežidovští obyvatelé dané čtvrti se museli vystěhovat. Židé pak byli v ghettech hlídáni a nuceni nosit zvláštní označení na oděvu. Ghetta většinou existovala pouze několik týdnů, případně měsíců. Poté byli Židé najednou nebo po skupinách odvedeni na nedaleká místa, kde byli zavražděni.

  • Další metodou bylo vytvoření provizorních koncentračních táborů, často v budovách bývalých továren. Odtud byli Židé odváděni a vražděni.

K velkým masovým vraždám na Ukrajině došlo například v Kamenci Podolském na západě země (v srpnu 1941 tu příslušníci Einsatzgruppe a dalších jednotek zabili přes 23 tisíc Židů) nebo v rokli Babi jar u Kyjeva. Koncem září a začátkem října 1941 zde bylo během pár dnů postříleno téměř 34 tisíc židovských obětí. V Babim jaru docházelo v následujících měsících k dalším masakrům, kterým padly za oběť další tisíce Židů, Romů a sovětských válečných zajatců. Pár měsíců před osvobozením Kyjeva v listopadu 1943 nechali Němci v rámci zahlazování stop svých zločinů otevřít masové hroby v Babim jaru a spálit mrtvoly.

Židé vedení k popravě v Kamenci-Podolském, 27. srpna 1941. (Foto: Ivan Sved, courtesy of USHMM Photo Archives.)

V černomořském ukrajinském přístavním městě Oděsa žilo před válkou 180 tisíc Židů. Když v říjnu 1941 Němci spolu s Rumuny město obsadili, byla už nejméně polovina oděských Židů na útěku. Oděsa se stala hlavním městem tzv. Transnistrie (bývalé ukrajinské území, cca 25 000 km2, které připadlo pod rumunskou vládu). Ke krutému pogromu tu došlo odvetou za atentát na rumunské vojenské velitelství: 19 000 Židů bylo nahnáno na náměstí, kde je rumunští vojáci postříleli a následně těla spálili. Dalších 20 tisíc Židů bylo deportováno do vesnice Dalnik, kde byli zavražděni. Další Židé byli zavřeni v rumunských koncentračních táborech Bogdanovka, Domanevka a Achmetevka. Koncem prosince 1941 bylo zbývajících asi 40 tisíc oděských Židů nahnáno do ghetta Slobodka, kde byli později zabiti. Na druhou stranu bylo obecně obyvatelstvo tohoto kraje nastaveno k Židům o něco příznivěji než jinde na Ukrajině - případy pomoci Židům se tu počítají na tisíce - a osvobození se v této oblasti dožilo výrazně více Židů než na dalších územích SSSR okupovaných Němci.

Významná židovská komunita žila také na Krymu. Vedle tzv. krimčaků, kteří tu žili po staletí a hovořili tatarsko-židovským dialektem, se zde od konce 18. století usazovalo mnoho ruských Židů, a tak jich tady na začátku války žilo kolem 80 tisíc. I odtud se ale části Židů podařilo před Němci uprchnout. Od zimy 1941 a v průběhu následujícího roku v krymské oblasti vraždila Einsatzgruppe D, která spolu s příslušníky wehrmachtu zabila přibližně polovinu z původních osmdesáti tisíc Židů.

V Bělorusku existovala židovská komunita od 14. století. Silnou podporu tu měl od 18. století chasidismus. V roce 1941 žilo na běloruském území asi 670 tisíc Židů (včetně uprchlíků z východního Polska obsazeného od června nacisty). Genocidu Židů v této oblasti měla na starosti Einsatzgruppe B, která do konce roku 1941 povraždila téměř polovinu zdejších židovských obyvatel. Více než sto tisícům Židů z východní části země se podařilo před nacisty utéct. Útěkem do lesů se údajně zachránilo až 25 tisíc Židů. Od jara 1942 odjížděly ze západní (původně polské) části Běloruska transporty do Sobiboru, Belžce a Treblinky. Nacisté tu také zřídili přes tři desítky ghett, ve kterých docházelo k postupné fyzické likvidaci Židů.

Rodina Teců z Baranoviče v Bělorusku, 1910-1920. (Foto: Nechama Bawnik Tec, courtesy of USHMM Photo Archives.)

Do hlavního města Běloruska Minsku vstoupili nacisté krátce po zahájení války se SSSR v červnu 1941. Koncem července nařídili vytvoření ghetta v severozápadní části města. Nahnáno do něj bylo okolo osmdesáti tisíc Židů z města a okolí, a minské ghetto se tak stalo největším ghettem v okupovaném SSSR. Do podzimu 1942 do něj bylo ještě deportováno asi 20 000 Židů z Německa a Protektorátu Čechy a Morava. Mnoho jich bylo po příjezdu zavražděno v nedaleké vesnici Maly Trostinec. Ve stejné době, kdy vzniklo ghetto, zahájila v Minsku svou vražednou činnost Einsatzgruppe. Vraždění v ulicích bylo na denním pořádku až do ledna 1942, kdy nacisté ve své zprávě oznámili, že v ghettu zůstalo už jen asi 25 000 Židů. Zabíjení pokračovalo v okolních vískách Koidanovo, Tuchinka i uvnitř ghetta. V srpnu 1941 vznikla v minském ghettu protiněmecká podzemní organizace. Díky ní se asi deseti tisícům Židů z ghetta podařilo uprchnout a utvořit dohromady sedm partyzánských jednotek bojujících v okolních lesích. Ghetto nacisté zlikvidovali v říjnu 1943.

Ghetto v Minsku, 1941. (Foto: Museum of the Great Patriotic War, courtesy of USHMM Photo Archives.)

Celkové odhady, kolik Židů ze Sovětského svazu nacisté během války zavraždili, se pohybují v širokém rozpětí od 700 tisíc po více než jeden milion (bez Pobaltí a připojené části východního Polska).

Na území SSSR během války působilo významné množství židovských partyzánských oddílů. Tisíce Židů (celých rodin včetně žen a dětí) utekly do hlubokých lesů (např. les Naliboki v záp. Bělorusku) a bažinatých oblastí západního Běloruska a Ukrajiny a utvořily zde zvláštní uprchlické tábory. Z některých se později staly partyzánské základny. Docházelo také k povstáním v ghettech (např. Lachva nedaleko běloruského Pinsku, v ghettu Kremenec na Ukrajině atd.)

Příslušníci jedné z jednotek partizánské brigády Molotov operující na území Běloruska, 1942-1944. (Foto: Museum of the Great Patriotic War, courtesy of USHMM Photo Archives.)

Na území mimo okupovanou část SSSR působil Židovský protifašistický výbor, který se stal jakýmsi reprezentativním orgánem sovětských Židů a který upozorňoval na zločineckou činnost nacistů. Tvořila ho řada kulturních a uměleckých osobností v čele s židovským hercem Solomonem Michoelsem. Dva významní spisovatelé Ilja Ehrenburg a Vasilij Grossman připravili tzv. Černou knihu, která shrnovala nacistické zločiny spáchané na evropských Židech. V poválečném protižidovsky nastaveném Sovětském svazu však vyjít nemohla, Iljovi Ehrenburgovi se ji podařilo zachránit před zničením a propašovat ven ze země. Vydána byla až v roce 1980 v Izraeli.

Od roku 1944, kdy byla většina sovětského území osvobozena od nacismu, se začali vracet do svých domovů ti Židé, kterým se před Němci podařilo uprchnout. Jejich komunity však byly zničeny a antisemitská propaganda, kterou tu nacisté zaseli, se u místních obyvatel začala projevovat výpady proti navrátivším se Židům. Očekávání sovětských Židů, že za loajalitu židovských vojáků bojujících v Rudé armádě se jim nyní dostane rovnoprávného postavení, se ukázalo být naivním snem. Poválečný SSSR nebyl přeživším Židům nakloněn, sovětské orgány potlačovaly veškeré pokusy o připomínku obětí holocaustu v literatuře či postavením pomníků. V roce 1948, kdy byl zavražděn Solomon Michoels, už nebylo pochyb, že antisemitismus se stal v SSSR téměř oficiální politikou. Nehovořilo se o židovských, ale sovětských obětech nacismu. Židovská kulturní činnost byla v rámci otevřeně antisemitské kampaně potlačena stejně jako existence dalších židovských institucí. Členové Židovského protifašistického výboru byli pozatýkáni a ve většině případů popraveni. Rehabilitováni byli až po Stalinově smrti. Otevřeně se o minulosti začalo hovořit až s Gorbačovovými změnami režimu. V té době začal také masový exodus sovětských Židů ze SSSR, který pak pokračoval zejména v 90. letech. Během pár let vycestoval milion Židů z bývalých svazových republik na Západ a do Izraele.

  • Odkazy:

  • Fond Holocaust Russia. Stránky nadace věnující se výzkumu holocaustu v Rusku. Rusky, anglicky

  • Literatura:

  • Moulis, Vladislav. Holocaust na území Ruska, Ukrajiny a Běloruska. Praha: Židovské muzeum Praha, 2001, in: Stín šoa nad Evropou, s. 196-205.

  • Ainsztein, Reuben. Soviet Jewry in the Second World War. New York: Greenwood Press, 1972, in: The Jews in Soviet Russia since 1917, s. 278.

  • Ehrenburg, Ilya ; Grossman, Vasily. The Black Book of Soviet Jewry. Boston: Little Brown, 1971, s. 418.

  • Shapiro, Gershon. Under Fire: The Stories of Jewish Heroes of the Soviet Union. Jerusalem: Yad Vashem, 1989, s. 645.

  • West, B. The Pangs of Destruction: The Jews of Russia in the Nazi Holocaust, 1941-1943. Tel Aviv: 1963. (hebrejsky)

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.