Holocaust v Polsku

Muž v jednom z polských ghett, asi 1940. (Foto: Harry Lore, courtesy of USHMM Photo Archives)

  • Začátek okupace: 1. 9. 1939

  • Osvobození: jaro 1945

  • Počet obyvatel před válkou: přibližně 30 000 000

  • Počet Židů před válkou: přibližně 3 000 0000

  • Celkem židovských obětí: přibližně 2 700 000

  • Celkem obětí: přibližně 6 200 000

Předválečný stav

Meziválečná tzv. druhá Polská republika byla domovem pro přibližně tři miliony Židů, což představovalo bezmála 10 % její celkové populace. Po Sovětském svazu šlo o druhou největší židovskou komunitu v Evropě. Hlavní město Varšava, jejíž každý třetí obyvatel byl židovského původu (podobně jako v dalších velkých městech Krakově, Lodži, Lvově či Lublinu), pak byla ve 30. letech druhým největším židovským centrem na celém světě. Hustota židovského osídlení vzrůstala směrem od západu na východ země, nejvyšší tedy byla na území, které do konce první světové války náleželo do rakouského a ruského záboru. Z hlediska profese se většina polských Židů zabývala obory souvisejícími s obchodem a průmyslem. V polské společnosti představovali Židé specifickou skupinu, lišící se od většinové populace tradicemi, kulturou i jazykem. Na rozdíl od Ukrajinců, Bělorusů či Němců žijících v Polsku nehájil jejich práva žádný sousedící stát. Přes politickou loajalitu byli z převážné části neasimilovaní, a vytvářeli tak v polské společnosti spíše paralelní než integrovanou komunitu.

Rodina Magidových ze Snipišoku, předměstí Vilny, asi 1910. (Foto: Genya Markon, courtesy of USHMM Photo Archives)

Zatímco levicové politické strany meziválečného Polska se vyhýbaly otevřenému antisemitismu a snažily se udržet příznivé vztahy alespoň s levicově orientovanými židovskými politiky (např. socialistický Bund), katolická pravice a národovci (národní demokraté - tzv. endeci) viděli řešení židovské otázky v Polsku ve vytlačení Židů ze společnosti, případně i jejich vystěhování ze země. Ve 30. letech 20. století ruku v ruce s rostoucím vlivem pravicových stran zesílily antisemitské nálady a byla zavedena některá protižidovská opatření - tzv. numerus clausus (omezený počet míst pro židovské studenty na vysokých školách), zavedení lavicových ghett v učebnách, hospodářský bojkot, omezení přístupu Židů k určitým povoláním, jejich vytlačování ze státní správy, školství či armády, fyzické napadání atd. Spektrum židovských politických organizací sahalo jak od levice (Bund) k pravici, tak od náboženských tradicionalistů (Agudas Israel) k sekulárním modernistům (sionisté, socialisté).

Územní změny

1. září 1939 bylo Polsko napadeno vojsky nacistického Německa, které brzy obsadilo větší část země; východní část na základě tajného bodu německo-sovětské úmluvy (paktu Ribbentrop-Molotov) obsadil Sovětský svaz. V říjnu 1939 nacistické Německo anektovalo větší část západního Polska včetně města Lodž. Toto území se stalo novou německou provincií Warthegau (vartská župa). Severozápadní cíp Polska se stal součástí Pruska. Do Německa bylo zahrnuto také Horní Slezsko. Ve stejné době byl zřízen také tzv. Generální gouvernement (Generalgouvernement, GG) zahrnující střední (včetně Varšavy) a jižní část předválečné Polské republiky. Do jeho čela byl postaven gubernátor Hans Frank a hlavním městem Generálního gouvernementu se stal Krakov. Podle nacistických představ měly být zlikvidovány veškeré polské elity a Generální gouvernement měl sloužit jako zásobárna levné pracovní síly, kterou by bylo možné vykořisťovat pro nacistické expanzivní cíle.

O necelé dva roky později, po napadení Sovětského svazu v červnu 1941, zabralo Německo také východní část Polska dosud okupovanou Sovětským svazem. Oblast okolo města Lvov se po německém útoku na SSSR stala součástí Generálního gouvernementu. Okolí Bialystoku severovýchodně od Varšavy bylo připojeno k Německu jako samostatný administrativní celek.

Konečné řešení

Muži v ghettu Piotrkow Trybunalsky, říjen 1942. (Foto: Ben Jachimowicz James, courtesy of USHMM Photo Archives)

Prvním krokem k systematické likvidaci židovského obyvatelstva bylo zřizování ghett. První bylo založeno už v říjnu 1939 v Piotrkowě Trybunalském ležícím na území Generálního gouvernementu. V únoru dalšího roku následovalo ghetto v Lodži a v říjnu 1940 bylo zřízeno největší ghetto ve Varšavě (shromážděno zde bylo téměř půl milionu Židů). Další velká ghetta vznikla v Krakově, Tarnowě, Sosnowci a na dalších asi 650 místech. Funkcí ghett bylo shromáždění Židů předtím, než byli deportováni do vyhlazovacích táborů. Ghetta však sloužila také k nepřímé fyzické likvidaci (vysokou úmrtnost způsoboval především hladomor, nemoce a vyčerpání). Zároveň byli Židé v ghettech využíváni na nucenou otrockou práci. Spolu se zřizováním ghett vydala civilní správa GG také řadu nařízení zbavujících Židy většiny práv a omezujících jejich postavení: pracovní povinnost, vytváření tzv. židovských rad (judenratů), nařízení o povinném označení Davidovou hvězdou atd.

Lidé v Krakowském ghettu rozbíjí nábytek na otop, 1941. (Foto: Archiwum Panstwowe w Krakowie, courtesy of USHMM Photo Archives)

Na území bývalé Polské republiky zřídili nacisté šest vyhlazovacích center. Způsoby masového zabíjení testovali již od podzimu 1941 v Osvětimi a ve vyhlazovacím táboře Chełmno nad Nerem. Od jara 1942 se pro vyhlazování Židů začínají používat další tábory smrti: Bełżec, Sobibór, Osvětim II-Birkenau a v létě 1942 vzniká vyhlazovací tábor Treblinka. Na podzim je uvedeno do provozu vyhlazovací zařízení v Majdanku u Lublinu. Zatímco Osvětim a Majdanek plnily vedle vyhlazovací funkce také roli koncentračních a pracovních táborů, zbývající čtyři tábory fungovaly výhradně jako továrny k vraždění Židů a Romů z Polska a dalších evropských zemí.

Ulice v Tarnově, krátce po obsazení Polska německou armádou, říjen 1939. (Foto: Valerie Rollins, courtesy of USHMM Photo Archives)

V průběhu roku 1943 nacisté postupně ve vyhlazovacích táborech likvidovali v rámci akce nazvané Erntefest (Dožínky) obyvatele ghett na území Generálního gouvernementu a v pobaltských státech. Jediným ghettem, které bylo zachováno až do léta 1944, byla Lodž. Ke konci roku 1944, kdy již byla většina evropských Židů vyvražděna, byly likvidovány také poslední tábory smrti a dosud žijící vězňové byli evakuováni na západ v tzv. pochodech smrti.

Konečné řešení romské otázky

V předválečném Polsku žilo podle odhadů asi 50 000 Romů. Většina z nich kočovala, asi čtvrtina z nich byli usazení. Území Generální gouvernementu coby čistého životního prostoru pro Němce mělo být stejně jako o Židů očištěno i od všech Cikánů.Vyhlazování romských obyvatel polských obcí probíhalo v letech 1942-1944 formou organizovaných masakrů i v desítkách koncentračních a vyhlazovacích táborů. Celkem zahynulo 30 000-35000 polských Romů.

Hlavní ulice lodžského ghetta, 1940-1941. (Foto: Walter Genewein, courtesy of USHMM Photo Archives)

Chování polského obyvatelstva

Chování polského obyvatelstva vůči židovským uprchlíkům z ghett a těm, kteří přežívali válku v úkrytech, bylo problematické, ať již z důvodu strachu pomoci (hrozil za to trest smrti) či antisemitského naladění. Vedle případů pomoci ukrývajícím se Židům či sporadické spolupráce židovských a polských odbojových organizací (např. během povstání ve varšavském ghettu nebo také akce agenta Armii krajowej a polské exilové vlády Jana Karského, který tajně navštívil varšavské ghetto a tábor Bełżec a napsal vyčerpávající zprávu o vyhlazování polských Židů, kterou převezl na Západ) docházelo často k udávání a vydírání Židů ze strany polských obyvatel či dokonce k fyzickému napadání a přímé spolupráci místního obyvatelstva s nacisty na vraždění židovských obyvatel, jako například v červenci 1941 v městečku Jedwabne a dalších lokalitách na východě Polska.

Odboj

Od počátku německé okupace vznikaly v Polsku ilegální židovské organizace orientované jak na sociální svépomoc, tak i na ozbrojený odboj. Historik Emanuel Ringelblum shromažďoval materiály pro pozdější tajný Archiv varšavského ghetta, který se po válce stal hlavním zdrojem informací o tragickém osudu varšavských Židů. V květnu 1940 vznikla charitativní organizace Židovská sociální svépomoc (Żydowska Samopomoc Społeczna), jež poskytovala sociální pomoc Židům živořícím v ghettech a distribuovala potraviny zakoupené z velké části z prostředků Jointu, zastřešující organizace amerických židovských pomocných výborů. Odbojové organizace vznikaly v lodžském ghettu, ve Vilniusu, Krakově, Bialystoku a na dalších místech. V létě 1942 byla spojením několika organizací založena Židovská bojová organizace, působící zejména ve varšavském ghettu. Tamtéž vznikl i Židovský vojenský svaz.

Příslušníci židovské a litevské stráže u vchodu do vilenského ghetta, 1941-1943. (Foto:William Begell, courtesy of USHMM Photo Archives)

S likvidací polských ghett a deportací jejich obyvatel do vyhlazovacích táborů se ve zvýšené míře objevovaly projevy organizovaného odboje a začalo docházet k ozbrojeným povstáním v ghettech a vyhlazovacích táborech. K ozbrojenému odporu došlo v lednu 1943 v ghettu v Częstochowě a ve stejné době vypukla první vzpoura ve varšavském ghettu. O tři měsíce později vypuká ve varšavském ghettu jako reakce na německé snahy o jeho konečnou likvidaci několikatýdenní povstání, jeden z nejvýznamnějších aktů židovského odporu proti nacistům vůbec. V srpnu 1943 došlo k povstání ve vyhlazovacím táboře Treblinka a v bialystockém ghettu, v říjnu v Sobiboru a o měsíc později v pracovním táboře v Lublinu. V lednu 1944 povstali Židé v táboře smrti v Chełmnu, v říjnu téhož roku se vzbouřili příslušníci sonderkommanda (obsluhujícího plynové komory) v Auschwitz-Birkenau.

Kozí ulice v ghettu v Częstochowě, 1944. (Foto: Biblioteka Czestochowa, courtesy of USHMM Photo Archives)

Závěr

V šesti vyhlazovacích centrech na polském území zavraždili nacisté přibližně 3,5 milionů Židů. Velká část polských Židů zahynula také na podvýživu a nemoci v nacisty zřízených ghettech nebo byla přímo zavražděna při jejich likvidaci. Z původních tří milionů polských Židů jich přežilo válku asi jen 10 %. Ještě po osvobození tady však docházelo k četným pogromům namířeným proti židovským navrátilcům. V srpnu 1945 vypukl pogrom v Krakově a dalších městech, v červenci 1946 Poláci z Kielců zavraždili 42 a těžce zranili dalších sto Židů, kteří přežili nacistickou okupaci. Počet podobných případů z poválečného období se odhaduje na více než tisíc. Svou roli na tomto pronásledování sehrály mimo jiné i materiální důvody: někdejší sousedé obývající nyní domy a byty vyprázdněné po deportovaných Židech se obávali návratu původních majitelů. V polovině roku 1946 žilo v Polsku přibližně 200 tisíc Židů. Většina z nich se však v důsledku poválečné perzekuce a nastupující komunistické diktatury rozhodla pro emigraci. Další emigrační vlnu posledních Židů z Polska vyvolala mohutná antisemitská kampaň v březnu 1968.

Pohřeb obětí Kielckého pogromu, červenec 1946. (Foto: Leah Lahav, courtesy of USHMM Photo Archives)

  • Literatura:

  • Vykoukal, Jiří. Šoa v Polsku: historické souvislosti. Praha: Židovské muzeum v Praze, 2001, in: Stín šoa nad Evropou, s. 76-99.

  • Haumann, Heiko. Dějiny východních Židů. Praha: Votobia, 1997, s. 224.

  • Bartoszewski, Władysław; Edelman, Marek. Żydzi Warszawy 1939-1943. Lublin: Towarzystwo Naukowe Katolickiego Uniwersytetu Lubelskiego, 1993, s. 200.

  • Eisenbach, Artur. Hitlerowska polityka zagłady Żydów. Warszawa: Ksia?z?ka i Wiedza, 1961, s. 703.

  • Gross, Jan T. Upiorna dekada. Kraków: Universitas, 2001, s. 116.

  • Gross, Jan T. Sąsiedzi: Historia zagłady żydowskiego miasteczka. Sejny: Pogranicze, 2000, s. 157.

  • Paczkowski, Andrzej. Pół wieku dziejów Polski 1939-1989. Warszawa: Wydawnictwo Naukowe PWN, 1996, s. 464.

  • Halevy, Yechiam. Historical Atlas od the Holocaust. New York: U. S. Holocaust Memorial Museum, 1996, s. 252.

  • Ringelblum, Emanuel. Kronika getta warszawskiego. Warszawa: Czytelnik, 1983, s. 641.

  • Sakowska, Ruta. Warszawskie getto. Warszawa: Ksia?z?ka i Wiedza, 1988, s. 91.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.