Protižidovské postoje v době antiky

Židovská historie na území dnešního Izraele začíná hluboko před začátkem našeho letopočtu, podle biblické tradice více než 3000 let. Ačkoli antisemitismus tak, jak jej známe dnes, neexistoval, Židé vyznávající specifické náboženství - monoteistický judaismus (náboženství jednoho Boha) představovali ve starověku mezi ostatními národy blízkého východu ojedinělou a těžko pochopitelnou komunitu. Později zde také vzniklo dnes nejrozšířenější náboženství světa - křesťanství, náboženství vycházející z židovského učení a tradic, které se však proti judaismu zásadně vymezuje. Ačkoli se projevy nenávisti vůči Židům v tehdejší Judeji podstatně liší od moderních forem antisemitismu, právě zde a v této době byl položen základ mnohým stereotypním mýtům o Židech, které pozorujeme až do dnešních dní.

Od té doby, co Židé ustavili na Blízkém východě izraelské království, vystřídalo se zde mnoho cizích mocností, kterým byli Židé podřízeni. Každý z panovníků, který si židovský národ podmanil, se k judaismu a jeho tradicím choval s jinou dávkou tolerance, pochopení, nenávisti nebo xenofobie. V době řecké nadvlády se Židé ocitli pod velkým tlakem a vlnou nenávisti, která pramenila zejména z nepochopení kulturních a náboženských odlišností ze strany Řeků, kteří (a později i Římané) se svým polytheistickým náboženstvím nedokázali pochopit uctívání jediného Boha v judaismu, ale ležela jim v žaludku také přísná židovská morálka, praktická pravidla života, dietní zásady košer, omezení sexuálního života nebo tradiční obřízka. Všechna tato pravidla byla v rozporu s řeckým a později i římským liberálním stylem života plným tradičních radovánek a oslav plných dobrého jídla a pití.

V roce 200 před naším letopočtem byla na území dnešního Izraele ustavena říše Seleukovců, jejichž vláda znamenala pro židovské obyvatele náboženství i kulturu úpadek a velké problémy. Král, který usedl na trůn v roce 175 př.n. l., Antiochus IV. přidal svému jménu řecký přídomek Epifanes, což v překladu znamená Bůh se zjevil, aby tak sám sebe identifikoval s řeckým bohem Diem. Židovskému obyvatelstvu bylo jasně dáno najevo, že Antiochus nebude jejich náboženství a kulturu tolerovat tak, jak to dělali králové cizích mocností do této doby.

Antiochus IV. se snažil judaismus a celou židovskou kulturu z regionu vytlačit a ponížit zdejší obyvatelstvo pomocí útoku na nejcitlivější místa židovské tradice: v roce 168 př. n. l. nechal v centru jeruzalémského chrámu vztyčit sochu boha Dia a nařídil zde vykonávat v řecké náboženské oběti. To samo o sobě představovalo pro Židy obrovské ponížení a hanbu, neboť v judaismu není dovoleno Boha jakkoli zobrazovat. Jeruzalémský chrám navíc představuje dodnes i po svém zboření nejposvátnější místo pro celou židovskou kulturu a náboženství. Antiochus také neváhal ustanovit v chrámu řeckého filozofa z Atén, aby dohlížel na obětní rituály v chrámu namísto židovského velekněze.

V době tohoto silného útlaku a ponížení židovského národa došlo k jednomu ze zásadních povstání, tzv. povstání Makabejských. Matatjáš Makabejský, jeden ze starších židovských kněží, který se odmítal klanět se řeckým bohům a bůžkům, zavraždil v afektu svého kolegu, který se řeckému nátlaku podmanil a vykonal náboženskou oběť řeckým bohům. Matatjáš musel společně se svými pěti syny uprchnout před trestem za vraždu do hor, odkud pak začal řídit velké povstání. Juda, jeden z jeho synů, dovedl později revoluci proti řecké nadvládě a ponížení až do úspěšného konce, když se mu podařilo očistit jeruzalémský chrám od řeckých bůžků a zasvětit jej opět židovskému Bohu. Jako připomínka zázraku, který se tehdy v chrámu odehrál, se dodnes slaví svátek Chanuka.

Po smrti ostatních bratrů Makabejských se v Judeji po 25 letech bojů proti uzurpující nadvládě Seleukovců ujal vlády Šimon Makabejský, který dal regionu potřebnou stabilitu a v neposlední řadě vytouženou svobodu v náboženských i kulturních záležitostech.

Judea a nadvláda Římské říše

V 60.letech př .n. l. se oblast dnešního Izraele dostává pod nadvládu obrovské a mocné římské říše. V roce 63 př. n. l. byl připojen k Římské říši také Jeruzalém, což znamenalo začátek další složité historické etapy pro židovské obyvatelstvo.

Římská nadvláda začala velmi brutálním způsobem. Židovští kněží byli zavražděni přímo v prostorách jeruzalémského chrámu. A ačkoli se dalších dvacet let rod Makabejských (dynastie Hasmonejců) snažil o další rebelii, podobnou té, kterou vedli jejich předkové, nepodařilo se jim již dosáhnout vítězství. Narazili na odpor římského císaře Marka Antonia, který v roce 40 př. n. l. unesl a popravil zbytky dynastie Hasmonejců.

Král Herodes Veliký, který byl vyslán z Římské říše jakožto úřadující král provincie Judea (část dnešního Izraele) se ocitl ve velmi složité situaci. Na jednu stranu byl sám Žid, na druhou stranu vyslanec Římské říše, a tudíž musel hájit její zájmy. Jeho vláda se nesla ve znamení neustálého balancování mezi tolerancí k judaismu a jeho tradicím a římským požadavkem na ovládnutí problematického regionu a stabilizaci římskou nadvládu. Přese všechny slabiny se Židům nežilo pod nadvládou Heroda Velikého extrémně zle a antisemitské projevy a brutální zásahy proti judaismu, které Židé znali z dob nadvlády Seleukovců, byly již minulostí. V době vlády Heroda Velikého měli Židé svobodu v praktikování judaismu a Římané byli zároveň spokojeni, že se konečně podařilo ustanovit v regionu klid a mír. Díky těmto stabilním podmínkám se Herodovo království rozrostlo až na území dnešního Jordánska a část Libanonu. Herodes se také zasloužil o rozkvět měst a o rekonstrukci druhého jeruzalémského chrámu.

Vznik křesťanství a střet s judaismem

Období vlády Heroda Velikého a jeho syna Heroda Antipa je také obdobím života Ježíše Nazaretského a nově vznikajícího křesťanství. To se stalo velkým historickým mezníkem a později také zdrojem mnoha antisemitských stereotypů a nenávistných obvinění proti Židům. Zejména smrt Ježíše se stala rozbuškou nenávistných projevů mezi Židy a křesťany, které trvají v omezené míře až do dnešních dní. Třecích ploch mezi nově vzniklým křesťanstvím a původním judaismem bylo ale hned několik. Prvním z nich byl samotný problém ustavení nového náboženství. Ačkoli první křesťanské obce uznávaly židovské tradice i nauku, později se ve snaze oslovit ostatní obyvatele římské říše se křesťanství radikálně vymezuje vůči judaismu. Křesťané začali věřit, že pouze jejich nové náboženství a víra jsou správné a původní židovské náboženství se jim stalo symbolem čehosi starého a hlavně neplatného. Dalším problémem byla nauka o spáse. Jelikož křesťané věří, že Ježíš je Mesiáš, který přináší lidem spásu a vykoupení, jsou Židé, kteří na příchod Mesiáše stále čekají, stavěni do pozice těch, kteří svou šanci na spásu nepochopili, zmeškali a nesou za to nadále vinu. Jak píše například Jan ve svém evangeliu (8:12) Podél cesty - to jsou ti, kteří uslyší, ale pak přichází ďábel a bere slovo z jejich srdcí, aby neuvěřili a nebyli zachráněni.

V neposlední řadě jsou Židé tradičně obviňováni z vraždy Ježíše. Z těchto důvodů jsou Židé v původním antickém křesťanství vnímáni jako symbol pozemského zla. Pravdou je, že židovský Sanhedrin, orgán představitelů tehdejší židovské komunity, se snažil Ježíše odsoudit za jeho (podle jejich židovského vnímání) kacířské názory, vykonavatelem Ježíšova trestu byl však tehdejší správce země Pilát Pontský. V zájmu oslovení co nejširšího pole nových křesťanů mezi Římany byla zodpovědnost za Ježíšovu smrt přesunuta na Židy jako celek.

Ježíš byl nakonec k smrti odsouzen a ukřižován, což zapříčinilo vznik dlouhé nenávisti mezi oběma náboženskými skupinami a zároveň dalo vzniknout antisemitským mýtům jako je otravování studní nebo židovská rituální vražda. Křesťanství se nadále šířilo za hranice Izraele a později bylo přijato jako oficiální náboženství Římské říše, což pro mnoho křesťanů představovalo další důkaz o správnosti tohoto náboženství. Naopak politický útlak Židů byl vnímán jako doklad jejich mylné víry a nedostatku milosti od Boha. Tím vznikal další důvod k antisemitským výbojům.

První a druhá Židovská válka

První století našeho letopočtu se neslo pro židovské obyvatelstvo ve znamení velkého rozštěpení společnosti. Neexistoval jednotný názor na to, jak se vypořádat s nenáviděnou římskou nadvládou. Jedna skupina se snažila spolupracovat, jiná se snažila o fyzickou likvidaci římských utlačovatelů. Spor všech společenských skupin jakými byli extrémní zelóti, skupina zbožných esejců, kněžská aristokracie saduceové, Samaritáni a další skupiny způsoboval velké společenské dělení společnosti a z toho plynoucí napětí. Zejména z tohoto důvodu se Židům nepodařilo úspěšně dokončit povstání, které bývá v historii označováno jako první Židovská válka. Čtyřletý boj proti Římanům skončil pro Židy tragickým dobytím Jeruzaléma římskými legiemi a zničením druhého jeruzalémského chrámu v roce 70 n. l. Povstání ještě pokračovalo obranou několika pevností, poslední z nich, Massada, která byla dobyta v roce 74 n. l., představuje dodnes symbol boje Židů proti útlaku.

Dobytí druhého jeruzalémského chrámu však znamenalo pro Židy morální katastrofu. Jeruzalémský chrám již nebyl nikdy v budoucnosti obnoven a první Židovská válka znamená pro judaismus a celou židovskou kulturu obrovskou a ztrátu a pomalý začátek konce židovského života v Judeji.

Úplný konec nastává po tzv. druhé Židovské válce vedené Šimonem Bar Kochbou v letech 132 až 135 n. l. Druhá Židovská válka, někdy také označovaná jako Bar Kochbovo povstání, byla zřejmě motivována pokračujícím římským útlakem židovského obyvatelstva na území dnešního Izraele. Císař Hadrian nechal na území Jeruzaléma vybudovat pohanské město Aelia Capitolina, zakázal Židům provádět obřízku, jeden ze základů židovského náboženství a tradice. Ačkoli se v tomto povstání Židům nejprve dařilo, jeho důsledky pro ně byly doslova katastrofální. Římané i tuto rebelii nakonec potlačili, císař nechal popravovat rabínské učence, zakázal používání i vlastnění Tóry, čímž de facto kompletně znemožnil praktikování judaismu na území Judeje. Byl to také císař Hadrian, který přejmenoval Judeu podle Felištejců – národa v biblických dobách bojujícího proti Židům - na Palestinu, aby její obyvatele pokořil a na židovské osídlení nezůstala žádná památka.

Jeruzalém se stal římským městem, na místě chrámu byl postaven nový římský chrám se sochou Jovovou a sochou samotného Hadriana. Židovský příběh antického Izraele tímto obdobím končí. Židé hromadně z Palestiny odcházejí do okolních zemí, kde jsou nuceni žít jako náboženská menšina mezi křesťanskou nebo muslimskou většinou. Jejich naděje na existenci vlastního státu jsou v tuto chvíli pohřbeny na dlouhá staletí.

Klíčová slova

Herodes Veliký

  • Literatura:

  • Schäfer, Peter. Dějiny Židů v antice od Alexandra Velikého po arabskou nadvládu. Praha: Vyšehrad, 2003, s. 263.

  • Segert, Stanislav. Starověké dějiny Židů. Praha: Svoboda, 1995, s. 311.

  • Grant, Michael. Židé v římském světě. Praha: BB art, 2003, s. 327.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.