Moderní antisemitismus

Osvícenství, šíření liberálních názorů na společnost a hospodářství a postupující modernizace společnosti vedly k uvolňování existujících, ze středověku pocházejících, protižidovských nařízení. Emancipace Židů (jejich osvobození) postupovala v různých zemích různou rychlostí, ale ve většině Evropy (včetně habsburské monarchie) byla z právního hlediska uzavřena až na přelomu 60. a 70. let 19. století. Židé se stali rovnoprávnými občany se stejnými právy, kteří se od ostatních obyvatel lišili pouze svým vyznáním. Odpor proti rovnoprávnosti Židů sice přežíval v konzervativních kruzích, ale byl mnohými vnímán jako přežitek minulosti a temného středověku.

O to větším překvapením tedy byl vznik moderních antisemitských hnutí a stran, které se zvláště ve střední Evropě objevovaly od 70. let 19. století a zásadně zpochybňovaly možnost integrace Židů do většinové společnosti. Co nejdříve vypadalo jako absurdní, středověký, nepatřičný a pomíjivý jev se brzy stalo pevnou součástí evropské politiky a trhu názorů na svět a společnost.

Antisemitská karikatura z vídeňského časopisu Kikeriki přirovnávající Židy ke včelím trubcům, kteří žijí z tvrdé práce ostatních včel. Foto: USHMM Photo Archives

Bezprostředním podnětem pro vzestup moderního antisemitismu byla krize liberální politiky a liberálního hospodářství, k němuž přispěla hospodářská krize, jež vypukla v roce 1873 a která v různých podobách ovlivňovala hospodářství evropských zemí až do konce 19. století. Rozčarování z liberalismu se ale netýkalo pouze ekonomiky, ale také (a především) celkového pohledu na společnost: stále více politiků, novinářů a dalších veřejně činných lidí hledalo alternativní návody, jak společnost uspořádat, začali se odklánět od liberálního individualismu a ztrácet víru v celkový společenský pokrok. S tím souviselo i postupné vyostření nacionalismu, který ke konci 19. století používá stále radikálnější, bojovnější slovník a útočí na skutečné i domnělé oponenty. Nacionalisté propagují protiliberální koncepty národního hospodářství, z nějž mají být vyloučeny ostatní skupiny, a nezříkají se ani hospodářských bojkotů.

Mohlo by se zdát, že vzhledem k významné roli, kterou židovští podnikatelé hráli v rozvoji moderního hospodářství či židovští novináři v propagaci liberalismu, byl antisemitismus logickou reakcí na postavení Židů v moderním světě. Jenže Židé si liberalismus nevymysleli a stejně tak nebyli jedinými, kdo se aktivně zapojil do tržního hospodářství či obchodoval na burze. Vzhledem k dřívějšímu omezení na obchod a finančnictví (viz Středověký antijudaismus a omezení Židů) byli Židé na kapitalistické hospodářství lépe připraveni (zde stačilo vždy poukázat na známé židovské podnikatele a finančníky); moderní antisemité ale zároveň zapomínali na skutečnost, že mnoho nežidovských podnikatelů se na něm podílelo podobným způsobem. Antisemitismus tak byl snadným a iracionálním, zjednodušujícím vysvětlením složitého moderního světa. Antisemitům místo porozumění fungování tržního hospodářství stačila jen víra v to, že za všechny problémy světa mohou Židé. Moderní antisemitismus by byl nemyslitelný bez šíření teorií světového židovského spiknutí, současně vycházel z již dříve existujících názorů na Židy, jeho novost ovšem spočívala v kombinaci několika faktorů: již (alespoň z formálního hlediska) uzavřeného procesu emancipace Židů, moderní masové a nacionalistické politiky a později též rasismu.

Ačkoli antisemitská hnutí vznikala jinde a dříve, nejvýznamnějším impulzem pro vzestup moderního politického antisemitismu byl jeho vývoj ve sjednoceném Německu a zvláště v Berlíně na přelomu 70. a 80. let 19. století. Zde v moderním smyslu jako první začal používat zklamaný demokratický radikál Wilhelm Marr, stejně jako protestantský kazatel a zakladatel berlínské křesťansko-sociální strany Adolf Stöcker. Velký rozruch a emocionální veřejnou diskusi vyvolaly antisemitské články známého historika Heinricha Treitschkeho, neboť ukazovaly, že antisemitismus není pouze nástrojem zklamaných či demagogických politických agitátorů, ale zasahuje také kulturní elitu.

Antisemistký předvolební plakát rakouské strany křesťanských socialistů, 1921. Foto: USHMM Photo Archives

V habsburské monarchii byli zpočátku hlavními představiteli antisemitismu zejména dva politici, kteří se oba odklonili od liberalismu: radikální nacionalista a zastánce všeněmeckého hnutí (snahy o spojení všech Němců) Georg von Schönerer a křesťansko-sociální politik Karl Lueger. Vídeňské antisemitské hnutí se hodně opíralo o nižší střední třídy, zejména o drobné řemeslníky a živnostníky, jimž ekonomické proměny přinášely velké problémy a kteří často začali toužit po nedávno minulých dobách cechů a regulace hospodářského života. Antisemitismus ovšem nebyl pouze vídeňskou záležitostí a šířil se po celé monarchii, včetně českých zemí. Zde se antisemitské skupiny a tiskoviny objevují zejména od 80. let 19. století, a to především mezi radikálními nacionalisty (například některými mladočechy) a u zastánců politického katolicismu. Až do poloviny 90. let 19. století však antisemitismus hrál v české politice spíše okrajovou záležitost - to bylo způsobeno tím, že velké nacionálně-liberální strany (staročeši a mladočeši) se soustředily především na polemiky a soupeření s německými politiky.

Zejména od 90. let 19. století byly antisemitské strany zaměřeny zejména proti socialismu, jež byl údajně pouze nástrojem světového židovského spiknutí. Židé měli zneužívat ideí o rovnoprávnosti a boji za lepší podmínky dělníků k tomu, aby podkopali morálku nežidovských národů a ovládli je. Antisemité demagogicky poukazovali na židovský původ některých socialistických ideologů a politiků (Karla Marxe či vůdce předlitavské sociální demokracie Victora Adlera). V českých zemích zaznamenal antisemitismus bezprecedentní nárůst během voleb do říšské rady v roce 1897, kdy byla poprvé část poslanců zvolena na základě všeobecného volebního práva pro muže, a sociální demokracie poprvé získala místa v říšské radě (parlamentu). Již během volební kampaně čeští nacionalisté obviňovali Židy z podpory socialistů, kteří prý mají být pouze nástrojem světového židovského spiknutí. Zvláště v Praze, kde sociálnědemokratický kandidát téměř porazil mladočecha a antisemitu Václava Březnovského, sílila nacionalistická antisemitská kampaň. Od roku 1897 se antisemitismus přesunul do centra českého politického diskurzu a vznikaly nové antisemitské strany a organizace. Sílu a význam českého antisemitismu přelomu 19. a 20. století dokládá i úspěch obvinění z rituální vraždy v tzv. hilsneriádě.

Antisemitismus se stal před první světovou válkou významným prvkem politického života a politických kampaní. To ovšem neznamenalo, že čistě antisemitské politické strany byly úspěšné ve volbách: po prvních úspěších v 80. a 90. letech 19. století politický potenciál těchto extremistických stran opadal, ale naopak začal antisemitismus prorůstat do programu a propagandy ostatních, šířeji pojatých politických stran různého zaměření: od radikálního nacionalismu přes křesťanské sociály až po konzervativní strany. Největším politickým úspěchem antisemitismu bylo opakované vítězství vídeňské křesťansko-sociální strany a jmenování jejího vůdčího politika Karla Luegera vídeňským starostou (v této funkci zůstal od roku 1897 až do své smrti v roce 1910).

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds Claims Conference
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání
Nux s.r.o.