Genocida českých Židů

V této pamětní knize jsou zaznamenána jména těch, kteří se stali oběťmi deportačních transportů, jimiž německá okupační moc z českých zemí odvlekla muže, ženy a děti spadající pod tzv. norimberské zákony. Tyto zákony byly vyhlášeny v září 1935 v Německu a okupační úřady jejich platnost zavedly nejprve v českém pohraničí, když bylo v říjnu 1938 obsazeno německými vojsky a anektováno do Německa. Později když Německo okupovalo i Rest-Tschechei, Zbylé Česko, jak posměšně Hitler a nacistická propaganda pojmenovali Československo zmrzačené oderváním jeho pohraničí, rozšířily jejich platnost i na území tzv. Protektorátu Čechy a Morava.

V norimberských zákonech byla zavedena rasová definice židovství, která se vyznačovala tím, že židovská rasa byla určována nejen současnou nebo dřívější příslušností té které osoby k židovskému náboženství, avšak navíc také současným či dřívějším židovským náboženstvím jejích rodičů a prarodičů, případně jejího manželského partnera.

Při posledním předválečném sčítání v roce 1930 se k židovskému náboženství přihlásilo v Čechách 76 301, na Moravě a ve Slezsku 41 250 lidí. Z těchto 117 551 osob se hlásilo téměř 43 tisíc k národnosti české, 37 tisíc k národnosti židovské, 35 tisíc k národnosti německé, ostatní k různým jiným národnostem. V těchto číslech nejsou zahrnuti lidé, kteří nebyli židovského náboženství, ale přesto se podle norimberských zákonů měli stát obětmi židovské genocidy.

V nacistickém Německu se rozlišovaly dvě základní kategorie židovského obyvatelstva - Glaubensjuden a Geltungsjuden,tedy věřící Židé a - mám-li přeložit pojem Geltungsjuden doslova - platní Židé, tj. jejichž židovství bylo určováno platným protižidovským zákonodárstvím. V Československu se pochopitelně statistiky o Geltungsjuden nevedly.

V době, která dělila dobu předválečného sčítání od 15. března 1939, došlo ve složení židovského obyvatelstva ke značným změnám. České země se po roce 1933 staly útočištěm mnoha židovských uprchlíků z Německa a Rakouska. Když pak na základě mnichovského diktátu čtyři evropské velmoci - Německo a Itálie spolu s Velkou Británií a Francií - stanovily novou československo-německou hranici a německá vojska obsadila československé pohraničí, rozpoutala se v okupovaném území taková vlna teroru, že v krátké době z 30 tisíc tam původně žijících židovských občanů zbyla necelá desetina. Ostatní před rozpoutaným terorem uprchli anebo byli násilím vyhnáni ze svých domovů a za novou hranici.

V Mostě, v Ostrově i jinde byly zřizovány improvizované koncentrační tábory a věznice, Ve dnech listopadového Říšského pogromu hořely synagogy také v Sudetské župě - v Liberci, v Opavě, ve Falknově, v Krnově a na mnoha jiných místech, Také z okupovaného českého pohraničí byli židovští občané odváženi do Dachau. Tehdy a v příštích dnech se na hranici s Československem, za kterou německé úřady vyháněly ožebračené židovské vyhnance, odehrávaly dramatické scény. V květnu 1939 bylo v celé Sudetské župě sečteno pouze 2 373 obyvatel spadajících pod norimberské zákony.

Mezitím Adolf Hitler v Říšském sněmu 30. ledna 1939 před celým světem vyhlásil svou hrozbu, že výsledkem budoucí světové války, dojde-li k ní, bude zničení židovské rasy v Evropě. Tuto hrozbu vyslovil jako své proroctví, ale za ním byla Hitlerová reálná vůle je uskutečnit. Jen málokterý soudobý komentátor jeho řeči varoval svět, že německý diktátor myslí svou hrozbu doslova.

Pouhých devět dnů předtím - 21. ledna 1939 - Hitler přijal československého ministra zahraničí Františka Chvalkovského. Byl k němu i v židovské otázce otevřený. Cíl jejího řešení - jak jej zaznamenal protokol - Hitler formuloval takto: Židé se u nás zničí. Podle Hitlera mělo se takové řešení židovské otázky stát pro Československo příkladem.

Mezi 1. říjnem 1938, kdy první okupační oddíly wehrmachtu a SS vstoupily na českou půdu, a mezi 15. březnem 1939, kdy s německými tanky přijel do Prahy i Adolf Hitler, zmenšil se v českých zemích počet osob židovského náboženství přibližně o 14 tisíc. Vystěhovaly se z obav o ohrožení své existence, nejen hospodářské, ale i fyzické.

Podle dodatečně zrekonstruované oficiální statistiky žilo na území Protektorátu Čechy a Morava v době jeho vyhlášení 118 310 Židů. Z nich bylo 103 960 židovského náboženství (podle oficiálního označení: mojžíšské víry) a 14 350 osob jiného náboženství nebo bez náboženského vyznání.

Od prvních dnů okupace byly české země integrovány do rámce plánů deklarovaných Hitlerovým proroctvím, které se začaly realizovat všude tam, kam se postupně rozšířila moc třetí německé Říše. Politické a státní vedení Německa však židovskou otázku v každé jednotlivé okupované zemi řešilo v souladu s konkrétními bezprostředními i perspektivními cíli a potřebami okupační politiky, modifikovalo její funkci a formovalo specifický model své židovské politiky. Základní elementy nacistického vzorce konečného řešení zůstávaly ovšem konstantní. Skupina obyvatelstva, která jím byla postižena, musela být nejprve definována, postupně systémem stále drastičtějších diskriminačních opatření izolována v ghettě beze zdí ještě před fyzickou koncentrací Židů v táborech, postupně expropriována a zbavována materiálních základů své existence, aby posléze byla deportována k fyzickému vyhlazení.

Protektorátní útvar byl zřízen na českém území, které zbylo po mnichovském okleštění Československa. V protektorátních hranicích bylo soustředěno na 70 % veškeré průmyslové výroby Československa, především mohutný zbrojní průmysl. Okupační politika nacistického Německa vycházela proto z této strategie: Lidský a materiální potenciál Protektorátu v maximální možné míře exploatovat pro válečnou mobilizaci a pro vedení ambiciózních agresivních válečných tažení. Tomuto záměru mělo být a bylo podřízeno konečné řešení české otázky v podobě totální germanizace českých zemí a zničení českého národa jako takového. Jeho předpokladem se mělo stát až hegemoniální ovládnutí Evropy vítěznou válkou. I při tomto stanovení priorit měly být nalézány cesty, jak skloubit okamžité i perspektivní cíle, jak při realizaci prvních se co nejvíce přiblížit těm konečným.

Tato strategicko-taktická koncepce ovlivnila také postup okupační moci v její židovské politice, která nesměla ohrozit efektivitu protektorátního hospodářství. Proto se také vyřazení Židů z hospodářství, jak zněl oficiální termín, mělo uskutečňovat organizovaně, nikoli cestou násilných jednotlivých akcí a divokých arizací, ale ve spolupráci okupačních správních, hospodářských a policejních úřadů s rozhodujícími říšskoněmeckými bankovními a průmyslovými koncerny, které byly kvalifikovány, aby co nejefektivněji začlenily nejvýznamnější části českého hospodářství do německého válečného hospodářství.

Charakterizovaná koncepce okupační politiky vedla ke zřejmé spojitosti židovské otázky s českou otázkou. Okupační moc od samého začátku učinila ze své židovské politiky jeden ze základních nástrojů germanizace českých zemí. Očividně se to projevilo v hospodářské oblasti při ukořistění židovského, resp. za židovský prohlášeného majetku. Arizace se realizovala jako germanizace.

Zjistit skutečný podíl židovských osob na konkrétních hospodářských podnicích, společnostech, organizacích a institucích byl problém sám o sobě složitý. Navíc byl ztížen ještě tím, že se už před Mnichovem a zejména mezi Mnichovem a 15. březnem 1939 uskutečnilo mnoho opravdových i fiktivních vlastnických přesunů, personálních a organizačních změn i nejrůznějších jiných zatemňovacích operací. Pro německou arizační politiku se tím na jedné straně vytvářelo nebezpečí, že jí unikne nemalá část potenciální arizační kořisti, na druhé straně však jí tato skutečnost byla ku prospěchu, neboť pomáhala svévolně rozšiřovat sféru, která se měla stát objektem arizace.

Nařízením říšského protektora Konstantina von Neuratha byla v červnu 1939 zavedena natolik široká definice pojmu židovský podnik, že při elastickém uplatnění jejího výkladu a při použití široké škály prostředků mimoekonomického nátlaku se velkým německým koncernům i jiným německým kapitalistickým podnikům podařilo arizovat obrovské hospodářské hodnoty, také takové, na nichž podíl židovských osob byl zcela mizivý. Lze odhadnout, že arizacemi a expropriací židovského obyvatelstva, dovršenou při jeho deportaci, hospodářská kořist z řešení židovské otázky v Protektorátu zdaleka přesáhla dvě miliardy marek, tj. 20 miliard protektorátních korun.

V prvních letech Protektorátu usilovaly německé okupační úřady o co možná nejradikálnější snížení počtu židovského obyvatelstva jeho vystěhováním. K tomu působil celý rafinovaný systém diskriminačních a přímo teroristických opatření, takže šlo fakticky o vyhánění spojené s úplnou či alespoň velmi podstatnou expropriací. Za povolení k emigraci bylo třeba odvést vysoké daně a dávky. Zbylý majetek byl nuceně předán německým bankám do správy k věrné ruce.

Do konce roku 1939 z Protektorátu odjelo podle oficiálních statistik 19 016 a v roce 1940 ještě 6 176 dalších židovských vystěhovalců. V příštích dvou letech už jen 817.

Židé unikali z Protektorátu také jinými než oficiálními cestami, v předválečné době zejména útěkem na polské území, později nejčastěji přes slovenskou hranici. Můžeme odhadnout, že legálně nebo tajně se z Protektorátního území vystěhovalo na 30 tisíc lidí podléhajících norimberským zákonům, přibližně každý čtvrtý. Kolik z nich ovšem konečné řešení dostihlo v Polsku, Holandsku či Maďarsku, se zatím ani přibližně nepodařilo zjistit. Jen mezi těmi, kteří židovskými transporty z Francie byli zavlečeni na smrt do Osvětimi, bylo zjištěno na 600 emigrantů z Československa.

Polovina vystěhovalců - 12 353 - uvedla jako svůj imigrační cíl některou z evropských zemí. Neopouštěla tedy sféru, kterou nacistické Německo hodlalo ovládnout. Nejprve jsme je chytili ve Vídni, potom v Praze a nyní ve Varšavě. Chytili jsme je v Kodani a v Oslo a dokonce v Amsterodamu a Bruselu; zítra je dostaneme do rukou i v jiných městech světa, hlásal generální guvernér okupovaného Polska Hans Frank 20. května 1940 nejen o vystěhovavších se německých a rakouských Židech, ale o Židech vůbec. Ostatně 28.listopadu 1941 Hitler svatosvatě slíbil jeruzalemskému velkému muftimu Husseinovi, že německým cílem bude vyhlazení Židů žijících v arabském prostoru pod ochranou britské moci, až německé armády vyjdou z jižního Kavkazska a prorazí kavkazskou bránu do Středního Orientu.

I když po zahájení války po určitou dobu okupační úřady židovské vystěhovalectví umožňovaly, bylo zřejmo, že v historii konečného řešení židovské otázky v Evropě nastala nová etapa. Doba velkého zúčtování se Židy, kterou ohlásil Hermann Göring 12. listopadu 1938 a Adolf Hitler svým proroctvím 30 ledna 1939, nadešla.

Židé z Moravské Ostravy a Frýdku-Místku byli na českém území první, kteří měli důsledky této změny pocítit. Ve dnech 18. a 27. října 1939 odjely odtud dva židovské transporty s 1 292 muži do železniční stanice Nisko nad řekou Sanem na okupovaném polském území ve východní části Lublinska. V rámci příprav na údajné převrstvení židovského obyvatelstva měli společně s muži dvou vídeňských a dvou katovických transportů vybudovat tábor, který se podle původních představ měl stát základnou pro zřizování židovského rezervátu, či říšského ghetta, kam by proudily deportační transporty z Polska, Rakouska, Německa a českých zemí. Před světem měly být tyto deportace vydávány za velkorysé gesto ze strany Německa, které židovskému obyvatelstvu poskytuje na východě Evropy azyl, ba dokonce zamýšlí zřídit židovský stát pod německou správou. Ve skutečnosti násilná koncentrace obrovské masy ožebračených lidí v tomto prostoru, naprosto nepřipraveném je absorbovat, znamenala odsoudit je k smrti hladem, zimou, epidemiemi. V dosloveném smyslu šlo o Vernichtung durch Aussiedlung - zničení vysídlením.

Ostravské transporty byly začleněny do akce, při níž mělo být od židovského obyvatelstva očištěno Katovicko. Iniciátory tohoto začlenění byli Adolf Eichmann a Franz Walter Stahlecker. Tito organizátoři pražské Ústředny pro židovské vystěhovalectví snili o tom, že po Ostravě přijde rychle na řadu celý Protektorát. Souhlas říšského protektora Konstantina von Neuratha k deportacím všeho protektorátního židovstva získali bez potíží.

Akce Nisko skončila ve skutečnosti dříve než první transporty z Katovic, Ostravy a Vídně dojely do Niska. Na nejvyšší říšské úrovni - u Hitlera - byly 17. října stanoveny jiné priority v pořadí deportací. Přednost při vysídlování dostaly nové německé provincie - vartská a západopruská župa, vzniklé na polském území anektovaném přímo do Říše. Právě do těchto oblastí měli být k posílení němectví usídlováni němečtí přesídlenci z pobaltských republik, kteří se odtud stěhovali podle zářijové německo-sovětské smlouvy. Navíc se brzo ukázalo, že prostorem kolem Niska má procházet Východní val, bezpečnostní linie v říšském vojenském předpolí. Samozřejmě právě tam nebylo vhodné místo pro onu Himmlerovu nádobu na smetí, kam mělo být vymeteno z Říše všechno nepohodlné a živly nepřátelské Říši. Stojí za zaznamenání, že právě tehdy v polovině října Hitler ocenil zřizování velkoghett v Lodži a Lublinu a kladl důraz na zřízení dalších, kam by bylo možno soustředit říšské Židy, Zvažoval, zda by takové ghetto mělo být zřízeno na polském nebo protektorátním území.

Tábor v Nisku ztratil své poslání na samém počátku. Už druhý transport z Ostravy i z Vídně mohl být vypraven jen silně redukovaný co do počtu deportovaných. O jejich odbavení rozhodl argument, že přípravy transportů byly již v pokročilém stadiu a že jejich odvolání by poškodilo prestiž gestapa. Když byl 1. listopadu vypraven ještě třetí transport, s 323 muži, nesměl do Niska vůbec přijet, ale byl zadržen v Sosnovci. Tam byl pro něj zřízen improvizovaný tábor, který byl po čase rozpuštěn.

V niském táboře zůstali pouze ti, jichž bylo třeba k jeho výstavbě a provozu. Ostatní byli z tábora vyhnáni anebo do něho vůbec nebyli vpuštěni. Tábor vegetoval až do 13. dubna 1940, kdy gestapo poslalo zbývajících 516 mužů zpět. V situační zprávě ostravského policejního ředitele za měsíc duben se konstatovalo, že z nich 301 zůstalo v Ostravě, 18 pokračovalo v cestě do Těšína a 197 do Vídně. Deklarováni byli jako navrátilci z přeškolení. Velká většina z nich se však stala obětí pozdějších deportací do Lodže, do Minska, do Terezína a z Terezína do východních vyhlazovacích táborů. Jejich jména nalezne čtenář v této knize převážně v seznamech lidí vyhlazených a zavražděných, jen ojediněle mezi těmi, kteří se dožili osvobození.

Podle oficiálních statistických dat zemřelo v době od 15. března 1939 do 15. března 1945 v Protektorátu (mimo Terezín) 8 210 židovských osob. V téže době se tam narodilo pouze 637 židovských dětí, takže tzv. přirozený úbytek představoval 7 342 lidí.

Strmou tendencí v působnosti tohoto způsobu decimace židovského obyvatelstva lze poznat z hrůzné tabulky, která vypovídá o tom, kolik přirozených židovských úmrtí připadalo na 1 000 žijících protektorátních Židů.

V roce na ně připadalo 1939 16,9 úmrtí, v roce 1940 19,7 úmrtí, v roce 1941 23,8 úmrtí, v roce 1942 54,1 úmrtí a v roce 1943 74,2 úmrtí. Údaj z roku 1943 se vztahuje pouze k prvnímu čtvrtletí tohoto roku.

Jak zřejmo, prostředky k dokonání židovské genocidy byly uplatněny v široké paletě. Ostatně židovská sebevražda byla také považována za případ přirozené úmrtnosti.

Zaznamenali jsme již, že se za celých šest let německé okupace narodilo v Protektorátu pouze 637 židovských dětí. Tento údaj nezahrnuje Terezín a tedy ani 174 narozených tam dětí židovských rodičů z Čech a Moravy. Osud terezínských novorozeňat je známý: 7 zemřelo v táboře, 142 zahynulo s deportačními transporty ve východních vyhlazovacích centrech a jen 25 se dožilo osvobození. Také málokteré z židovských dětí, narozených v letech Protektorátu mimo Terezín, přežilo německou okupaci. Většina z nich dříve nebo později byla deportována do terezínského ghetta a také jejich životní cesta skončila buď tam či někde na východě.

Ghetto beze zdí

Proud protižidovských opatření se valil nepřetržitě od prvních dnů německé okupace. V protižidovské aktivitě si tehdy nezadala ani protektorátní vláda. Na své první schůzi - už 17. března 1939 - zakázala výkon lékařské praxe lékařům neárijského původu ve všech veřejných a zdravotních orgánech a zařízeních sociálního pojištění, vzala na vědomí opatření advokátní komory v Praze o zastavení praxe neárijských advokátů a uložila ministrovi spravedlnosti předložit návrh na generální úpravu v této věci, zmocnila ministra obchodu, aby projednal s průmyslovými organizacemi a podniky odstranění neárijců ze všech vedoucích míst, a souhlasila, aby obchodnický spolek Merkur vydal nálepky k vnějšímu označení árijských obchodů. V příští schůzi přijala nařízení umožňující dosazovat důvěrníky a vnucené správce do židovských podniků.

Mezitím šéfové civilní správy u vojenských velitelů v Praze a v Brně vydali nařízení, která zakázala kupovat, propachtovat a darovat podniky, které byly zcela nebo částečně v židovském vlastnictví. Výjimky mohli povolovat jen šéfové civilní správy. Jim bylo vyhrazeno právo jmenovat komisaře a vnucené správce a také disponovat s židovskými podniky a nemovitostmi. To byl začátek procesu, kterým byli Židé nejprve zbaveni práva disponovat svým majetkem a potom zbaveni tohoto majetku.

Vyřazování osob židovského původu ze státních služeb, započaté již za pomnichovské Druhé republiky, pokračovalo v drastické formě, přičemž nebylo zapomenuto ani na trafiky, na židovské prodavače tabáku a umělých sladidel.

Postupně se začalo zřizovat pro židovské obyvatelstvo Protektorátu jakési ghetto, zatím ještě bez přímé internace. Systém diskriminačních opatření byl velmi široký, neustále se zdokonaloval a postupně zasahoval všechny stránky života lidí, jejichž občanské legitimace byly od února 1940 označeny výraznou červenou literou J.

Zakázán byl vstup na různá náměstí, do určitých ulic a parků. Např. v Praze se nejprve nesmělo do Stromovky, pak do všech veřejných sadů, zahrad, také lesů v oblasti Velké Prahy, na vltavská nábřeží mezi Hlávkovým mostem a Železničním mostem a do stále většího počtu ulic, zejména ve středu města.

Zakázány byly návštěvy divadel, kin, knihoven, sportovních podniků a zábavních zařízení, také plováren a veřejných lázní.

V místních hromadných dopravních prostředcích bylo povoleno používat jen určitá oddělení, např.jen jedné plošiny posledního vozu. Podobně na železnici byl židovským cestujícím k použití pouze poslední vagon a později jen poslední oddělení tohoto posledního vagonu. Zakázáno bylo navštěvovat nádražní restaurace, čekárny i všechna ostatní nádražní zařízení.

Nákupní doba byla omezena nejprve na dvakrát dvě hodiny, později jen na dobu od 15. do 17. hodiny. Obdobný režim byl zaveden v peněžních ústavech.

Radikálně byla omezena možnost používat poštovní úřady, např. v Praze byla určena výhradně pošta v Ostrovní ulici, a to pouze mezi 13. a 15. hodinou.

Židé byli vyloučeni z telefonního účastnictví a byly jim odebrány telefonní přístroje, podobně jim bylo zakázáno používat rozhlasové přístroje. Byly jim odebrány.

Zákaz opouštět své bydliště po 20. hodině vydalo gestapo prostřednictvím židovských obcí pro veškeré židovské obyvatelstvo.

Zakázány byly změny bydliště, pokud nebyly německými úřady nařízeny, a zakázáno bylo také přechodné vzdálení se z obvodu Velké Prahy, resp. z místa kteréhokoli bydliště bez výzvy nebo souhlasu příslušného úřadu.

Židé byli vyloučeni ze všech spolků, zastupitelských sborů a orgánů veřejných korporací.

Židům byla zakázána návštěva českých škol - dávno před tím byli židovští žáci a studenti vyhnáni z německých škol - a platil i zákaz soukromého vyučování.

Nerespektování těchto a desítek dalších, často nejmalichernějších zákazů a nařízení, gestapo postihovalo týráním a vězněním. Jejich posláním bylo izolovat ostrakizované Židy od českého a samozřejmě i od německého obyvatelstva.

Některá tato opatření vydávaly okupační úřady přímo, avšak většina zákazů a omezení měla podobu protektorátních nařízení. Někdy z jejich textu či z dochované dokumentace je zřejmo, že byly vydány na pokyn Úřadu říšského protektora anebo německých vrchních zemských radů, ale u značného počtu nelze zjistit, nakolik byly dílem nátlaku a nakolik dílem vlastní iniciativy. Bezpečně však můžeme rozpoznat výraznou tendenci, že okupační úřady stále radikálněji pro sebe monopolizovaly řešení židovské otázky ve zvláštním židovském rezervátu.

Podpora širokých vrstev českého národa, odsuzujících protižidovskou perzekuci a účast protektorátních úřadů na ní, vysvětlovací práce odbojového hnutí, solidarita, morální i praktická pomoc poskytovaná perzekvovaným - to vše oslabovalo účinnost protižidovských opatření. Tím spíše, že byl stále zřejmější germanizační smysl, vkládaný okupační mocí do židovské otázky, a její souvislost s budoucím řešením české otázky.

Ve zprávách nacistické bezpečnostní služby, sicherheitsdienstu, a gestapa z této doby nalezneme stovky dokladů o odvaze a také vynalézavosti, s jakou byly mařeny okupantské plány na ghetto beze zdí.

Přes všechny zákazy společenského styku Čechů s osobami židovského původu se neustále objevovala hlášení o účasti Židů na českých společenských podnicích, kulturních představeních i tanečních zábavách. Každá denunciace konkrétního případu byla podnětem k tvrdému zákroku.

Zpravodajství sicherheitsdienstu nepřetržitě varovalo, že se obchází omezení nákupní doby pro židovské občany, že árijští přátelé a známí pro ně nakupují, že jim pomáhají čeští obchodníci i rolníci, že řezníci dávají do prodeje nejlepší maso až v době, kdy mohou nakupovat Židé, že obchodníci jim donášejí objednané zboží do bytu, přednostně je zásobují uhlím apod. Toto zpravodajství sicherheitsdienstu se hemží stížnostmi, že Židům poskytují pomoc lékaři, právnící, jejich bývalí zaměstnanci, úřady i někteří četníci, že se v jejich prospěch konají sbírky, že čeští učitelé vyučují židovské děti soukromě. Ojedinělé nejsou ani zprávy takového druhu, jakou byla zpráva z Roudnice o pohřbu dvou položidovských dětí, které otrávila vlastní matka. Pohřbu se zúčastnilo na 4 000 lidí, mezi nimi téměř celý učitelský sbor a veškeré úřednictvo. Takový počet smutečních hostů tu nezaznamenal ještě žádný jiný pohřeb, konstatoval sicherheitsdienst, což vysvětloval tím, že Češi chápali smrt těchto dvou dětí jako důsledek protižidovské perzekuce. Oproti takovým výrazům solidarity nalezneme ve zprávách sicherheitsdienstu také hlášení, jak je protižidovským pogromistům a arizátorům vyhrožováno či jak jsou alespoň vystaveni opovržení.

Z řad německého protektorátního obyvatelstva, z okupačního aparátu i z fašistických českých kruhů se brzo projevoval tlak na veřejné označení Židů. Říšské vedení však tehdy ještě - především ze zahraničněpolitických ohledů - nepovažovalo zavedení takového zjevně středověkého opatření v Německu a Protektorátu za účelné.

Německá agrese proti Sovětskému svazu a naděje na její ztroskotání nesmírně podnítila rezistenční hnutí také na okupovaném československém území. Vzestup českého odbojového hnutí, který se v letních měsících 1941 významně projevoval mnoha způsoby, také řadou stávek, vyvolal značnou nervozitu v protektorátní špičce okupačního aparátu, zejména u státního sekretáře K.H.Franka. Jedním z projevů nervozity, hraničícím až s panickým strachem, byla jeho horečná aktivita v židovské otázce. Odpovídalo její funkci v nacistické politice, že byla mobilizována v každé krizové či ke krizi narůstající situaci.

K.H.Frank považoval za nejaktuálnější nutnost prosadit veřejné označení židovských obyvatel v Protektorátu bez ohledu na skutečnost, že dosud v Německu zavedeno nebylo. Naléhal na šéfa Říšské kanceláře Lammerse, aby k tomu pro Protektorát vymohl okamžitý souhlas. Argumentoval nikoli rasistickými důvody, ale především negativním politickým působením židovského obyvatelstva. Označení Židů v Protektorátu je politickým příkazem, jehož provedení je pro uklidnění Protektorátu o to naléhavější, oč kritičtější se vytváří zásobovací situace a oč silněji tím klesá nálada českého obyvatelstva. Židé jsou teď přece nositeli protiněmecké propagandy. Jejich označením dojde nutně k jejich oddělení od českého obyvatelstva, což stíží výměnu ilegálních zpráv a vytváření Říši nepřátelské nálady.

Říšské ministerstvo vnitra už nemělo námitek a rozhodnutí bylo v kompetenci říšského protektora Konstantina von Neuratha. K.H.Frank mu tedy 20. srpna 1941 poslal na jeho statek v Leinfeldenu telegram, dožadující se souhlasu s okamžitým označením židovského obyvatelstva Protektorátu páskami na rukávě. Opět je příznačná Frankova argumentace.Ze všech stran přicházejí hlášení, že Říši nepřátelská činnost Židů roste od hodiny k hodině, psal. Ve veřejných místnostech přes zákaz vstupu tvoří Židé cercle, s českými kruhy probírají zprávy nepřátelského rozhlasu a poštvávají obyvatelstvo. Slibujeme si příznivý účinek, naléhal. Už v 16:20 téhož dne nadiktoval Neurath z Leinfeldenu vzkaz pro Franka: S návrhem telegraficky předaným souhlasím.

K označení protektorátního židovského obyvatelstva páskami na rukávě však nedošlo. Mezitím totiž už Hitler rozhodl jinak a na základě toho mohl Heydrich 1.září 1941 vydat policejní nařízení, jímž se zakazovalo Židům, kteří dovršili šestý rok života, ukazovat se na veřejnosti bez žluté šesticípé hvězdy velikosti dlaně, černě vytažené a s černým nápisem Jude. Musela být nošena viditelně, pevně přišitá na levé náprsní straně části oděvu.

Nařízení neplatilo pro židovské manžele žijící ve smíšeném manželství, pokud byli z manželství potomci, kteří neplatili za Židy, a to ani tehdy, když manželství již neexistovalo. Nevztahovalo se také na židovskou manželku při bezdětném manželství, avšak jen po dobu trvání tohoto manželství.

Policejní nařízení nabylo platnosti 14 dnů po jeho vyhlášení. V den, kdy měli Židé vyjít na ulice se žlutou hvězdou poprvé, rozeslal Heydrich dálnopisem pokyny úřadovnám německé státní policie, aby zabránily svévolným a nezákonným násilnostem proti označeným židovským obyvatelům. Heydrich se odvolával na obdobné směrnice stranické kanceláře pro organizace NSDAP. Přechod židovské politiky do konečné fáze konečného řešení neměl být takovými jednotlivými akcemi narušován.

Heydrichovo policejní nařízení platilo i pro Protektorát, ale říšský protektor je měl přizpůsobit místním poměrům. K.H.Frank vydal k němu prováděcí nařízení 17. září 1941. S ohledem na přátelství k Židům, které dosud projevuje značná část českého obyvatelstva, zdůrazňoval Frank, musí být právě v Protektorátu policejní nařízení zvlášť přísně provedeno.

O ohlasu veřejného označení Židů svědčí zuřivé výpady nacistického diktátora nad protektorátním tiskem, Wolframa von Wollmara, pronesené na poradě šéfredaktorů protektorátního denního tisku: V jisté továrně na čokoládu na Moravě oznámil jeden ze zaměstnanců několik dnů předtím, než vstoupilo v platnost nařízení o označování Židů, že toto nařízení nabude platnosti 19.září, tedy dnes. Nato se dostavila část árijského zaměstnanectva této továrny do práce se židovskou hvězdou ze sympatie k Židům. Pánové, to jest taková ostudná hanba pro český národ, že netřeba se o ní blíže šířiti.

O tomto konkrétním případě novináři psát nesměli, zato však měli varovat čtenáře, že s lidmi, kteří budou spatřeni ruku v ruce se Židy, anebo se dokonce budou veřejně chlubiti svými sympatiemi k těmto označeným Židům, musí být nakládáno jako s každým Židem, to jest nedostanou lístek na oděv ani kuřivo, nebudou smět navštěvovat veřejné místnosti a instituce, a budou rovněž označeni židovskou hvězdou. Kolaborantští novináři uposlechli. Přesto demonstrace, jaká se odehrála v hodonínské čokoládovně, nebyla ojedinělá. Souhrnná zpráva pořádkové policie zaznamenala demonstrativní nošení žlutých odznaků na límcích, nápadné společné procházky a rozhovory na veřejnosti s lidmi označenými hvězdou a podobné projevy solidarity, které zaregistrovala i hlášení jiných okupačních úřadů.

Když 27. září 1941 Reinhard Heydrich nastoupil jako zastupující říšský protektor na Pražský hrad, kde nahradil Neuratha, z Hitlerova rozkazu onemocnělého, rozhodl se radikálně zasáhnout. Už 29. září 1941 vydal výnos nařizující uzavření všech židovských synagog a modliteben s odůvodněním, že se staly shromáždištěm všech podvratných židovských elementů a ohniskem ilegální šeptané propagandy. Současně nařídil uvalit ochrannou vazbu na Čechy, kteří zvlášť demonstrativně projeví své přátelství k Židům, tj. nařídil je uvěznit v koncentračním táboře. Označil je za české elementy, které tímto postojem chtějí dokumentovat své i jinak vůči Říši nepřátelské zaměření.

Protektorátní ministerstvo vnitra vtělilo 6. října 1941 Heydrichovo nařízení do vlastního výnosu, který opatření zdůvodnil takto: Poznatky získané při přelíčení před stannými soudy potvrdily znovu, že židovský element v Protektorátu Čechy a Morava v největší míře jednak měl účast na podněcování obyvatelstva, jednak sám aktivně se zúčastnil organizování odporu.

V následujících dnech a týdnech vyšla pak mnohá další protižidovská opatření, také proti těm, kteří se s Židy solidarizovali a pomáhali jim. Oficiální termín pro ně zněl: židomilní Češi. Všechna tato opatření okupační úřady přijímaly s jediným bezprostředním cílem - zabezpečit připravované deportace.

Začátek deportačního proudu

Dne 17. září 1941 se sešel Himmler s Hitlerem na mnohahodinové poradě, na které dominovala židovská otázka.

Příštího dne říšský vůdce SS a šéf německé policie Heinrich Himmler napsal místodržiteli vartské župy Arthurovi Greiserovi: Vůdce si přeje, aby Stará říše a Protektorát byly od západu k východu co nejdříve od Židů vyprázdněny a osvobozeny. Snažím se proto, pokud možno ještě v tomto roce odtransportovat Židy Staré říše a Protektorátu nejprve jako první stupeň do východních území, která před dvěma léty připadla nové Říši, abych je odsunul příští jaro ještě dále na východ. Himmler od Greisera požadoval, aby přijal do lodžského ghetta 60 tisíc Židů ze Staré říše a Protektorátu. O týden později Hitler Goebbelse ubezpečil, že první města, která budou očištěna od Židů, budou Berlín, Vídeň a Praha.

Himmlerův plán narazil na odpor okupačních úřadů v Polsku, které dokazovaly, že lodžské ghetto je přeplněno, že při dalším zvýšení počtu jeho obyvatel hrozí epidemie a jejich rozšířeni do celého města i omezení výroby pro německou armádu, neboť některých továrních budov v ghettě by bylo třeba použít pro ubytování nově příchozích. Původní plán deportace 60 tisíc osob do Lodže musel být zredukován na třetinu.

Himmler s Heydrichem referovali Hitlerovi o této situaci 2. října. O jednání se zachoval jen krátký záznam jednoho z Hitlerových adjutantů: Himmler referuje o přeložení osob cizí rasy (Židů), mluví o situaci v Pobaltí a Rusínsku, hlavní body Riga, Reval, Minsk. Výsledek jednání se odrazil v Hitlerově výroku, proneseném čtyři dny později: Všichni Židé musí být z Protektorátu odstraněni, a to nikoli nejprve do Generálního gouvernementu, nýbrž hned dál na východ. Okamžitě to není proveditelné jen pro velké nároky vojska na dopravní prostředky. S protektorátními Židy mají zmizet současně všichni Židé z Berlína a Vídně.

Dne 10. října Heydrich v Eichmannově přítomnosti vyložil nejužšímu kruhu vedoucích činitelů okupačního režimu v Protektorátu další postup v židovské otázce. Vycházel z toho, že si Hitler přeje, co možná ještě do konce t.r. dostat ven Židy z německého prostoru. Objevily se však obtíže, neboť prozatím se musí ještě brát mnoho ohledů na úřady Litzmannstadtu [tj. Lodže]. 50 tisíc Židů pojede tedy do Rigy a Minska, prohlásil Heydrich.

Oficiální statistika osob, podléhajících norimberským zákonům, se v Protektorátu vykazovala k 1.říjnu 88 105 lidí. Přihlédneme-li k tomuto údaji a k plánům deportovat do Lodže, Rigy a Minska nejen protektorátní, ale i německé a rakouské židovské obyvatelstvo, musíme konstatovat, že Hitlerem uložený úkol, termínovaný do 31. prosince 1941, byl nesplnitelný. Za této situace se zrodilo jako východisko z nouze a na přechodnou dobu řešení s Terezínem.

Dříve než se budeme zabývat terezínskou historií, musíme zodpovědět otázku, jaký měl být osud deportovaných z českého území.

V zápise z pražské porady 10. října 1941 je tento odstavec: SS-Brif. Nebe a Rasch mohli by vzít Židy do táborů pro komunistické vězně v operační oblasti. To už je zařízeno podle sdělení SS-Sturmbaf. Eichmanna. Těmto slovům třeba dobře rozumět.

Artur Nebe a Emil Otto Rasch byli tehdy šéfy dvou ze čtyř tzv. Einsatzgruppen, operačních útvarů bezpečnostní policie a bezpečnostní služby, které byly přiděleny jednotlivým skupinám vojsk Sever, Střed, Jih a 11. armádě nasazeným na východní frontě. Jedním z jejich úkolů bylo vyhladit všechno židovské obyvatelstvo na okupovaném sovětském území. Že existoval takový Führerbefehl, to dosvědčili všichni obžalovaní v devátém tzv. následném norimberském procesu, konaném právě s veliteli těchto skupin a jejich komand. Jeho existenci však především dokládají zprávy, které tyto vyhlazovací oddíly podávaly o své činnosti berlínské centrále. Jejich mluva je tak přesvědčivá, že žaloba v Norimberku nepotřebovala povolat jediného svého svědka. Mohla se spokojit předložením těchto zpráv. Nejvýstižněji poslání Nebeho a Rasche charakterizuje jedna ze zpráv, v níž Einsatzgruppe C uvedla důvody, proč zavraždila 51 tisíc lidí:Exekuce provedené komandy měly tyto motivy: Političtí funkcionáři, plenitelé, sabotéři, aktivní komunisté a političtí ideologové, Židé, kteří si falešnými údaji vymámili propuštění z vězeňského tábora, agenti a donašeči NKVD, osoby, které se falešnými výpověďmi a ovlivněním svědků podílely rozhodující měrou na vysídlení etnických Němců, židovský sadismus a mstivost, nežádoucí elementy, asociálové, partyzáni, politrukové, nebezpečí moru a epidemií, příslušníci rus. band, dobrovolníci - zásobování rus. band potravinami, navádění a štváči, zpustlá mládež, Židé všeobecně.

Šéf této Einsatzgruppe byl právě Rasch, jemuž zamýšlel Heydrich poslat protektorátní Židy, jak jen dopravní situace dovolí. Citované formulaci, použité Heydrichem na pražské poradě 10. října 1941, můžeme tedy správně rozumět: Šlo o eufemistický výraz pro evakuaci českých Židů do oblasti, kde Židé všeobecně byli vyhlazováni.

Přechod k poslední etapě konečného řešení v Čechách a na Moravě nebyl vyvolán tím, že 27. září 1941 vystřídal na Pražském hradě Heydrich Neuratha, ale vyplynul z celkové nacistické strategie v židovské politice. Heydrichovo nastolení v Praze ovšem znamenalo okamžité prudké zostření protižidovského teroru.

O své pražské činnosti podával Heydrich soustavně písemné zprávy šéfovi stranické kanceláře NSDAP Martinu Bormannovi, vždy předpokládaje, že zprávy budou předloženy i Hitlerovi. Ve své 11. zprávě z 11. října informoval o židovské otázce takto: V Protektorátu žije t. č. na 88 000 Židů, z toho v Praze 48 000, v Brně a Moravské Ostravě po 10 000, zbytek je rozdělen po celém Protektorátu. Za účelem evakuace budou tito Židé v průběhu příštích týdnů soustřeďováni na jednom místě, které bude ještě definitivně určeno, jako v jakémsi vystěhovaleckém táboře a mužové budou nasazeni k povinné práci. Prvních 5 000 Židů bude evakuováno na východ po 15. říjnu přes Litzmannstadt. Jako sběrný tábor (Sammellager) přicházel - podle Heydricha - v úvahu husitský hrad Starý Tábor nebo Terezín, který považoval za zvlášť vhodný. Plánoval totiž, že po odstěhování Židů by se v Terezíně mohlo v rámci poněmčení vybudovat vzorné německé sídliště. Sliboval, že v nejbližší době předloží plány, na nichž se už pracuje.

Jak zřejmo, základní předpoklad, očekávané vyřešení vojenské situace na východě, se neuskutečnil. Ukázalo se, že faktická evakuace českého židovského obyvatelstva potrvá dlouhou dobu a že je tedy nezbytná etapa ghettoizace na české půdě. Tato přechodná funkce vystěhovaleckého tábora byla výslovně zdůrazněna v záznamu z pražské porady 10. října: Po evakuaci z tohoto přechodného sběrného tábora (kde Židé už budou silně decimováni) do východního území lze pak celý terén přebudovat na vzorné německé sídliště. Zde už je formulováno také druhé poslání budoucího terezínského tábora: poslání decimační. Termín Vernichtung durch Aussiedlung - zničení vysídlením - se v nacistických dokumentech nevyskytuje, ale nicméně vystihuje podstatu této decimační funkce různých zařízení, ať se již nazývala ghetty či tábory s různými připojenými přídavnými jmény, kam nacisté koncentrovali židovské obyvatelstvo po jeho výsídlení.

Heydrich na poradě vyložil celou koncepci této ghettoizace na české půdě. Za účelné považoval vytvořit dvě ghetta, jedno v Čechách, druhé na Moravě. Měla fungovat jako tábor pracovní (Arbeitslager) a jako tábor zaopatřovací (Versorgungslager). Pracovní příležitosti měly být vytvořeny přímo v táboře, kde vězňové měli bez strojního vybavení vyrábět malé předměty, např. dřeváky, slaměné pletivo pro útvary wehrmachtu na severu apod. Židovská rada starších (Ältestenrat) měla tyto předměty shromažďovat a za ně dostávat minimum potravin. Mimo tábor mohla pracovat jen malá komanda, zvláště potřební specialisté. Na Moravě se na ghetto měla přetvořit některá už existující židovská vesnice.

Ústředna pro židovské vystěhovalectví převzala celé území Terezína. S vojenským velitelem v Protektorátu, generálem Rudolfem Toussaintem, slíbil Heydrich jednat osobně o přeložení vojenských jednotek z Terezína do jiných posádek. Civilní obyvatelstvo se muselo vystěhovat.

Vlastní deportace se neměly dlouho protahovat, denně měly jít do Terezína dva, tři vlaky po 1 000 osobách. Podle osvědčené metody neměla zavazadla deportovaných vážit více než 50 kg, ale přidat se mohly potraviny na dva až čtyři týdny.

V této fázi plánování se ubytování předpokládalo velmi primitivní - sláma rozprostřená ve volných bytech. Postele by údajně zabraly příliš místa. Větší byty v lepších domech byly rezervovány pouze pro detašovanou služebnu Ústředny pro židovské vystěhovalectví, také pro Radu starších, zásobovací kancelář a pro strážní mužstvo. Die Juden haben sich Wohnungen in die Erde hinab zu schaffen, praví se v záznamu. Tato slova o bydlení, které si Židé mají udělat do země, zněla zlověstně. Když byl Eichmann v Jerusalémě dotázán, co znamenala, přirozeně se nepamatoval, ale přece jen prohlásil, že K. H. Frank na jeho námitky o nedostatku místa v Terezíně pro takový velký počet ghettoizovaných pravděpodobně se smíchem odpověděl: Ať se zahrabou do země! Ať si vyhrabou díry! Nebo podobně.

Heydrich požadoval opatření, aby se epidemie v ghettu nemohly rozšířit do okolí a zejména aby nebylo ohroženo sudetské území odpadními vodami odtékajícími do Ohře. Zemřelí v Terezíně neměli být v žádném případě pohřbíváni, ale v ghettě spalováni v krematoriu malého stylu, nepřístupném veřejnosti.

Střežit terezínské vězně měla protektorátní policie. Pro každé z obou ghett se počítalo se 600 muži, aby se mohli střídat natřikrát.

Na závěr této porady neopomněl Heydrich znovu připomenout Hitlerovo přání o vyklizení německého prostoru od židovského obyvatelstva co možná do konce roku a vyzval k rychlému řešení všech otázek.

Odpoledne ještě téhož dne oznámil Heydrich chystaná opatření zástupcům tisku na důvěrné konferenci. Svůj projev poslal na vědomí protektorátnímu prezidentu Emilu Háchovi. Za konečný cíl označil vysídlení židovského obyvatelstva mimo Evropu a ohlásil, že v nejbližší době 5 000 Židů opustí Protektorát, zatímco ostatní budou soustředěni v městě nebo městské čtvrti, odděleně pro Moravu a Čechy. Budou to shromaždiště před vysídlením. Českým lidem, kteří z opozičních důvodů nebo z nedostatečného porozumění si myslí, že otevřeně či tajně musí vyjádřit své sympatie Židům, vyhrožoval Heydrich židovským osudem: To znamená: oddělení a vysídlení.

Do příprav na teritoriální izolaci protektorátního židovského obyvatelstva zapojila Ústředna pro židovské vystěhovalectví také Židovskou náboženskou obec v Praze. Z jejích dokumentů, které podle příkazů ústředny vypracovala, lze soudit, že o připravovaných deportacích za hranice Čech a Moravy vedoucí činitelé obce nic nevěděli, alespoň oficiálně nikoli. Všechno její plánování vycházelo z předpokladu, že jde o ghettoizaci všech 88 tisíc zaregistrovaných osob. Tak tomu bylo v jejím rozboru datovaném 9. října, který doporučoval soustředění Židů v předměstí Prahy, Brna a Ostravy, i v záznamu Judenstadt, který dokazoval, že koncentrace Židů v jediném městě je neproveditelná a že by muselo být vytvořeno více, čtyři či pět takových center.

Den po poradě 10. října uložil vedoucí Ústředny H. Günther vedoucím představitelům Židovské náboženské obce:

• Provést průzkum na Moravě, zda je tam místo se zvlášť velkým procentem židovského obyvatelstva,

• zjistit místa s 5 000 až 6 000 obyvateli, která by byla vhodná pro soustředění Židů, při čemž je třeba udat, kolik Židů v tomto místě bydlí a kolik Židů by tu mohlo být maximálně umístěno,

• vypracovat zásadní myšlenku pro ghettoizaci a uvážit přitom, že má být rozlišováno mezi zaopatřovacím a pracovním ghettem.

• Kdyby žádný takový plán nebyl uskutečnitelný, podat návrhy na evakuaci Židů z Prahy a z Brna do předměstí, při čemž je třeba vyloučit čtvrti vilové a zvlášť dobře položené čtvrti obytné,

• podat zprávu o všech pracích spojených s výstavbou takového města, s hospodářskými závazky, s výměnou zboží atd

Do těchto příprav ghettoizace uhodila zpráva o prvním deportačním transportu.

Dne 15. října odešel první z Vídně do Lodže, příštího dne první z Prahy. Došlo k němu za zvláštních okolností. Vedoucí pražské židovské obce dr. František Weidmann a jeho zástupce Jakub Edelstein se dověděli o připravovaném pražském transportu - z Vídně. Ihned si vyžádali slyšení na Ústředně pro židovské vystěhovalectví, kde je ubezpečili, že o ničem nevědí, že v Praze jsou poměry jiné než ve Vídni a Berlíně. Ještě týž den, za několik hodin poté, byli oba zavoláni do střešovické budovy této ústředny, kde jim uložili připravit pět transportů do Lodže.

Na poradě o budoucím plánování v Protektorátu Heydrich 17. října opakoval své představy o Terezíně, odkud půjdou Židé na východ a který bude pak osídlen Němci, aby se stal střediskem německého života jako přední hlídka, přesně podle myšlenek říšského vůdce SS v jeho funkci říšského komisaře pro upevnění němectví. Nové bylo jen jeho rigorózní prohlášení, že v Terezíně může být pohodlně umístěno 50 - 60 tisíc osob.

Transporty do Lodže mezitím pokračovaly. 21. října odešel z Prahy druhý, 26.října třetí, 31. října čtvrtý a 3. listopadu poslední. V době mezi 16. říjnem a 4. listopadem tam bylo ghettoizováno spolu s nimi celkem 19 837 Židů z Německa, Rakouska a Lucemburska. Z pěti tisíc českých Židů přežilo hlad a epidemie, řádící v lodžském ghettu, transporty k plynovým komorám Chelmna, Majdanku a Osvětimi či útrapy pracovního nasazení pouhých 277 lidí.

Mezitím ohlásil šéf pořádkové policie Kurt Daluege svým podřízeným služebnám, že v době od 1. listopadu do 4. prosince 1941 vypraví bezpečnostní policie ze Staré říše, Rakouska a Protektorátu v židovských transportech 50 tisíc osob do okolí Rigy a Minska a že pořádková policie byla pověřena zabezpečit strážný doprovod jednotlivých transportů. Mezi městy, odkud budou deportační vlaky vypraveny, byly jmenovány Praha a Brno. Ve skutečnosti odjel tehdy z Protektorátu jen jediný - 1 000 osob z Brna do Minska. Vypraven byl 16. listopadu a skládal se především z osob podporovaných židovskou náboženskou obcí, z vídeňských emigrantů a rodin polských příslušníků, kteří byli internováni na Špilberku. Z nich přežilo minské masakry pouze třináct.

Přípravy na zřízení terezínského tábora byly v plném proudu. Už 15. října oznámil velitel bezpečnostní policie Horst Böhme Heydrichovi, že generál Toussaint právě potvrdil dálnopisem, že Terezín lze okamžitě vyklidit, jestliže je to politicky nutné. Tíha vlastních organizačních, materiálně technických a personálních příprav byla vložena na vedení Židovské náboženské obce v Praze. Její vedení navrhlo záznamem z 9. listopadu, předloženým predestinovanému táborovému veliteli Terezína, SS-Obersturmführerovi Siegfriedu Seidlovi, vyslání komanda výstavby (Aufbaukommando) o 500 osobách a s možností jeho rozšíření na 1 000 osob. O představách, které vedoucí činitelé židovské obce měli, svědčí předložený plán postupného osídlení Terezína až na 5 000 osob, tedy na počet nejméně desetkrát menší, než s jakým počítal Heydrich.

Zatím měl Terezín plnit pouze protektorátní poslání - soustředit české Židy před konečnou deportací na východ a před touto deportací je co nejvíce decimovat. Mezitím však vznikla myšlenka využít Terezín ještě s jedním - říšským posláním. V Goebbelsově deníkovém záznamu z 18. listopadu 1941 o rozmluvě s Heydrichem se píše: Heydrich mně referoval o svých úmyslech ohledně odsunu Židů z říšského území. Otázka vypadá těžší než jsme se nejprve domnívali. 15 000 Židů musí tak jako tak zůstat v Berlíně, protože jsou zaměstnáni na válečně důležitých a nebezpečných pracích. Také řada starých Židů nemůže už být odsunuta na východ. Pro ně má být zařízeno židovské ghetto v jednom malém městě v Protektorátu...

Abychom genezi této funkce Terezína lépe pochopili, třeba si všimnout ještě jednoho Goebbelsova záznamu z té doby. Tři dny po rozmluvě s Heydrichem se sešel s Hitlerem a zapsal si: Chce energickou politiku proti Židům, která nám ovšem nezpůsobí zbytečné těžkosti. Terezín se tedy měl stát ghettem pro staré jako nástroj, který by měl působit proti zbytečným těžkostem.

Už při svém výkladu v Praze 10. října zdůraznil Heydrich, že se výběr osob určených k deportaci ve Staré říši musí přezkoušet, zda přitom není ten nebo onen Žid, který je protěžován vysokými říšskými místy, aby kvůli nim nepřišlo mnoho dopisů.

Později Eichmann na poradě organizátorů deportací přiznal, že u Heydricha bylo reklamováno 40 - 45 případů neprávem evakuovaných do Rigy. Aby jednotlivé úřadovny gestapa nebyly vystaveny svodům jim nepohodlné starší Židy spoluodsunout, sdělil Eichmann pro uklidnění, že nedeportovaní Židé Staré říše budou s největší pravděpodobností již v létě nebo na podzim 1942 odsunuti do Terezína, který byl vyhlédnut jako ghetto pro staré, což se děje, jak poznamenal, aby se navenek uchránila tvář.

Na proslulé konferenci ve Wannsee, která se na tomto berlínském předměstí uskutečnila 20. ledna 1942, bylo trojjediné poslání Terezína - jako koncentračního a průchozího tábora, jako nástroje decimace i jako prostředku dezinformace o osudu deportovaného židovského obyvatelstva - pevně začleněno do strategie konečné etapy konečného řešení, jak ji tam rozvinul Heydrich ve svém projevu.

Na tuto konferenci svolal Heydrich státní sekretáře a další vedoucí činitele nejvyšších říšských úřadů, které měly co činit s židovskou problematikou. Na základě Göringova pověření z 31. července 1941 o přípravě celoevropského konečného řešení židovské otázky usiloval Heydrich dotvořit zkoordinovaný, cílevědomě působící vyhlazovací aparát, aby nad ním upevnil moc SS, gestapa a svou osobní a aby jej přizpůsobil novým úkolům, - vraždění v miliónových dimenzích, kterým se mělo naplnit Hitlerovo proroctví z ledna 1939.

Máme k dispozici protokol konference ve verzi Eichmannem několikrát podle Heydrichových pokynů přepracované a převedené z drsné řeči konference do jiného jazyka, jak tento svérázný překlad z němčiny do němčiny nazval Eichmann. Byly použity oficiální krycí názvy a vůbec vynechána část o způsobu vyhlazení oněch jedenácti miliónů předurčených ve Wannsee k smrti. Protokol charakterizoval diskusi, jako by se probíraly různé možnosti řešení, což Eichmann při svém procesu přeložil jako možnosti zabíjení.

Konference projednala evakuaci evropského židovského obyvatelstva do vyhlazovacích center, která ovšem tehdy byla teprve budována. Říšské území s Protektorátem mělo mít podle Hitlerových pokynů přednost.

Evakuovaní Židé měli být umístěni nejprve v tzv. průchozích ghettech (Durchgangsghettos) a odtud transportováni dále na východ. Jest zamýšleno, prohlásil Heydrich, Židy ve stáří nad 65 let neevakuovat, ale přemístit je do ghetta pro staré - počítá se s Terezínem. Vedle těchto věkových tříd budou přijati do židovských ghett pro staré také Židé těžcí váleční poškozenci a Židé s válečnými vyznamenáními (železný kříž I). Tímto účelným řešením budou rázem vyloučeny četné intervence.

Deportace byly vydávány za přesídlení k pracovnímu nasazení na východě. Ke krytí těchto deportací byli staří lidé, podléhající norimberským zákonům, neschopní již k takovému pracovnímu nasazení, a s nimi lidé zasloužilí o Německo, zejména na poli válečném, i jiní prominenti přemisťováni do doživotního starobince v městě Theresienstadt, jemuž nacistická propaganda někdy dokonce připisovala lázeňskou proslulost.

Dne 19. listopadu 1941 nařídil SS-Obersturmführer Siegfried Seidl představitelům Židovské náboženské obcev Praze, aby v pondělí 24. listopadu v poledne ve 12 hodin nastoupilo komando výstavby v Terezíně. Tak se také stalo.

Určeného dne Aufbaukommando s 342 muži skutečně v odpoledních hodinách přijelo na nádraží Bohušovice a odtud pochodovalo do Terezína, kde se za nimi uzavřely brány Sudetských kasáren. V tuto chvíli vznikl terezínský koncentrační tábor.

Zpráva o vypravení transportu do Terezína se rozletěla po Praze. Namnoze byla přijata s ulehčením jako zpráva o zastavení transportů do Lodže a vůbec transportů za hranice českých zemí. Neuplynulo ani sedm týdnů a tato iluze se rozplynula. Dne 4.ledna 1942 si zapsala terezínská vězeňkyně Eva Roubíčková, tehdy ještě Mändlová, do svého deníku: Veliké rozčílení. Odtud pojede transport do Polska. Budeme v něm? Je to příšerné. Myslely jsme, že aspoň před tím zde budeme zabezpečeny a nyní jsme na tom stejně jako v Praze. 9. ledna skutečně odjelo tisíc lidí prvním transportem z Terezína. Transport jel do Rigy.

Terezín jako ghetto a koncentrační tábor

Terezín, založený jako josefínská vojenská pevnost v labské kotlině u soutoku Labe a Ohře, vzdálený pouhých 60 kilometrů od Prahy, a přibližně stejně vzdálený od Drážďan, byl na podzim 1941 hraničním městečkem. Sousední Litoměřice už patřily do Sudetské župy. Terezín znamenal jedenáct kasáren, množství dalších vojenských objektů, zčásti vestavěných do valů ve formě kasematů, dále Malá pevnost, policejní věznice pražského gestapa se silným strážním oddílem SS, a 218 civilních domů. V městě žilo 3 498 českých a 347 německých obyvatel. Nejvyšší počet civilních i vojenských osob žijících v Terezíně nikdy do té doby nepřekročil 7 200.

Wehrmacht postupně vyklízel kasárna a prvních sedm měsíců do června 1942 byl terezínský koncentrační tábor rozmístěn do navzájem přísně izolovaných mužských a ženských kasáren. Vězňové je mohli opouštět pouze pod dohledem SS a protektorátního četnictva, jehož zvláštní oddíl byl nasazen do Terezína. Když se vězeň, který s pracovní kolonou přišel do ženských kasáren, setkal na chvíli se svou manželkou, byl potrestán 25 ranami a měsícem uvěznění v bunkru. V městě ještě žili civilní obyvatelé. Každý kontakt vězňů s nimi byl přísně trestán, dokonce i trestem smrti. V lednu 1942 bylo za pašování dopisů z tábora a podobné přestupky popraveno deset, v únoru sedm vězňů. Později se popravy v táboře už neprováděly. K exekuci určení vězňové byli zařazeni do nejbližšího východního transportu s pokynem, aby byli hned při příjezdu zlikvidováni.

Ještě dříve než po prvním dělnickém komandu výstavby přijelo do terezínských kasáren druhé, tisícičlenné, započaly proudit z Prahy a Brna transporty složené z celých rodin. Koncem roku už stav tábora činil 7 350 vězňů. V prvním pololetí roku 1942 bylo do Terezína z českých a moravských měst evakuováno dalších 25 862 osob a v druhém pololetí 28 366. Do konce roku 1942 byly tedy ghettoizovány tři čtvrtiny všeho židovského obyvatelstva, které žilo v listopadu 1941 na území Protektorátu.

Jaké byly osudy terezínských vězňů?

První vedoucí terezínské rady starších, Jakub Edelstein, a jeho nejbližší spolupracovníci doufali, že by organizováním produktivní práce v terezínském ghettu tam mohli před deportacemi na východ zachránit značnou část českých Židů anebo alespoň jejich deportaci oddálit. Práce je měla chránit před smrtí.

Jak jsme již poznali, Reinhard Heydrich i Hans Günther původně plánovali ghetta dvě. Návrh protektorova nařízení o opatřeních k umístění Židů v uzavřených osadách, který byl 2. prosince 1941 rozeslán k připomínkám, ještě předpokládal ghetta dvě. Vedle Terezína uváděl moravský Kyjov. Když pak 16. února 1942 nařízení vyšlo, v jeho názvu sice zůstalo množné číslo, ale text se už týkal jen Terezína. Tato městská obec byla úředně rozpuštěna a náčelník bezpečnostní policie u říšského protektora byl pověřen učinit příslušná opatření pro vybudování židovské osady na jejím území.

Dne 3. července bylo ukončeno přesídlení árijského obyvatelstva z Terezína a 6. července 1942 ve 12:30 hodin se stáhly četnické stráže z jednotlivých vězeňských kasáren. Už nejenom terezínské kasárny, ale celý Terezín se stal koncentračním táborem.

Své poslání přechodného, průchozího tábora českých Židů začal Terezín v té době spojovat a křížit se svým druhým posláním ghetta pro staré a o Německo zasloužilé Židy. Jeho třetí, decimační funkce se rozvinula naplno.

Dne 2. června 1942 dorazil do Terezína první, ještě nepočetný transport německých Židů, ale nepřetržitý proud těchto transportů se neustále zrychloval a od 21. června se do něho zařadily i transporty z Rakouska, přičemž ani transporty z českých zemí se nezastavily.

Mezi dubnem a zářím 1942 vzrostly stavy vězňů v Terezíně takto (stav koncem měsíce):

Ještě rapidněji rostla úmrtnost. V dubnu zemřelo 256 vězňů, v srpnu 2 327 a v září 3 941. Zatímco mezi dubnem a zářím se počet vězňů zvýšil zhruba čtyřikrát, počet úmrtí více než patnáctkrát. Nejvyšší vězeňský stav byl Terezíně zaznamenán 18. září 1942: 58 491. Téhož dne zemřelo 156 vězňů, nejvíce v jediném dni. Léto 1942 patřilo vskutku k nejhrůznějším měsícům terezínské historie.

Pro německé, rakouské a od dubna 1943 také holandské Židy znamenalo přestěhování do Terezína (oficiální termín: Wohnsitzverlegung) udělené privilegium. Namísto evakuace na obávaný východ nastupovali cestu do města ve středu Evropy. Odjížděli v přesvědčení, že v tamním privilegovaném ghettě pro staré budou mít zajištěno doživotní ubytování, stravování a lékařskou péči. Mnozí z nich podepisovali tzv. smlouvu o zakoupení domova, Heimeinkaufsvertrag, aby si pojistili tyto jistoty. Jak tato terezínská legenda působila, může ilustrovat deníkový záznam Egona Redlicha o vyprávění jedné holandské ženy: Můj syn byl u jednoho křesťana. Zacházel s ním dobře. Měla jsem možnost nechat dítě tam a přijet sem sama. Před cestou nám vyprávěli Němci, že ghetto je moc pěkné, město dost veliké, s hřišti a zahradami, že je možno pobývat 25 km v okolí města. Poslední noc před odjezdem se rozhodla vzít dítě s sebou. Nyní vidí a lituje.

Nepředstavitelně drastické scény se odehrávaly, když zcela dezorientovaní němečtí a rakouští Židé se svým padesátikilogramovým zavazadlem, do něhož často zařadili věci pro táborový život až groteskně nepotřebné, vystoupili na bohušovickém nádraží a museli se vléci tři kilometry pěšky do Terezína, kde nebyli umístěni v lázeňském pokoji, nýbrž v kasematech či na podstřešních půdách a k jídlu dostali trochu kávové náhražky s tenkým krajícem chleba. Vystřízlivění bylo strašlivé. Mnozí je ani neunesli, zhroutili se psychicky i fyzicky.

Více než 6 000 lidí muselo vegetovat na půdách, beze světla, bez vody, bez záchodů, mnozí na holé zemi, málokteří měli slamník, jen někteří alespoň dřevitou vlnu. Bydlelo se také v kasematech, temných a nedostatečně větraných, vlhkých natolik, že armáda je přestala používat i jako skladiště. Na jednoho terezínského vězně připadlo v srpnu 1942 včetně půdního prostoru a kasemat pouhých 1,6 čtverečních metrů. Ke spánku, k životu i ke smrti. V kasárenských místnostech, kde dříve bydlelo 10 vojáků, žilo 50 až 70 vězňů.

V celém táboře se zhroutilo zásobování vodou i elektřinou, vznikl zoufalý nedostatek kuchyňských kapacit, nebylo možné zvládnout rozvoz jídla, takže většina vězňů dostávala své hladové jídlo vychladlé. Děsivé byly sanitárně-hygienické podmínky. Před záchody a latrínami stály ve dne v noci fronty. Rozšířily se epidemie zejména střevních chorob. Chyběli lidé i prostředky pro nejelementárnější zdravotní péči.

Svou decimační funkci plnil Terezín dokonale. V srpnu, září a říjnu 1942 zahynulo tu 10 364 vězňů. Jestliže však měl Terezín plnit přisouzené dezorientační, propagandistické poslání a jestliže se mělo odvrátit hrozící nebezpečí přenosu epidemií do širokého okolí, tempo přirozené úmrtnosti komandatuře SS nestačilo.

Protektorátní náčelník bezpečnostní policie Horst Böhme poslal 17. srpna 1942 burcující dálnopis do Berlína Heinrichu Müllerovi, který po Heydrichově smrti dočasně řídil Hlavní úřad říšské bezpečnosti (RSHA). V ghettě Terezín se v současnosti nachází 43 tisíc osob, více než desetinásobný počet dřívějších obyvatel. V srpnu a září sem bude z Říše přivezeno 26 tisíc Židů, referoval Böhme a varoval: Takové přetížení je neúnosné ze zdravotněpolicejního hlediska a znamená nebezpečí pro sousední Sudetskou župu. Kromě toho evakuace německých a rakouských Židů do Terezína v takových rozměrech znemožní další evakuaci z Protektorátu. Uznával nutnost vyklizení oblastí ohrožených nálety, ale prosil, aby zatím byl zastaven přísun z Vídně a z dalších, nálety neohrožených území, dokud se stavbou baráků nevytvoří v Terezíně nový ubytovací prostor.

Berlínští organizátoři konečného řešení Böhmeho návrh nepřijali. Rozhodli se pro jinou variantu - odčerpat co nejvíce starých a nemocných vězňů transporty do vyhlazovacích center a tam je zavraždit.

Druhá série deportačních transportů z Terezína, která započala 14. července a skončila 26. října 1942, měla poněkud odlišný charakter než série transportů českých Židů, vypravených mezi 9. lednem a 13. červnem. Nikoli snad konečným vyhlazovacím efektem, i když určitý malý rozdíl existoval. Z 16 001 vězňů šestnácti transportů prvního sledu se dožilo osvobození 175 lidí, z 27 890 vězňů devatenácti letních a podzimních transportů 85.

V prvním transportním sledu odcházely celé rodiny. Dva transporty směřovaly do Rigy, ostatní do Generálního gouvernementu, a to nejprve do lublinského distriktu. Jen jeden skončil ve varšavském ghettu. Na Lublinsku byli terezínští rozmístěni do různých obcí, v nichž už byli místní Židé většinou či zcela vyvražděni, anebo posláni do různých táborů.

Ze 14 tisíc vězňů dirigovaných v první polovině roku 1942 z Terezína do Generálního gouvernementu bylo přibližně 6 tisíc mužů vybráno na práci v Majdanku a nasazeno především při výstavbě tábora. Ve smyslu strategie, formulované Heydrichem ve Wannsee, byli pracovně nezpůsobilí příslušníci jejich rodin spolu s jinými neužitečnými jedlíky zlikvidováni - buď hladovou smrtí nebo v plynové komoře Sobiboru či Majdanku. Stejný osud však postupně čekal i ty, kteří byli vrženi do neúprosného soukolí systému Vernichtung durch Arbeit, aby byli vyhlazeni devastující prací.

Na transporty, vypravované v létě a na podzim 1942, byl uplatněn jiný vražedný postup. Celé transporty byly určeny k okamžité hromadné záhubě všech vězňů do nich zařazených. Dočasně se zachránili jen jednotlivci vybraní do sonderkommand, která byla přinucena obsluhovat provoz vyhlazovacích zařízení, shromažďovat, třídit a do Německa expedovat všechno upotřebitelné z majetku uloupeného zavražděným.

Minsk hrál původně velkou úlohu v Heydrichových deportačních plánech, ale transporty ohlášené na leden 1942 se neuskutečnily. Porážka wehrmachtu v bitvě pod Moskvou a dalekosáhlý ústup německých vojsk je zmařily. Až v dubnu přijel je připravit Heydrich, který rozkázal tamnímu veliteli bezpečnostní policie a bezpečnostní služby Eduardu Strauchovi, aby deportovaní byli ihned při příjezdu zavražděni. Vězně šesti terezínských transportů potkal pak skutečně tento osud. V sosnovém lesíku u Malého Trostince, nedaleko Minska, byli postříleni popravčími četami, každý zvlášť ranou do týla tak, aby padl do vykopané jámy a mohl tam být zahrabán. Při vraždění vypomáhala zvláštní nákladní auta (Sonderwagen), upravené tak, aby zabíjely výfukovým plynem.

Jen jeden z těchto terezínských transportů skončil už v Baranoviči. Měl totiž přijet do Minska den po velkoakci, o které generální komisař pro Bělorusko Wilhelm Kube referoval svému nadřízenému takto: V městě Minsku bylo 28. a 29. července zlikvidováno přibližně 10 000 Židů, z toho 6 500 ruských Židů - převážně starců, žen a dětí, zbytek sestával z Židů neschopných nasazení, kteří byli převážně z Vídně, Brna, Brém a Berlína posláni v listopadu m. r. do Minska z vůdcova rozkazu. Při této akci byli angažováni všichni příslušníci minské bezpečnostní policie a sicherheitsdienstu. Po oba dny jako na běžícím pásu stříleli jednoho po druhém, celkem deset tisíc lidí nebo jen o něco méně, budeme-li předpokládat, že na krvavém díle se účastnily také plynové vozy, často ovšem poruchové. Aby síly služebny nebyly přepínány nad míru, konstatoval poválečný soud v Koblenci, bylo uloženo baranovičské služebně bezpečnostní policie zastavit vlak s terezínskými a zlikvidovat je na místě.

Vraždící technika byla prostá. Na nádraží v Baranoviči byli vězňové vyzváni, aby vystoupili s jídelním náčiním, neboť dostanou oběd. Namísto k obědu je SS za pomoci kolaborantské místní policie odvezli pět kilometrů do lesa vedle obce Kolpenice. Tam byli do jednoho zastřeleni. Skupina vězňů z blízkého koldičevského tábora zastřelené zahrabala do připravených jam.

Předposlední z transportů do Malého Trostince byl vypraven 8., poslední 22. září 1942. Mezi trostineckou řadu se terezínské komandatuře SS podařilo protlačit ještě dva jiné transporty, do Rigy a do estonské Raasiky, avšak 8 000 z Terezína odčerpaných vězňů při neustálém přílivu nových, terezínskou situaci komandatuře nevyřešilo. Minsk a Riga byly daleko, železniční spojení bylo stále obtížnější a exterminační technika tam uplatňovaná byla příliš manufakturní.

Endlösung vyžadovalo nasazení industrializovaného způsobu vraždění. Pro Akci Reinhard, jak se nazýval program vyhlazení polských Židů, byly vybudovány továrny na smrt. První z nich, Chelmno, započala svůj provoz v prosinci 1941, Belžec v březnu a Sobibór v květnu 1942. Poslední a současně největší vraždící zařízení v Generálním gouvernementu, Treblinka, začala působit 23. července 1942. První na řadě tam byli přesídlenci z varšavského ghetta. Denní kontingent rychle vzrůstal - prvního dne 7 300 osob, 6. srpna 10 085 a 8. září 13 596. Počet treblinských obětí se odhaduje na nejméně 750 tisíc.

Treblinka - podobně jako Belžec či Sobibór - v pravém slova smyslu nebyla táborem. Přijíždějící transporty odcházely přímo z nádraží jakoby do lázně k dezinfekci, po které údajně měli být vězňové rozděleni do pracovních komand a táborů. Ve skutečnosti lázně byly plynovými komorami. Vlastní vězeňský treblinský tábor byl jen ubytovnou sonderkomanda. Jiní vězňové den svého příjezdu do Treblinky nepřežili.

Treblinský provoz byl sice zahlcen polskými transporty, ale Berlín přesto zařídil, že v době od 19. září do 22. října 1942 tam terezínská komandatura SS mohla vypravit deset transportů s 18 004 vězni. Byly to transporty starých lidí, Alterstransporte.

Do dřívějších transportů byli staří lidé také zařazováni, ale v malém počtu a jako příslušníci rodin. V této sérii však tvořili více než čtyři pětiny všech deportovaných. Ke starým byli přidáváni těžce a dlouhodobě nemocní. Někteří byli k vlaku přineseni na nosítkách.

Terezínská komandatura se samozřejmě obvyklými metodami pokoušela i tehdy zakrýt pravý smysl transportů, za který vydávala převoz do jiného, dokonce privilegovaného ghetta. Ohlas nalezneme v Redlichově deníku, v záznamu komentujícím registraci starců a stařenek do transportu: Kdyby bylo možno alespoň trochu Němcům věřit, byl bych věřil, že chtějí zlepšit situaci Židů z reichu, protože posílají jen Židy z reichu, ale Němcům není možno věřit. Jsou to strašní a divní nepřátelé.

Skutečně do transportů treblinské řady byli zařazováni němečtí a rakouští Židé, ačkoli byli dopraveni do Terezína právě proto, že byli vyloučeni z deportací na východ. Jejich privilegium se projevovalo pouze tím že tam byli deportováni nikoli přímo ze svých domovů, ale oklikou přes terezínský tábor.

Právě přílivem transportů z Německa a Rakouska se v létě 1942 už dokonale zhroutila představa, že by Terezín mohl být produktivním ghettem. Zatímco průměrný věk protektorátních transportů byl 46 let, průměrný věk transportů z Berlína a Mnichova představoval 69 let, z Kolína nad Rýnem 70 let a z Vídně 73 let.

Osoby starší 65 let tvořily počátkem července 1942 celkem 36 % osazenstva čítajícího 22 tisíc osob, o měsíc později již polovinu ze 43 tisíc táborového stavu a v polovině září dokonce 57 % z 58 tisíc terezínských vězňů.

Tehdy mohl být Terezín nazván ghettem pro staré, nikoli ovšem privilegovaným. Privilegované ghetto... pláštík krve a obětí na východě. Privilegované ghetto, kde denně umírá přes sto lidí, charakterizoval situaci deník Egona Redlicha.

Treblinské Alterstransporte záměrně změnily věkovou strukturu Terezína. Ze 47 427 německých a rakouských Židů, kteří byli v roce 1942 převedeni do doživotního privilegovaného starobince v Terezíně, bylo už v tomto roce 10 128 dále odtud deportováno do vyhlazovacích táborů. Navíc v důsledku děsivých poměrů tehdejšího Terezína nedožilo se jich konce tohoto roku 14 627, tedy více než 30 %.

Protože ve třech říjnových transportech starců opustilo Terezín také na 6 000 českých Židů, koncem roku 1942 podíl vězňů starších 65 let v terezínském osazenstvu klesl na 33 %, na úroveň před dobou, než terezínský tábor se stal starobním ghettem.

Poslední deportační transport roku 1942 byl současně prvním, jehož cílem byl Osvětim. Nepatřil již do řady, jimiž byli staří vězňové odvlékáni na smrt. Měl normální rodinné složení, ale přesto z 1 866 příchozích do Osvětimi bylo po selekci jen 215 mužů a 32 žen uznáno za práceschopné. Ostatní skončili v plynové komoře.

Proměny Terezína

V léte 1942 koncepce produktivního, hospodářsky soběstačného ghetta definitivně ztroskotala, ale Terezín jako ghetto pro staré a jako opěrný bod k manévrům nacistické propagandy nabízel určitému počtu práceschopných českých Židů šanci udržet se v Terezíně. Už když v únoru 1942 Eichmann seznamoval židovské představitele z Berlína, Prahy a Vídně s plánem Terezína jako ghetta pro staré, prohlásil, že tam budou muset zůstat také mladší lidé, aby mohli vykonávat všechny potřebné práce a ošetřovat ty starší.

Aby město Terezín mohlo být změněno v koncentrační tábor, nestačilo jen vystěhovat vojáky z kasáren a civilní obyvatelstvo z jejich domů. Jestliže tam měl být umístěn maximálně možný počet vězňů, třeba jen za účelem jejich zdecimování na místě samém či k jejich brzkému dalšímu odtransportování, bylo třeba vynaložit mnoho materiálních prostředků i pracovních sil pro různé alespoň elementárně nezbytné stavby, rekonstrukce a rozsáhlé úpravy dosavadních zařízení. Nezbytné bylo zabezpečit alespoň minimum nezávadné vody i dokonalé čištění odpadních vod, které odtékaly z Ohře do Labe, vybavit ubytovací prostory, pokud možno tříposchoďovými kavalci, postavit baráky, zejména pro výrobní dílny o ploše téměř 12 tisíc m2, zařídit kuchyně s potřebným kotelním prostorem, obstarat horkou páru pro ně i pro odvšivovací lázně a dezinfekční komory, k zabránění epidemiím dát do provozu a udržovat mnohá zdravotnická zařízení. Vysoká úmrtnost vyžadovala postavit krematorium se čtyřmi pecemi a s kapacitou 160 až 180 kremací denně, takže např. v roce 1943 v něm bylo zpopelněno 12 967 mrtvých.

Pro představu o náročnosti těchto a podobných prací lze např. uvést základní údaje o rekonstrukci vodárny a vodovodní sítě. Vodárna totiž původně zásobovala jen kasárna a vojenskou nemocnici, přeměněnou v lazaret SS, zatímco civilní obyvatelstvo si čerpalo vodu z vlastních mělkých studní, které by nebyly desetitisícům vězňů stačily a které navíc musely být uzavřeny, neboť po založení latrin nebylo možno zabránit znečištění studničních vod. Generální oprava a rekonstrukce vodárny, vyhloubení pěti hlubinných studní a stavba nového napájecího povrchového vedení, které rozšířílo potrubní síť z původních pěti na šestnáct kilometrů, spotřebovala přibližně 50 vagónů potrubí a jiného materiálu.

Komandatura SS samozřejmě usilovala o maximální možnou izolaci Terezína a jeho vězňů. Tomuto účelu sloužila stavba vlečky z Bohušovic do Terezína, který ležel stranou železniční sítě. Z počátku židovské transporty přijížděly do Bohušovic a pěšky docházely do tábora. Všechny náklady dopravené železnicí pro Terezín se musely na bohušovickém nádraží překládat a převážet auty. Vlečka měla tedy ušetřit pohonné hmoty a manipulaci s překládáním nákladů. Především však se spojení Terezína s Bohušovicemi bez železnice odehrávalo před tváří nežidovské veřejnosti a terezínským vězňům se naskýtalo mnoho příležitostí ke kontaktům s českým obyvatelstvem. Proto výstavba železniční vlečky byla na programu od prvních dnů existence tábora. Stavba započala v srpnu 1942 a trať o délce 2 585 m byla dána do provozu 1. června 1943. Pracovalo na ní 300 vězňů, spotřebovalo se 180 tun železa, 4 800 pražců a 5 000 tun štěrku.

Jiným opatřením k posílení izolovanosti terezínského tábora bylo přeložení silnice spojující Prahu a Teplice, která byla oplocena plnostěnným dřevěným plotem.

Již z uvedeného je zřejmé, že podstatná část pracovního potenciálu Terezína musela být využita k vytvoření nejzákladnějších předpokladů, aby Terezín mohl vůbec fungovat jako koncentrační tábor v podobě vyhovující nacistickým plánům. Neméně podstatný podíl pracovních sil nárokoval pro sebe denní provoz ghetta, které věznilo koncem října 1942 stále ještě 45 tisíc lidí a v prosinci už zase téměř 50 tisíc. Nároky na práceschopné vězně se zvětšovaly s tím, jak do popředí začala stále více vystupovat úloha Terezína jako nástroje klamné propagandy.

Eichmann při svém jeruzalémském procesu eufemisticky vyjádřil vztah Říšského vůdce SS Heinricha Himmlera k Terezínu slovy, že byl velmi blízký jeho srdci. Dochoval se záznam, jak Himmler v říjnu 1942 při návštěvě Říma Mussolinimu lživě vychvaloval Terezín jako městečko, Altersghetto, kde bydlí staří Židé, dostávají tam své penze a požitky, mohou si tam zřídit svůj život zcela podle své chuti.

V té době se Himmler chystal navštívit Terezín. Navržený programu prohlídky Terezína stanovil její délku na 210 minut. Naplánovaná byla každá minuta.

Před Himmlerovou návštěvou měl inspekci této trasy absolvovat K. H. Frank. Avšak stav epidemií v Terezíně nedovoloval přivést tam Himmlera a ani Frank raději nechtěl riskovat. Až 7. prosince osobní Frankův referent Robert Gies na spisu poznamenal: Prohlídka ghetta Terezín se až na další odkládá. Spis byl Giesovi znovu předložen 10. února 1943 a o Himmlerově návštěvě se začalo znovu jednat. Dva týdny později však Gies spis uzavřel zápisem, že jej lze předběžně považovat za vyřízený a dal jej uložit ad acta. Ukázalo se, že natrvalo. Himmler v Terezíně nikdy nebyl.

Terezínská zima 1942 - 1943 byla mimořádně krutá. Zase zde budeme mít 50 000 lidí, teď v zimě... Mají se stavět infekční baráky (je tu přes 100 případů tyfu), ale kdy to vše bude... Situace je pro hustotu osídlení katastrofální. Je to nejhorší, co zde posud bylo - zima, tyfus, u starých hlad, zapsal si do deníku Egon Redlich. Lidé bydlí v děrách na půdách, kde někdy teploměr klesá na několik stupňů nad nulou. Zaznamenal si však také: Prohlíželi domy prominentů a zjistili, že v jedné místnosti bydlí mnoho lidí. Němci přikázali zvětšit byty prominentů, protože přijede návštěva z Berlína a bude tyto domy prohlížet. Němci chtějí stavět Potěmkinovy vesnice. A příštího dne: Vystěhovali dnes asi 40 lidí, aby rozšířili domy prominentů.

V prvních měsících 1943 tyfová epidemie vrcholila. V lednu bylo 127 případů nového onemocnění, v únoru 413. Tyfus musí zmizet z ghetta nebo bude zle, vyhrožoval Eichmann v Terezíně 20. února, avšak v březnu bylo 150 nových tyfových onemocnění a v dubnu ještě 79.

Tři týdny poté, co Sovětská armáda uzavřela obklíčení hitlerovských vojsk, která pronikla do Stalingradu, nařídil Himmler s odvoláním na válečně důležité důvody, aby nejpozději do konce ledna 1943 bylo do koncentračních táborů odesláno nejméně 35 tisíc vězňů. Jde o každou jednotlivou pracovní sílu, zdůrazňoval jeho rozkaz. Už 16. prosince šéf gestapa SS-Gruppenführer H.Müller ohlásil Himmlerovi, jak bude jeho rozkaz splněn v židovském sektoru. Do Osvětimi bude odesláno 45 tisíc Židů, z toho 10 tisíc z Terezína. V počtu 45 000 je zahrnut i práceneschopný přívěsek (staří Židé a děti). Při použítí účelného měřítka zbude při selekci Židů přijíždějících do Osvětimi nejméně 10 až 15 000 práceschopných Židů. Těmito slovy vyslovil Müller předpoklad, že 30 až 35 tisíc lidských bytostí bude hned na osvětimské příjezdové rampě vytříděno pro plynové komory.

V dopise Himmlerovi Müller vysvětloval, podle jakých kritérií by se měli terezínští vězňové zařazovat do transportu. Z poloviny to měli být lidé dosud nasazení na menších stavbách v ghettu a z poloviny práceneschopní Židé, také starší 60 let. Tento rozvrh zdůvodňoval úmyslem, aby při této příležitosti byl v zájmu výstavby ghetta o něco snížen příliš vysoký stav 48 000 vězňů. Müller žádal Himmlera o udělení zvláštního povolení, ubezpečuje ho, že do transportu budou zařazeni jen Židé, kteří nemají žádné zvláštní styky a spojení, ani žádná vysoká vyznamenání.

Himmler neodpověděl. Zvláštní souhlas k deportaci starých a práceneschopných vězňů neudělil. Otevřena zůstává otázka, proč bez Himmlerových námitek, případně vůbec bez žádosti o jeho souhlas mohly odejít předcházející Alterstransporte a proč nyní šéf gestapa jeho výslovný souhlas potřeboval. Skutečností však je, že mezi 20. lednem a 1. únorem 1943 nebylo z Terezína do Osvětimi pěti transporty vypraveno 10 tisíc, ale jen 7 001 vězňů a že mezi nimi byli lidé starší 60 let jen výjimečně. Přesto důstojníci SS osvětimské komandatury postupovali při příjezdové selekci drastičtěji než předpokládal Müller.

Podle oficiálního hlášení komandatury z prvních tří transportů bylo do tábora přijato jen 930 a podle zjištění táborové odbojové organizace ze dvou zbývajících transportů 435 terezínských vězňů, ostatní byli gesondert untergebracht, podrobeni zvláštnímu zacházení, zaplynováni ihned při příjezdu v plynových komorách.

Podle šéfa gestapa mělo být z těchto transportů vybráno na práci 22 až 33 %, Osvětimská komandatura však z terezínských vězňů vytřídila necelých 20 %, ačkoli mezi ně nebyli hromadně zařazeni lidé starší 60 let, jak původně Müller navrhoval. Osvětimská praxe překonala vražedné představy Hlavního úřadu říšské bezpečnosti, centrály gestapa.

Velitel osvětimského koncentračního tábora, Rudolf Höss, měl pro tuto praxi teoretické zdůvodnění. Dokonce i po válce ve vězení ji obhajoval, a Himmlerovi vytýkal, že jeho vinou nebyla dostatečně důsledně realizována v zájmu válečného hospodářství i prý - v zájmu vězňů samých.

Kdyby byli vězňové v Osvětimi hned [tj. z příjezdové rampy - M.K.] vzati do plynových komor, ušetřilo by se jim mnoho utrpení. Aniž by co podstatného, ba často vůbec nic pro zbrojení vykonali, zemřeli v krátké době. Höss se přiznával, že ve svých zprávách na tuto skutečnost upozorňoval, ale Himmler se prý opájel rostoucími počty vězňů pracovně nasazených. Kdyby se podle mého, neustále znovu zastávaného stanoviska vyhledávali v Osvětimi jen nejzdravější a nejsilnější Židé, mohlo by se sice hlásiti méně práceschopných, ale byli by také skutečně upotřebitelní na delší dobu.

Tento přímo klasický způsob nacistického myšlenkového pochodu sdílel šéf koncentračních táborů Oswald Pohl: Nechtěl bych v koncentračních táborech udržovat žádné chorobinecké stanice, protože potřebuji každé místo pro zdravou pracovní sílu. Zbrojní úkoly, koncentračním táborům uložené vůdcem, mohou být provedeny pouze plnohodnotnými pracovními silami.

Toto nebyla jen ideologie selekcí při příjezdu transportů, ale také selekcí uvnitř táborového komplexu. Hladem, nelidskými hygienicko-sanitárními i ubytovacími podmínkami, vyčerpávající prací pro I.G.Farben, Göringův koncern či hospodářské podniky SS utýraní lidé byli čas od času vytříděni pro plynové komory anebo jiným způsobem likvidováni. Nic už pro zbrojení nemohli přinést, ale jen zatěžovali tábory. Bez nich se skutečně upotřebitelní měli déle v této kvalifikaci udržet. Takový byl mechanismus systému Vernichtung durch Arbeit - vraždění prací.

Jestliže se Höss přitom odvolával dokonce na zájem vězňů samých, že okamžité jejich zavraždění bylo by jim ušetřilo mnoho trýzně, nepovažuji to za projev jeho farizejství. Vyjádřil jen brutálně otevřeně onen nacistický přístup k vězeňské pracovní síle, který chladně kalkuloval s životem a smrtí lidí jako při posuzování, zda ten či onen stroj ponechat ještě v provozu nebo zešrotovat. Ostatně termím zešrotovat nepohodlné lidi se v nacistických dokumentech objevuje i doslova.

K osudu pěti terezínských transportů z počátku roku 1943 zbývá dodat, že ze 7 001 jejich obětí se dožilo osvobození jen 96.

Když nastoupil na Heydrichem uprázdněné místo šéfa Hlavního úřadu říšské bezpečnosti Ernst Kaltenbrunner, ohlásil Himmlerovi, že do Osvětimi byly z Terezína do Osvětimi vypraveny schválené transporty s 5 000 práceschopnými Židy ve věku pod 60 let, a obnovil žádost o Himmlerův souhlas s odsunem 5 000 terezínských vězňů starších 60 let do Osvětimi, resp. do Generálního gouvernementu. Opakoval přitom příslib, že mezi nimi budou výhradně lidé, kteří nemají zvláštní vztahy a spojení, ani vysoká válečná vyznamenání.

Svou žádost zdůvodnil bilancí věkového složení a pracovní kapacity terezínského tábora. Ze 46 735 vězňů bylo 25 730 mladších a 21 005 starších 60 let. Podle Kaltenbrunnerova výpočtu bylo k dispozici v táboře jen 21 tisíc pracovních sil, z nichž bylo jen 6 000 použito pro výstavbu (pro stavbu silnice a železniční vlečky, pro řemesla a výrobu), zatímco 15 tisíc muselo být vyčleněno pro udržbu a provoz ghetta. Pro ošetřování a opatrování velkého počtu starých, nemocných a sešlých vězňů musela z nich být použita bezmála třetina.

Potřebu zmenšit podíl vězňů starších 60 let zdůvodňoval Kaltenbrunner tím, že především oni jsou nositelé epidemií a že vážou velký počet Židů použitelných pro účelnější pracovní nasazení. Jejich odsunem do Osvětimi by se uvolnily pracovní síly pro válečné potřeby.

Himmler Kaltenbrunnerovu žádost překvapivě zamítl s odůvodněním, že by jinak byla narušena tendence, že Židé v ghettě pro staré, v Terezíně, mohou v klidu žít a umírat.

Souvislostmi tohoto dopisu se budeme ještě zabývat. Zde budiž konstatováno, že v terezínském táboře staří lidé především v klidu umírali. V roce 1943 tam bylo k smrti utýráno dalších 12 701 vězňů, z toho 10 366 německých a rakouských.

Podle dochovaných statistik o pracovním nasazení terezínských vězňů bylo téměř 90 % pracovní kapacity tábora spotřebováno pro jeho vnitřní provoz. Podle tehdy platné směrnice pro koncentrační tábory směla být pro vnitřní jejich potřebu uvolňována nejvýše desetina vězňů. V Terezíně byl poměr opačný. Navíc také z 10 % zbývajících pracovních hodin, vykázaných jako výrobní, byla značná část spotřebována na výrobu pro potřeby tábora.

V různou dobu rozvíjené výrobní projekty pro export byly málo významné, účastnil se na nich malý podíl vězňů a osud Terezína nijak neovlivnily.

Od dubna do června 1942 skupina vězeňkyň opravovala punčochy pro wehrmacht a pořádkovou policii, přičemž materiál k opravám musely získávat z neopravitelných kusů. V červnu následovalo šití uniforem, ale byla to pouze jednorázová záležitost, která skončila už v září.

Nejvýznamnější byly dva výrobní programy, označené za válečně důležité. První byla tzv. Produktion K (Kisten), uvedená denním rozkazem rady starších 1.června 1943.

Výrobní prostory pro Produkci K byly zabezpečeny stavbou dvoustěžňového cirkusového stanu na terezínském náměstí. Dva velké stany po stranách tohoto cirkusu sloužily za skladiště součástek. Ve skutečnosti nešlo o výrobu, ale o balení zimního vybavení pro motorová vozidla do 120 tisíc bedýnek. Součástky byly do Terezína posílány z nejrůznějších míst Německa i okupovaných území. Bedýnky se v táboře jen stloukaly. Vagóny přivážely vyrobené postranice a víka - údajně z Osvětimi - ve velkém množství, zato k naplnění bedýnek často něco chybělo. Zatímco rezerva bedýnek bývala tak veliká, že jejich hromady dosahovaly až po plátěnou střechu cirkusu, obě stanová skladiště součástek zela obvykle prázdnotou. Jak situaci řešila terezínská komandatura, vysvítá např. ze vzpomínky jedné z vězeňkyň, Hany Jelínkové: Když byly bedny zabaleny a nová práce nebyla, vysypali nám Němci znovu jejich obsah na běžící pás a naše práce začala znovu. Taková procedura se konala zejména před příchodem důstojníků wehrmachtu, pro který Produkce K byla určena.

Celkem bylo pro tuto práci nasazeno na tisíc vězňů pod dohledem nejen četníků, ale i SS. Poslední bedna byla zabalena a odeslána 19. listopadu 1943, jak oznámil denní rozkaz Rady starších č. 385. Brzy poté byl stržen cirkusový stan a náměstí upravováno za účelem Stadtverschönerung, zkrášlení města Terezín.

Druhým výrobním programem, označeným jako válečně důležitý, bylo štěpení slídy, zahájené v červnu 1942. Vězeňkyně, které v slídárně pracovaly, popisují tuto práci jako vylupování slídového jádra z nehodnotného obalu, resp. její štěpení na tenké plátky. Šlo o izolační materiál potřebný při letecké výrobě. V roce 1942 bylo na této výrobě vykázáno 183 tisíc pracovních hodin, v příštím roce 331 tisíc. Koncem roku 1943 byl provoz slídárny zastaven a obnoven až v září 1944. Posledním údajem o štěpení slídy je záznam o výrobě za měsíc únor 1945. Ve slídárně pracovalo tehdy průměrně 842 žen, ke zpracování dostaly 6 288 kg, ze kterých odštěpily 2 226 kg slídy, takže průměrný výtěžek jen o málo překročil třetinu.

Různé jiné výroby a pracovní činnosti - výroba inkoustového prášku, postřikování uniforem bílou krycí barvou, šití jedné součástky padáku, pěstování bource morušového, výroba krabic pro třaskavé nábojky, výroby textilních figurek, kabelek či stínítek na lampy, hraček, ozdobného kovového zboží apod. - byla zčásti ohlasem snahy SS prokazovat svůj podíl na zbrojní výrobě, zčásti sloužila k obohacení esesáckých vládců Terezína, zčásti měla pomáhat k vytváření iluzí a přispívat k terezínskému klidu. Přitom navíc byla jedním z činitelů decimace vězňů. Dynamiku deportačních transportů rozhodně neovlivňovala.

Terezínské pseudoalibi

Vraťme se k překvapivé Himmlerově směrnici, kterou jeho štáb 16. února 1943 tlumočil Kaltenbrunnerovi a která vskutku na sedm měsíců zastavila proud deportačních transportů z Terezína, když před tím za dobu jen o málo delší jednoho roku odešlo jich odtud čtyřicet s 51 tisíci vězni. Posledních šest skončilo v Osvětimi. Co Himmlera vedlo k tomu, že sedmý tam již odjet neměl?

Kde hledat odpověď, může napovědět jiný Himmlerův pokyn, jímž 25. května striktně zamítl žádost armády o souhlas se zřízením střelnice v okolí Terezína: Prosím, sdělte wehrmachtu, že nemohu povolit stavbu dočasné střelnice v blízkosti Terezína. Tato stavba by vyvolala nejnetušenější potíže pro Německo a měla by za následek hrůzostrašné zpravodajství [doslova: schreckliche Greuelmeldungen - M.K.].

Himmler, který se nebál vyvraždit miliony lidí, také varšavské ghetto, obává se pojednou jedné armádní střelnice v dohledu Terezína, dokonce střelnice jen dočasné.

Rozhraní roku 1942 a 1943 jsou dobou otřesu, který v Německu vyvolala stalingradská katastrofa jeho branných sil a ztroskotání jejich tažení v severní Africe. Říšské vedení reagovalo nejen totální mobilizací, ale také aktivizací všemožných sondáží v úsilí o rozklad protihitlerovské koalice, aby na základě separátního míru se západními mocnostmi ji přeformovalo ve frontu protisovětskou. Himmler byl tím či oním způsobem u většiny z nich.

18.prosince 1942 dvanáct spojeneckých vlád - mezi nimi i československá exilová vláda - vydaly společnou deklarací, která pranýřovala vyhlazování židovského obyvatelstva Evropy německými úřady a stanovila odpovědnost vedoucích činitelů Německa za tyto zločiny. Himmlerovi muselo být zjevné, že jeho zodpovědnost za zločin židovské genocidy patří k těm břemenům, které zatěžují jeho zahraničněpolitické manévrování a činí iluzorními jeho ambiciózní plány. Musely jej v tom utvrdit i výsledky kontaktů, k nimž od poloviny ledna 1943 docházelo ve Švýcarsku mezi Himmlerovými důvěrníky a představiteli amerických tajných služeb.

Na zastavení vyhlazovacího tažení proti evropskému židovskému obyvatelstvu Himmler nepomýšlel. Chtěl je však dovedněji krýt. Také Terezínem. Himmlerovi se měl Terezín stát argumenten proti existenci vražedného konečného řešení židovské otázky. Himmlerův rozkaz, který navodil sedmiměsíční deportační pauzu, jeho negativní stanovisko k žádosti wehrmachtu o zřízení střelnice v okolí Terezína, nastoupený kurs zkrášlování Terezína, soustavná jeho příprava k přijetí delegace Mezinárodního výboru Červeného kříže - všechno se nepochybně odehrávalo v tomto kontextu.

Ačkoli to zní paradoxně, důvody, které Himmlera vedly k zastavení deportací z Terezína do Osvětimi, vedly za sedm měsíců k jejich obnovení.

Terezín měl existovat především jako důkaz, že vyvražďování Židů je jen výtvorem židovské Greuelpropagandy. K superpotěmkiádě musel být ovšem Terezín připraven, byť se předpokládané zahraniční návštěvě neměl předvést Terezín skutečný, ale Terezín fakticky neexistující, fiktivní. Byla určena zvláštní trasa, jediná, kterou měla delegace spatřit, a ta byla systematicky, přímo s vědeckou důkladností upravována v dokonalou kulisu pro budoucí inscenaci. Už pro plánovanou prohlídku Terezína Himmlerem byl sestaven detailní program, který v průběhu roku 1943 byl všemožně obohacován.

Zkrášlení Terezína začínalo kosmetickou úpravou, která měla dodat koncentračnímu táboru zdání normálního města. Od 1. května byl zrušen název ghetta a nařízeno používat termín Jüdische Siedlungsgebiet, židovské sídlištní území, později byl Terezín označován jednoduše za židovskou obec Terezín.

Přísně bylo zakázano dosavadní označení Lagerkommandant či Lagerkomandantur. Z táborové komandatury se stala služebna, z táborového velitele vedoucí služebny. Přejmenovány byly ulice, označované dosud kombinací písmen a číslic (L1 až 6, Q1 až 9) na ulici Nádražní, Radniční, Pekařskou, Věžní, Lázeňskou, Parkovou, Horskou, Mysliveckou, Jezerní. Tyto názvy ulic, které terezínští vězňové museli uvádět jako své adresy na odesílané dopisnice, měly vzbuzovat iluzi. že Terezín je opravdu jakýsi Theresienbad, Lázně Terezín, jak se v Německu občas ze strany SS tradovalo. Daleko široko od Terezína nebylo žádné jezero, terezínský park byl vězňům zakázán, na hory se mohli pouze dívat daleko za hradbami ghetta a nazvat některou terezínskou ulici Lázeňskou či Mysliveckou bylo pro vězně krutým výsměchem.

Realizovala se však i rafinovanější opatření. Např. byla zřízena Banka židovské samosprávy a zavedena zvláštní měna - Ghettokrone, aby bylo možno předstírat existující normální peněžní hospodářství. Slavnostně byla otevřena kavárna, podporován bohatý kulturní život. Jedna z vězeňkyň, Eva Roubíčková, si zapsala do deníku: Denně jsou zde koncerty, přednášky, divadlo, dokonce i revue, a současně zde umírají němečtí Židé v blokových domech hlady. Německé úřady povolily posílat do Terezína ze zahraničí balíčky, především portugalské sardinky, ale devět desetin se po cestě Německem a Protektorátem ztratilo.

Všechny tyto akce však byly teprve pouhopouhé počátky organizované potěmkiády. K dokonalosti byla ještě dlouhá cesta. Jednu ze základních podmínek jejího úspěšného absolvování spatřovali nacističtí organizátoři Terezína v radikálním snížení početních vězeňských stavů.

Plánovanou exhibici skutečně nebylo možno uskutečnit při tehdejší přeplněnosti Terezína, který koncem července 1943 ve svých zdech měl opět více než 46 tisíc vězňů. Navíc pak v tomto měsíci byla jeho ubytovací kapacita silně zredukována přestěhováním podstatné části archivu Hlavního úřadu říšské bezpečnosti do Terezína a zabráním největších kasáren i dalších prostor pro jeho potřeby. Celkem 5 622 vězňů muselo být ze dne na den přemístěno. Za takových okolností bylo nemožné zabránit epidemiím a nebezpečí jejich rozšíření do okolí.

Zřetelné byly i jiné obavy. Bez vlivu nezůstalo dubnové povstání ve varšavském ghettu. Opakování varšavských událostí v jakékoli formě potřeboval Himmler právě v Terezíně ze všeho nejméně. Proto bylo žádoucí oslabit rezistenční potenciál tábora. Do obnovených deportačních transportů byli nejprve zařazení nikoli práce neschopní, ale naopak především mladí a zdatní vězňové se svými rodinami, tedy čeští vězňové. Byli nebezpečnější nejen pro svůj věk, ale neméně svým politickým smýšlením. Jejich zkušenost byla jiná než židovských vězňů z Německa. Jejich perzekuce a uvěznění bylo dílem německých okupantů, nikoli jejich vlastní země. Se svými českými spoluobčany byli spojeni nenávistí a odporem k okupaci.

Organizátoři konečného řešení využili těchto transportů nezbytných z hlediska zkrášlení Terezína, ještě k jinému účelu. Sám Terezín nemohl postačit jako argument proti existenci konečného řešení. Muselo být inscenováno ještě další představení které by - přirozeně opět ve fiktivní podobě předvedlo osud statisíců Židů deportovaných na východ. Z toho se zrodila idea - zřídit v největším pobočném osvětimském táboře, v Birkenau, židovský rodinný tábor a popularizovat jej všemožně jako Arbeitslager Birkenau bei Neu Berun - Pracovní tábor Birkenau u Nové Beruně.

Dne 6. září 1943 odjelo ve dvou transportech z Terezína 5 000 vězňů a v polovině prosince dalších 5 000. Tyto transporty už nebyly jako dosud vyhlášeny za východní transporty, nýbrž za Arbeitseinsatztransporte, za transporty k pracovnímu nasazení. Jejich osud v Osvětimi se vskutku lišil od dosavadních do Osvětimi vypravených terezínských transportů. Neprošly selekcí, z příjezdové rampy nebyl nikdo poslán do plynu. Všichni - muži, ženy, děti - byli umístěni v jednom z úseků Birkenau, v BIIb, kde vznikl rodinný tábor terezínských vězňů. Rodiny zde sice nežily pohromadě, nýbrž muži v mužských, ženy v ženských blocích, avšak i toto uspořádání bylo privilegiem, neboť jinak s výjimkou cikánského tábora žili v Osvětimi muži i ženy ve zvláštních táborových úsecích, oddělených ostnatým drátem.

V rodinném táboře požívali vězňové ještě další privilegia. Brzo byl zřízen dětský blok, děti dostávaly vlastní, poněkud lepší dětskou stravu, byla tam tkalcovna, krejčovská dílna, velké skladiště šatů, stavěla se táborová silnice, kopaly se odvodňovací kanály, jinými slovy: tábor se připravoval, aby mohl posloužit důkazem, jak žijí a pracují Židé přesídlení na východ a jak je postaráno o jejich rodiny, zvláště o jejich děti.

Cenu privilegií poskytnutých tomuto desetitisíci vězňů v rodinném táboře lze poměřit jednoduchou skutečností, že jejich přirozená úmrtnost nebyla menší, naopak o něco vyšší než celková úmrtnost osvětimského táborového komplexu. V průběhu šesti měsíců po jejich příjezdu v září, resp. prosinci 1943 zemřel v důsledku působení táborových podmínek bezmála každý třetí v rodinném táboře.

Toto přirozené umírání bylo však ještě radikálně urychleno. V noci z 8. na 9. března byli zavražděni ti, kteří z příslušníků zářijových transportů ještě žili. Vypraveni byli údajně do Heydebrecku na práci, ale ve skutečnosti vedla jejich cesta do plynových komor. Co přitom bylo charakteristické: aby dodala věrohodnost pracovnímu transportu, nezařadila do něj komandatura SS nemocné ležící v nemocničním bloku. V zájmu nerušené likvidace 3 792 židovských vězňů uchránila sedmdesát či osmdesát vězňů, z nichž se konce války dožilo - pokud bylo možno zjistit - pouhých 38.

Mezi těmi terezínskými vězni, kteří byli zmasakrováni 8. března 1944, bylo nejméně 3 700 českých Židů. Byla to tedy největší hromadná poprava československých občanů, spáchaná za celých šest let německé okupace Československa.

V rámci zkrášlování komandatura SS zbavila Terezín odsunem do Osvětimi ještě dalších 7 500 vězňů, z nichž jen třetina byla do Terezína dopravena transporty z Čech a Moravy, dvě třetiny byly z Německa, Rakouska a Holandska.

Jejich příchodem v polovině května 1944 stoupl celkový počet osob deportovaných do rodinného tábora v Birkenau od jeho vzniku na více než 17 500. Pro představení tam plánované by to bylo příliš mnoho, ale vysoká úmrtnost a vraždění 8. března vykonaly své.

Soubor dochované korespodence Německého Červeného kříže s Hlavním úřadem říšské bezpečnosti spolu s dokumentací říšského ministerstva zahraničí umožňuje rekonstruovat pozadí uskutečněné prohlídky Terezína i neuskutečněné návštěvy rodinného tábora Mezinárodním výborem Červeného kříže.

První v aktech doložené pozitivní stanovisko Hlavního úřadu říšské bezpečnosti k případnému vpuštění člena nebo delegáta Mezinárodního výboru do Terezína je známo z 28. června 1943. Dopoledne toho dne představitelé Německého Červeného kříže, Hitlerovy Führerkanzlei, říšského ministerstva zahraničí a vnitra přijeli do Terezína, kde jim Eichmann před tříhodinovou prohlídkou města podal vysvětlení. Při té příležitosti je vyzýval, aby o svých terezínských poznatcích informovali nadstátní místa, zvláště Mezinárodní výbor Červeného kříže, a prohlásil, že v budoucnu by mohlo být vyhověno případným přáním tohoto výboru, aby jeho delegace mohla tábor navštívit. Příznačný je sám fakt, že Německý Červený kříž byl k cestě do Terezína v červnu 1943 vyzván, ačkoli o jeho prohlídku vůbec nežádal. Iniciativa vzešla od berlínské centrály gestapa, jak zdůraznil šéf zahraničního úřadu Německého Červeného kříže Walther Hartmann ve své zprávě o tom, co viděl a hlavně slyšel v Terezíně.

Ve dnech 5. až 14. října 1943 byl terezínský tábor cílem tří transportů, které přivezly 456 dánských Židů, jimž se nepodařilo uprchnout nebo skrýt se před německou razií. Dánové nejen dopomohli velké většině z osmi tisíc Židů k útěku do Švédska, ale odpověděli i vlnou protestů a demonstračními akty solidarity, mezi jinými týdenní stávkou kodaňské univerzity, k níž se připojily i další vysoké školy. V této atmosféře Dánský Červený kříž hned žádal, aby mohl navštívit internované Dány v Terezíně. Také dánské ministerstvo zahraničí vyvíjelo nepřetržitý tlak na brzké povolení cesty do Terezína. Německé úřady však připouštěly až jarní termín příštího roku. Terezín nebyl ještě dostatečně zkrášlen a navíc se mělo čekat, až se terezínská krajina sama zkrášlí zazelenáním stromů.

Ke květnovému termínu už byly instalovány terezínské kulisy. Na náměstí byly strženy cirkusové stany, v nichž se odehrávala výroba K, a místo nich uprostřed trávníků a květinových záhonů se stkvěl hudební pavilón, jaký bývá v lázeňských městech. V jednom z parků, kam byl dosud vězňům vstup zakázán, byl postaven překrásný dětský pavilón, vybavený bazénkem, kolotočem, postýlkami, hračkami, samozřejmě uzavřený a přísně střežený. Bývalá sokolovna, dosud používaná jako marodka, se přeměnila ve společenský dům s velkým sálem pro přednášky, koncerty a divadelní představení, s knihovnou a restaurací, s terasou ozdobenou velkými pestrými slunečníky. Jedna z terezínských bašt byla zařízena jako sportovní areál s hřištěm pro odbíjenou, košíkovou a kopanou. Na prohlídkové trase byly opraveny fasády, nově vydlážděny ulice, chodníky vydrhnuty a umyty. Třípatrové kavalce byly nahrazeny postelemi, ovšem jen v přízemních místnostech, kam návštěvníci mohli dohlédnout. Nezapomnělo se na nejneuvěřitelnější a nejkurióznější zajišťovací opatření.

Zřejmě posledním článkem v řetězu příprav bylo vypravení květnových transportů. Sotva odjel první, sdělil šéf bezpečnostní policie a bezpečnostní služby Německému Červenému kříži: Říšský vůdce SS vyslovil souhlas s prohlídkou ghetta Terezín a jednoho židovského pracovního tábora Vámi a zástupcem Mezinárodního výboru Červeného kříže. Prohlídky ghetta Terezín se současně zúčastní zástupci Dánska a Švédska. Předpokládaný termín prohlídky je počátek června 1944. Přesný čas ještě sdělím.

Dopis není datován, ale zástupce vedoucího zahraničního úřadu Německého Červeného kříže Heinrich Niehaus jej parafoval 18. května a poznamenal také na něm, že 19. května o 18. hodině telefonicky předal tuto informaci pro dr. Rolanda Martiho, vedoucího delegace Mezinárodního výboru Červeného kříže v Berlíně.

Obdobné sdělení jako Německý Červený kříž dostalo 17. května říšské ministerstvo zahraničí. Týkala se však jen návštěvy Terezína a účasti představitelů Dánska a Švédska. Zástupcům těchto dvou severských zemí umožnil Himmler pouze prohlídku Terezína, legitimovanou internací dánských vězňů v tomto táboře, nikoli však účast na proponované prohlídce jednoho židovského pracovního tábora. Ta měla být vyhrazena jen Mezinárodnímu výboru Červeného kříže a Německému Červenému kříži.

Proč právě tehdy v polovině května 1944 vyslovil Himmler svůj dlouho odkládaný souhlas s oběma prohlídkami? Volba právě tohoto termínu měla především jiné než terezínské důvody.

Při hledání východiska z prohrané války a ve snaze působit k rozložení antihitlerovské koalice pokoušela se říšská vláda využít židovské otázky k navázání potřebných kontaktů se západními mocnostmi. Uskutečňovaná židovská genocida na jedné straně všechny podobné kontakty nesmírně ztěžovala, na druhé straně však je měla podle Himmlerových představ legitimovat právě židovská otázka. V tomto smyslu Himmler hovořil o Židech v posledním období války jako o svém nejcennějším kapitálu. Měli fungovat jako rukojmí, jako zboží směnitelné především za politické hodnoty. Politická jednání měla probíhat pod rouškou humanitárních jednání, jakoby šlo o záchranu židovského obyvatelstva. Proto bylo pro hitlerovskou vládu důležité, vydávat pravdu o zavraždění milionů Židů vydávat za čirou Greuelpropagandu.

Na jaře 1944 začal Himmler jednu z největších podvodných akcí tohoto druhu, známou pod jménem Zboží za krev, krev za zboží. Za vydání milionu Židů z území pod vládou hitlerovského Německa požadovali Himmlerovi lidé 10 000 nákladních aut, zavazujíce se, že budou nasazena pouze na protisovětské frontě. Byl to podvodný manévr. Himmler dal vyjednavačům pokyny, že slibovat mohou cokoli, že však skutečné záměry jsou něco jiného. Ovšem právě proto, že šlo o podvodný manévr, měl mu být tím spíše dán všemi prostředky punc věrohodnosti.

Když Eichmann 25. dubna 1944 jednomu z maďarských židovských vůdců Joelu Brandovi nabídl milion Židů, dodal: Můžete je vzít z Maďarska, z Polska, z Východní marky, z Terezína, z Osvětimi, odkud chcete. Dne 19. května odlétlo zvláštní německé letadlo s Brandem do Istanbulu, aby tam mohl přednést tuto nabídku. Neletěl sám, doprovázel jej Bandi Grosz, židovský agent pracující pro německé, maďarské, ale i anglické a americké zpravodajské služby. Z britských dokumentů zveřejňovaných v sedmdesátých letech i z pamětí Joela Branda je zřejmo, že Grosz vezl jednak nabídku na přechod Maďarska na stranu Spojenců za podmínky, že bude zastavena sovětská ofenzíva na maďarských hranicích, především však návrh šéfa Himmlerovy bezpečnostní služby v Budapešti Gerharda Clagese na setkání dvou či tří vyšších zpravodajských německých důstojníků s americkými k projednání separátního míru. Kdyby z toho sešlo, měl Grosz organizovat setkání s britskými důstojníky prostřednictvím úředníků Jewish Agency v Istanbulu. Grosz Brandovi zdůrazňoval, že jeho zpravodajské poslání je to pravé a Brandova mise byla zamýšlena jen ke krytí hlavního úkolu. S odvoláním na své rozmluvy s Clagesem Grosz vysvětloval: Nacisté vědí, že prohráli válku. Vědí, že s Hitlerem nemohou dospět k míru. Himmler chce použít všechny možné kontakty, aby se dostal k jednání se Spojenci. A dodal: Tvoje židovská věc byla vedlejší otázkou.

Zde se v nejčistší podobě setkáváme s klasickou Himmlerovou metodou využívání humanitárních akcí pro politické cíle hitlerovského Německa i své vlastní, osobní záměry, aby se stal přijatelnějším pro světovou veřejnost. Tím ovšem model Himmlerova postupu není ještě zcela charakterizován. Podstatné pro toto jeho humanitární manévrování totiž bylo, že nemělo nijak významně zbrzdit chod vyhlazovací mašinérie.

Eichmann Brandovi před jeho odletem dal čtrnáctidenní lhůtu se slibem, že po tuto dobu nepůjdou židovské deportační transporty z Maďarska do Osvětimi, avšak už čtyři dny před tím, než letadlo s Brandem odletělo, začalo podle předem připraveného scénáře největší vraždění v osvětimských dějinách - měřeno počtem zavražděných za den, za týden, za měsíc.

Zopakujme si základní chronologii:

15. května Eichmann naposledy hovoří s Brandem, formuluje nacistickou nabídku a slibuje, že v příštích čtrnácti dnech žádný židovský transport z Maďarska do Osvětimi nepojede.

Téhož dne odjíždějí do Osvětimi první tři deportační transporty z Maďarska. Téměř celé končí v plynových komorách.

Téhož dne odjíždí z Terezína do rodinného tábora v Osvětimi - Birkenau první ze tří transportů, jimiž do 18. května tam bylo odsunuto 7 503 vězňů.

17. května dává Himmler souhlas k prohlídce Terezína a jednoho židovského pracovního tábora delegátu Mezinárodního výboru Červeného kříže spolu s povolením dánské a švédské účasti na prohlídce Terezína.

19. května byl o Himmlerově rozhodnutí informován vedoucí delegace Mezinárodního výboru Červeného kříže v Berlíně, dr. Marti.

V té době byly už oba objekty k prohlídce připraveny. Berlínská delegace Mezinárodního výboru a také švédské vyslanectví, které se tak dlouho domáhaly návštěvy Terezína, pojednou kupodivu připraveny nebyly. Dr.Marti musel nastoupit neodkladnou cestu do Ženevy a jím pověřený zástupce dr. Maurice Rossel se později ospravedlňoval, že neměl dost času na přípravu. Švédské vyslanectví v Berlíně odmítlo účast vůbec s pozoruhodným odůvodněním, ...poněvadž vzhledem k švédskému svátku nemůže onoho dne žádný zaměstnanec vyslanectví opustit Berlín.

Dne 23. června 1944 navštívili tedy dr. Rossel a dva dánští zástupci Terezín. Zkrášlovací procedura a režie prohlídky, která začínala v pravé poledne a skončila před večerem, byla zcela dokonalá, natolik dokonalá, že i slepý musel poznat, že všechno to byla jen propagandistická inscenace. Přesto nacističtí organizátoři konečného řešení dostali od dr. Rossela vynikající vysvědčení. Řekněme, že náš úžas byl mimořádný, když jsme v ghettu nalezli město, které žije téměř normálním životem...Toto židovské město je skutečně podivuhodné..., psal nadšeně ve své zprávě a na důkaz popsal obsáhle jako vlastní poznatek a jako skutečnost všechno, co mu SS k věření předložili a předvedli.

Ex privatissima industria poslal Rossel navíc ještě své vlastní fotografické snímky, pořízené v Terezíně, německému ministerstvu zahraničí, Eberhardu von Thaddenovi, který jej v Terezíně doprovázel. Mezi nimi byly i obrázky v parku si hrajících dětských vězňů. Do čtyř měsíců až na nepatrné výjimky všechny tyto děti skončily v plynové komoře. Thadden Rosselovi poděkoval a ubezpečil jej, že jeho snímky příležitostně použije, když se na něho cizinci znovu obrátí s údajnými hrůzami v Terezíně. Tak se také stalo a nacistická propaganda Rosselovu zprávu využila. Thadden poslal Rosselovy fotografie švédskému vyslanectví a zastupující říšský tiskový mluvčí Helmut Sündermann postavil 19. července na konferenci se zahraničními novináři Rosselovo svědectví proti nepřátelské propagandě o údajných závadách při zacházení se Židy usazenými v Evropě.

Rosselova zpráva jednoznačně označila Terezín za konečný tábor (Endlager), odkud normálně nikdo, kdo sem přišel, není dále transportován. Toto tvrzení bylo vyhlášeno v táboře, v němž tehdy žilo méně než 28 tisíc lidí, tedy pouhá pětina z počtu osob od vzniku ghetta do Terezína evakuovaných. Do července 1944 bezmála 32 tisíc z nich nalezlo svou smrt v terezínském táboře a více než 68 tisíc bylo deportováno dále na východ do vyhlazovacích táborů.

V té době Mezinárodní výbor Červeného kříže měl už autentické, spolehlivé informace o terezínských deportacích do Osvětimi. Mimo jiné také zprávu odtud uprchlých dvou slovenských židovských vězňů, Alfréda Wetzlera a Waltera Rosenberga (Rudolfa Vrby), v níž byl osud terezínských transportů do Osvětimi podrobně popsán. De facto byla tedy Rosselova zpráva polemikou se zprávou Wetzlera a Vrby a mohla zpochybnit věrohodnost jejich odhalení, nejen v tomto bodě.

Jak si vysvětlit, že Mezinárodní výbor Červeného kříže nevyužil Himmlerova povolení k prohlídce také jednoho židovského pracovního tábora, o němž byl dr. Martiho informován. V žádném publikovaném anebo jinak mně známém archivním dokumentu nenalezl jsem důkaz či alespoň indicii toho, že by Mezinárodní výbor vyvinul v tomto směru jakoukoli iniciativu. Lze tedy soudit, že uspokojení nad Terezínem a jeho interpretacemi jako konečného tábora ovlivnily tuto nečinnost.

K přijetí zahraniční delegace připravený Arbeitslager Birkenau bei Neu-Berun v podobě rodinného tábora terezínských vězňů nebyl tedy již potřebný. V první polovině července 1944, když organizátoři konečného řešení nabyli v této věci jistoty, byl likvidován tehdy obvyklým způsobem. Téměř 6 500 vězňů, mezi nimi stovky dětí, bylo zavražděno v plynové komoře, avšak přibližně 3 500 práce schopných mužů a žen bylo vysláno na různá komanda.

Pod tlakem téměř nepřetržité bombardovací ofenzívy angloamerického válečného letectva se na rozhraní zimy a jara 1944 vypracovával na nejvyšší říšské úrovni velkorysý program výroby německých stíhacích letadel - Jägerprogramm, založený na výstavbě gigantických leteckých továren. Právě v souvislosti s tímto programem Hitler v prvním dubnovém týdnu 1944 rozhodl, že na těchto stavbách lze nasadit 100 000 židovských pracovníků vybraných z maďarských kontingentů. Později se tento předpokládaný počet zdvojnásobil a židovské pracovní síly mohly být čerpány také z jiných než maďarských zdrojů.

Protože tyto giganty leteckého průmyslu byly plánovány na německém území (Hitler ovšem uvažoval i o umístění jednoho z nich na protektorátním území), Hitlerovo rozhodnutí fakticky znamenalo, že se jím ruší dřívější Himmlerův rozkaz z prosince 1942, aby koncentrační tábory na německém území byly učiněny judenrein, očistěny od židovských vězňů, kteří odtud byli dopraveni do Osvětimi či do Majdanku.

Brzy po dubnu 1944 začaly také z Osvětimi odcházet židovské transporty k pracovnímu nasazení na západ, za hranice pobočných táborů Osvětimi, na německou půdu, také rakouskou a českou. Tento proud ovlivnil i osud vězňů terezínského rodinného tábora v Birkenau.

Dne 1. července 1944 odjel odtud za dramatických okolností tisícičlenný mužský transport do jednoho z pobočných táborů Sachsenhausenu, do Schwarzheide. Tam byli vězňové k dispozici firmě Braunkohlen-Benzin, pověstnému Brabagu, při výrobě syntetického benzínu, při odklizování trosek po četných náletech, při stavbě protileteckých krytů a podobných pracích. Mnozí z nich zahynuli přímo ve Schwarzheide jako oběti vysilující práce, hladu, nemocí a náletů. Dalších přibližně 300 zahynulo v Bergen-Belsenu, kam byli koncem února 1945 odesláni jako k práci nepotřební a tedy neužiteční jedlíci. Koncem března byla skupina vězňů ze Schwarzheide odeslána do Sachsenhausenu. Ze zbývajících se mnozí stali obětmi evakuačního pochodu, který nastoupili 19. dubna, a jsou pohřbeni u Neustadtu, Saupsdorfu, Horní Chřibské a Varnsdorfu. Tam bylo 250 židovských vězňů 5. května naloženo do vagónů a odvezeno do Litoměřic, odkud se jich pouze několik desítek vrátilo do Terezína.

Komando vypravené z terezínského rodinného tábora v Birkenau v prvé polovině července 1944 do Blechhammeru, pobočného tábora Osvětimi, čítalo 400 až 500 mužů, kteří tam pracovali na výstavbě továrny na výrobu syntetického benzínu a při této výrobě. Odtud byli vězňové 21. ledna 1945, pochodem smrti evakuováni do Groß-Rosenu, dále pak do Buchenwaldu a do Dachau.

V polovině července 1944 odjel z Osvětimi do koncentračního tábora ve Stutthofu velký transport žen, mezi nimiž bylo na 500 vězeňkyň z rodinného tábora. Ve Stutthofu byly rozděleny do více komand, jedno z nich bylo odvezeno do tábora Praust u Gdaňska, kde pracovaly v areálu vojenského letiště, jiné byly vláčeny po jiných pobočných táborech Stutthofu. Část se při evakuaci dostala až do sítě hamburských táborů Neuengamme.

Přímo do Hamburku odjel 4. července transport přibližně tisíce žen z rodinného tábora. Nejprve byly nasazeny na odklizovacích pracích, později se rozdělily do více skupin - jedna pracovala v Neuengrabenu, pozsléze v Tiefstacku, jiné ve Wedelnu či Eudelstädtu, na různých stavbách, při kopání zákopů apod. Pokud je nezahubila vysilující práce či nemoci, byly postupně přemisťovány do Bergen-Belsenu. Tam skončily i ženy, které byly původně z rodinného tábora vypraveny do Christianstadtu a odtud jedním z nejdelších pochodů smrti od 2. února prošly trasu přes Cheb a Zelle u Hannoveru až do bergen-belsenského tábora.

Bilance 3 500 vězňů terezínského rodinného tábora, vyslaných z Birkenau k pracovnímu nasazení, byla krutá: dvě třetiny zahynuly v důsledku utrpení otrocké práce a na transportech smrti.

Podzimní likvidační transporty

V Terezíně se v pozdním létě 1944 dohrávala superpotěmkiáda v podobě propagandistického filmu, natáčeného jako filmový dokument o sladkém životě v židovském sídlišti na konci čtvrtého válečného roku. Mezi židovskými vězni jej kdosi označil za film o městě, které vůdce daroval Židům. Nacistická propaganda film nikdy nevyužila - nejen proto, že všechno bylo do neuvěřitelnosti přehnáno, ale nepochybně už z toho důvodu, že fakticky vyvracel tézi nacistické rasové ideologie o židovských podlidech. Ve filmu se objevovali Židé jako lidé vysoké kultury a civilizační úrovně, lidé, kteří dokázali svou duševní i fyzickou prací velké dílo.

Nedlouho poté, co skončilo natáčení filmu, dne 23. září, byli vedoucí činitelé židovské správy Terezína, Paul Eppstein, Otto Zucker a Benjamin Murmelstein povoláni na komandaturu SS, kde jim bylo oznámeno, že prohlídka terezínských dílen prokázala nemožnost jejich využití pro válečnou produkci, takže 5 000 mužů musí být vypraveno k pracovnímu nasazení. Ve dnech 28. a 29. září a 1. října odjely tři transporty s 5 499 vězni - do Osvětimi. Odjely za dramatické situace. Odjezd prvního z nich byl odložen o dva dny, vězňové shromáždění již k odchodu na transport, dostali dosud nevídanou příležitost na čas opustit jindy přísně izolovanou šlojsku, transportní shromáždiště. Den před vypravením transportu byl zatčen židovský starší - Judenältester - Paul Eppstein, převezen na terezínskou Malou pevnost a tam popraven. Ačkoli zejména první z těchto transportů, označený jako Ek, byl pečlivě vybrán z hlediska pracovní způsobilosti každého jednotlivce i celkové profesní struktury, odpovídající údajnému poslání tohoto transportu jakožto budovatele nového pracovního tábora pod vedením inž.Otty Zuckera - na rampě v Birkenau bylo na tisíc vězňů okamžitě vytříděno pro plynovou komoru, mezi nimi také inž. Zucker a jím vybraný štáb. Osud následujících dvou transportů a dalších, které následovaly až do 28. října, nebyl příliš odlišný.

Jedenácti podzimními transporty 1944 odjelo 18 402 mužů, žen a dětí, osvobození se z nich dožilo 1 474, tj.pouhých 8 %.

Relativně největší procento těch, kteří přežili deportace, mohl vykázat právě transport Ek, vypravený 28. září - 15,2 % a transport Em, vypravený o tři dny později, 20,4 %.

Tyto transporty se někdy označují jako likvidační. Pokud toto označení má vypovídat o 16 928 umučených a zavražděných jejich obětí, je jistě namístě. Jedním z důvodů pro vypravení těchto transportů nepochybně byla snaha oslabit rezistenční potenciál Terezína. Celkový vývoj válečné situace a konkrétně Slovenské národní povstání vyvolaly u vedoucích představitelů okupačního režimu v Čechách a na Moravě paniku. K.H.Frank a Konrad Henlein se zoufale obraceli o pomoc na Himmlera i přímo na Hitlera.

26. září 1944 odpověděl Himmler Frankovi tímto dopisem: Milý příslušníku strany Franku, Váš dopis jsem obdržel. Že neztratíte nervy, to vím. [...] Jsem přesvědčen, že musíme počítat s povstáním Čechů v těchto dnech, nejpozději v příštích týdnech. O opatřeních je nám jasno. Heil Hitler! Váš věrný H.Himmler.

Mezi prvními akty Slovenského národního povstání bylo osvobození vězňů židovských táborů, kteří pak sehráli významnou roli v řadách povstaleckých bojovníků. Česká analogie událostí, jaké se odehrály hned na počátku slovenského povstání např. v židovském táboře Nováky, by byla říšskému vůdci SS Himmlerovi mimořádně nepříjemná. Nešlo by jen o vojenskou hodnotu povstalecké jednotky, která by v takovém případě v Terezíně mohla vzniknout, ale případným povstáním v tomto místě by byl zničen opěrný bod, který Himmler a jeho aparát po léta klamnými manévry budoval v Terezíně pro své složité zahraničněpolitické operace i pro domácí německou scénu. Přitom právě v tomto konečném období prohrané války byl Terezín pro Himmlera mimořádně cenný jako klamné alibi v židovské otázce a terezínští vězňové mu sloužili jako rukojmí. Z tohoto hlediska bylo důležité zbavit Terezín všech, od nichž mohlo vzejít nebezpečí pro Himmlerovy plány. Podzimními transporty z Terezína do Osvětimi byly odbojové organizace všech směrů skutečně ochromeny.

Potřeba využít pracovní potenciál Terezína pro německé válečné hospodářství reálně existovala, ale genocidní dílo konečného řešení se tím nezastavilo. Terezínské vězně, pokud přežili selekce na rampě v Birkenau, čekal osud předurčený vražedným systémem Vernichtung durch Arbeit.

Někteří z nich byli nasazeni v osvětimských pobočných táborech - hynuli v monovické továrně koncernu I. G. Farben, v cementárně Golešow na Těšínsku, v uhelných dolech Fürstengrube či v Bismarckhütte. Více než 1 200 mužů odjelo do Kauferingu a Landsbergu, kde vězňové jedenácti pobočných táborů Dachau byli decimováni prací na velkostavbě jedné z továren letecké zbrojní výroby. Další mužská a ženská komanda s terezínskými vězni byla vyslána do továren vyrábějících různé součásti válečných letadel, do pobočných táborů Groß-Rosenu a Buchenwaldu - ve Friedlandu, v Kudowě-Sackisch, ve Freibergu, v Niederorschelu i jinde. Další komanda s terezínskými vězni byla nasazena v muniční továrně v Oederanu, v meuselwitzkém závodě koncernu HASAG, v podzemní továrně v Langsteinu i v Doře, v lomech Ordrufu, v merzdorfské textilce, v lenzingské chemičce, také na stavbách zákopů, protitankových zábran a různých opevnění v Birnbäumlu, Kurzbachu, Schlesiersee, Trachtenburgu a na mnoha jiných místech. K těmto stavbám, která měla zpomalit postup spojeneckých vojsk, byly také často povolávány skupiny vězňů z komand nasazených ve výrobním procesu.

Poslední přeměna terezínského tábora

Po odjezdu podzimních transportů - koncem října 1944 - zůstalo v terezínském táboře 11 068 vězňů, mezi nimi pouhých 400 mužů schopných práce.

První větší pracovní akce, která novou kapitolu v historii terezínského tábora započala, byla příznačná: Podzimními transporty byla z Terezína odstraněna velká většina živých svědků toho, co se tam po tři léta existence tábora vskutku odehrávalo, zejména svědci nejznalejší. Do Osvětimi bylo transportováno osmnáct tehdejších či dřívějších členů terezínské Rady starších, téměř všichni zbývající z obou komand výstavby a prvního štábu. Hned třetí den po ukončení transportní série přikročila komandatura SS k odstranění mrtvých svědků. Nařídila likvidaci terezínského kolumbária, zaplněného papírovými urnami s popelem vězňů utýraných v Terezíně a zpopelněných v jeho krematoriu. Na 17 tisíc, snad i více, jich bylo vysypáno do Ohře, zbývající do jámy poblíž litoměřického koncentračního tábora.

Radikálním snížením počtu vězňů v Terezíně - oproti nejvyššímu táborovému stavu na pouhou pětinu - se vytvořily nové podmínky pro život zbývajících. Výrazně se zlepšilo ubytování a s nimi i možnosti uspokojovat sanitárně-hygienické potřeby. Kuchyňské, vodárenské i ostatní technické kapacity, vybudované pro vysoké počty věznů, mohly své služby vykonávat lépe. Ke zlepšenému stravování bylo možno využít potravinových balíčků docházejících také pro vězně z Terezína už deportované.

Na terezínskou situaci působila atmosféra odvozená z intenzívních jednání Heinricha Himmlera a jeho zplnomocněnců, zejména Kurta Bechera, s představiteli mezinárodních židovských organizací a amerického Úřadu pro válečné uprchlíky.

Dne 9. listopadu 1944 sdělila berlínská centrála gestapa říšskému ministerstvu zahraničí, že odjede tisícičlenný transport do Švýcarska v rámci Hitlerem schválených plánů, jak využít Židů pro zbrojní potenciál Německa ještě jiným způsobem než jejich nasazením pro Říši.

Dne 6.prosince vlak vypravený z tábora Bergen-Belsenu s 1 368 židovskými vězni skutečně švýcarskou hranici překročil. Čtyři dny předtím - podle pamětí Felixe Kerstena, kterého Himmler využíval při svých mezinárodně politických kontaktech - říšský vůdce SS mu při setkání v Tribergu podmíněně přislíbil propustit do Švýcarska dva až tři tisíce židovských vězňů z Terezína za podmínky, že světový tisk nebude toto rozhodnutí vysvětlovat jako projev slabosti Německa. Propustit 20 000 terezínských vězňů Himmler odmítl.

Krátce poté - 5 prosince - přijel na prohlídku Terezína tehdejšímu (oficiálně až 13. prosince jmenovanému) židovskému staršímu Benjaminu Murmelsteinovi neznámý činitel z Hlavního úřadu říšské bezpečnosti, který podle sdělení velitele tábora Rahma byl spokojen s tím, co viděl. Z této návštěvy vznikla legenda, že právě na základě prohlídky zvláštní komisí z Berlína bylo rozhodnuto Terezín nelikvidovat, ale propagačně využít.

Různé likvidační alternativy v souvislosti s Terezínem jsou skutečně doloženy z kruhů pražského gestapa i berlínského Eichmannova úřadu v centrále gestapa. Dokumentovány jsou i konkrétní přípravy, zejména stavba potravinového skladu v terezínském ravelínu XVIII., který se snadno mohl stát plynovou komorou, a v ravelínu XV. stavba kachního rybníka, která neméně snadno mohla být přeměněna v prostor, kde celé terezínské táborové osazenstvo mohlo být postříleno kulomety, sežehnuto plamenomety nebo utopeno záplavou uvolněného vodního proudu z řeky Ohře. Říšské vedení však s Terezínem mělo jiné plány.

Himmler se 15. ledna 1945 sešel už podruhé s bývalým předsedou švýcarské Spolkové rady Jean-Marie Musym a projevil ochotu umožnit odjezd židovských vystěhovalců, získá-li Německo za každého z nich zboží v hodnotě jednoho tisíce dolarů. První z těchto transportů odjel z Terezína 5. února a o dva dny později byl uvítán na švýcarské půdě.

Podle Himmlerova záznamu o jeho lednovém setkání s Musym tento švýcarský, s nacistickým Německem sympatizující politik zdůrazňoval vždy znovu, že tato židovská otázka sama je pouhou vedlejší věcí, protože hlavní věcí je, že by se tím mohl podnítit větší vývoj. K tomu však nedošlo a první terezínský transport do Švýcarska byl zároveň posledním.

Počet vězňů Terezína, který se od konce října do konce roku 1944 jen málo zvýšil, zejména o 416 osob převezených tam 23. prosince ze slovenského tábora v Seredi, začal prudce narůstat 31. ledna 1945.

V polovině ledna totiž Hlavní úřad říšské bezpečnosti rozhodl, že všichni práceschopní Židé, žijící ve smíšených manželstvích, mají být posláni do Terezína k uzavřenému pracovnímu nasazení. Posledního lednového dne pak první z devíti transportů, označených jako Arbeitseinsatztransporte, přijel do Terezína. Většina z jeho 1 056 příslušníků byla už předtím pracovně nasazena ve slídárně, umístěné Praze na Hagiboru a zrušené předcházejícího dne. Celkem bylo v této akci pracovně nasazeno v Terezíně 3 654 Židů z území Protektorátu. Téměř všichni přicházeli z Prahy, pouze 53 z Olomouce a 53 z Ostravy, zatímco 55 bylo do Terezína 12. února 1945 přemístěno z pracovního tábora zřízeném na statku Lípa. Obdobně složené transporty přijížděly do Terezína z Berlína a jiných německých měst, také z Vídně, odkud navíc byl 8. března vypraven transport 1 073 maďarských Židů, kteří - evakuováni z Budapešti - žili do té doby v pracovních táborech na rakouském území. Ze Slovenska přijely další tři transporty s 1 031 vězňů, které už nemohly být dirigovány do Osvětimi či Sachsenhausenu, jak bylo původně zamýšleno.

Vývoj početních stavů v terezínském táboře mezi srpnem 1944 a dubnem 1945 zaznamenává následující tabulka (stav na konci měsíce):

Pod tíhou prohrané války a v zoufalé snaze o svou záchranu do poválečného světa Heinrich Himmler a jeho lidé navazují či aktivizují již dříve navázané kontakty a jednají s vedoucími představiteli Švédského Červeného kříže Folke Bernadottem a Mezinárodního výboru Červeného kříže Carl Jacobem Burckhardtem, se zástupci amerického Úřadu pro válečné uprchlíky Roswellem McClellandem ve Švýcarsku a Iverem C. Olsenem ve Švédsku, s mezinárodními židovskými organizacemi, bratry Sternbuchovými, Hilelem Storchem, Norbertem Masurem a s mnoha dalšími. Začíná se u humanitárních otázek, ale Himmler i ostatní němečtí vyjednavači vždy usilují překročit tento rámec. Himmlerův nejcennější kapitál, židovští vězni v jeho moci, měl být také Terezínem zužitkován.

Podle osvědčeného modelu se v Terezíně rozvíjí zkrášlovací akce, nové Stadtverschönerung. 5. března 1945 Eichmann v Terezíně ohlašuje druhou návštěvu Mezinárodního výboru Červeného kříže. Zakazuje spalovat v krematoriu mrtvá těla židovských vězňů s odůvodněním, že to nedovolují židovské rituální předpisy. Planýrují se hromadné hroby, ale zakládá se imitace židovského hřbitova s hebrejskými nápisy. Opět se umývají chodníky a věší do oken záclony. Komandatura SS téměř denně kontroluje nacvičování dětské opery Broučci a z Prahy obstarává vše potřebné pro inscenaci Hofmannových povídek. Den před prohlídkou se vězňům rozdává cukr, sýr, čokoláda. 6.dubna delegace Mezinárodního výboru Červeného kříže přichází. Zpráva Otto Lehnera byla ještě nehoráznější než svého času Maurice Rossela.

Téměř tři měsíce po osvobození Osvětimi a po definitivním odhalení jeho apokalyptických hrůz přiřkl Lehner Hitlerově vládě přímo ušlechtilé, ba židovství podporující úmysly s Terezínem. Psal: Idea říšské vlády při založení Terezína spočívala v tom, aby vytvořila židovské společenství, poskytla mu vlastní samosprávu a tak učinila v malém experiment pro budoucí židovský stát... Dokonce si troufl napsat, že Terezín v sociálním ohledu jistě předstihl většinu evropských měst a že terezínští vězňové - Lehner je nazýval obyvatelé - jsou všeobecně lépe živeni než německé civilní obyvatelstvo!

3.dubna sděloval Himmlerův důvěrník, Felix Kersten dopisem představiteli Světového židovského kongresu ve Švédsku, Hilelu Storchovi, Himmlerovo rozhodnutí, že při přiblížení Spojenců mají být koncentrační tábory s vězni bez boje předány. Netrvalo však ani tři dny a Himmler dal do Buchenwaldu rozkaz, aby se tam táborový stav snížil - odtransportováním co největšího počtu vězňů směrem k Flossenbürgu. Na evakuační transporty bylo vyhnáno více než 28 tisíc vězňů. Počet těch, kteří transporty smrti nepřežili, se odhaduje na 12 až 15 tisíc. Mezi nimi zahynulo nemálo terezínských vězňů.

Koncentrační tábor Bergen-Belsen, kam směřovalo mnoho evakuačních transportů s terezínskými vězni z různých míst jejich pracovního nasazení, byl osvobozen čtyři dny po Buchenwaldu - 15. dubna. Jeho bilance smrti byla krutá. Od začátku roku tam zahynulo 35 tisíc vězňů a dalších 13 tisíc zemřelo na táborové útrapy a epidemie v málo dnech a týdnech po osvobození.

V den, kdy američtí vojáci strnuli hrůzou při pohledu na haldy mrtvol v právě osvobozeném Bergen-Belsenu, odvezly švédské autobusy Červeného kříže všechny dánské vězně z Terezína.

Příštího dne přijeli do Terezína Eichmannovi lidé, Hermann Krumey a Otto Hunsche, v doprovodu Rudolfa Kastnera, vedoucího představitele maďarského židovského záchranného výboru. Terezínskému komandantu Rahmovi tlumočil Krumey Himmlerův rozkaz o předání Terezína Spojencům. Rahm rozkaz komentoval slovy: Světu už víc nerozumím.

19. dubna se na cestě z Berlína do Vídně zastavil v Terezíně šéf Hlavního úřadu říšské bezpečnosti Ernst Kaltenbrunner. Nařídil vypravit skupinu prominentních vězňů za ním do Rakouska. Karl Hermann Frank, vyšší vůdce SS a policie v Čechách a na Moravě, však vyřkl své veto: Židovští rukojmí nechť zůstanou v okruhu jeho moci. Skutečně se pak pokusil je využít, když několik dnů poté vypravoval své posly na zoufalou a samozřejmě ztroskotavší misi k vrchnímu veliteli spojeneckých armád Dwight D.Eisenhowerovi. Jestliže americká a britská vláda umožní vojenskému seskupení armád Hitlerova maršála Schörnera pokračovat ve válce na východní frontě a využít k ní zdroje českomoravského prostoru, sliboval Frank zaručit bezpečnost zajatců a internovaných osob. To platí i pro politické zajatce a pro Židy konfinované v Terezíně, píše se v jeho groteskním memorandu.

V noci z 20. na 21. dubna se uskutečnilo fantasmagorické setkání říšského vůdce SS Heinricha Himmlera s představitelem Světového židovského kongresu Norbertem Masurem. Aby se mohli tajně sejít, musel Himmler opustit večeři podávanou na počest Hitlerových narozenin v bunkru říšského kancléřství v Berlíně. V rozmluvě s Masurem se Himmler odvolával na Terezín, na únorový transport do Švýcarska, na to, že Terezín je tábor zvláštního typu, vytvořený jím a Heydrichem jako město svého druhu, jen židovským obyvatelstvem obývané a jím spravované, kde všechno je konáno židovskou prací. Nostalgicky připomínal, že on s Heydrichem si přáli, aby všechny tábory, které bohužel dostaly nesprávné jméno koncentrační, jednou vypadaly tak jako Terezín.

Věcný výsledek dvouhodinového setkání se omezil na Himmlerův slib propustit 1 000 židovských žen z Ravensbrücku a 200 jmenovitě uvedených židovských vězňů. Himmler opakoval své dřívější sliby o zacházení se židovskými vězni ve zbylých koncentračních táborech, zejména že nebudou evakuováni, což nebylo splněno ani před dvacátým, ani po dvacátém dubnu.

Právě toho dne - 20. dubna 1945 - byl zkrášlený Terezín drasticky konfrontován s realitou poslední kapitoly genocidního tažení hitlerovského Německa proti židovskému obyvatelstvu Evropy, s transporty vězňů evakuovaných při vyklízení koncentračních táborů před příchodem spojeneckých vojsk a vražděním spojeným s těmito transporty smrti.

Dne 19. dubna komandatura SS ohlásila, že Terezín se musí připravit k umístění sběrných transportů z rozpuštěných táborů. Ráno příštího dne bylo v Terezíně evidováno 17 515 vězňů, za deset dní jich už bylo 29 227. Hlavní vlna těchto transportů zavalila Terezín v prvních 48 hodinách po příjezdu 25 vagonů s 1 800 položivými, polomrtvými a mrtvými lidmi v 6:30 hodin onoho 20. dubna 1945.

Tehdy v Terezíně skončily mnohadenní, často i vícetýdenní kalvárie transportů, které pěšky nebo v nákladních vagonech, otevřených chladu a dešti, křižovaly polské, německé, rakouské a české území. Desetitisíce vězňů v nich hynulo, umořeno hladem, žízní a nemocemi, v chatrném oblečení, bez možnosti i nejprimitivnější osobní hygieny, bez nejzákladnějšího lékařského ošetření a navíc vystaveni teroru svých strážců z řad SS, kteří na pochodech smrti zastřelili každého, kdo již vyčerpaný a nemocný nemohl dále anebo kdo se pokusil zachránit útěkem. K Terezínu se blížily často jen malé zbytky z početního stavu, v jakém byly vypraveny. Někteří z transportní kolony byli zastřeleni, když už věž terezínského kostela byla v dohledu.

Apokalyptický obraz se objevil při otevření zatuchlých a zapáchajících vagonů, odkud vypadávali mrtví, vypotácely se lidské bytosti, pološílené hladem, museli být vynášeni totálně vyčerpaní, všichni zavšivení, mnozí v horečkách, mezi nimi nakažení skvrnitým tyfem, který pak v Terezíně vzplanul v hrůznou epidemii a postihl více než dva tisíce osob, z nichž každý čtvrtý této nemoci podlehl.

Počet lidí, kteří těmito transporty smrti přicházeli nebo přijížděli do Terezína, posléze překročil počet třinácti tisíc. Téměř 5 400 jich bylo z Maďarska, 4 200 z Polska, 1 000 z Rumunska, 800 ze Sovětského svazu, 690 ze Slovenska, 450 z Francie a stejný počet z Jugoslávie, ale mezi nimi byli i Belgičané, Řekové, Italové, jednotlivci i z mnoha dalších zemí. Tisíce z těchto lidí nebyli Židé, zejména v řadách polských vězňů.

Nejméně 298 z nich byli terezínští vězňové, kteří byli předtím odvlečeni východními deportačními transporty a kteří se takto nyní vraceli do Terezína. Prožité utrpení je často změnilo natolik, že je ani nejbližší příbuzní a přátelé nemohli poznat. Nejeden z nich, který se dožil osvobození Terezína, zemřel v příštích dnech či týdnech na následky toho, co protrpěl.

Když přijel první z evakuačních vlaků do Terezína, zapsala si kronikářka těchto dnů Alisah Sheková do deníku: Ghettem letí zpráva: Lidé z táborů. Když přijížděli, volali Auschwitz , Birkenau , Hannover , Buchenwald , všechny tyto děsivé formule volali z vlaku . Tu zůstalo srdce města stát...

Terezínští vězňové se dozvídali pravdu o osudu 60 382 mužů, žen a dětí, kteří z řad protektorátních transportů byli deportováni na východ, o osudu svých příbuzných, přátel a známých. Konec města Terezín jako německého koncentračního tábora, ghetta a židovského sídlištního území byl ve znamení konfrontace s touto hrůznou skutečností, pravou tváří konečného řešení židovské otázky.

Dne 21.dubna delegát Mezinárodního výboru Červeného kříže Paul Dunant navštívil Terezín, sešel se s Radou starších. Jménem výboru, který zastupoval, pak 5. května převzal pod svou ochranu Terezín i terezínskou Malou pevnost s jejími pěti tisíci vězni. Téhož dne terezínský komandant Karl Rahm se svým šoférem - jako poslední z komandatury SS - opustil Terezín. Řízení věcí se ujala nová Rada starších. Po terezínské silnici však nadále projížděly kolony prchajícího wehrmachtu, také SS. V okolí Terezína docházelo k bojovým střetnutím. Terezín, zdá se, byl zřejmě chráněn velkými tabulemi varujícími, že město je zamořeno tyfem. Kolem Terezína táhnoucí SS byly na útěku před postupujícími sovětskými vojsky, avšak ještě 8. května jejich střelba na město zavraždila dva vězně.

K večeru toho dne už Terezín mohl uvítat první oddíly sovětské armády postupující na Prahu.

Na počátku německé okupace žilo na území vyhlášeném za Protektorát Čechy a Morava - podle úředních statistik a podle norimberské definice - 118 310 Židů. Podle poslední úřední statistiky k 15. březnu 1945 jich bylo již jen 3 030 - mimo Terezín a věznice -, tedy pouhých 2,56 %.

Deportačními transporty z Prahy a Brna bylo do Lodže, Minska a Ujazdowa odvezeno 7 002 židovských osob, z nichž deportace do Lodže přežilo 277, deportaci do Minska třináct a do Ujazdowa dva.

Deportačními transporty do Terezína bylo z protektorátního území dopraveno 73 468 židovských vězňů. Z nich tam zahynulo 6 152 a tam osvobozeno 6 875. Více než polovina z osvobozených - 3 654 - byli Židé z tzv. smíšených manželství, kteří do Terezína byli posláni až v roce 1945.

Z Terezína na východ bylo deportováno 60 382 protektorátních židovských vězňů, z nichž se osvobození dožilo pouhých 3 097.

Z českého pohraničí - Sudetské župy bylo v Terezíně uvězněno 611 Židů, osvobození se dožilo pouze 242.

Všem obětem těchto židovských deportací z let 1941 - 1945 a jejich osudům je věnována tato pamětní kniha.