Válka skončila. Můžete domů

Nová výstava v Galerii Roberta Guttmanna je objevná a pozoruhodná jak tématem, tak jeho zpracováním a způsobem prezentace. Výstava se jmenuje Od té doby věřím na osud, připravili ji pracovníci oddělení holocaustu  Židovského muzea v Praze Jana Šplíchalová a Lukáš Přibyl ve spolupráci s  Památníkem Terezín a  Institutem Terezínské iniciativy jako příspěvek k 60. výročí konce 2. světové války. Zabývá se transporty českých Židů do Pobaltí v roce 1942.

Základem výstavy je dlouholetý výzkum mladého historika a filmaře Lukáše Přibyla. Hledal jsem, kam odešli mí příbuzní, a zjistil jsem, že děda šel do Niska. Deportace do tohoto tábora jsem si pak vybral jako diplomovou práci, a když jsem při tom dělal rozhovory s lidmi, kteří ho přežili, uvědomil jsem si, že v této oblasti je spousta malých táborů, o kterých se nic neví, není o nich ani zmínka v encyklopediích, říká Lukáš Přibyl o počátcích své práce. Během let, kdy shromažďoval archivní materiál, pátral také po lidech, kteří těmito tábory prošli a přežili. Hledal nejprve v seznamech přeživších, pak ve vystěhovaleckých dokumentech, v telefonních seznamech různých zemí. Někoho nalezl snadno, po někom pátral třeba tři roky, někdo souhlasil s interview hned, někoho musel léta přemlouvat. Nejvíce přeživších z pobaltských táborů nyní žije v USA, v Austrálii a v Evropě, relativně málo v Izraeli. Celkem hovořil asi se sedmdesáti lidmi.

Pro prezentaci historického výzkumu a rozhovorů s přeživšími zvolili tvůrci výstavy zajímavé a velmi působivé vyjádření. Prostor galerie obložili heraklitovými deskami (materiál, jenž byl za války už známý) a heraklitovými panely galerii předělili na úzké kóje. Na šedém hrubém povrchu jsou pověšeny desky s citacemi z rozhovorů s přeživšími a jejich fotografie z mládí, v odděleném prostoru jsou k vidění snímky z táborů a portréty dozorců. Své místo tu má i prázdný prostor - jen holý heraklit. Střídmé řešení instalace dává vyniknout obsahu jednotlivých vět z rozhovorů, jako by tu ti lidé byli přítomni a vyprávěli o tom, co prožili. Z výroků vyrůstá příběh deportovaných, líčený věcně a bez patosu a přitom živě, se smyslem pro detail, někdy tak, že máme pocit, jako bychom četli další z textů Primo Leviho. Lukáš Přibyl lidi, s kterými mluvil, také natáčel, takže návštěvník může na obrazovce (je umístěna mimo kóje, takže dojem ze čtených slov nijak neruší) porovnat výpověď s tváří člověka, jeho gesty a mimikou.

Předtím než začaly deportace z Terezína do Osvětimi, byly v období mezi 9. lednem a 22. říjnem 1942 poslány do Pobaltí na území Německem okupovaného Lotyšska a Estonska čtyři transporty českých Židů, celkem kolem 4000 lidí. První dva odjely v lednu 1942 do lotyšské Rigy. Desítky mladých mužů byly odvedeny na práci do tábora Salaspils, kde byly nelidské podmínky, především tuhá zima. (Byla hrozná zima a ráno nás vzbudili píšťalkou a my se nebyli s to odlepit, poněvadž moje vlasy byly přimrzlý k beranici a ta beranice byla přimrzlá k ruksaku a ten ruksak byl obloženej ledem. A my nemohli vstát. Teprve násilím jsme se odtrhli.)

Ani v ghettu nebyl život o mnoho lepší, málo nekvalitního jídla, těžká práce. (Chleba byl hroznej, ty piliny byly jasně viditelný, že v něm jsou, brambory byly sladký, cukr žádnej, sůl si nepamatuju. Jednou jsme se tomu úplně zoufale smáli, dali nám na provázku navlečený uzenáčový hlavy... Ale hned začal výměnnej obchod.) Navíc tu probíhaly občasné selekce a likvidační akce, zaměřené hlavně na staré lidi, děti a nemocné. Rižské ghetto bylo zrušeno v létě 1943 a zbylí Židé byli přemístěni do nově zřízeného koncentračního tábora Kaiserwald.

O osudu třetího transportu Bb do Pobaltí (z Terezína odjel 20. srpna) se mnoho neví, všichni deportovaní (na 1000 lidí) byli zřejmě hned po příjezdu zavražděni. Čtvrtý transport měl jet také do Rigy, ale protože ghetto bylo přeplněné, byl poslán dál do Estonska. Na malém nádraží v Raasiku proběhla selekce a většina lidí byla odvezena přistavenými autobusy na písčitou planinu Kalevi Liiva, kde byli zastřeleni. Válku přežila jen malá skupina žen. (Myslela jsem, že pojedeme všichni na jedno místo, tak jsem řekla: 'Mami, já jdu za holkama.' A přešla jsem k nákladnímu autu, a tím jsem si zachránila život. A tatínek ještě stál v pozadí s maminkou a křičel, tak nám drž místo. Ovšem to jsem nevěděla, že jsou to poslední slova a pohled na rodiče.) Tyto ženy prošly několika koncentračními tábory v Estonsku, v Polsku, nakonec se dostaly do Bergen Belsenu, přičemž několik z nich bylo posláno znovu do Polska, kde se dočkaly osvobození tábora. (Bylo to zklamání, víte, přišli Rusové, někteří na koních, a říkali: 'Teď můžete jít domů.' A to bylo všecko a potom odjeli. Válka pro vás skončila, můžete jít domů.// Chtěly jsme domů. Do vlaků se člověk musel vecpat, to byly davy, který do toho vagonu chtěly... No ale nějak jsme se tam dostaly a jely jsme. Červenej kříž na nádraží někde v Polsku rozdával polívku, šly jsme se tam postavit a ta jedna bába řekla, co jste? My jsme řekly: 'Židi.' A ona řekla, tak Židům my nedáváme. Tak jsme jely dál.)

Mě ani tak nezajímá německá stránka věci, princip politiky třetí říše, její příkazy, ale spíš reakce lidí v extremitě, jak se adaptují, jak přežívají. V Estonsku ty ženy přežily díky tomu, že držely při sobě, pomáhaly si; v Polsku bylo přežívání individuální, každý za sebe a na vlastní pěst, byly tam časté útěky, stejně jako v Bělorusku, kde se lidi snažili dostat k partyzánům. V Lotyšsku bylo ghetto, kde se na jednu stranu žilo 'normálně', na druhou stranu probíhaly likvidace, vysvětluje Lukáš Přibyl.

Z pobaltských transportů přežilo přes sto padesát lidí, s většinou z těch, kteří žijí dodnes, hovořil. V některých případech jsem byl první, s kým o tom mluvili. Když byl někdo v Osvětimi, je pravděpodobné, že se občas stýká s jinými osvětimskými vězni, že si čte knihy, které k této tematice vycházejí, může vidět filmy. Ale tihle lidé ne, protože o pobaltských táborech nic nenajdou, nemohou se zpětně nic dozvědět. V některých případech přežilo pár z tisíce a ti se třeba vůbec nestýkají. Někdo si pamatuje úžasnou spoustu faktů, někdo zase hlavně dojmy, ale ze všeho na vás něco dýchne. Jsem s nimi stále v kontaktu, protože oni se se mnou podělili o nejhorší zážitky svého života a od toho se už nemůžete odstřihnout.

Institut Terezínské iniciativy plánuje vydat knihu Lukáše Přibyla o rižském ghettu, natočené rozhovory s pamětníky má v příštím roce promítat ČT ve čtyřdílném dokumentu. A Židovské muzeum připravuje druhou část výstavy, která se bude týkat deportací do Běloruska a východního Polska.