Sobibor, 14. října 1943, 16.00
O novém filmu Clauda Lanzmanna

Během loňského roku se začal v západní Evropě promítat nový film režiséra Clauda Lanzmanna, autora slavných dokumentů Proč Izrael, Šoa a Cahal. V prosinci byl předveden na jeruzalémském filmovém festivalu, kde byla Lanzmannovi udělena cena za celoživotní dílo. Film se jmenuje Sobibor, 14. října 1943, 16.00 a pojednává o vzpouře šesti set vězňů ve vyhlazovacím táboře Sobibor.

Na počátku byl jeden rozhovor, který jsem natočil roku 1979 při práci na dokumentu Šoa, vzpomíná Claude Lanzmann na to, jak film vznikl. Přijel jsem tehdy na šest týdnů do Izraele a filmoval různá svědectví. Byl právě poslední den natáčení, už jsme neměli film ani peníze, abychom si koupili nový. Dorazil jsem jsem k Jehudovi Lernerovi polomrtvý únavou a skleslý. Ani on nebyl na počátku rozhovoru nejčilejší. Ale pak se vzchopil.

Lerner je člověk, který dokázal neuvěřitelným způsobem vzdorovat smrti; uprchl z osmi táborů, protože si řekl, bude lepší, když ho zastřelí nebo pověsí, než aby zemřel, aniž se o cokoli pokusí. O všem mi vyprávěl: o táborech, kterými prošel, o útěcích, o příjezdu do Sobiboru, o přípravě vzpoury a o samotném povstání. O tom, co dělal po útěku, jsme nemluvili. Zbývalo mi sice ještě trochu filmu, ale tohle téma už mě nezajímalo. Ze stejného důvodu jsem se v Šoa neptal židovských protagonistů, jak přežili. To už jsou příběhy o svobodě, které se od sebe příliš neliší. Vyprávění o vzpouře v Sobiboru, která byla naplánována, připravena a vykonána v rozmezí necelých šesti týdnů, bylo úžasné. Jenže do filmu Šoa jsem ho zařadit nemohl. I když se v něm neustále mluvilo o vzpouře a končil povstáním ve varšavském ghettu, v zásadě nepojednával o revoltě.

Jak z tohohle vyprávění udělat film? Nejprve jsem chtěl interview zpracovat jako syrový dokument. Pak jsem pochopil, že to není možné. Vrátil jsem se k němu o dvacet let později a s Carolinou Champetierovou (s níž jsem spolupracoval při Šoa) jsme natočili exteriéry.

Lernerovo vyprávění

Jehudu Lernera nahnali Němci 22. července 1942 na Umschlagplatz ve varšavském ghettu. Bylo mu právě 16 let. Odtrhli ho od rodiny (své příbuzné už nikdy nespatřil) a poslali do tábora v Bělorusku. Rozhodl se, že uprchne. Chytili ho a poslali do jiného tábora. Celkem utekl z osmi koncentráků, nakonec se ocitl v minském ghettu. Odtud se mu podařilo dostat do sousedního pracovního tábora, kde byli vězněni židovští vojáci Rudé armády. Životní podmínky tu byly lepší, Lerner se sice nakazil tyfem, ale nepodlehl mu. Jenže Němci se rozhodli deportovat všechny Židy z Minska do Sobiboru. Cestou se vlak zastavil na nádraží v Chelmu. Jeden polský zřízenec vězně varoval: Utečte! Vezou vás do Sobiboru, aby vás spálili! Mohli jsme uprchnout, vzpomíná Lerner, ale nevěřili jsme mu. Nedokázali jsme pochopit, že někam lidi vezou, aby je spálili, nikdy jsme o ničem takovém neslyšeli. Do Sobiboru Lerner dorazil v září 1943. Spolu s asi 80 lidmi prošel selekcí a byl zařazen na práci v táboře. Ostatní (zhruba 1920 lidí) byli posláni ihned do plynu. Trvalo to asi hodinu. Bylo to ráz naráz, v tichosti.

Vzpouru začal organizovat sovětský důstojník, Žid Alexander Saša Pečerskij. Plány a přípravy byly hotovy v několika týdnech. Lerner vzpomíná na to, jak si obstarávali sekyry, které "nabrousili tak, že byly ostré jako břitva", jak zařizovali, aby jednotliví nacisté přišli v určenou hodinu do dílen a na baráky, aby je jednoho po druhém mohli zabít. Akce proběhla přesně podle plánu.

14. října 1943 přesně v 16 hodin vstoupil četař SS Greischutz do krejčovské dílny, aby si vyzkoušel novou uniformu. Lerner vypráví: Trvalo to asi tisícinu vteřiny... Rozsekl jsem mu lebku na dvě části... Pro mě to byla čest, že jsem mohl zabít Němce, komentuje svůj čin. Za jednu hodinu zabili Židé jedenáct ze šestnácti Němců přítomných v táboře. Při apelu v 17 hodin zbyly v táboře ukrajinské stráže a pár nacistů. Lernerovi se podařilo uprchnout a ukrýt se v lese. V tomto místě vyprávění končí. (Z vězňů, kteří během vzpoury utekli, se podařilo přežít třiceti.)

Spravedlivé násilí

V Sobiboru se Židé dopustili absolutně legitimního násilí, říká režisér Lanzmann. Šoa nebyla jen vražděním nevinných. Bylo to vraždění lidí, kteří se nemohli bránit. Lerner je nenásilný člověk, který se stává vrahem. To, co prožil, ho opravňovalo bojovat.

Vzpoura v Sobiboru byla výsledkem úvahy. Ruského židovského vojáka napadla výborná myšlenka, že vězni mají jedinou naději na úspěch, když zabijí všechny Němce. Nebyla to beznadějná nebo sebevražedná vzpoura. Byla to vzpoura proti teroru.

Židovské násilí, které vykonali Jehuda Lerner a bojovníci ve varšavském ghettu a na jiných místech (v rozporu s tím, co se říká, bojovali Židé všude, kde mohli), bylo spravedlivé násilí, svaté násilí, pokračuje Lanzmann. To se týká bojů během šoa i po šoa. A je mi zcela jasné, že Židé už tehdy to vše dělali s myšlenkou na vlastní stát. A ten stát - tehdy jako potom - bránili.

Sobibor a Cahal

Když promítali můj film Cahal v Izraeli, vzpomíná režisér, v novinách vyšel článek s titulkem: Lanzmann přijel do Izraele, aby viděl Cahal, ale nalezl Treblinku. To byla pravda. Natáčel jsem tytéž lidi nebo jejich děti. Než jsem vytvořil Cahal, napsal jsem tři stránky synopse, ve kterých jsem začal s Lernerovým příběhem a se vzpourou v Sobiboru. Myslel jsem, že film postavím na Lernerovi. Pak jsem poznal, že to není možné...

Potom mě ještě napadlo, že film začnu v madridském muzeu Prado. Je v něm obraz od Goyi, na kterém jsou dva muži. Říká se, že to jsou trpaslíci, protože jsou vraženi po kolena do jílu. Za nimi se rozkládá absolutní prázdnota. Nemají co získat, nad čím zvítězit. Každý drží v ruce kyj a usiluje o smrt toho druhého. To je něco, co je naprostým opakem židovského postoje, všeho, co tvoří obsah judaismu.

V předmluvě ke knize Filipa Müllera nazvané Tři roky v osvětimské plynové komoře jsem citoval vznešenou větu Salmena Lewenthala: Neexistuje nic než život. Je v ní obsažena obdivuhodná židovská úcta k životu, židovská láska k životu. Zvolíš si život - v téhle větě je všechno.