Úzká hrdla historie
První stálá expozice o Romech v Osvětimi.

Až letos v létě se na půdě Státního muzea Osvětim podařilo otevřít první stálou expozici, která se romskému holocaustu v evropském měřítku věnuje. Je umístěna v bloku 13 bývalého hlavního, kmenového tábora a její zahájení pořadatelé načasovali na druhý srpen; tehdy uplynulo přesně 57 let od nejhroznější masové vraždy v romských dějinách, kdy během jediné noci zemřelo v plynových komorách v Osvětimi-Březince 2897 romských mužů, žen a dětí. (V uvolněných barácích je pak ihned nahradil transport maďarských Židů.)

Expozice je založena na konfrontaci z Berlína řízeného, masového a na průmyslové bázi založeného vyvražďování Romů na straně jedné a osudů obětí na straně druhé. Realitu holocaustu nelze zúžit na dramatickou reportáž z perzekucí, říká duchovní otec projektu, ředitel Dokumentačního střediska německých Sintů a Romů v Heidelbergu Romani Rose. Především chceme ukázat tragédii lidí určených k likvidaci, jejich zmařené osudy. Jeden, ústřední pól výstavy tak tvoří životopisy jednotlivých Romů včetně pohledů do jejich soukromí před deportacemi a zabitím, druhý pól představují nástroje nacistického teroru; na tomto napětí je vybudován i její základní design.

Konečné řešení

Podoba expozice, která odpovídá vojensky strohé architektuře bloku 13, pochází z dílny mannheimského výtvarníka Wielanda Schmida. Na bílé omítce holých stěn jsou zaznamenána pouze jména obětí. Prostor je členěn panely z chladného kovu a skla, které také nesou exponáty. Prohlídku by měl návštěvník zakončit v malé pietní síni určené ke vzpomínce a zamyšlení; zní tu emotivní hudba a z videoprojektoru vyvstávají tváře a postavy lidí ztracených v holocaustu.

Struktura výstavy je určena několika vzájemně se prolínajícími hledisky. Časově odráží postupnou radikalizaci nacistické politiky vůči Romům - počíná diskriminačními zákony, pokračuje násilnou segregací a končí vyvražďováním. Klíčovou úlohu sehrál Himmlerův tzv. Osvětimský výnos ze 16. prosince 1942, který nařizuje, aby všichni v Německu ještě zbývající Sintové a Romové byli v rámci konečného řešení deportováni do Osvětimi; krátce poté byl stejný rozkaz vydán i pro okupovaná území.

Druhá linie dokumentuje vyvražďování Romů v jednotlivých zemích (Německo, Francie, Belgie, Holandsko, Itálie, Jugoslávie, Protektorát Čechy a Morava, Maďarsko, Polsko, Rumunsko, Sovětský svaz). Zvlášť bohatě je dokumentován vývoj v Německu a po anšlusu v Rakousku. Ještě po roce 1933 se mnoho z třiceti tisíc německých Sintů a Romů domnívalo, že se není čeho obávat. Norimberské rasové zákony ze září 1935 se zaměřily na Židy. Perzekuce Romů byla zaváděna až od roku 1936 - postupně, namátkově a zdánlivě nepromyšleně. V tomto roce založil neurolog Robert Ritter při říšském ministerstvu zdravotnictví Rasově hygienické výzkumné pracoviště, aby vypátral a podle rasových kritérií zaevidoval všecny německé Sinty a Romy, 8. prosince 1938 nařídil Heinrich Himmler potírat cikánský zlořád z rasového hlediska. V té době již také začaly probíhat deportace do říšských koncentračních táborů, od roku 1941 do ghett (Lodž a Varšava) a vyhlazovacích táborů na území Polska (zejména Chelmno, Belzec) a od března 1943 do Osvětimi, kde zhruba deset tisíc německých Sintů a Romů zahynulo.

Češi na tryzně nebyli

Jiné panely jsou věnovány nacisty obsazeným státům, na české části spolupracovalo brněnské Muzeum romské kultury. Zejména naše politická reprezentace by měla vědět, že na počátku války žilo na území protektorátu přibližně 6 700 původních českých a moravských Romů, z nichž přežilo šest, možná sedm set lidí. Někteří zemřeli v tuzemských koncentračních táborech v Letech u Písku a Hodoníně u Kunštátu či jinde, drtivá většina zahynula v osvětimském táboře smrti, kterým prošlo přes 4 500 těchto českých občanů. Navíc je známo, že za války české úřady, pravda pod taktovkou nacistických protektorů a bez zvláštního nadšení, transporty Romů do Osvětimi samy organizovaly. Přesto se tryzny a zahájení výstavy - na rozdíl od zástupců Izraele, USA a ostatních zemí, kde romský holocaust probíhal - nezúčastnil žádný oficiální zástupce českého státu. A byli pozváni. Tato ignorance k památce neviditelných hrobů v nenávratnu zmizelých občanů vlastní země přesně vyjadřuje vše negativní, co se tvrdí o přezíravém vztahu k romské menšině.

Nejméně je romský holocaust zmapován ve východní Evropě. Tamějším romským organizacím se přesto pro potřeby výstavy podařilo shromáždit stovky často jedinečných exponátů. Dokumenty ukazují, že v okupovaných oblastech Sovětského svazu se Romové stávali především oběťmi vyvražďovacích komand Einsatzgruppen, tvořenými hlavně příslušníky SS, gestapa a policie; v Srbsku se na vyhlazování výrazně podílela německá armáda, v Chorvatsku ustašovci (zejména masakr Romů v koncentračním táboře Jasenovac). Šance vyplnit základní mezery v poznání se ale zdá být mizivá bez politické vůle a podpory příslušných vlád.

Rozsáhlý prostor je samozřejmě věnován tzv. cikánskému táboru v Osvětimi-Březince, který se skládal z dvaceti baráků a nemocnice. Celkem sem bylo zavlečeno na 23 000 lidí, z nichž dvacet tisíc zahynulo - zničující prací, lékařskými pokusy, hrubým násilím a plynem. Tři tisíce Romů bylo po selekcích na jaře a v létě 1944 z Osvětimi odtransportováno na práci a smrt jinam.

Mengele

Několik drastických panelů zabírají nelidské pokusy, které tu na Romech prováděli lékaři SS; Josef Mengele za průzkum rasové příslušnosti Romů obdržel válečný kříž. Valná část výsledků byla zveřejněna v německých lékařských časopisech, protesty nebyly zaznamenány. Tuto část významně doplňují portréty devíti Romů, kteří později zemřeli v plynu. Na osobní příkaz Mengeleho je během měsíce a půl namalovala mladá židovská umělkyně z Brna Dinah Gottliebová, která se do Osvětimi dostala z Terezína. Její vodové barvy měly věrněji než fotoaparát zachytit odstín pleti Romů, a tak podpořit nacistickou rasovou ideologii. Další dokumenty vypovídají o pokusech, které na Romech probíhaly v Dachau a Natzweileru.

Zvlášť smutně působí panely věnované osudům romských dětí. Zpočátku byly vyřazovány ze škol, od r. 1938 posílány do koncentračních a později vyhlazovacích táborů, často se stávaly objekty lékařských pokusů nebo byly nuceny k likvidující práci. Právě děti a mladiství tvoří velký díl z půl milionu zavražděných Romů. Nacistická ideologie neznala výjimky, zničení Romů mělo být totální, vysvětluje Romani Rose. Deportacím neušly ani romské děti vychovávané v árijských pěstounských rodinách či v dětských domovech.

Expozice obsahuje možná až přespříliš informací. Proto i pro předem poučeného návštěvníka je obtížné neztratit orientaci a nakonec pozornost. Zřejmě na vrub designéra jde alespoň pro mne chaotické uspořádání panelů, chybí záchytný bod, který by podal souhrnné údaje.

Holocaust jako znak identifikace

Expozice se připravovala tři roky a kromě Státního muzea Osvětim se na ní podílely romské organizace z devíti zemí. V jejím centru stojí životopisy lidí, nemohla by se tedy uskutečnit bez osobních svědectví a podpory pozůstalých. Přišla na milion marek, na který se složily Evropská komise, německá a polská vláda a německé firmy. Rakouská vláda žádost o příspěvek odmítla, její ministr vnitra Ernst Strasser si však (přes protesty romských organizací) vynutil místo mezi oficiálními řečníky při zahajování výstavy. Rakousko tak vypadá na rozdíl od Česka hezky neprávem: obě vlády předvedly obdobnou dávku lhostejnosti.

Pro gadžovskou většinu má výstava základní poznávací, a tím i výchovný význam už proto, že ji s realitou romského holocaustu důkladněji seznámí. Navíc na myšlenkové úrovni, která z expozice činí událost evopského formátu. Protirasistický dosah je umocněný vlnou anticikánství, která nyní probíhá po celé Evropě. Obavy Romů z recidivy posilují rozsáhlé masakry, které před několika lety prožili v Kosovu; pro světové demokratické společenství jsou také buď ještě neznámé, anebo už zapomenuté. Pro samotné Romy znamená instalace výstavy v Osvětimi, tedy na židovské půdě, předně výrazné morální uznání perzekuce, kterou oběti romského holocaustu prošly. Jako exemplární příklad morálního zlehčování genocidy romští zástupci ve svých projevech při vernisáži uváděli existenci velkovýkrmny vepřů na místě bývalého koncentračního tábora v Letech u Písku.

Přes všechna úzká hrdla své historie Romové projevili výjimečnou schopnost přežít. Samotný holocaust stále výrazněji vstupuje do vědomí kolektivní paměti národa a stává se tak znakem romské identity - i když zdaleka ne všech skupin ve stejné míře. Kromě úcty k mrtvým Romové svou expozicí vyjádřili touhu uvědomit svět, že zaujímají důležité místo v jeho dějinách.

Viz též:

• Cikánský tábor v Osvětimi Birkenau