Ďábelský dokument proti ďáblovi

Francouzský publicista Gerald Messadié se navenek nehlásí k žádné ideologii, při četbě jeho knih si však zřetelně představíme antiklerikála, osvíceného racionalistu a republikána zaníceného pro pokrok. V tomto duchu před několika lety zápasil se satanem na bezmála šesti stovkách stran knihy Obecné dějiny ďábla (Odeon a Argo, Praha 1996), aby dokázal, že temná mocnost není přirozenou součástí náboženského myšlení, ale důmyslným vynálezem zarathustriánského kněžstva k posílení vlastní moci. Také v Obecných dějinách antisemitismu (Práh, Praha 2000), jejichž český překlad vyšel rok po francouzském vydání, přichází s řadou překvapivých a dramaticky vyhrocených hypotéz, které mohou zaujmout nejširší obec milovníků popularizované historie.

Knihu otevírá věta: Už dva tisíce let jsou Židé pronásledováni a nikdo, dokonce ani jejich pronásledovatelé, neví proč. Tato patologická nevraživost autora udivuje svou nadčasovostí, rozsahem a nevykořenitelností. Zvlášť po holocaustu se vztah k Židům a k antisemitismu stává jednou z ústředních civilizačních otázek. Každý by měl sám v sobě zapátrat, zda nenápadný virus této choroby nedřímá i někde v hloubi jeho cítění. Zločiny ruských nebo kambodžských komunistů měly rovněž obludný rozměr, ale dnes se už prý rozplývají v čase jako hrůzy všemožných jiných genocid, jichž se lidstvo dopustilo. Antisemitismus přetrvává. Jeho nejpodivnějším příznakem je absurdita, neboť nenávist k Židům jako celku postrádá jakoukoli vysvětlitelnou motivaci. Absurdnost antisemitismu by mohla svádět k vnitřnímu přesvědčení o stálé přítomnosti Zla, jež bývá v různých náboženstvích personifikováno ďáblem. Jenže ďábel, jak autor obšírně vyložil ve své předchozí knize, je pouze nástrojem, jímž kněží zbavují své bližní daru svobody...

Dosavadní interpretace podstaty antisemitismu Messadié pokládá jen za dílčí, neboť nerozluštily tajemství různých příčin vyvolávajících stejné následky. Neexistuje jediný antisemitismus - v dějinách i současnosti se jich vyskytovala a vyskytuje celá řada. Toto klubko, jež předstírá, že je jediným fenoménem, se Messadié pokouší rozmotat za pomoci historických a sociologických kontextů. Vyjevují se mu přitom tři prameny, z nichž antisemitismus v minulosti vyvěral a které později víceméně splynuly: židovský partikularismus, křesťanské pokrytectví a moderní nacionalismus.

V předkřesťanské éře prý plynula nedůvěra k Židům z jejich náboženské i etnické výlučnosti, z vyvolenosti, kterou si přisuzovali. Ta ostře kontrastovala s civilizačním univerzalismem a náboženským synkretismem sousedních říší. V zášť nedůvěru údajně proměnil Alexandr Makedonský, který Židy chránil, zval je k zakládání diaspor v celém impériu a obdařil je privilegovaným postavením.

V židovské společnosti navíc docházelo k sociálnímu rozkolu. Vyšší vrstvy a vzdělanci se stavěli k helénistickému kulturnímu konceptu vstřícně, zatímco v řadovém kněžstvu a chudině se vystupňoval vzdorovitý tradicionalismus. Ten za povstání Makabejských zvítězil a nastolil vládu, jež po celém Středomoří proslula krutou nesnášenlivostí. Obraz Židů poškodilo i teroristické hnutí zélótů a blouznivý fanatismus esejců. Také první řecké překlady úryvků Tóry vyznívaly v otevřeném antickém světě cize a potvrzovaly nežidovským čtenářům představu xenofobního a misantropického národa, který se brutálně vymezuje proti zbytku světa.

Autor výmluvně odsuzuje první pogromy, ale jinak viditelně straní římské civilizaci a vinu za protižidovské nálady připisuje z valné části Židům samotným. Ti se začínají jevit sympatičtěji teprve v druhé části knihy, kde se pro křesťany stávají obětními beránky. Dějiny církve jsou vykreslovány jako mimořádně odpudivý sled podvodů a agresí. Aby zdůraznil dusné temno, jež nastolila, porovnává ji s tolerantním islámem a rozplývá se nad příjemnou a mírumilovnou mentalitou arabských Maurů. Pouštním Berberům, kteří v 11. století rozvrátili maurskou říši ve Španělsku a prosluli i pronásledováním Židů, připisuje autor novokřesťanskou víru, i když v té době už více než sto let vyznávali rovněž islám. To se však do jeho koncepce nehodilo. Starověký antisemitismus si zavinili Židé sami, zrod toho středověkého musel být přisouzen výhradně křesťanům.

Světlým protikladem náboženské zaslepenosti se autorovi opakovaně stává osvícený racionalismus byrokracie velkých říší. Po římských úřednících a arabských právnících se takto sympaticky jeví i čínští konfuciánští mandarini a indičtí brahmáni. Messadié rovněž soudí, že po anexi Polska hledali vstřícný vztah k Židům i carští úředníci, moudré řešení však znemožnily vášně chasidů. Smířlivější pohled na náboženství najdeme až v závěru, kde autor hájí církev před podezřením z podpory nacionalistického antisemitismu Adolfa Hitlera.

Karl R. Popper, jeden z nejpronikavějších duchů éry bipolárního světa, objevil v základech všech totalitních ideologií historicismus - tendenci vyvozovat z analýzy dějin nadčasové zákony a násilně jim podřizovat současnost i budoucnost. Tendenční historiografie opravdu patřila k nejmocnějším zdrojům zla, jež opakovaně zaplavovalo právě končící století. Ráda si nasazovala masku objektivní vědy, analyzovala fakta a pracovala se statistickými údaji, jenže k manipulaci s historickým vědomím veřejnosti stačí vybírat vhodné pravdy a o těch méně vhodných se moc nešířit.

Historie se může stát učitelkou života, jen je-li zkoumána nepředpojatě. K vášnivě polemickým spisům Geralda Messadiéa by měl čtenář přistupovat obezřetně. Autor mu to neusnadní, neboť píše neobyčejně živým jazykem a stylem, vykazuje široký kulturní přehled a má neobyčejně sugestivní představivost. Sotva jej však můžeme označit za historika. Daleko spíš jde o historicizujícího publicistu typu Zdeňka Mahlera, který formuje obrazy minulosti tak, aby jejich pomocí hájil a prosazoval své vyhraněné společenské a politické postoje. Není vyloučeno, že využívá antisemitismu (stejně jako v předchozí knize ďábla) jako zástupné téma v aktuálním boji. Soudobou polemiku o existenci ďábla podnítil v církvi už před čtvrtstoletím papež Pavel VI., který ex cathedra potvrdil jeho existenci, čímž vyvolal bezpočet intelektuálních šarvátek mezi konzervativci a osvícenými liberály. Pokud by do jejich kontextu patřila i snaha oddémonizovat zlo na příkladu antisemitismu (potažmo holocaustu), šlo by o záměr ďábelsky prohnaný.