Edit

Snový návrat k rakouské krajině
Rozhovor s americkou malířkou Gretou Schreyerovou

Americká malířka Greta Schreyerová se narodila r. 1917 ve Vídni, její rodina však, jak tomu často bylo u vídeňských Židů, pochází z Moravy. Své mládí dělila mezi Vídeň, kde její otec Sigmund Loebl, klenotník císařského dvora, provozoval zlatnictví, a mezi Holíčí, kam jezdila za prarodiči. V roce 1938 emigrovala se svým budoucím mužem, právníkem Oscarem Schreyerem, do Paříže a odtud do USA, kde našla nový domov. V r. 1969 se znovu vdala za ekonoma Evžena Löbla, čs. prominentního komunistu, později vězně (byl odsouzen za Slánského procesu), později reformátora a po r. 1968 exulanta.

G. Schreyerová vystoupila se svými oleji a akvarely na desítkách samostatných i skupinových výstav (v USA, Kanadě, Rakousku aj.), v 60. letech vystavovala vedle Paula Kleea, Pabla Picassa, Man Raye, Friedensreicha Hundertwassera aj. Její dílo je zastoupeno v mnoha amerických muzeích a galeriích. V České republice se prezentovala poprvé v dubnu 2000 v Galerii bratří Čapků v Praze.

Jaká je Vídeň ve vašich vzpomínkách?

Do základní školy jsem chodila v Kopernikus-Gasse a zažila jsem ještě starou čtvr? Mariahilf s úzkými uličkami a spoustou domů a předměstí Magdalenagrund s částí zvanou Ratzenstadl (krysí stodola), ležící podél dnes regulované řeky Vídně. Ale já si pamatuji spíš opak té městské šedi - prázdniny, které jsem trávila u dědečka a babičky v Holíči. Byla tam velká rodina - prarodiče, jejich děti, tety a strýcové, bratranci, sestřenice. Dodnes vidím ty nádherné barevné louky, pole s vysokým obilím. Byla jsem tam hrozně štastná. Roku 1934 jsem maturovala na reformním reálném gymnáziu a na přání otce jsem se začala učit zlatnicí.

Vy jste nechtěla být malířkou?

Chtěla, už jako dítě, ale rodiče o tom nechtěli ani slyšet. Pro ně to nebylo žádné řemeslo, říkali: Můžeš si kreslit pro radost. V dílně jsem pracovala jako jediná žena, vlastně ještě dítě, a bylo to hrozné. Žádnou jinou odbornou školu jsem nikdy nenavštěvovala. Pokud jde o formální umělecké vzdělání, jsem úplný autodidakt. Hodně jsem se ale naučila od svého otce, který navrhoval šperky. Často se se mnou při práci radil a brzy jsem začala navrhovat šperky sama.

Jaký byl vztah vaší rodiny k židovskému náboženství?

Maminka byla hodně pobožná, chodila do synagogy každý šabat, tatínek ani ne, ten šel do templu tak dvakrát za rok. Maminka mě vychovávala v tradici, ve škole jsme také měli náboženství, učili nás vynikající učitelé. Svým dvěma dětem, narozeným po válce v Americe, jsem se snažila něco předat, chodily do nedělní školy. Nejsou pobožné, ale svátky dodržují, mají rádi hlavně Pesach. Já jsem členkou reformní obce. Zajímám se o to, co se děje v Izraeli, snažím se pomáhat, i když nepatřím k těm nejtvrdším proizraelským aktivistům.

Jaká byla Vídeň na sklonku 30. let?

Všechno pěkné tehdy končilo. Mně osobně se nic strašného nestalo, snad jsem nevypadala moc židovsky. Ale zažila jsem všechny ty hrůzy, o kterých se učí ve školách - vymlácené židovské obchody, Židy, jak drhnou kartáčkem na zuby chodníky. Nejvíc nás děsilo, že chodili pro mladé muže, Židy, vzali je z domova a nikdo už je nikdy nespatřil. K otci přišel do dílny jeho přítel, tatínek nevěděl, že to je nacista. Přišel, aby mu zavřel zlatnictví. Otec se divil: Ty, a děláš takovéhle věci?Buď rád, že to dělám já, jiní by byli horší, odpověděl. A měl pravdu.

Jak se vám podařilo dostat se do Ameriky?

S mým snoubencem a pak manželem, právníkem Oscarem Schreyerem, jsme odjeli už v září roku 1938 do Paříže. Oscar tvrdil, že musíme dál, že to pro Židy nebude v Evropě bezpečné. Chtěli jsme do Ameriky, ale nikoho jsme tam neznali. Oscar rozeslal podle telefonního seznamu New Yorku na sto dopisů různým lidem a organizacím a žádal je, aby nám pomohli získat affidavit. To bylo místopřísežné prohlášení, v němž se člověk zaručil za nového přistěhovalce, že nebude od amerických úřadů nic žádat, že nebude Americe na obtíž. Nikdo neodpověděl. Já jsem si vybrala jediné jméno - nějakého pana Löwiho, který měl zlatnictví. Líbilo se mi, že se jmenuje podobně jako já a že má zlatnictví jako můj otec. Řekla jsem si, že to nebude žádný chudák. Odpověděl nám a affidavit poslal. A nejen to - pan Löwy (později se přejmenoval na Norman) pro nás přijel do Francie, kde jsme byli ilegálně, přimluvil se za nás u francouzských úředníků.

A vaši rodiče?

Pan Löwy dal affidavit i rodičům, jenže ti se ven nedostali. Otec byl považován za Maďara (Holíč před první válkou patřila Maďarsku) a pro ty byly přistěhovalecké kvóty nepatrné. Takže zůstali. Oba zahynuli, otec ještě v Terezíně, maminku poslali krátce před koncem války do Osvětimi.

Ovlivnil holocaust váš vztah k lidem a k umění?

Určitě. Já jsem se s tím vlastně nikdy nevyrovnala. Snažím se, aby mé obrazy byly pozitivní, ale asi takové nikdy nebyly a nebudou. Maluji imaginární polské synagogy, namalovala jsem cyklus olejomaleb Červený les - krásný les, kolem kterého zuří požár. Vídala jsem ve snu maminku, jak ji hledám ve Vídni.

Některé vaše krajiny a domy vypadají, jako byste je viděla ve snu.

Ano. Jenom tak se mi daří návrat k rakouské krajině či k domům, které si pamatuji z dětství. Vidím je opuštěné, kolem nich prázdno...

Odpustila jste někdy Rakušanům?

Tady se nedá mluvit o odpuštění, to je asi nesprávné slovo. Já jsem do Rakouska po 42 letech dokázala jet. Manžel mi tehdy řekl: Musíš se tam vrátit, jinak se zblázníš" Pak mi v roce 1987 uspořádali velkou retrospektivní výstavu a tak strašně se snažili být ke mně milí, že jsem ten návrat zvládla. A vracela jsem se ještě několikrát, protože jsem tam měla mnoho výstav. Ale můj vztah k Rakousku je strašně složitý, těžko bych jej vyjádřila.

A jak se cítíte v Americe?

Výborně. Myslím, že to je jedna z nejlepších zemí, kde může člověk, Žid, umělec, žít. V New Yorku mám všechno, co potřebuji.

Jste v Praze poprvé, ale s Českem, respektive Československem vás váže nejen maminčin rod, ale také druhý manžel. Roku 1969 jste se provdala za významného slovenského ekonoma Evžena Löbla. Mohla byste o něm říci pár slov?

My jsme byli příbuzní, naši otcové byli sourozenci. Evžen byl nejzajímavější a nejlaskavější člověk, kterého jsem poznala. Vy asi znáte jeho politickou minulost - ta mně jako úplně apolitickému člověku byla dost vzdálená. Vím, že byl odsouzen v procesu se Slánským a strávil jedenáct let ve vězení, z těch jedenácti let byl pět let na samotce. Ale nikdy necítil k nikomu záš?.

Váš manžel patřil ve své době k politickým špičkám komunistického Československa. Jak později hodnotil komunistickou ideologii?

To by vám řekl nejlépe Evžen. Ale s marxismem se ve vězení rozešel, jeho teorii zamítl. V 60. letech se snažil v Československu o ekonomické reformy, roku 1968 emigroval. V Americe pak přednášel ekonomiku na mnoha vysokých školách, měl úspěch, psal odborné publikace. Napsal také knihu o Slánského procesu a knížku Stalinismus v Praze. Doma mám jeho rukopisné vzpomínky na dětství a mládí.

Kdo z lidí, s nimiž jste se v životě setkala, pro vás - kromě manžela - znamenal nejvíc?

Pravděpodobně Anna Lesznaiová a Tibor Gergely. Ona byla úžasná sochařka a malířka, jedna z nejlepších v Maďarsku, on byl malíř a spisovatel. Setkala jsem se s nimi roku 1954 v Americe a celý život jsme byli přátelé. Anna mě hodně naučila, pracovala jsem jako její asistentka, pomohla mi najít vlastní styl.

Kterých dalších umělců si ceníte?

Žila jsem v Paříži, to je jedna z mých velkých inspirací. Velmi si cením van Gogha a dalších francouzských malířů. Mám také velmi ráda dílo Edvarda Muncha, Gustava Klimta, vídeňskou secesi... Miluji přírodu, krajinu. Některé krajiny, které jsem namalovala, jsou vzpomínkou na pole s květinami v Holíči. Kreslila jsem i vídeňskou a americkou krajinu. Jsou to skutečné, ale zároveň moje imaginární krajiny. Nikdy jsem nedělala portréty, bojím se, že bych nedokázala nikoho zachytit tak, jak doopravdy vypadá.

Přitahuje vás prý také umění Dálného východu.

Zajímala jsem se o ně. Kromě toho bylo pro mě velkým zážitkem setkání s C. C. Wangem, známým čínským umělcem a sběratelem starých čínských maleb na pergamenu. Pracovali jsme spolu několik let, a za tu dobu se ani jednou nerozčílil, ani jednou nezvýšil hlas. Jeho filosofii těžko vysvětlím, protože spočívala právě ve způsobu života. Jednou jsme spolu někde byli a s ním jednali jako s neameričanem, jako s méněcenným. Dopálila jsem se a s tou osobou se pohádala. Wang mi pak řekl: Gréto, jak se můžeš rozčilit kvůli takové nicotnosti? Taková bych chtěla také být.

Byla jste někdy ve východní Evropě?

Byla jsem v Sovětském svazu. Univerzita v New Jersey chystala výstavu sovětského zakázaného umění a já jsem měla pomáhat vybírat, co se bude vystavovat. Byla to taková partyzánská akce, setkali jsme se se zakázanými malíři a oni nám půjčili své politické plakáty. Některé byly úžasné. V Polsku ani v Maďarsku jsem nikdy nebyla. V Praze jsem poprvé. Připomíná mi Vídeň, ale je tajemnější, zajímavější.

(Výstava obrazů Grety Schreyerové putuje z Prahy do Plzně, kde bude přístupna ve dnech 10. května - 5. června v X Centru na náměstí Republiky. Pokud by některý z českých galeristů měl o zapůjčení obrazů G. Schreyerové zájem, kontaktujte laskavě Rakouské kulturní centrum v Praze, Jungmannovo nám. 18, Praha 1, tel. č. 02/24 23 48 75, paní Kubíčkovou.)

Tisk

Snový návrat k rakouské krajině Rozhovor s americkou malířkou Gretou Schreyerovou