Snový návrat k rakouské krajině

Do základní školy jsem chodila v Kopernikus-Gasse a zažila jsem ještě starou čtvr? Mariahilf s úzkými uličkami a spoustou domů a předměstí Magdalenagrund s částí zvanou Ratzenstadl (krysí stodola), ležící podél dnes regulované řeky Vídně. Ale já si pamatuji spíš opak té městské šedi - prázdniny, které jsem trávila u dědečka a babičky v Holíči. Byla tam velká rodina - prarodiče, jejich děti, tety a strýcové, bratranci, sestřenice. Dodnes vidím ty nádherné barevné louky, pole s vysokým obilím. Byla jsem tam hrozně štastná. Roku 1934 jsem maturovala na reformním reálném gymnáziu a na přání otce jsem se začala učit zlatnicí.

Chtěla, už jako dítě, ale rodiče o tom nechtěli ani slyšet. Pro ně to nebylo žádné řemeslo, říkali: Můžeš si kreslit pro radost. V dílně jsem pracovala jako jediná žena, vlastně ještě dítě, a bylo to hrozné. Žádnou jinou odbornou školu jsem nikdy nenavštěvovala. Pokud jde o formální umělecké vzdělání, jsem úplný autodidakt. Hodně jsem se ale naučila od svého otce, který navrhoval šperky. Často se se mnou při práci radil a brzy jsem začala navrhovat šperky sama.

Maminka byla hodně pobožná, chodila do synagogy každý šabat, tatínek ani ne, ten šel do templu tak dvakrát za rok. Maminka mě vychovávala v tradici, ve škole jsme také měli náboženství, učili nás vynikající učitelé. Svým dvěma dětem, narozeným po válce v Americe, jsem se snažila něco předat, chodily do nedělní školy. Nejsou pobožné, ale svátky dodržují, mají rádi hlavně Pesach. Já jsem členkou reformní obce. Zajímám se o to, co se děje v Izraeli, snažím se pomáhat, i když nepatřím k těm nejtvrdším proizraelským aktivistům.

Všechno pěkné tehdy končilo. Mně osobně se nic strašného nestalo, snad jsem nevypadala moc židovsky. Ale zažila jsem všechny ty hrůzy, o kterých se učí ve školách - vymlácené židovské obchody, Židy, jak drhnou kartáčkem na zuby chodníky. Nejvíc nás děsilo, že chodili pro mladé muže, Židy, vzali je z domova a nikdo už je nikdy nespatřil. K otci přišel do dílny jeho přítel, tatínek nevěděl, že to je nacista. Přišel, aby mu zavřel zlatnictví. Otec se divil: Ty, a děláš takovéhle věci?Buď rád, že to dělám já, jiní by byli horší, odpověděl. A měl pravdu.

S mým snoubencem a pak manželem, právníkem Oscarem Schreyerem, jsme odjeli už v září roku 1938 do Paříže. Oscar tvrdil, že musíme dál, že to pro Židy nebude v Evropě bezpečné. Chtěli jsme do Ameriky, ale nikoho jsme tam neznali. Oscar rozeslal podle telefonního seznamu New Yorku na sto dopisů různým lidem a organizacím a žádal je, aby nám pomohli získat affidavit. To bylo místopřísežné prohlášení, v němž se člověk zaručil za nového přistěhovalce, že nebude od amerických úřadů nic žádat, že nebude Americe na obtíž. Nikdo neodpověděl. Já jsem si vybrala jediné jméno - nějakého pana Löwiho, který měl zlatnictví. Líbilo se mi, že se jmenuje podobně jako já a že má zlatnictví jako můj otec. Řekla jsem si, že to nebude žádný chudák. Odpověděl nám a affidavit poslal. A nejen to - pan Löwy (později se přejmenoval na Norman) pro nás přijel do Francie, kde jsme byli ilegálně, přimluvil se za nás u francouzských úředníků.

Pan Löwy dal affidavit i rodičům, jenže ti se ven nedostali. Otec byl považován za Maďara (Holíč před první válkou patřila Maďarsku) a pro ty byly přistěhovalecké kvóty nepatrné. Takže zůstali. Oba zahynuli, otec ještě v Terezíně, maminku poslali krátce před koncem války do Osvětimi.

Určitě. Já jsem se s tím vlastně nikdy nevyrovnala. Snažím se, aby mé obrazy byly pozitivní, ale asi takové nikdy nebyly a nebudou. Maluji imaginární polské synagogy, namalovala jsem cyklus olejomaleb Červený les - krásný les, kolem kterého zuří požár. Vídala jsem ve snu maminku, jak ji hledám ve Vídni.

Ano. Jenom tak se mi daří návrat k rakouské krajině či k domům, které si pamatuji z dětství. Vidím je opuštěné, kolem nich prázdno...

Tady se nedá mluvit o odpuštění, to je asi nesprávné slovo. Já jsem do Rakouska po 42 letech dokázala jet. Manžel mi tehdy řekl: Musíš se tam vrátit, jinak se zblázníš" Pak mi v roce 1987 uspořádali velkou retrospektivní výstavu a tak strašně se snažili být ke mně milí, že jsem ten návrat zvládla. A vracela jsem se ještě několikrát, protože jsem tam měla mnoho výstav. Ale můj vztah k Rakousku je strašně složitý, těžko bych jej vyjádřila.

Výborně. Myslím, že to je jedna z nejlepších zemí, kde může člověk, Žid, umělec, žít. V New Yorku mám všechno, co potřebuji.

My jsme byli příbuzní, naši otcové byli sourozenci. Evžen byl nejzajímavější a nejlaskavější člověk, kterého jsem poznala. Vy asi znáte jeho politickou minulost - ta mně jako úplně apolitickému člověku byla dost vzdálená. Vím, že byl odsouzen v procesu se Slánským a strávil jedenáct let ve vězení, z těch jedenácti let byl pět let na samotce. Ale nikdy necítil k nikomu záš?.

To by vám řekl nejlépe Evžen. Ale s marxismem se ve vězení rozešel, jeho teorii zamítl. V 60. letech se snažil v Československu o ekonomické reformy, roku 1968 emigroval. V Americe pak přednášel ekonomiku na mnoha vysokých školách, měl úspěch, psal odborné publikace. Napsal také knihu o Slánského procesu a knížku Stalinismus v Praze. Doma mám jeho rukopisné vzpomínky na dětství a mládí.

Pravděpodobně Anna Lesznaiová a Tibor Gergely. Ona byla úžasná sochařka a malířka, jedna z nejlepších v Maďarsku, on byl malíř a spisovatel. Setkala jsem se s nimi roku 1954 v Americe a celý život jsme byli přátelé. Anna mě hodně naučila, pracovala jsem jako její asistentka, pomohla mi najít vlastní styl.

Žila jsem v Paříži, to je jedna z mých velkých inspirací. Velmi si cením van Gogha a dalších francouzských malířů. Mám také velmi ráda dílo Edvarda Muncha, Gustava Klimta, vídeňskou secesi... Miluji přírodu, krajinu. Některé krajiny, které jsem namalovala, jsou vzpomínkou na pole s květinami v Holíči. Kreslila jsem i vídeňskou a americkou krajinu. Jsou to skutečné, ale zároveň moje imaginární krajiny. Nikdy jsem nedělala portréty, bojím se, že bych nedokázala nikoho zachytit tak, jak doopravdy vypadá.

Zajímala jsem se o ně. Kromě toho bylo pro mě velkým zážitkem setkání s C. C. Wangem, známým čínským umělcem a sběratelem starých čínských maleb na pergamenu. Pracovali jsme spolu několik let, a za tu dobu se ani jednou nerozčílil, ani jednou nezvýšil hlas. Jeho filosofii těžko vysvětlím, protože spočívala právě ve způsobu života. Jednou jsme spolu někde byli a s ním jednali jako s neameričanem, jako s méněcenným. Dopálila jsem se a s tou osobou se pohádala. Wang mi pak řekl: Gréto, jak se můžeš rozčilit kvůli takové nicotnosti? Taková bych chtěla také být.

Byla jsem v Sovětském svazu. Univerzita v New Jersey chystala výstavu sovětského zakázaného umění a já jsem měla pomáhat vybírat, co se bude vystavovat. Byla to taková partyzánská akce, setkali jsme se se zakázanými malíři a oni nám půjčili své politické plakáty. Některé byly úžasné. V Polsku ani v Maďarsku jsem nikdy nebyla. V Praze jsem poprvé. Připomíná mi Vídeň, ale je tajemnější, zajímavější.