Žalobce a obviněná
Byl to zvláštní proces. Žalobcem nebyla obět, ale naopak jeho - i u nás dobře známý - popírač,
Angličan David Irving (62). Publikoval přes třicet knih, v nichž se
většinou zabýval událostmi druhé světové války (například Zničení Drážďan, Hitlerova válka, Goebbels - mozek třetí říše, Göring - biografie a Norimberk - poslední bitva). Irving nevystudoval historii. Je autodidakt, německy se
naučil v Německu při práci v továrně. Sám se charakterizuje jako odborník
na nacistické vůdce. V procesu žaloval Deboru Lipstadtovou.
Deborah Lipstadtová žije a pracuje v USA. Vyrůstala v
tradiční židovské rodině (rodiče pocházejí z Polska a z Německa). Studovala na City College v New Yorku a na Hebrejské
univerzitě v Jeruzalémě (dějiny holocaustu). Po návratu do USA získala doktorát židovských studií. Od té doby učí moderní židovskou historii. Od
roku 1993 působí jako vědecká pracovnice a vyučující na univerzitě Emory v Atlantě (stát Georgia). Napsala dvě knihy o ohlasech
holocaustu: Těžko uvěřit: americký tisk a počátek holocaustu 1933-1945
a knihu, jež zavdala podnět k soudnímu řízení, Popírání holocaustu: rostoucí útok
proti pravdě a paměti.
Irvingovou metodou se v Roš chodeš
podrobně zabýval M. Kárný (viz Rch 3, 4/98). Připomeňme, že Irving ve svých knihách nepopírá, že Židé za vlády nacistů umírali.
Prohlašuje však, že počet mrtvých zdaleka nedosáhl počtu šest milionů (podle něj to bylo
několik stovek tisíc, nanejvíš jeden či dva miliony - jeho verze se liší); že velký počet Židů
zemřel na následky nemoci nebo podvýživy; že v Osvětimi neexistovaly plynové komory (po
válce je prý postavili Poláci); že Adolf Hitler nikdy nedal rozkaz zabíjet
Židy a že se o jejich masovém vraždění dozvěděl až roku 1943; že za
protižidovskou politiku třetí říše není zodpovědný Hitler, ale Josef Goebbels; že rozměry byly úmyslně zveličené, aby se jimi mohly zdůvodnit
materiální požadavky židovských organizací a Izraele. Profesorka Lipstadtová o Irvingovi napsala: Je to jeden z
nejnebezpečnějších popíračů holocaustu. Je dokonale obeznámen s historickými fakty a
deformuje je podle svého ideologického přesvědčení a politického záměru.
V Německu je David Irving obžalován z šíření rasové
nenávisti za přednášku, kterou pronesl 2. září 1990 ve Weinheimu, kam jej pozval prezident neonacistické strany NPD (vloni v srpnu zažádaly německé úřady Brity o Irvingovo vydání). V
Austrálii je persona non grata kvůli svým stykům s extrémními pravičáky a byl mu čtyřikrát
zamítnut vstup do země. Byl vyhoštěn z Kanady, souzen ve Francii a kromě Británie už vlastně v Evropě neexistuje civilizovaná země,
kde by se mohl veřejně projevovat.
Proces
Jedenáctého ledna začal v Londýně proces. Irving žaloval profesorku Lipstadtovou i jejího nakladatele,
společnost Penguin Books, za urážku na cti, jíž se vůči němu
v knize Popírání holocaustu měli dopustit. Podle britského zákona o
urážce na cti leží důkazní břímě na žalovaném - historička a její nakladatel tedy měli za úkol u
soudu dokázat, že Židé v Osvětimi byli zabíjeni v plynových komorách, že
masakry Židů na východě se děly s Hitlerovým vědomím a nikoli na
základě iniciativy místních obyvatel atd. Navíc museli dokazovat, že Irving úmyslně lže, že pravdivé údaje zná, ale záměrně je mění. Kvůli složitosti případu
se obě strany dohodly, že o rozsudku rozhodne jediný soudce a nikoli porota, jak je v Británii v takových případech běžné. Soudcem byl Charles Gray, bývalý advokát. Irving u soudu vystupoval sám, Lipstadtovou a nakladatelství zastupoval jeden z nejlepších britských advokátů Richard Rampton.
Irvingovo vystupování před soudcem prý bylo pozoruhodné - v jednu
chvíli hovořil s útrpností o židovských obětech války, v následující moment nenechal nikoho
na pochybách, že za útokem na jeho osobu stojí mezinárodní židovské spiknutí. Ke svědkům
obhajoby patřilo třicet odborníků z oboru práva a historie, jako důkazy byly použity dobové
dokumenty (mj. do té doby veřejnosti nepřístupné memoáry A. Eichmanna). K nejvýznamnějším svědkům obhajoby patřil Richard Evans, profesor moderní historie na univerzitě v Cambridgi. V
740stránkové zprávě rozebral Irvingovu metodu a došel k názoru, že Irving se
natolik vzdálil postupům obvyklým mezi badateli, že jej ani nelze považovat za historika. Irving sice zná prameny týkající se třetí říše a objevil mnoho
nových dokumentů, ale fakta překrucuje, nebo je dokonce lživě vykládá.
Rozsudek
Soudce Gray vynesl 11. dubna rozsudek. Ve svém
projevu shrnul všechna tvrzení, jež historička Lipstadtová dokázala: Irving ve svých knihách falšuje a dezinterpretuje historické důkazy;
lživě vykládá Hitlerovy názory na židovskou otázku; lživě tvrdí, že Židé
byli na východě stříleni bez rozkazu berlínského vedení a bez Hitlerova vědomí; lživě tvrdí,
že Židé nebyli masově a systematicky zabíjeni v plynových komorách. V závěru soudce Gray řekl:David Irving vykazuje všechny znaky popírače
holocaustu.Opakovaně tvrdí skutečnosti, jež jsou vůči Židům urážlivé, jež nejsou zdůvodněny
žádnou historickou prací nebo jsou se známými historickými studiemi v rozporu. Irving je
antisemita a rasista, který se pravidelně stýká s extremistickými a neonacistickými
organizacemi a jedinci a rozšiřuje jejich názory.
David Irving musí zaplatit veškeré soudní výlohy (přes dva miliony
liber) a jeho pověst historika a autora je značně otřesena..Přesto se prý domnívá, že jeho
prestiž je posílena, protože měl odvahu postavit se sám týmu historiků a právníků. Uvedl, že
během soudního procesu sice některé své názory poopravil, svůj celkový názor na Hitlera však nezměnil.
